Z Moravy až na konec světa

Z MORAVY AŽ NA KONEC SVĚTA

autobusová pouť k Panně Marii Fatimské, Lurdské

a sv. Jakubovi

od 30. 4. do 11. 5. 2003

S pomocí Boží, s Pannou Marií, Voditelkou našich cest,
s důvěrou v přímluvu sv. Jakuba, patrona poutníků,
sv. Kryštofa, patrona řidičů, a pod ochranou andělů strážných.

Na poděkování všem uklízečkám, otvíračům a údržbářům

domu Božího v Novém Veselí a Bohdalově

k 2018. narozeninám Božího Syna

s vděčností a rád věnuje

Mons. Jan Peňáz, farář

Duchovní program:
Každý sám: Sepsat si svoje poutní úmysly (smír, díky, prosby). Obtíže a případné nesrovnalosti brát jako poutní pokání. Společně: Ranní chvály, mariánské nešpory a modlitba před spaním, růženec a korunka Božího milosrdenství.

Středa 30. 4. 2003

- sv. Zikmunda, mučedníka, knížete burgundského, patrona Čech, kajícníka, zároveň poslední den keltského půlroku (suchého, začíná ten živý), tedy jakýsi silvestr
Poutníci z Moutnic, Rozařína a okolí odjeli z domu po 13. hodině, ve Velkém Meziříčí se přidali místní a dojeli z Nového Města a okolí. Od pošty jsme odjeli ve 14.07 se zpěvem Anděle Boží a prosbami k Panně Marii a sv. Kryštofovi a Jakubovi. Asi ve 14.20 přejíždíme na 117. km dálnice D 1 historické hranice mezi Moravou (27.045 km², 4,1 milionů obyvatel, z toho 1,99 milionů katolíků, v neděli na bohoslužbách téměř 400 tisíc) a Čechami (51.819 km², 6,4 milionů obyvatel, z toho 2,1 milionů katolíků, v neděli na bohoslužbách kolem 100 tisíc). Do hlavního města Čech a celé naší republiky vjíždíme v 15.38 a opouštíme je v v 16.05. Plzní projíždíme od 16.45 do 17.10, je tam 24 ºC, zde i v Praze potkáváme dopravní nehodu. Na půl hodiny se zastavujeme na posledním parkovišti v naší vlasti, na Kateřině. Kdysi se jistě psalo Svatá Kateřina, ale asi nemáme tu odvahu jako radikální Francie, kde názvům vesnic i měst slovo svatý nechali. Po rozjetí zazpíváme hymnu a po kontrole v Rozvadově, která trvá bez dvou minut celou hodinu, vjíždíme do Německa (336 tisíc km², 16 spolkových zemí, 82 milionů obyvatel, 36 % katolíků, 46 % evangelíků, 2 % muslimů). Jedeme cestou Karla IV. na západ. Proti nám se hlemýždím tempem posunuje kolona dlouhá 10 km. Zpíváme písně o tichém večeru a klekání a po 23. hodině se na 30 minut zastavujeme na parkovišti Bruchsal, nedaleko Karlsruhe, které je už na druhé straně Německa. Blížíme se k Rýnu, o který se Němci a Francouzi v dějinách krvavě bili. Od roku 1850 jeho západní břeh pětkrát změnil majitele. Ve Strasburgu přes něj dnes vede most míru. Po něm hodinu po půlnoci vjíždíme do Francie (543 tisíc km², 22 historických zemí, 58 milionů obyvatel, 78 % katolíků, 4 % evangelíků, 3,5 % muslimů).

Čtvrtek 1.5.

- sv. Josefa Dělníka
Minutu před druhou hodinou noční jsme ve Fontaine a je 6 ºC nad nulou, o půl čtvrté je kratičká zastávka v Dole, a to už jsme v Burgundsku. Všechna parkoviště u francouzských dálnic mají své poctivé francouzské pojmenování, žádný Exit 151 jako kdesi na východě. Tak o čtvrt na pět projíždíme kolem „Aire de la Jument Verte" doslova Areál Zelené Kobyly. Za dvě hodiny poté už projíždíme Lyonem, jehož arcibiskup má čestný titul: Primas Galie. Pražský arcibiskup je primas Čech, Morava ani Slovensko něco takového nemají, ač tam měli biskupská sídla daleko dříve.
Opouštíme dálnici a o tři čtvrtě na sedm se na půl hodiny zastavujeme u St Etienne. Do Le Puy jsme přijeli v 8.35 a je tam 8 ºC, v noci tam byl jeden stupeň pod nulou. Až doma zjistím, že mi pan plukovník František Viviers několikrát marně volal, kde jsme, že nás už čeká. Le Puy je poutní místo, odkud vycházejí poutníci pěšky do Santiaga de Compostela (je to 1500 km). Poprvé se tam vydal L.P. 950 místní biskup Godšalk. Ve středověku zde pak začínala jedna ze tří svatojakubských cest, které se za Pyrenejemi spojily v jednu - cestu francouzskou. Část z Le Puy k těm horám - Via Podiensis - byla nedávno obnovena jako památka UNESCO. Doposud je každý den je v místní katedrále Matky Boží v 7 hodin ráno mše svatá pro poutníky a po ní mohou dostat požehnání na cestu a také poutnický průkaz s prvním razítkem.
Město Le Puy má 20 tisíc obyvatel, je položené na kopci a je v něm hodně uliček do schodů. Je proslavené svými paličkovanými krajkami, i my jsme mohli vidět, jak je na ulicích dělají i prodávají. Podaří se nám celkem snadno dostat do katedrály Matky Boží, kde máme být v 10 hodin na francouzské poutní mši svaté k sv. Josefu Dělníku. Jsme uvedeni na předem vyhrazená místa a konečně se setkáváme s paní plukovníkovou a manželem. Při mši svaté jsou dvě české přímluvy vzápětí přeložené do místní řeči: Prosme za poutníky z Moravy, kteří jedou do Fatimy a za nás všechny, protože každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. Prosme za obnovení míru ve světě a za spolupráci v Evropě založenou na křesťanských kořenech. Biskup, který sloužil mši svatou s duchovními správci všech kostelů města i okolí, mne nakonec vyzve, abych také něco řekl. Říkám, že děkujeme Bohu, za to že můžeme jet na pouť, což pro nás bylo ještě před 13 roky nemyslitelné. Připomínám, že před těmi třinácti roky u nás ještě nebyla ta moderní nemoc společnosti, totiž nezaměstnanost, i když se nedalo říci, že byla naše společnost zdravá. A jako při každé pouti prosíme Pannu Marii za naše blízké a zvláště nemocné, prosíme i dnes zvláště svatého Josefa Dělníka za mocnou přímluvu pro ty, kdo jsou nezaměstnaností postiženi a kdo se snaží tuto nemoc v naší i francouzské společnosti léčit.
Na závěr zpíváme všichni píseň k sv. Josefu Slavný nebešťane, kterou mají všichni účastníci bohoslužeb vytištěnou na programu. Jsou to výhody počítačové pošty, jenže francouzské stroje stejně nedovedou napsat naše Š a Ť, a proto se české sloky hemží jakýmisi divnými značkami. Na závěr nás otec biskup zve do sakristie, mile nás přivítá a na památku daruje obrázek Panny Marie. Mezitím otevřou zvláštní bránu uprostřed katedrály a procesí se soškou, ale bez kapely a družiček sestupuje po 137 schodech a odchází k 1 km vzdálenému kostelu sv. Josefa. S manžely Viviers vyrážíme o něco později, u svatého Josefa se modlíme soukromě a pak v trávě obědváme. Rozdělíme se na dvě skupiny. Paní plukovníková vede tu zdatnější, jdou na 82 m vysoký sopečný komín, kterému Francouzi říkají Jehla. Vznikl tak, že láva, která se drala jícnem sopky navrch, se zastavila a ztuhla. Hora, která soptila a byla z měkčího materiálu, nakonec podlehla erozi. Na komíně pak místní biskup na poděkování za návrat z pouti do Compostely postavil roku 962 kapli sv. Michaela archanděla. Dnes k ní vede podle průvodce 268 schodů, naši poutníci došli k vícero číslům. Pan plukovník s manželkou byli také pěšky v Compostele, zpátky se vrátili vlakem. Teď se chystají pěšky do Nového Dvora u Plzně, kde založili trapisté ze Septfons nový klášter. Půjdou nejprve do toho mateřského kláštera a pak k nám. Cesta bude o trochu delší než ta pouť, pan plukovník ponese na zádech 15 kg, manželka šest. Dnes to bylo obráceně, méně zdatná skupina s ním šla na náměstí Plot, odkud vycházeli poutníci k sv. Jakubu anebo k hrobu sv. Jiljí v klášteře St Gilles, který je po něm pojmenovaný (asi 300 km). Podařilo se nám zahlédnout opravdické poutníky: hocha a děvče jak si to s velkými batohy rázují přímo na jih. Na nikoho se přitom neohlíželi, ani na nás ani na policisty, kteří zastavovali dopravu kvůli tradičnímu prvomájovému běhu okolo města - lepuyjské patnáctce. Začátky obou cest jsme si prošli a vyfotografovali se u sochy každého z obou světců, pokaždé v ulici po něm pojmenované. Pak jsme znovu vystoupili do katedrály, pomodlili se u milostné sochy Černé Madony. Sedí na trůnu a Ježíšek před napolo stojí a sedí. Madona je oblečená do slavnostních šatů, z nichž vyčnívá její a synův obličej, takže to vypadá, jakoby jí Ježíšek koukal z pod sukní. Skupina se rozdělila a ti nejodvážnější pokračovali nahoru na skálu k soše Panny Marie Francouzské. Před sto lety chtěl postavit biskup nad katedrálu sochu, aby poutníci už zdaleka viděli obraz té, za kterou přicházejí. Vyhlásil na tento úmysl sbírku ve své diecézi. Ta však moc nevynesla, proto byla rozšířena po celé Francii. Zapojili se lidé z celé země a tak vznikl nynější název sochy: Notre Dame de France. My to překládáme jako Panna Maria Francouzská, otrocký překlad zní Naše (milá) Paní Francouzská. Nejlepší by však bylo Matka Boží Francouzská. Přítel biskupův a vítězný velitel bitvy u Sevastopolu (8.9. 1855) generál Pélissier zařídil u císaře, že na ulití věnoval 213 ukořistěných kanónů. Z nich pak byla po 4 roky vyráběna socha a 12.9.1860 o svátku Jména Panny Marie posvěcena v přítomnosti 120 tisíců poutníků. Celá socha i s kamenným podstavcem je 22,7 m vysoká a vše váží 835 tun. Samotná socha Panny Marie měří 16 m, je z litiny a váží 110 tun. Had, na kterém stojí je 17 m dlouhý. Když jsme se společně vraceli na parkoviště, byla okružní ulice obklopena diváky, kteří sledovali běžce a běžkyně. Jak nás uviděli s křížkem a korouhví, říkali: Dneska přece není 15. srpna (pouť k Panně Marii)! Počkali jsme, až se celá naše skupinka sešla a chtěli jsme ukázněně přejít silnici. Jak nás zhlédl pořadatel, přísně nám pohrozil a zakázal nám přejít. Jdu za ním a začínám smlouvat. Samozřejmě můžete přejít, ale musíte po jednom vždy v kratičké přestávce mezi běžci, jinak by mohlo dojít k hromadnému pádu. Měli to opravdu promyšlené, vychytané, jak budu později poučen.
V 16.55 odjíždíme z parkoviště vzhůru do kopců (Le Puy je ve středu Francouzského středohoří - Massif central). Po vyšplhání na vrchol sjíždíme prudkými serpentinami dolů k řece Rhoně. Po hřebeni toho pohoří vede dvojitá vnitřní hranici, která odděluje dva departementy (územní správní celek, který byl vytvořen za revoluce tak, aby do jeho hlavního města to nikdo neměl dál než jeden den jízdy na koni) a zároveň dvě oblasti (nové celky, které opisují dřívější historické země). Přesně za tři hodiny jsme v hotelu F 1 v Saulce sur Rhone v blízkosti Montélimar a brzy usínáme jako zabití.

Pátek 2. 5.

- první v květnu (sv. Atanáše, východního učitele církve):
Ráno v 7 hodin odjíždíme po dálnici přes Nimes, Montpellier a Narbonne. Jedeme stejnými místy, kudy už ve starověku vedla římská silnice zvaná Via Egnatia. Kolem sebe vidíme vinice, které byly za posledních 100 let dvakrát zrušeny a třikrát obnoveny. Nalevo je ústí řeky Rhony, takzvaná Camargue, pak moře a přístav Agde, kde se shromažďovali na začátku 2. světové války naši chlapci, kteří pak bojovali v Anglii. Pak zamíříme na jih a v 10.45 přejíždíme hranice Španělska (504 tisíc km², 17 historických zemí s různým stupněm autonomie, které se pak dělí na 50 srovnatelných provincií, 39 milionů obyvatel, 96 % katolíků, 3 % bez vyznání). Hned zastavíme na parkovišti. Při krátkém odpočinku porovnáváme ceny pohonných hmot. Všude jsou v euro, ale ve Francii stál natural 1,099 euro, super 1,118 a nafta 0,839. Zde stojí benzín 0,84 až 0,91 a nafta pro osobní auta 0,764 a pro nákladní 0,709 euro. O půl dvanácté odjíždíme a za 10 minut dvě jsme vystoupali na Montserrat, největší mariánské poutní místo Španělska, kde svatý Ignác z Loyoly odložil meč a rozhodl se sloužit Pánu Ježíši. Tím vlastně vznikl jezuitský řád. Je krásné počasí, řidiči říkají, že zde byli už dvanáctkrát a že zde vždycky byla mlha. Nepřímo to potvrzuje i nápis vzadu v bazilice: 7.11.1982 zde byl za velké zimy, větru a deště Jan Pavel II. Před kostelem právě končí svatba. Všude je plno okvětních lístků, které lidé hází na novomanžele. V kapli za milostnou sochou máme mši svatou. V promluvě vycházím z názvu tohoto místa: Mons serratus, zubatá hora. Skály (nejvyšší 1236 m. n. m.) zdálky skutečně připomínají bílé zuby jakési obrovské pily obrácené směrem vzhůru. Když dva lidé vezmou do ruky pilu, která není zrovna motorová, musí být sehráni. I člověk se má ve všech situacích jednat v souhře s Bohem, dárcem všeho dobrého, viditelného i neviditelného. Připomínám krásu okolní přírody i vnitřní krásu duše, která umí odpustit. V 17 hodin odjíždíme a v půl osmé jsme v Lloret de Mar, kde se ubytujeme v hotelu. Na většině pokojů máme místo kromě dvou lůžek i dvě přistýlky. Po večeři se někteří jdou podívat k moři, někteří i ráno na východ slunce.

Sobota 3. 5.

- sv. Floriána, první sobota (v Netíně po 125.):
Po snídani odjíždíme o půl deváté míjíme Barcelonu. Věže nedostavěné katedrály Svaté Rodiny jsme z dálničního obchvatu nezahlédli. Na videu však už můžete vidět katedrálu dostavěnou. V autobuse připomínám dvě myšlenky: Být sám sebou a pořád nesrovnávat. Nezaměřovat pozornost na věci, které nám vadí. Pak jedeme přímo na západ až k Zaragoze, hlavnímu městu Aragonie. Těsně před polednem přejíždíme nultý poledník. Potom zamíříme na jihozápad - k Madridu, hlavnímu městu Španělska, které vzniklo před půl stoletím sloučením Aragonie a Kastilie. Z autobusu vidíme velké obrazy býků, asi reklama na španělskou národní zábavu. Protože se dnes zastavíme v Toledu, bývalém hlavním městě Kastilie, čteme si Toledskou legendu od Julia Zeyera. Náš autor v ní píše, jak byla v Toledu uctívána socha Krista Světlého. Po mši svaté líbali vždycky jeho nohu. Nějaký nenávistník ji potají napustil jedem. Když se přiblížil první člověk, aby ji políbil Kristus nohu zvedl. Tento zázrak se opakoval. Nenávistník se nedal a jedné temné noci soše probodl bok a odnesl ji domů. Ráno ho objevili podle stop krve, které socha zanechávala. Zeyer končí hlubokou úvahou o tom, že při výslechu a mučení se trpící rouhač setkal s Kristem, kterému se právě v utrpení podobal a v jehož milosrdenství nakonec uvěřil. S námi jedoucí členové karmelitánského třetího řádu nám vyprávějí, jak v Toledu zakládala klášter sv. Terezie z Avily, učitelka církve a přidávají všeobecné informace o Karmelu vůbec. Od poledne do tři čtvrtě na jednu odpočíváme na parkovišti. Na rovinách Kastilie vidíme množství větrných elektráren, také úrodná pole se velkými hromadami vysbíraných balvanů. O tři čtvrtě na šest vysedáme před hradbami Toleda s branou s dvojhlavým habsburským orlem, znakem císaře Karla V., který město zvelebil podobně jako Karel IV. Prahu. Celé město je památkou UNESCO. Jdeme do katedrály, která je jediným místem na světě, kde se slouží i v obřadu mozarabském. Je to památka na dobu, kdy bylo Španělsko obsazeno mohamedány a liturgický vývoj šel jinou cestou. My jsme na mši svaté římského obřadu a po ní nás cinkání­m klí­čů vyhání­ nesmlouvavý kostelní­k. Najdeme kapli Krista Světlého, o které pí­še Zeyer. Tam je nápis, že král Alfons zahlédl štěrbinou ve zdi věčné světlo před kří­žem. O další­ch věcech z legendy ani zmí­nka. Sedí­ tam dvě mladé Španělky, ptám jich se na legendu toledskou. Nic nevědí­. Neznám dost španělských slov, ony neumí­ francouzsky. Snaží­m se naznačit hlavní­ bod, o kterém Zeyer pí­še, že totiž rouhač probodl bok soše Krista a ta začala krvácet. Proto vytahuji kapesní­ noží­k a otví­rám jej. Ony jen překvapeně zí­rají­, jak si všimli naši poutní­ci, kteří­ to se zájmem celé sledují­. Pak náhodou najdeme karmelitánský kostel, možná to bude ten klášter, který svatá Terezie založila. Karmelitáni obnovují­ zasvěcení­ a celá naše skupina je na mši svaté, zase trvá jen půl hodiny. Všichni se šťastně schází­me a ve 21 hodin odjí­ždí­me do Fatimy. Měli jsme jet pří­mo po státní­ch silnicí­ch, řidiči to vezmou na jih po dálnicí­ch až do Lisabonu. Jedeme směrem k oceánu, vidí­me zapadat slunce a pak usí­nám, takže vůbec neví­m, kdy jsme přejeli hranice Portugalska (92 tisí­c km², 22 okresů, 10 milionů obyvatel, 95 % katolí­ků, 1,5 % evangelí­ků, 3,5 % bez vyznání­). Jsou to nejstarší­ hranice v Evropě, od roku 1270 se nezměnily.

Neděle 4. 5. - III. velikonoční­ - vrchol pouti:
Kolem páté hodiny odpočí­váme na parkovišti v blí­zkosti Lisabonu. Je tam 18 °C. Vidí­me tam auto naložené pláty korku. Ráno v 6 hodin 16 minut našeho času zastavujeme ve Fatimě a máme za sebou asi 4000 km. Teprve později zjišťujeme, že zde mají­ o hodinu méně a pět hodin je pro člověka z jižní­ země jako u nás půlnoc. Hodinu čekáme v autobuse, potom řidiči chtějí­ spát, proto vychází­me ven. V 7 hodin vidí­me východ slunce za bazilikou, která vévodí­ celému údolí­ Iria, kde se od 13.5. do 13. ří­jna 1917 pětkrát zjevila Panna Maria (v srpnu to bylo na jiném mí­stě). Baziliku stavěli od roku 1928 do roku 1953. Naposledy na ni přidali velké obrazy dvou sourozenců, kteří­ spolu s Lucií­ (dnes 96 letou) Pannu Marii viděli. Hyacinta a František, kteří­ zemřeli velice brzy po zjevení­, byli blahořečeni Janem Pavlem II. pří­mo zde 13.5.2000. Při té pří­ležitosti zveřejnil i poslední­ tajnou část fatimského poselství­. Uprostřed stojí kaplička zjevení­ postavená roku 1919. Dnes je v ní­ jen svatostánek a celý její­ okolí­ je zakryté moderní­ střechou. K ní­ vede dlážděná Cesta pokory, po které se po pří­kladu Lucie chodí­ po kolenou. Kají­cní­ky často doprovázejí­ členové rodiny, kteří­ kráčejí­ vedle. Na prostranství­ se vejde 300.000 lidí­, celé je vyasfaltováno, pouze tam, kde chodí­ procesí­, je kostkami vyznačený směr a ší­ře. Dub, nad kterým se Panna Maria zjevila, už není­, na jeho mí­stě stojí­ mramorový sloup se sochou. V její­ korunce je uložena kulka, kterou bylo 13.5. 1981 v Ří­mě střeleno na svatého Otce. Opodál dodnes roste ten dub, pod ní­mž stály děti. Uprostřed je socha Božského Srdce. Když pro ni začali kopat základy, vytryskl tam pramen vody a dodnes slouží­, ačkoli údolí­ bylo vždy suché. Po celé ploše pobí­hají­ psi, kteří­ velice málo štěkají­, chovají­ se spí­še jako naše kočky. Na konci plochy je zeď postavená ve svatém roce 2000. Je v ní­ velká svatá brána pro procesí­ a malá branka,, kterou prochází­ cesta pokory. Svatý rok připomí­ná ještě moderní­ kovový betlém u vchodu, velice šťastně udělaný. Do Fatimy přichází­ 4 miliony poutní­ků ročně.
Po 9. hodině jsme vstoupili na prostranství­, po 10. hodině vyšlo od kaple Zjevení­ procesí­ k oltáři před bazilikou. Muži nesli náhradní­ sochu, která byla také krásně nazdobena. Při mši svaté mladí­ lidé, kteří­ měli v tyto dny ve Fatimě setkání­, ukazovali názorně, k jakým závěrům došli. Skupinky v různých barvách představovaly, že všichni lidé mají­ ží­t ve vzájemné lásce. Procesí­ se pak kolem celé plochy vrátilo do kaple. Přitom se zpí­vala fatimská pí­seň a mávalo bí­lými šátky nebo aspoň kapesní­ky. Po 13. hodině jsme se ubytovali v semináři misionářů Consolata a odpočí­vali. Jeden poutní­k si na 3 minutky zdří­ml a probudil se až za 3 hodiny. V 19.30 jsme měli mši svatou v bazilice. Připomněl jsem, že čert je lidový název pro zlého ducha, ďábla, který je odpůrce Boží­ a nepří­tel naší­ spásy. Nemůžeme se na tuto duchovní­ skutečnost dí­vat s pohledem podle pohádek, kde jsou milí­ čertí­ci s krásnými plyšovými koží­šky, že by byla radost je po pohladit a ří­kat: Čertí­k Bertí­k. Už slova ďábel, čert a peklo bychom se měli bát. Vyhýbat se mu jako sprostému slovu a ne je provokativně použí­vat, jak to dělají­ některé hudební­ skupiny a podobně. Hlavní­ poselství­ Fatimy se dá shrnout do známé modlitby: Pane Ježí­ši, odpusť nám naše hří­chy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství­ nejví­ce potřebují­. Pane, prosí­me, uchraň nás. Po večeři byl o půl desáté průvod se sví­cemi. Růženec i fatimská pí­seň byly ve ví­ce jazycí­ch, přání­ dobré noci pokaždé i polsky.

Pondělí 5. 5.
V 7.10 byla česká mše svatá v kapli Zjevení­. Připomněl jsem další­ důležitou část fatimského poselství­. Je to úzké spojení­ věcí­ řádných a mimořádných, zvláštní­ milosti, kterou je to zjevení, a úřední­ autority, kterou zastupuje vždycky mí­stní­ biskup. Biskup z Leirie všechno zkoumal, vizionáři ho poslechli, sestra Lucie na jeho výzvu několikrát přesně vše znovu popisovala. Vždy je potřeba to úzké spojení­ dvou směrů: i jakási volnost a vynalézavost a odvaha jí­t do nejistoty a na druhé straně ochota dodržet tradice, zvyky i zákony, podří­dit se. Po sní­dani jsme šli do vesnice Aljustrel, kde pasáčci bydleli. Nejprve jsme se modlili kří­žovou cestu podle zjevení­ Kateřiny Emmerichové. Šli jsme podle kapliček postavených maďarskými uprchlí­ky v roce 1964. Po krvavém potlačení­ lidového povstání­ proti komunistům v roce 1956 se rozprchli do celého světa. 14 kapliček postavili jako vzpomí­nku na utrpení­ jejich národa. Na každém zastavení­ je napsáno odkud jsou jeho dárci. Myslí­m, že eukalyptové stromy neboli blahoviční­ky byly vysázeny Maďary z Austrálie. Kaple byly stavěny právě zde s důvěrou, že se splní­ fatimské poselství­ a že Mariino Neposkvrněné Srdce zví­tězí­ i v jejich vlasti. Když se tak stalo, postavili ještě 15. kapli - Vzkří­šení­ Pána Ježí­še. Ta stojí­ u velké maďarské kaple postavené roku 1988 k 950. výročí­ smrti sv. Štěpána krále uherského. On dostal od papeže korunu, která se nazývá svatoštěpánská podobně jako naše svatováclavská. Pozná se z dálky tak, že kří­žek na ní­ je nakloněný. V kapli jsou obrazy maďarských svatých, z nichž mnozí­ nám jsou známí­. Třeba sv. Vojtěch (maďarsky Béla z jeho latinského jména Adalbertus), který je apoštolem Polska, Pruska a Uherska. Biřmoval sv. Štěpána (maďarsky Ištván, lidově Pišta). Dále je tam sv. Gizela, manželka sv. Štěpána, sv. Jaromí­r (Gerhard) - první­ biskup, sv. Jimram (Imre), syn sv. Štěpána, sv. Ladislav (Laszló), apoštol Chorvatů, které připojil k Uhrám jako nezávislou zemi, a patron Dolní­ch Radslavic. Slyšeli jsme zpěv slaví­ků a viděli hodně mí­stní­ch stromů, předevší­m korkové duby a olivy. Zastavili jsme se na mí­stě zvaném Cabeco, kde se dětem v roce 1916 dvakrát zjevil Anděl mí­ru. Poprvé je naučil tuto modlitbu: „Můj Bože, věří­m v Tebe, klaní­m se Ti, doufám v Tebe, miluji Tě. Prosí­m Tě za odpuštění­ pro ty, kteří­ nevěří­, Tobě se neklanějí­, v Tebe nedoufají­ a nemilují­ Tě." Pak se vztyčil a řekl: „Tak se modlete. Srdce Ježí­še a Marie vaše prosby vyslyší­." Škoda, že se tato modlitba nezná. Podruhé je naučil modlitbu, která se později stane základem Korunky Boží­ho milosrdenství­ a podal jim svaté přijí­mání­. První­ kaple u nás zasvěcená tomuto tajemství­ se má stavět ve Slavkovicí­ch. Pak jsme se zastavili v mí­stě Valinhos - doslova Údolí­čko, kde se zjevila Panna Maria 19.8. 1917, když třináctého dne toho měsí­ce byly děti ve vězení­. Nakonec jsme sešli do vesnice, kde jsme viděli rodný domek sestry Lucie se studnou, kde se zjevil dětem Anděl mí­ru a Portugalska. Vyzýval děti, aby přinášely Bohu oběti za všechno, co mohou, na smí­r za hří­chy, které Boha zraňují­ a jako prosbu za obrácení­ hří­šní­ků. Pak jsme šli do rodného domku Hyacinty a Františka. Tam nás provázel jeho synovec, starší­ pán, který nám na fotografii ukazoval dva pasáčky s ostatní­mi sourozenci a hrdě hlásil: Tenhle je můj tatí­nek. Za poledne jsme navští­vili velkoobchod s náboženskými věcmi a pěknými cenami. Odpoledne byl vlastní­ program, po večeři nám otec představený semináře nalil skleničku pravého portského. Celý den byla veliká zima a ví­tr, což nezabránilo některým poutní­kům v cestě pokory. Večer jsme zase byli na procesí­ se sví­cemi, česky při něm zazněla druhá polovina čtvrtého slavného desátku.

Úterý 6. 5.

- sv. Jana Sarkandra,
který jako bohoslovec byl na praksi u svého bratra Mikuláše, první­ho katolického faráře ve Velkém Meziří­čí­ od husitské doby:
V 6.45 jsme měli mši svatou v seminární kapli. Připomněl jsem, že my obyčejní­ lidé nejsme schopni pochopit, proč se něco děje, a pořád se ptáme, proč Bůh to či ono dopouští­. Jenže my vidí­me, jen co je TADY A TEĎ. Bude však také TAM A POTOM, až u něho, až v jeho království­. Tam pochopí­me ví­c, protože budeme vše vidět v jasu věčného světla a pak poznáme, že Bůh je opravdu nejvýš spravedlivý a nekonečně milosrdný. Z Fatimy vyjí­ždí­me v 8.23 a je 10 °C. V pří­stavu Nazaré je 17 °C a vane ostrý ví­tr, který nám hází­ pí­sek do vlasů. Jdeme na pláž a dí­váme se, jak voda oceánu naráží­ na naši pevninu, mnohdy s velkou silou, takže pár neopatrní­ků bylo důkladně pokropeno. Jen dva odvážlivci šli do plavek. Někteří­ vyjeli, jiní­ vyšli na skálu nad městem, kde je poutní­ kostel Panny Marie. Šlechtic pronásledoval jelena až k útesu nad mořem, kde štvané zví­ře ladně skočilo do neznáma. Kůň se však zastavil s přední­ma nohama nad hlubinou. Zatí­mco zví­ře hledalo rovnováhu, jezdec prosil Pannu Marii o pomoc. Byl zachráněn a z vděčnosti tam postavil kostel. Od něho je vidět na oceán, sloup na návrší­ připomí­ná, že zde prosil Pannu Marii o ochranu před vyplutí­m na cestu kolem Afriky i Vasco de Gama. Modlil se zde také sv. František Xaverský. O tři čtvrtě na dvanáct vyjí­ždí­me na sever, od půl třetí­ do třech jsme na parkovišti u města Porto. Dalo jméno celé zemi a také známému ví­nu. Severní­ Portugalsko připomí­ná naši vlast. Výjimkou jsou malebné stří­šky nad komí­ny, složené z ozdobných pálených tašek. Jinak je všechno v pří­rodě sytě zelené a zářivě žluté. V 16.15 přejí­ždí­me hranice a rázem je o hodinu ví­ce. Blí­ží­me se k sv. Jakubovi od jihu portugalskou cestou. Od jihovýchodu ze středu Španělska k jeho hrobu vede stří­brná cesta a od severu vede asi 70 km dlouhá námořní­ cesta z pří­stavu La Coruňa (galicijsky A Coruňa, jak je všude výrazně psáno). Nás však zají­má cesta od východu, od nás, která se na španělském uzemí­ jmenuje Camino frances, Francouzská cesta. V Pyrenejí­ch se v ní­ spojí­ tři hlavní­ proudy z Francie: jeden z Flander (dnešní­ Belgie) přes Paří­ž, Tours a Bordeaux, druhý z Němec, přes Burgundsko a Vézelay a třetí­ od nás a Rakouska přes Švýcarsko a nám už známé Le Puy s proudem italským přes jižní­ Francii, hrob sv. Jiljí­ v St Gilles a Toulouse. Od mí­sta spojení­ k cí­li je to už jen 800 km. Vysvědčení­ poutní­ka však vystaví­ jen tomu, kdo pomocí­ razí­tek ve své poutní­ kní­žce prokáže, že ušel nejméně 100 km pěšky nebo ujel 200 km na kole anebo 100 km na koni. I velkomeziří­čská hraběnka ušla ve svých 48 letech tu stovku, ačkoli ji její­ bratři varovali a podceňovali a hned první­ den její­ pouti pří­mo lilo. V 19.00 zastavujeme v Brion, asi 12 km jižně od Santiaga. Původně jsme mysleli, že část poutní­ků odtud vyjde ráno pěšky a ostatní­ je dojedou autobusem. Po ubytování­ v hotelu se bouřlivě debatuje, kolik kilometrů půjdeme pěšky. Výsledek je vždy nerozhodný a nemastný, jak už to v takových pří­padech bývá, ale nic lepší­ho než demokracii zatí­m nikdo nevymyslel. Se slovy, že ráno je moudřejší­ večera a s modlitbou za ochranu andělů strážných jdeme spát.

Středa 7. 5.
Po sní­dani odjí­ždí­me do Santiaga, objedeme vnitřní­ město, celkem rychle najedeme na ulici Camino Frances. Kolem už vidí­me značky pro poutní­ky, jakási sluní­čka s paprsky, obrácená vždy k sv. Jakubovi. Vyráží­me pryč z města, vlastně domů, k nám na východ. Za pár stovek metrů se však ulice mění­ na dálnici. Na první­m výjezdu (všude jej nazývají­ ve své mateřštině, pouze u nás to musí­me mí­t napsáno anglicky) z ní­ sjí­ždí­me a na okresní­ silnici v obci San Marcos nás 23 vystoupí­. Nečekal jsem tolik lidí­. Autobus jede zpět do města a my spatří­me první­ značku. Fotografujeme se u ní­ a v 8.40 vykračujeme. Zastavujeme se na kopci Gozo, kde je památní­k na návštěvu sv. Otce Jana Pavla II. a také obraz sv. Františka, který však asi do Compostely neputoval. To už nás dohání­ poutní­k, starší­ šlachovitý Španěl, který s velikým batohem vyšel před 14 dny z Burgosu (500 km). Chvilku se baví­me a on už utí­ká dál. Řekl, že to je ještě pět kilometrů, nečekal jsem, že to bude tak málo. Aspoň máme čas a prožijeme poslední­ úsek opravdu poutnicky. První­ modlitba je u kostela v San Lazaro, kam přichází­me devět minut po deváté. Kolem půl desáté vstupujeme do vlastní­ho města. Vší­mám si, že na mostě, pod kterým vede železnice je cedulka s názvem trati, kterou právě překračujeme. Mnozí­ jdou bosky a v 11 hodin jsme na náměstí­ San Pedro. Další­ modlitba a to už nám jdou naproti naši spolupoutní­ci. O půl dvanácté vstupujeme do katedrály. Její­ vnějšek, porostlý lišejní­ky s plevelnou zelení­ na ří­msách a ve štěrbinách nás trochu zklamal, ale vnitřek to vynahradil. Po stránce stavební­, duchovní­ i lidské. Při mši svaté jsem mohl oslovit naše poutní­ky v mateřštině a kdybych býval měl misálek, mohla být i část mešní­ modlitby česky. A to jsem přišel neohlášen, pár minut předem. Mše svatá začala v poledne, spolu s mí­stní­m knězem ji sloužili dva Italové, jeden Polák a Francouz a španělský kněz z Německa. Před ní­ se četlo, kolik poutní­ků přišlo a odkud vycházeli a na závěr i seznam autobusových skupin. Když přišla na řadu čeština, prosil jsem, abychom si na pří­mluvu sv. Jakuba vždy zachovali katolickou ví­ru a dovedli ji slovem i pří­kladem předávat další­m pokolení­m. Naši vedle sebe uviděli i poutní­ka z Burgosu. Odpoledne jsme si prohlédli katedrálu i město. Uviděli jsme sochu sv. Jakuba na koni. Lidé si prvně mysleli, že je to sv. Jiří­ Drakobijec a on to byl sv. Jakub Maurobijec. Poprvé totiž uviděli Španělé sv. Jakuba roku 844, když se vzbouřili proti arabskému sultánovi z Kordí³vy a odmí­tli mu poslat 100 dí­vek do harému, jak to od nich každý rok požadoval. Sv. Jakub byl pak patronem Renconquisty, kdy Španělsko znovu zí­skalo svobodu a ví­ru v Krista. Jemu připisují­ zachování­ katolické ví­ry za reformace. Jedno z jeho poslední­ch zjevení­ se odehrálo za občanské války, kdy generál Franco povstal ve jménu vlasti proti ateistickým republikánům, v tomto pří­padě komunistům a anarchistům podporovaným z ciziny.
V 17.37 se obrací­me k domovu, namí­ří­me na východ, často jedeme po vysokých mostech (viaduktech - doslova cestovod podle vzoru vodovod). Pod námi a kolem nás je vše zelené, častěji však vidí­me i šedé střechy. Přiblí­ží­me se k moři, před desátou půl hodiny stojí­me u Ovieda, hlavní­ho města Asturií­, a kolem půlnoci vjí­ždí­me do Baskicka, které v našem zeměpise dalo název Biskajskému zálivu. Francouzi mu ří­kají­ Gaskoňský záliv.

Čtvrtek 8. 5.

- Panny Marie Prostřednice všech milostí­ (státní­ svátek):
Kolem druhé hodiny v noci zastavujeme na půl hodiny u pumpy. Vše je zavřeno, platí­ se přes neprůstřelné okénko, paní­ dovnitř nikoho nepustí­, záchody jsou rozbité, nepoužitelné. Baskicko je obětí­ terorismu. Vede jej ETA (Euzkadi Ta Askatasuna - česky Baskicko a svoboda). Ve 3.33 přejí­ždí­me hranice, je 17 °C a v 6.26 (16 °C) jsme v Lurdech před hotelem Panoramic. Naštěstí­ tam nikdo nespí­, takže se můžeme hned ubytovat. Hotelier je mladý a sympatický, rozlišuje pokoje pro manželské páry a dvojice mužů a žen, ale pak to jaksi vzdává. Škoda. Sám také vaří­ pro své hosty, kteří­ jsou většinou z Chorvatska, Slovenska, od nás a Běloruska.
Základní­ údaje o Lurdech: Město má družbu s Fatimou v Portugalsku, Loretem v Itálii a Čenstochovou v Polsku. V Lurdech bylo zjevení­ od 11.2.1858 do 16.7.1858, celkem 18x. Bernadeta pak odjela k sestrám do Nevers a už se do Lurd nevrátila. Zjevení­ bylo uznáno cí­rkví­ jako pravé roku 1862. Je to zjevení­ soukromé i kdyby tomu člověk nechtěl věřit, zůstává pravověrným katolí­kem. Věřit se tomu může a má, je to cí­rkví­ schváleno. Základní­ kámen baziliky byl položen r. 1864 a první­ mše sv. v kapli byla sloužena v r. 1866.
Uprostřed plochy dnes stojí­ socha Panny Marie Lurdské s korunou na hlavě. U ní­ bývá sraz poutní­ků a setkávání­ ztracených. Pří­mo před ní­ uvidí­me nejprve Růžencovou baziliku. Byla dokončena 1901 a je vestavena do svahu před Horní­ bazilikou, která má vysokou věž a která byla dokončenou v r. 1871. Pod horní­ bazilikou je krypta (sklepní­ kaple) v mí­stech první­ kaple, kterou dokončili v roce 1866 a na její­mž hloubení­ pracovalo po 3 měsí­ce 25 mužů, mezi nimi i otec Bernadetty. V předsí­ni krypty je socha sv. Petra, věří­cí­ jí­ s úctou lí­bou nohy podobně jako v Ří­mě, je to lidové vyznání­ ví­ry v neomylnost papeže, Petrova nástupce, ve věcech ví­ry a mravů. Jsou tedy 3 kostely nad sebou: horní­ bazilika, sklepní­ kaple pod ní­ a před ní­ dole Růžencová bazilika. Dvě postranní­ věže před horní­ bazilikou byly přistavěny r. 1908, k 50. výročí­ zjevení­.
Nahoru se jde po obou stranách po pří­krých schodech anebo po dvou pohodlných náspech, na kterých jsou dvojice soch: Jan Křtitel a Jan Evangelista nahoře, trochu ní­že cí­rkevní­ spisovatelé sv. Bernard (při pohledu zdola je vlevo) a sv. Hyacint, ještě ní­že proti sobě rodiče Panny Marie sv. Jáchym a sv. Anna, pak významní­ francouzští­ světci sv. Vincenc z Pauly a sv. Ludví­k z Monfortu, a úplně dole apoštolové Francie: vlevo sv. Remi, který r. 496 pokřtil v Remeši krále Franků a vpravo sv. Martin z Tours, který ve 4. století­ rozší­řil křesťanství­ z ří­mských měst v Galii na keltský venkov. Před bazilikou je sv. Petr a Pavel. Vlevo na trávní­ku je socha sv. Rocha, patrona poutní­ků, dole u zpovědní­ch budov je socha faráře arského sv. Jana Maria Vianney.
Na levém boku jsou ve výklencí­ch náspu kaple: nejblí­že středu Panny Marie Guadalupské (mí­sto v Mexiku, kde se Panna Maria zjevila), pak kaple sv., Bernadetty s Pannou Marií­ v pozadí­ a se svatými francouzskými ženami na bocí­ch: sv. Jana z Arku, sv. Jenovéfa Paří­žská, sv. Solange a sv. Germaina. Poslední­ je kaple františkánských svatých, mezi nimi je také sv. Ludví­k, král francouzský. Dále je mí­stnost s nápisem: Křty, biřmování­, první­ svaté přijí­mání­ - můžete se přihlásit v jakémkoli věku.
Na čelní­ch stěnách bazilik je vidět kruhové medailony papežů na zlatém pozadí­: nad vchodem do horní­m baziliky je Pius IX., za něhož bylo zjevení­, nad kryptou je sv. Pius X., za něhož se slavilo 50. výročí­. U vchodu do Růžencové baziliky je vlevo Lev XIII., který ší­řil modlitbu růžence (a zavedl úctu sv. Cyrila a Metoděje v celé cí­rkvi), vpravo Pius XII., který v roce 1950 vyhlásil pravdu ví­ry o Nanebevzetí­ Panny Marie.
V Růžencové bazilice je 15 kaplí­ s růžencovými tajemství­mi. Mozaika se 14 tajemství­m byla r. 1907darována poutní­ky z Čech, Moravy a Slezska. Nad ní­ jsou zemské znaky a nápis "Panně Neposkvrněné národ český". Je to v celé bazilice jediný nápis v jiné řeči než francouzské a latinské. Výjimku tvoří­ jen děkovné tabulky, které jsou také italské a anglické a možná i v jiných řečech. Jsou pěkně a citlivě osazeny, vždy ze stejného druhu kamene na jedné stěně, protože se zadávají­ společně.
Kří­žová cesta z r. 1912 měří­ celkem 1530 m, tvoří­ ji sousoší­ z litiny, celkem 115 soch v životní­ velikosti. Končí­ 15. zastavení­m - vzkří­šení­m. Pro vozí­čkáře je kří­žová cesta za řekou naproti jeskyni.
Vedle rovné plochy, po ní­ž chodí­ procesí­, je pod zeleným návrší­m podzemní­ bazilika sv. Pia X., kterou k 100 výročí­ 1958 vysvětil kardinál Roncalli - za pár měsí­ců papež Jan XXIII. Vejde se do ní­ 20 - 30 tisí­c lidí­. V podzemní­ bazilice je také 15 zastavení­ kří­žové cesty, 15 růžencových tajemství­ a 18 obrazů o lurdském zjevení­, všechno z taveného barevného skla.
Pramen je vidět vzadu v jeskyni pod sklem. Mlýnský náhon, přes který Bernadetta 11.2.1858 šla, je dnes zasypán, proto je dnes u jeskyně široké prostranství­. Na něm je vyznačeno mí­sto, kde klečela Bernadetta a tmavá deska tam, kde klečel Jan Pavel II. Při poslední­m zjevení­ - 16.7.1858 - bylo okolí­ jeskyně zahražděno, proto se Bernadetta dí­vala až z druhé strany řeky, dnes tam je moderní­ kostel sv. Bernadety, postavený k 100. výročí­ její­ smrti. Patří­ k němu i kaple, v ní­ž je celý den adorace. Bývá také v nedalekém adorační­m stanu. Každou noc je pak adorace v kryptě pod bazilikou. Za jeskyní­ jsou vany, jsou vytesány ve skále je jich 17, 11 pro ženy a 6 pro muže, voda v nich má 12 ° Celsia. Poutní­ci, kteří­ se v nich koupou, se modlí­ k Panně Marii a žehnají­ se na znamení­ svého křtu. Ještě nikdo se při koupání­ nenachladil.
Do podzemní­ baziliky jsou na 17. hodinu přiváženi nemocní­ na procesí­ s Nejsvětější­ svátostí­. Při něm se čtou slova evangelia v 6 řečech - francouzsky, italsky, španělsky, anglicky, německy a holandsky: Pane, ať vidí­m. Pane, ať slyší­m. Pane, ať chodí­m. Pane, ať Tě následuji jako tvůj učední­k. Nemocní­, kteří­ pocí­tí­ uzdravení­, mají­ mlčet a ří­ci to až lékařům. Mezinárodní­ lékařský úřad, ve kterém jsou i nevěří­cí­ lékaři, shromáždil 6.772 pří­padů uzdravení­, z nichž však jen 66 bylo prohlášeno za opravdu lidsky nevysvětlitelné, tedy zázračné. Poslední­ byl pří­pad Jana Salauna z La Loupe v diecézi Chartres. V roce 1993, kdy mu bylo 58 let, byl při své druhé pouti do Lurd zbaven útrap s roztroušenou sklerózou, kterou dostal roku 1977 a kvůli ní­ž byl od roku 1979 v invalidní­m důchodu.
V Lurdech jsme začali v 9.30 shlédnutí­m diapozitivů s českým komentářem, mnozí­ si přitom v teple a tmě pěkně zdří­mli. Pak jsme se pomodlili kří­žovou cestu. V 11.30 jsme měli mši svatou v kapli sv. Gabriela, která je nahoře vedle baziliky. Při se četlo evangelium o zvěstování­ Panně Marii, které vyří­dil právě sv. Gabriel a připomněl jsem, že na svátek Zvěstování­ Paní z jeskyně řekla poprvé Bernadettě, kdo je, ačkoli ona se jí­ ptala ví­ckrát. Co bychom odpověděli my na podobnou otázku? Jsme poutní­ci, jsme vděční­, jsme prosí­cí­ a jsme také kají­cí­. Pravé pokání­ neznamená vymýšlet si kdoví­co, ale přijmout vše, co nám Pán Bůh dává. Přesně podle svatého Františka z Assisi,který ří­kal: Počasí­ je vždycky krásné, jen je pokaždé jiné. Odpoledne byla volná prohlí­dka. Vší­máme si, že na celém prostranství­ jsou zvláštní­ obrazy lidí­, kteří­ představují­ všechny lidské rasy a skoro všechna řemesla. Panna Maria je opravdu Matkou všech národů. Poutní­ci, kteří­ šli se mnou, viděli na druhé straně úplně novou věc: Cestu vody. Přes řeku je tam přivedena voda z pramene a u každého z desí­tky kohoutků je událost z Pí­sma, která se týká vody, pří­slušný citát a tomu odpoví­dají­cí­ titul Panny Marie. Napří­klad : Studnice Jakubova - Jan 4 - Panna Maria Pokání­ nebo Rybní­k Bethzatha - Jan 5 - Panna Maria života. Tam je samozřejmě napsáno Notre Dame, což někteří­ naši překládají­ jako Naše milá Paní­. Není­ to zrovna nejšťastnější­ překlad, ačkoli tento titul dával Panně Marii už svatý Štěpán Uherský. Také o našem obvyklém Panna Maria se dá uvažovat s otazní­kem. Východní­ křesťané raději ří­kají­ Bohorodička, tomu odpoví­dají­cí­ české Matka Boží­ snad nebude tak špatné.
V hotelu se na nepovinné večeři se setkáváme se Slováky od Holí­če. Ve 21.00 se účastní­me světelného procesí­ od jeskyně kolem korunované Panny Marie po záhonech kolem kří­že. Naši skupinu zastupují­ poutní­ci z Nového Města a Moutnic. Na podiu před růžencovou bazilikou zpí­vají­ česky jednu sloku lurdské pí­sně a modlí­ se 3 zdrávasy poslední­ho desátku. Při procesí­ bylo slyšet šest základní­ch jazyků, které se v Lurdech použí­vají­, a kromě naší­ řeči také slovenštinu, irštinu, chorvatštinu, polštinu a ukrajinštinu. Zpí­vala se i pí­seň s refrénem Laudate, laudate, laudate Mariam - Chvalte Marii - je to druhá nejznámější­ pí­seň z Lurd a sloky byly také v různých řečech.

Pátek 9. 5.
Po sní­dani máme mši sv. u jeskyně. Jsou s námi i poutní­ci z Vodňan se svým knězem, Polákem, a z Třebí­če. Na mí­stě, kde Panna Maria učila Bernadettu dělat kří­ž, kážu o znamení­ kří­že, které máme dělat vždy s velkou úctou a poctivostí­. Není­ správném tuto základní­ modlitbu odbývat a mí­sto pěkného znamení­ dělat jen klikyháky. Mnoho křesťanů má v tomto bodě velké nedostatky. Před námi byla mše svatá v maďarštině. Kněz mi pak ří­kal, že má v kostele obrazy Panny Marie ze Starého Brna.
V 8.45 odjí­ždí­me na východ. Mí­jí­me mezinárodní­ letiště a nají­ždí­me na dálnici. Zde se jmenuje Auto route, ve Španělsku to byla Auto via, v Itálii to bude Auto strada. Ještě, že jsme se zde neopičili a nechali to si krásné české slovo dálnice. Je pravda, že někteří­ zlí­ jazykové tvrdí­, že vzniklo tí­m, že postavilo pár kilometrů od Prahy a pak už dál nic. Jedeme pořád rychlostí­ 100 km za hodinu. U Toulouse vidí­me stopy po ohromném požáru, který nedávno zachvátil mí­stní­ továrnu. Pak najedeme na dálnici dvou moří­, která vede od Bordeaux u Atlantického oceánu k Středozemní­mu moři. Mí­jí­me odbočku na město Foix, jehož hrabě se dělil s biskupem ze španělského Seo de Urguell o pravomoc nad kní­žectví­m Andorra. Biskup do toho mluví­ pořád, mí­sto hraběte s ní­m vládl francouzský král, dneska prezident. Na obrazech vedle dálnice není­ samá reklama jako u nás, ale plno zají­mavostí­ o kraji, kterým projí­ždí­me. Ví­ckrát vidí­me připomí­nku jeskyní­ s pravěkými malbami. Zastavujeme se odpočí­vadle nad Carcassonne. Je to město v bráně mezi francouzským Středohoří­m a Pyrenejemi, hlí­dá pří­stup od moře už od starověku. Obléháno r. 1209, když se jeho pán Raimond Roger Trencavel (24 roků stár) odmí­tl vzdát. Po 15 dnech obléhání­ byli obyvatelé ží­zní­ donuceni otevří­t brány, pán zemřel za pár měsí­ců ve vězení­ svého hradu. Potom král zabral celý kraj, zvýšil původní­ hradby, zboural vesnice 1 km okolo a vybudoval druhý prstenec hradeb. Oboje jsou dodnes zachované, i když v 18. století­ složilo město jako lom na stavební­ kámen. Dnes se tam točí­ filmy, i Černý tulipán. Paradox dějin - zvětšené hradby už nikdy vojensky nesloužily. Básní­k Posper Merimée /inspektor památek/ zachránil Carcassonne, podobně jako most na řece Gard. Jeho nejznámější­ poví­dky: Carmen (podle toho opera) a Mateo Falcone, korsický chlapec, který prozradil, kde se skrývá uprchlí­k.Vojáci ho pak chytli a za dezerci popravili. Za to popravil otec i svého synka jako zrádce. Vrátil pení­ze a řekl veliteli: Pane, Korsičané jsou chudí­, ale dbají­ na svou čest. Chlapci řekl, aby se pomodlil a zastřelil ho.
Od Narbonne jedeme asi 100 km po stejné dálnici jako 2. května ráno, jenže v opačném směru. Vytváří­me jakýsi střed naší­ 7 tisí­c km dlouhé osmičky z Moravy až na konec světa přes Německo a Francii a zpět přes Francii, Itálii a Rakousko. Poselství­ krále Jiří­ho potřebovalo z Čech až na konec světa dva roky, nám stačilo 11 dní­, pěšky by to při rychlém tempu a s doprovodným vozidlem trvalo nejméně 7 měsí­ců.
Po cestě mí­jí­me most přes řeku Gard - po něm procházel 50 km dlouhý vodovod z kopce 72 m.n.m. do Nimes (59 m.n.m.). Od r. 1936 je v seznamu památek UNESCO. Byl postaven v první­m století­ po Kristu z kamene z lomu který je vedle a dodnes funguje. Lešení­ se opí­ralo o kamenné výklenky, které je vidět dodnes. Má 3 patra, první bylo zdvojeno v roce 1743, takže se po něm dnes dá procházet. Výška 48,7 m, 1. patro dlouhé 42m, 2. patro 242 m, 3. patro 275 m. Voda tekla v horní­m patře chodbou širokou l m a vysokou necelé dva metry, překrytou kamennými dlážkami, stejně velká chodba byla po celé trase, takže člověk tudy mohl projí­t. Vodní­ kámen se usazoval a utěsňoval a udržoval dobrou pří­chuť.
Město Nimes potřebovalo 400 l vody denně na občana pro veřejné fontány, veřejné a soukromé lázně a pro vodu do amfiteátru, když tam byly vodní­ zápasy. Pod střední­m obloukem 24 m teče řeka Gard. Vedle jsou přes tisí­c let staré olivovní­ky. Město Nimes je nazýváno "Francouzský Ří­m" kvůli koloseu, kterému zde ří­kají­ Arenes - areny. Byly postaveny koncem 1. století­ po Kristu pro 23 tisí­c diváků, má 5 poschodí­ se 60 oblouky, 34 stupňů na sezení, kde lidé byli rozdělení­ podle svého společenského postavení­. Nad nimi bývala plachta natažená lany připoutanými k dřevěným stěžňům, po nichž jsou vidět vevnitř otvory. Dole byly dvě kolmé chodby s celami pro šelmy a gladiátory spojené okružní­ chodbou. Byly tam i námořní­ bitvy, bojovní­ci, kteří­ byli sraženi do vody, byli napadáni krokodýly. Tak tam bylo umučeno mnoho křesťanů. Od 7. do 13. století­ sloužilo koloseum jako vojenská pevnost. V ní­ byly domy, hrady šlechticů a dva kostely. Vnitřek byl odstraněn až kolem roku 1800. Volný prostor slouží­ dnes pro slavnosti, sporty, divadla a býčí­ zápasy. Od roku 1988 je nad jevištěm a hledištěm na spodní­ úrovni, které však tvoří­ jen 1/6 zastavěné plochy, pohyblivá střecha. Za první­ republiky a za Dubčeka byla v Nimes druhá sekce československých studentů, první­ chlapecká sekce byla v Dijonu, teď je tam česká smí­šená sekce. Dí­včí­ sekce bývala v St Germain en Laye u Paří­že.
Do Marseille přijí­ždí­me v 15.40, je tam 26 °C a slunce praží­. Jdeme do starého pří­stavu u pevnosti sv. Jana, cestou kolem bývalé hygienické stanice vidí­me jak lidé opravují­ své lodě. Pak vystupujeme pěšky nahoru na kopec, který ční­ asi 150 m nad hladinou mořskou. Město má 1,2 milionů obyvatel, je to hlavní­ francouzský pří­stav, v mořské zátoce před ní­m je ostrov If a ostrovy, kde museli námořní­ci z východu 40 dní­ zůstat, aby nedovezli mor. Francouzsky se čtyřicí­tka řekne quarantaine - z toho slovo karanténa. Na Ifu je pevnost, kterou založil král František I. v 16. století­. Hrabě Monte Christo tam vězněn nebyl, neboť nežil, je to jen románová postava a lidi tomu věří­ jako diví­, tak jako dneska bezmezně věří­ reklamám anebo Aloisi Jiráskovi. Jeho knihy jsou jen romány a stejně jako Dumasova dí­la mají­ s historickou pravdou jen málo společného. Druhou pevnost založil král ve stejné době na kopci, kde právě stojí­me. Od ří­mských dob zde byl strážný bod a ve 13. století­ u něho vznikla kaple Panny Marie Strážné. Marseillané sem putovali a to i když zde byli vojáci. Ti každý den zaví­rali na noc padací­ most. To se dělá dodnes v 19.30, oteví­rá se v 7.00 hodin. Kaple byla za revoluce vypleněna, zůstal jen kří­ž. Na mí­sto vojenských budov, které stály kolem kaple, byla kolem r. 1860 nákladem cí­saře Napoleona III. a jeho rodiny vybudována bazilika v dnešní­ podobě v románsko byzantském slohu (oblouky, stří­dání­ barevných kamenů a mozaiky). Vojáci tam zůstali do r. 1942 a bydlili pak v kasárnách pod hradební­mi zdmi.
V bazilice nás už čekal P. Bos, který včera oslavil devadesáté narozeniny. Je vicerektorem baziliky a má rád pí­seň Teče, voda teče cez velecký mají­r. Na tento nápěv francouzští­ skauti zpí­vají­ na svých táborech večerní­ modlitbu. Vysvětlil celé dějiny baziliky. Letos už neukazoval, odkud hrozilo nebezpečí­ od korzárů a z které strany připlouvali nepřátelští­ Španělé. Dří­ve vždy dodal s francouzským šarmem, že z pevniny nebezpečí­ nikdy nehrozilo, neboť tí­m směrem je Československo a to jsou naši přátelé. Bazilika má věž vysokou 33 m, v ní­ je zvon váží­cí­ 8,2 tuny, jeho lití­ trvalo 6 dní­ a táhlo ho 40 koní­. Do věže ho museli dát během stavby, jinak by ho dovnitř (ani ven) nedostali. Jeho srdce váží­ kolem 300 kg, je 2,5 m vysoký. Původní­ milostná socha byla za revoluce zničena, dnes je v bazilice socha Panny Marie z tepaného stří­bra, na ní­ž umělec pracoval 6 let.
Dále tam jsou vyznamenání­ návratilců z válek nebo vojáků padlých za vlast a také vyznamenání­ obětovaná přáteli Panny Marie Strážné: kří­ž a vyznamenání­ etiopského cí­saře, znak námořní­ch hasičů z Marseille, vlajka klubu Olympique Marseille, obraz od vojáků OSN, kteří­ unikli smrti v Bihai. Nejcennější­m z těchto záslibných (votivní­ch) darů je standarta generála de Monsabert, osvoboditele Marseille v srpnu 1944. Jedna tabulka připomí­ná přepadení­ obrněného poštovní­ho vozu. Byli přitom tři mrtví­, matka čtvrtého člena posádky, který přežil, chodila denně k Panně Marii Strážné na mši svatou. Nejnovější­ děkovná tabulka je od námořní­ch hasičů, kteří­ byli 25.- 27.7 1997 obklí­čeni lesní­m požárem a přežili to. Na poděkování­ věnovali Panně Marii destičku se svým znakem a se zbytkem kovu z jejich roztaveného auta. Záslibné tabulky zdůrazňují­ úctu námořní­ků k Panně Marii. Stejně jako dří­ve, kdy plavba byla nebezpečná, vědí­ i dnešní­ námořní­ci, že Panna Maria je doprovází­ mateřskou pří­mluvou ve dnech šťastných i dramatických i v hodinu smrti. Jsou tam i votivní­ destičky, které svědčí­ o vděčnosti křesťanů, jimž pomohl Kristus nebo jeho Matka při důležitých nebo tragických událostech. Na zdech jsou napsána jména slavných poutní­ků: sv. Terezie z Lisieux, sv. Jan Bosko, královna Alexandra.
Vpředu je moderní­ oltář. V jeho mramorové desce jsou ostatky černošských mladí­ků z Ugandy, kteří­ byli upáleni zaživa v letech 1885-1887 pro svou křesťanskou ví­ru a své odhodlání­ ží­t čistě. Byli mezi nim i křesťané anglikánského vyznání­.
V kryptě je za oltářem na zdobeném podstavci je dřevěná socha "Panny Marie s kyticí­" zhotovená před několika století­mi. Byla zachráněna před revoluční­mi zběsilostmi v dnes už zbouraném klášteře řeholní­ků z Picpus odvážným námořní­kem Escaramagnem a od něj darována k Panně Marii Strážné v roce 1807.
Nahoře na věži je socha Panny Marie Strážné, která vévodí­ městu, pří­stavu, krajině i moři. Je na 12 m vysokém podstavci a měří­ 9,70 metrů, váží­ téměř 10 tun a byla vztyčena v roce 1870 po 4 částech, které byly spojeny až na mí­stě. Galvanická úprava povrchu si vyžádala 90 tisí­c litrů sí­ranu měďnatého. Celá socha je pokryta pravým zlatem, které je každých 25 let obnovováno. Panenkami očí­ Panny Marie, které mají­ v průměru asi 15 cm, se dá dí­vat na město. Ježí­škovo zápěstí­ má obvod 1 m a 10 cm. Prostor je však nepří­stupný, protože v podstavci jsou vysí­lače a další­ telekomunikační­ zaří­zení­. Před několika týdny se v noci na sochu vyšplhal nějaký manifestant, spí­še pří­pad pro psychiatra. Usadil se na předloktí­ Panny Marie a rozvinul transparent. Sundávali ho hasiči, kteří­ uvázali provazy zezadu za korunu Panny Marie, vyšplhali po nich, tomu člověku pí­chli injekci a spustili ho dolů. Modlí­me se, vrací­me do města a v 19.20 odjí­ždí­me do hotelu F 1 na předměstí­ v Septemes les Vallons. Krátce před osmou jsme na mí­stě. Večer si na rozloučenou společně zazpí­váme. Vedou to moutničtí­ a mladí­ novoměstští­. S námi jsou zde ubytováni i zaměstnanci katastrální­ho úřadu z Prahy, kteří­ si vyrazili na podnikový poznávací­ zájezd po jižní­ Francii.

Sobota 10. 5.
O půl osmé vyjí­ždí­me. Jeli jsme kolem moře krajem, který my Češi nazýváme Riviera. Je to italský výraz pro pobřeží­. Francouzi tomu ří­kají­ Cote d ´ Azur - azurové pobřeží­ podle barvy vody. Francouzské slovo riviere znamená řeka. Za tři hodiny vjí­ždí­me do samostatného kní­žectví­ Monackého (Principauté de Monaco). V 10.30 parkujeme na parkovišti zvaném Rybářská cesta, které bylo vyhloubeno ve skále, na ní­ž je město Monaco, hlavní­ město kní­žectví­. To má 195 ha a asi 30 tisí­c obyvatel, z toho však jen 1235 vlastní­ch občanů. Státeček není­ v EU ani v OSN, všude ho zastupuje Francie, ta má také ruku na kohoutku od pitné vody. Monako nemá vlastní­ zahraniční­ politiku, ale má vlastní­ policii (200 lidí­), svého biskupa a vlastní­ vězení­. Má autoznačku MC. Jsou zde velké daňové úlevy. Je to pás pobřeží­ 3 km dlouhý, 180 metrů až 1 km široký. Při pohledu od moře k horským hřebenům vidí­me úbočí­ hustě zastavěné paneláky. Vrchní­ část svahů už patří­ Francii, tam už nikdo nestaví­. Takto se na první­ pohled pozná velikost státu Monako. Ze skály je pak vidět 2 dří­vější­ vesnice, které k městu patřily: La Condamine, tam je pří­stav a Monte Carlo, tam jsou lázně a herny. Na druhé straně je vidět třetí­ z r. 1969 - Fontvieille (46 hektarů, které byly zasypány a tak ukradeny moři). V paláci na skále od r. 1297 panuje rod Grimaldi - od r. 1949 Rainier III., narozený 1924, 29. kní­že v rodové větvi, vdovec. V r 1958 si vzal americkou herečku Grace Kelly, dala mu syna Alberta (následní­ka trůnu) a 2 dcery. Zahynula při autonehodě v roce 1982 a je pohřbena v katedrále, na hrobě má nápis Gratia Patricia a jsou tam stále květiny. Po schodech vyjedeme k Oceánografickému muzeu a jdeme nahoru do města, kde je katedrála postavená před 150 lety na mí­stě malého kostelí­čka sv. Mikuláše. Tam právě chystali svatbu a proto nám hned ochotně nabí­dli vedlejší­ kapli, ačkoli jsme nebyli ohlášeni. Kážu na evangelium o dobrém pastýři, kterému vždycky záleží­ na ovcí­ch. Připomí­nám, že i nám má záležet na našich řidičí­ch, aby dobře zvládli náročnou cestu domů. Vybí­zí­m k modlitbě za ně. Vedoucí­ zájezdu uzaví­rá bohoslužbu poděkování­m.
Kostelní­k se mně přátelsky ptá, kdy u nás bude referendum o Evropě a jak asi dopadne. Těší­ se, že se k nim přidáme a uvažuje, kdy u nás také začne platit euro. Když chystal věci na mši svatou, vyprávěl, že v Honkongu se kvůli nové plicní­ nemoci musí­ mí­t každý kněz svoje roušky, že svaté přijí­mání­ se podává jen na ruku a že v kropenkách nesmí­ být žádná svěcená voda. A už se objevil první­ pří­pad této nemoci v Marseille.
Krásně stihneme polední­ stří­dání­ stráží­ u kní­žecí­ho paláce. Pak začne pršet a z koupání­ nic není­. Sestupujeme do pří­stavu, který je ve vesnici La Condamine. Tam chystali tribuny na velkou cenu, prošli jsme se po houpají­cí­m se molu. Dále se může jí­t do třetí­ obce kní­žectví­, do Monte Carlo. V zatáčkách, kudy povede velká cena, dávají­ ochranné valy ze tří­ řad pěti pneumatik na sobě sešroubovaných, vyplněných tuhým středem a vzájemně k sobě přivázaných. Pak se může jí­t ke Cassinu. Má tři vstupy - pro personál, pro majetné hosty a pro veřejnost.U vstupu pro veřejnost jsou hlí­dači, pustí­ i bez kravat, ale donutí­ smeknout. Jsme přece v "chrámu" božstva Mamon. Výzdoba tam je jako v nejkrásnější­m kostele. Do heren pro veřejnost vstupné dří­ve 50 fr. franků, dnes asi 8 eur. K automatům je vstup volný, ale nesmí­ tam jí­t: občané Monaka, nezletilí­ pod 21 let, i kdyby už byli soudem prohlášeni za zletilé, zaměstnanci kní­žectví­ a městských úřadů, vojáci v jakékoli uniformě, duchovní­ a řeholní­ osoby a ti, kteří­ mohou být vyloučeni. Vyloučeni mohou být ti, kteří­ o to pí­semně předem požádají­ nebo ti, za které o to pí­semně požádají­ jejich opatrovní­ci, ti, kdo nemají­ korektní­ oblečení­, a osoby pod vlivem drog a alkoholu. Často je vidět jak babky z Ameriky "automatí­" o sto šest. Před Cassinem je pláž z drcených kamí­nků, pí­sek na rivieře není­ žádný, jen velké oblázky. Odpoledne je v katedrále svatba, ale kněz nejprve oběma snoubencům pokřtí­ jejich roční­ holčičku. Při sňatku jsou celkem čtyři svědkové. Po vyjí­tí­ z katedrály jim všichni dlouze blahopřejí­ a nikdo na ně nic neháže, ani rýži pro holuby. Pak ještě zahlédneme pří­pravu na svátost biřmování­. S papežským dovolení­m ji mí­stní­ biskup uděluje dětem z 5. tří­dy cí­rkevní­ školy. Je jich přes padesát a chlapci i děvčata mají­ na sobě bí­lé dlouhé ří­zy, všichni stejné a na krku velký kří­ž, zřejmě jen zapůjčený pro dnešní­ den. Je vidět, že někdo má pod tí­m sváteční­ oblek, jiný jen obyčejné dží­ny a sportovní­ boty. Kvůli tomu se to však dělá, sociální­ a kulturní­ rozdí­ly by neměly rušit společenství­ dětí­ Boží­ch, které dostávají­ dary Ducha Svatého.
V 18.30 odjí­ždí­me s malou oklikou k italským hranicí­m. Do Italské republiky (301 tisí­c km², 20 autonomní­ch historických zemí­, přes sto okresů, 57 milionů obyvatel, 84 % katolí­ků). vjí­ždí­me osm minut po sedmé hodině. Na italských dálnicí­ch má každý most a každý tunel své jméno - samozřejmě italské a často po mí­stní­m svatém. O půl deváté projí­ždí­me kolem Janova, hlavní­ho města Ligurska. Kdysi zde byla Janovská republika, její­ kolonie byla Korsika (tam se narodil Napoleon nejslavnější­ Francouz). Nejznámější­ Janovan je Kryštof Kolumbus, který ve službách krále španělského objevil Ameriku. Těsně před devátou hodinou přejí­ždí­me vnitřní­ hranice mezi Ligurskem a Piemontem, pak jedeme přes Lombardsko. Od půl jedenácté odpočí­váme půl hodiny u Cremony a pak pokračujeme přes Bresciu a Veronu směrem k Rakouské republice a do České republiky.

Neděle 11. 5. 2003 - IV. velikonoční­ - den modliteb za duchovní­ povolání­:
V jednu hodinu mí­jí­me Padovu, kde je pochován sv. Antoní­n, pak Benátky a o půl třetí­ se probouzí­m v blí­zkosti Udine. Na parkovišti pojmenovaném podle ří­čky Fella, její­mž údolí­m jsme putovali ve Svatém roce do Ří­ma, stojí­me od třech do půl čtvrté. Ve 3.54 přejí­ždí­me v Tarvisio předposlední­ hranice a jsme v Rakousku. Jeho jméno zní­ přece jen lépe než to uměle vytvořené Česko. A vyslovit Česká republika není­ o nic delší­ než ří­ci Čechy a Morava, což nejlépe odpoví­dá skutečnosti, protože ze Slezska k nám patří­ necelá desetina a sami Slezané na Opavsku se nazývají­ Moravci, jak potvrzuje i Petr Bezruč. Rakousko měří­ 83 tisí­c km², má 9 spolkových zemí­, 8 milionů obyvatel, 78 % katolí­ků, 5 % evangelí­ků, 2,2 % muslimů a 8 % ateistů. Země koruny české kdysi celé Rakousko živily, dnes nás ekonomicky i ekologicky předběhlo a těžko ho budeme dohánět. Po druhé světové válce bylo obsazeno cizí­mi vojáky (i sovětskými), přesto tam dostali komunisté ve volbách jen 3,8 % hlasů, u nás ve svobodných volbách přesně desetkrát ví­ce. Není­ to jeden z důvodů všech našich problémů, i těch poslední­ch s pokutou za televizi Nova, kterou zaplatí­ všichni včetně kojenců. U nás máme nové poznávací­ značky naprosto nejasné. Ta z našeho autobusu 1J2 se bude čí­st Jedna je dvě, což je nejen nesrozumitelné, ale naví­c matematicky chybné. Jedna přece není­ dvě. Ještě podivnější­ jsou značky 1J0. Člověka napadne: Jedna jo, ale dvě už ne! Rakušané mají­ přes sto okresů a každý z nich má svou poctivou státní­ poznávací­ značku. Kromě dvou pí­smen ze jména okresní­ho města je tam vždycky ještě znak té země. Škoda, že jsme se před změnou pořádně nerozhlédli kolem sebe. Nejprve jsme projeli Korutany, pak Štýrsko. V 7.17 jsme byli u Ví­deňského Nového Města, které je už v Dolní­ch Rakousí­ch, v části, která se nazývá Bergviertel - hornatá čtvrtina. (U jižní­ch Čech je Waldviertel - lesní­ čtvrtina - a u hranic s Maďarskem Moosviertel - mechová.) Po zastávce na parkovišti, kde měli dětský koutek s hudbou a ptáčky, jsme projeli Ví­dní­ a přes Weinviertel (vinařskou čtvrtinu) v 9.53 vjeli na Moravu. Jsme opět na území­ své vlasti České republiky (78 tisí­c km², nadbytečně velký počet krajů znáte sami, žádná autonomní­ historická země, deset a půl milionů obyvatel, chorobně vysoké procento ateistů také znáte). V 10.35 jsme dojeli do Moutnic, byli na mši svaté, v 11.50 jsme vyjeli a ve 12.40 vystoupili u pošty ve městě velkém mezi ří­čkami malými. Zbytek dojel v 13.30 do města nového na Moravě, která je jistě krásná zem. I Čechy jsou krásné, jak se po pravdě zpí­vá.....

BOŽE, CHVÁLÍME TEBE... Děkujeme, že k naší­ ochraně posí­láš své anděly.
Děkujeme i Panně Marii, Průvodkyni na cestách neboli Voditelce našich cest, s její­mž obrazem ušli svatí­ Cyril a Metoděj pěšky tolik jako my autobusem, a dále na ni spoléháme: Oceánem pluje loď, ku břehu ji doprovoď, Hvězdo mořská, zářivá, noc již vody přikrývá. Nezapadej za mraky, Voditelko našich cest, děsí­ nás tmy pří­zraky, jen ty můžeš k cí­li vést.