Ani rýži, ani máry, žádné pověry

Svatba v máji, do roka máry, říkávalo se v minulém století. Lidé tomu věřili a proto se v nejkrásnějším měsíci v roce v obřadních síních neoddávalo, ale opravovalo a malovalo. Tato pověra měla své zdůvodnění. Začínalo se včas - nikoli předčasně - a proto se děti počaté v květnu narodily v únoru, ke konci zimy. To už je málo vitaminů, odolnost těla klesá, mráz v noci nepolevuje, ve dne se však někdy oteplí. Proto novorozené děťátko často v té době onemocnělo a pak umřelo. Zápisy ve starých matrikách nám to jen potvrzují. A je zajímavé, že ta pověra se držela dost dlouho, i když se novorozenecká úmrtnost velice snížila. Až v současné době tato pověra ustupuje. V  nejkrásnějším měsíci roku, skutečném lásky čase, už zase bývají svatby jak tomu bylo před 20. stoletím.
Jedné pověry jsme se zbavili, další zaútočila. Začali házet rýži.

Přihodil bych jen tři malá zrníčka, tři prosbičky:
Než nasypeš bílá zrníčka do účesu, který se hodiny připravoval, nezapomeň:

1. Jsou země, kde musí hrstka rýže stačit rodině na celý den.

2. Kdo to po tobě uklidí? Všude nejsou holubi v pohotovosti. A když zaprší, vytvoří se z loupané stravy lepkavá kaše. Kdo ji potom bude dostávat z drážek mezi dlaždicemi a z koberců?

3. Tento zvyk není ani slovanský a vůbec už ne křesťanský.

Novomanželé se přece chtějí o svou radost podělit s druhými, proto zvou na svatbu. Ohled na druhého má právě na svatbě své místo a čas. I na ty hladovějící, ale i na uklízečky.

Vždyť víme, že novomanžele nepustí ke stolu, oba společně neuklidí střepy, ačkoli v té chvíli na sobě mají nejlepší šaty v životě. Když musí být pořádek před jídelnou, nemohou přece nechat nepořádek před kostelem. Tam jsme s nimi přece šli, protože oběma všichni přejeme, aby jim to „klapalo". Jistě se za to modlíme s důvěrou v Boží pomoc, s vírou v jeho požehnání. Nepodrážejme to hned po vyjití takovou pověrou.