Na Levém Hradci dnes začala už XXIX. pouť - 2005 - Jaro se přibližuje, poutník si vykračuje

Kázání na Levém Hradci při zahájení XXIV. pěší pouti od. sv. Vojtěcha na Velehrad  26.2.2005

Ještě před pár lety se jenom vzpomínalo na to, jak kdysi lidé putovali až do Mariazell. Po většinu 20. století byly všechny poutě zakazovány. A bylo tomu tak i dříve. Už v roce 1838 napsal starosta Kevaleru: „Sklon k těm poutím sílí tou měrou, jakou se kladou do cesty vnější překážky."

Jakoby předpověděl všechno to úsilí, které zde na Levém Hradci tolik let vynakládáte vy, poutníci svatovojtěšští a cyrilometodějští. Přes všechny překážky jste poctivě chodili a dnes budeme s pomocí Boží mít za sebou už plné dva tucty startů. A těší nás, že ve 21. století nás k cíli na Velehradě docházejí stovky. Dá-li Pán Bůh a zase tam letos dorazíme, a bude-li nás zase těch tři sta, budeme mít v nohou dohromady tolik kilometrů, že by to stačilo na obejití celé zeměkoule.

Už se můžeme těšit na jarní etapy v rozkvetlém Polabí a Posázaví, začátkem léta pak pomalu vyšplháme na hřeben Vysočiny a kolem posečeného obilí pak projdeme poslední úseky přes moravské úvaly až ke kolébce naší víry a vzdělanosti. A po celé cestě se zase, jako vždy, budeme modlit, aby se našim lidem podařilo vrátit právě k těmto kořenům. Při pohřbech si někdy najmou řečníka, který použije předlohu ze staré doby. Všichni na ni pořád vzpomínají, protože všichni jsme tenkrát byli mladší a velká většina z nás zdravější. Řečník potom tvrdí: „Hlavně si užít té cesty, kam vede, už není tak důležité." I my se těšíme na svou cestu, kterou jsem prve popsal. Těšíme se však také na Velehrad! Tam totiž poprvé v naší rodné řeči zaznělo, že máme kam jít, i když se nám do cesty postaví ta největší překážka a to je smrt. Tam poprvé zaslechli naši předkové, že jdeme za Kristem, světlem, které nezná západu. Smrt od té doby není jen zhasnutí svíce, ale pokračování pouti jiným způsobem.

Ludvík Durynský, manžel svaté Alžběty se vydal do Jeruzaléma. Na cestě zahynul. Jeho druhové ho pochovali v jižní Itálii a pokračovali v cestě. Při návratu z Jeruzaléma otevřeli jeho hrob a vykonali, co bylo tenkrát běžné. Měkké části těla vložili zpět do hrobu, srdce do kostela a kosti vybílili louhem. Pak je ozdobili drahými kameny, vložili do schránky a odebrali se k domovu v Německu. Sám biskup šel naproti tomuto procesí a vdova nad kostmi svého manžela mu vyznávala svou lásku, ale zároveň ponechávala jeho osud i svůj osud Boží vůli. „Byla bych ráda, kdyby mi ho Boží dobrota ponechala, ale děj se jeho vůle!" Slavnostní ukládání do hrobu bylo spojeno s modlitbami, zpěvy, dotacemi klášteru a almužnami pro chudé.

Nejsme už ve 13. století, nemůžeme napodobovat tehdejší pohřební zvyklosti, ale vyznávat lásku přes hranice hmoty, odevzdávat se i se svými blízkými do Boží vůle, to můžeme a máme dělat pořád, stejně jako se modlit a dělat dobré skutky.

Byly také slavné návraty z pouti: Když se vracel Vilém Angulemský z Jeruzalema, vyslal do svého bydliště v západní Francii posla, aby to oznámil lidem. Vyšel mu vstříc obyčejný lid obojího pohlaví a také páni a také mniši v bílých řízách, píše o tom kronikář . A poznamenává: Brzy se biskupové i hrabata, lidé významní, bohatí i chudí vydali rovněž do Jeruzaléma.

Do hlavního města státu Izrael je to daleko. Nebeský Jeruzalém je však blízko. Vždyť nikdo neznáme dne ani hodiny. Můžeme však doufat, že jeho brány nejsou zavřeny, že už byly otevřeny klíčem v podobě Kristova kříže. Vstupenkou jsou právě dobré skutky. Když lidé dříve viděli cestujícího, dali mu najíst a nechali ho přespat. Tak měli v paměti i v srdci Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu: „Byl jsem na cestě a ujali jste se mně." (Mt 25,35)

Teprve, když kolem roku 1000 po Kristu nastal větší pohyb poutníků a obchodníků, začali jim nabízet jídlo a nocleh za úplatu. Hospody skutečně začaly vznikat až ve 2. tisíciletí. Už teď děkujeme všem, kteří se nás ve 3. tisíciletí křesťanského letopočtu zase křesťansky ujmou. Sami se také chceme podle všech svých možností ujímat druhých, aby se nás, až jednou doputujeme, ujal sám Pán.