Primice mého synovce - vzpomínka na mé dva spolužáky kněze Jiřího a Tomáše

 

Primice mého synovce, Josefa Peňáze, vysvěceného v Litoměřicích 8.12.2012, a vzpomínka na mé dva spolužáky kněze Jiřího a Tomáše a primičního kazatele

Ten první - o. Jiří - seděl se mnou ve stejné lavici v semináři a pochází ze stejného děkanství jako já, a to z farnosti Bobrová. Měli jsme mít primici v neděli 2. července 1978. Jiří už si natiskl oznámení, v omezeném počtu, který mu dovolil pan církevní tajemník (tak se mu říkalo, úředně to byl tajemník pro věci církevní a prakticky to byl proticírkevní činitel). Najednou telefon ze Žďára, z okresu, že ta primice nemůže být 2.7. protože v ten den se koná na Cikhaji okresní mírová slavnost a věřící by se jí nemohli zúčastnit. Pokud by šli na primici, tak by o ni přišli a proto jim úřady chtějí umožnit oboje a nám přikazují: Primice budou až v neděli 9.7. Pokud máte už natisknutá oznámení, okres vám dovolí je vytisknout znovu. Jiří už  měl oznámení hotová. Využil toho, dal si za své vytisknout novou dávku s datem 9.7.  a na těch dosavadních jemně přepsal dvojku  na devítku, takže měl oznámení dvakrát tolik a mohl v Bobrové dát každé rodině.

Jeho primičním kazatelem byl pan doktor Učeň ze Žďára, já jsem požádal u tuto čestnou službu novoměstského pana kaplana. Když se mně tamní farář ptal s velkým očekáváním, kohože pozvu jako kazatele, a já mu řekl jméno jeho kaplana, byl trochu zklamaný, protože se těšil, že si na primici poslechne nějakého profesora z fakulty, zatímco kaplana slyšel každou druhou neděli, protože se oba pravidelně střídali.

 

Oba oslovení kazatelé se radili s lidovým farářem o. Vlastimilem z Bohdalova, jak tuto pastorační příležitost dobře a zbožně využít. On jim navrhl, že mohou dokreslit Boží lásku, která je podstatou Ježíšovy krvavé oběti na kříži i oběti nekrvavé na oltáři, jedním příkladem z nové literatury. Ať citují Čapkův román RUR (Rozumoví univerzální roboti), kde u robotů všechno funguje, ale jen mechanicky. Teprve až se objeví láska, věci se změní a postoupí dopředu. Oba kazatelé s jeho nápadem souhlasili a vložili tento příklad do své promluvy. Tím se stalo, že pár lidí, kteří stihli primici 9.7. 1978 dopoledne v Bobrové a odpoledne v Jamách pak tvrdilo, že bylo kázání stejné. Nebylo, byl jen stejný příklad.

 

o. Jiří je nyní mým sousedem a jeho farnost (Babice n.Svit.) se připravuje na primici jáhna Jiřího, synovce našeho dalšího spolužáka o. Josefa Brtníka.

 

Otec Vojtěch Suchý pak uzavřel svou promluvu přímou citací slov papeže Pavla VI., která řekl, když na sv. Petra a Pavla ve Svatém roce 1975 světil kněze ve svatopetrské bazilice ve Vatikáně. Mezi tou stovkou svěcenců tenkrát klečel a na tváři ležel další můj spolužák, s kterým jsem strávil dva roky na střední škole v Dijonu, mladý dominikán o. Tomáš Maria Týn (*1950, + 1990), jehož blahořečení se připravuje. Takže oba jsme slyšeli stejné povzbuzení.

 

Další souhra:

Otec Vojtěch Suchý byl vysvěcen v litoměřické katedrále 8.12.1973 kardinálem Trochtou spolu s dvěma dalšími jáhny. Bylo to jeho poslední kněžské svěcení.

 

Francouzi říkají, že Boží prozřetelnost (La Providence divine) je to správné jméno pro náhodu.

V Písmu svatém čteme v žalmu 139, verš14:  Bože, Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.