Silvestr už 30. dubna?

Silvestr už 30. dubna?

 V době předkřesťanské dělili Keltové rok na dva půlroky. Ten živý nebo také zelený půlrok začínal 1. května, kdy vše začalo růst a končil posledního října.

 Je tedy pochopitelné, že také 30. dubna se s tím suchým rokem lidé  loučili rozpustilým svátkem, který byl spjatý s pohanským božstvem (modlou) Belenem. Nazýval se Beltaine a v překladu znamená zářící oheň či Belenův oheň a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Proto se zapalovaly velké ohně a u nich se dělaly  různé kousky, třeba házení hořícími košťaty. Je zajímavé, že tento zvyk je stále živý přes všechno zakazování, předělávání a někdy i velmi smutné dohry na popáleninových odděleních v nemocnici. Hasiči a záchranáři právem říkají, že nejhorší služba je 31. prosince a 30. dubna.

K pohanským bájím patří i názor, že v této noci se k lidem se zlým úmyslem přibližují různé divoženky, víly a bosorky, ale bojí se ohně. Lehce se k tomu dostaly i čarodějnice, jejichž upalování na hranicích je smutnou kapitolou dějin ( a žel nejen katolické církve, jak se běžně vtlouká lidem do hlavy). A v některých nekřesťanských náboženstvích upalovali (možná dále upalují) všechny vdovy.

V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů, květen potom byl svátkem milostných her a z této doby možná také pochází líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje. Odezvou asi je i zvyk, že v některých krajích stavějí chlapci máj pod okny své milé, někde jí malují i srdce na cestu před její dům. Jinde zase dělají cestičky a nápisy ostatním děvčatům a někde všem mladým.

V době ranně křesťanské se v Římě 1. května slavilo výročí posvěcení baziliky svatých apoštolů, které bylo v roce 570. Měli tedy posvícení. Do celosvětového kalendáře byli na ten den zapsáni dva apoštolové, Filip a Jakub. Noc před tím svátkem se proto někdy  nazývala filipojakubská.

V Německu mají v kalendáři 1. května svatou Valburgu a noci před ním říkají Valburžina. Ona však k tomu svátku přišla zvláštním způsobem. Zemřela totiž 25. února 779 po velice plodném životě. Narodila se v Anglii začátkem 8. století, byla neteří sv. Bonifáce, apoštola Germánů, a její bratr Wynbald, byl od strýce pozván do Německa, aby pomohl s evangelizací. Proto v Heindenheim založil mužský klášter. A protože chtěl, aby tam byl i ženský klášter, povolal sem svou sestru Walpurgis. Německy se jí začalo říkat Walburga. Klášter Heidenheim vykvetl pod vedením sourozenců ve zvláštní kulturní středisko uprostřed pustiny. O Walburze se vypráví, že byla,  podobně jako jiné světice ve starých klášterech, skutečnou matkou podřízeným sestrám, pečovala o nemocné a chudé a přesto nezanedbávala práci ani modlení a řeholnicím předčítala svaté knihy.

 Mimořádné je na ní dvojí: Když její bratr Wynbald zemřel, ujala se Walburga i vedení mužského kláštera. Bylo jí tehdy asi padesát let a až do vysokého stáří dokázala moudře spravovat mnichy i sestry a duchovně je vést. Její památka se proto připomínala 25. února, u nás ji ten den najdeme v kalendáři dodnes. Protože však byly 1. května přeneseny její ostatky do města Eichstaettu, začal se později v Německu její svátek slavit 1. května. Proto se ty starodávné zvyky a zlozvyky spojené s koncem dubna v Německu také nazývají Valburžina noc. Světice je v tom však naprosto nevinně.

 U nás proslavil 1. květnový večer Karel Hynek Mácha svým nezapomenutelným Májem.

 Když v začátcích průmyslové revoluce chtěli majitelé strojů z pracujících vydřít všechno, ti se bránili a požadovali záruky, že nebudou přetěžováni a zneužíváni. Proto dne 1. května 1886 proběhla ve Spojených státech pod vedením odborů celodenní stávka, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi tři sta tisíc dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami a přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. Na památku této události zavedla v roce 1889 Druhá internacionála na popud Francouzů 1. května Svátek práce, který se má slavit na celém světě. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově a krásně o tom píše Jan Neruda. Je zajímavé, že v USA a Kanadě se svátek práce - Labor Day v americké angličtině - slaví první pondělí v září.

Papež Pius XII. cítil podobně jako jeho předchůdci, že Kristovi učedníci mají hájit právo a spravedlnost ve světě a proto v roce 1955 vepsal do kalendáře na 1. května svátek sv. Josefa Dělníka. Svátek apoštolů Filipa a Jakuba byl posunut na 3. května.

Na konec zeleného půlroku měli pohané další svátek. Slavil v noci z 31. října na 1. listopadu a nazýval se Samhain a jím začínal suchý nebo také mrtvý půlrok.  Pohané tenkrát věřili, že mrtví se vracejí zpět na zem a že je třeba je postrašit, aby jim nevlezli do domů.

Dnes mají v ten den v severní Americe Haloween, jehož název vznikl zkrácením anglického „All-Hallows-evening", tedy „Předvečer Všech svatých". 1. listopadu se totiž v církvi slaví slavnost všech svatých a další den se přidává památka na zemřelé. V ty dny na své zemřelé vděčně vzpomínáme, modlíme se za ně  a z obou důvodů jim zdobíme hroby.

Buďme opatrní na různé zhýralé a strašidelné zvyky se skrytým pohanským pozadím přivážené s mohutnou reklamou z druhé strany Atlantského oceánu. Vyřezávání dýní přinesli do severní Ameriky katoličtí přistěhovalci z Irska a nebylo v něm nic pohanského, protože doma na Všechny svaté děkovali Bohu za úrodu a při té příležitosti používali nejkrásnějších plodů na výzdobu. Dejme přednost kráse před ošklivostí a křesťanské naději na vzkříšení a shledání v nebi před pohanskými bájemi o bloudění duší.

Použito církevního kalendáře, knihy o lidových zvycích a knihy Zdeňka Susy Ultreia a internetového slovníku Wikpedia)