PĚŠÍ POUŤ ZA UMĚLCE

i za každého člověka

už pošesté

 

„Každá skutečná forma umění je svým způsobem přístupovou cestou k hlubší skutečnosti člověka i světa." (Jan Pavel II., z Listu umělcům)

 

Kdy a kde se vzala myšlenka pěší pouti za umělce? Objevovala se již při vstupu do nového tisíciletí, kdy už jsem byla pokřtěná, v r. 1998, a poté v r. 2002 biřmovaná. Tyto skutečnosti byly určující spolu s prostředím, ve kterém jsem se při svém vstupu do nového života ocitla, nejprve Rádio Proglas a po biřmování Arcibiskupství olomoucké. Po hereckých letech strávených v šumperské a olomoucké činohře a po měsících pobytu ve španělské La Coruni, kde jsem spolu se dvěma dětmi trávila čas po boku svého manžela zaměstnaného v tu dobu v místním filharmonickém orchestru, mi Pán spolu s biskupem Josefem Hrdličkou svěřil úlohu pastoračního asistenta pro kulturu mluveného projevu.

Představa pěší pouti za umělce se začala rýsovat po seznámení se s Listem Jana Pavla II. umělcům a jasné podoby nabyla při pěší pouti do Santiaga de Compostela. Odtud jsem se svými dětmi v červnu r. 1996 z místního letiště odlétala a přesně deset let poté, právě kolem tohoto letiště, přicházím pěšky ke sv. Jakubovi a představa poutě za umělce dostává konkrétní podobu: několikadenní pěší pouť, která má své výchozí místo a svůj cíl; modlitba za umělce, aby poznali svou nezastupitelnou úlohu ve společnosti a přijali svou zodpovědnost za dary, které jim svěřil Bůh; aby rozpoznali krásu Božího stvoření. Časem se ovšem ukazuje, že modlitba patří i každému člověku, aby své srdce otevřel Boží kráse a „vytvořil tak ze svého života umělecké dílo". (Jan Pavel II., z Listu umělcům)

První start šesti poutníků se uskutečnil hned následujícího roku na konci července v Kostelci na Hané. Cílem byla Moravská Třebová a trasa pouti vedla přes Konici a Jaroměřice. Zkušenost však ukázala, že pěší pouť vyžaduje delší časový prostor. Ze čtyř dnů se tedy putování protáhlo na celý týden, a to od neděle do soboty vždy na konci července či přelomu července a srpna. Následující trasy vedly z Rožnova p. R. na Velehrad, z Hoštejna do Zlatých Hor a potom z Opavy do Zlatých Hor a také z Olomouce do Králík. Modlitby za umělce a každého člověka se od roku 2009 uskutečňují i během akademického roku formou krátkého komorního koncertu v olomoucké katedrále sv. Václava a seznamováním se s různými oblastmi umění a osobnostmi uměleckého světa v kavárně Amadeus pod názvem Setkání u studny.

 

Několik duchovních rozměrů

A co tedy Pěší pouť za umělce nabízí? Má několik pohledů, rovin, rozměrů. První rozměr pouti je setkání s úžasnými lidmi, hledajícími pravdu, lásku, krásu a víru ve svém životě. Zní to jako fráze, ale jen pro ty, kdo neznají skutečný obsah těchto slov. Říká se, že nejlepší přátelství jsou ta, kdy dotyčné lidi spojuje nějaký ušlechtilý zájem. Toto poutní společenství je živým důkazem naplnění tohoto tvrzení. Druhý rozměr je samotná cesta - poznávání nádherných míst, možnost od rána do večera být venku a jen šlapat, rozjímat - pokud vyjde počasí, je toto samotné dostačující pro zdařilou dovolenou. Ale na tomto putování je toho mnohem více - poznávání různých farností a lidí na jednotlivých zastávkách pouti. Žádné neosobní kontakty, ale vřelá přijetí. Až tady člověk pochopí, jak propastný rozdíl je mezi poutníkem a běžných turistou. Třetí rozměr: každodenní bohoslužby, velmi intenzivní modlitby, jejichž síla narůstá den ze dne. Je to úžasná harmonizace duší směřujících k Bohu, prožitky, které jsou těžko popsatelné. Čtvrtý rozměr: rozmanité a velmi hodnotné kulturní programy, které obohacují každý den pouti. Všechny mají vždy duchovní rozměr, a to přesto, že jsou různorodé nejen žánrově. Bez nadsázky lze říci, že žitá Boží krása a procítěnost září z každého umělce, který se na jejich realizaci podílí. Pátý rozměr: proměna. Zde může samozřejmě mluvit každý jen za sebe, ale lze předpokládat, že všichni účastníci to mají podobné - zážitky a sdílení se stávají natrvalo součástí jejich vnitřního světa a nikdy je nepůjde vymazat. 

 Martina Pavlíková