Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Dojmy ostatních poutníků
08.09.2024 - Křesťanská Evropa
Jiří Horský, Josef Král, Karel Nevěčný, Valéria Kosíková, motopoutník Josef Šobáň
Z deníku Jiřího Horského z Kladna
s názvem: ... pěšky k cášskému oktogónu ..... je vybráno 5 částí:
1) popis prvních dvou dnů, kdy šel sám, 2) jeho popis dne, kdy jsme zabloudili, 3) jeho popis svatodušní soboty a neděle, které pro mě byly dny krizovými, 4) poslední den, kdy se kladenští odpojili a on odjel s nimi a 5) závěr deníku.
1)
Moje pouť začala jinak. Nejdříve jsem chtěl jít z Prahy. Protože se připravoval relikviář s ostatky sv. Prokopa jako dar do Cách, rozhoduji se pro začátek cesty v Chotouni, rodišti sv. Prokopa. Nakonec jsem zvolil za začátek Libici nad Cidlinou, rodiště sv. Vojtěcha, jemuž byl zasvěcen první kostel stavěný Otou III. a dokončený Jindřichem II. v Cáchách.
Když byl určen cíl pouti a čas trvání, nastala moje osobní příprava. Sledoval jsem postup organizačních příprav, začal si chystat osobní potřeby na cestu, pročetl literaturu, vztahující se k územím kudy budeme procházet a provedl několik vycházek na rozcvičení těla. Jedu do Českého Středohoří, které je známé svými kopci. Beru to přes vrcholky Lovoše, Ostrého, Milešovky, Kletečné a opět Lovoše. Večer toho mám dost. Potom vyrážím několikrát do povodí Berounky. Zde trasy natahuji až na 55 km za den a seznamuji se s krajinou, kterou půjdeme. Myslím, že se mi to vyplatilo. Ještě jedna etapa poutě na Velehrad a příprava končí. Podobnou, mnohem namáhavější přípravu, jsem měl i před minulými poutěmi do Santiaga de Compostely a do Říma.
27.4.2007. - pátek - 1. den - modlitba dne: za rodinu - dnes 35 km - celkem 35 km
Přichází, můj den D, kdy vycházím na pouť.
Z Kladna vyjíždím vlakem v 5.42. V Libici vystupuji v 8.14. Na návsi a přilehlých ulicích je plno pouťových atrakcí. Silnice je uzavřena. Na místní radnici získávám první razítko do poutního deníčku z cesty. Razítko připomíná vyvrácení Slavníkovské Libice 28.9.995. Kostel sv. Vojtěcha, původně gotický ze 14. století, je zavřený. Chystají zde tradiční pouť na svátek svatého Vojtěcha zdejšího rodáka. Jdu na bývalé Slavníkovské blatné hradiště. Traktorista zde seče louku, aby byla připravena na příchod poutníků a pečlivý starosta, pan Kožíšek, se přichází přesvědčit, že je vše v pořádku. Je zde i bývalý ředitel zdejší školy pan Holub a přináší čerstvé květiny k sousoší sv. Vojtěcha a sv. Radima. Převypráví mi staré legendy s osobitým komentářem. Obcházím bývalé valy a v 9.45 opouštím hradiště. Modlitba je prosbou za šťastnou cestu a bezpečný návrat. Jdu podél Cidliny, dnes regulované, která zde kdysi obklopovala svými meandry hradiště. Ani ona, ani valy nedokázaly zabránit dobití hradiště a vyvraždění Slavníkovského rodu. Pěkná cesta mne vede na soutok Cidliny s Labem a dál podél řeky do Poděbrad. Navštěvuji kostel Povýšení sv. Kříže ze 14. století. Na náměstí si dávám něco k obědu. Přecházím po mostě Labe na levý břeh. Musím po silnici do Kluku s pěknou kovanou bránou na hřbitov a dále na Pískovou Lhotu. Na odbočce se nachází starý milník. Zde odbočuji stále po silnici na Vrbovou Lhotu a Pečky. Je krásné počasí. Provoz na silnicích je velký, stále se musím uhýbat autům. V Pečkách je novorománský kostel sv. Václava zavřený. Opět silnice tentokrát do Radimi a Chotutic. Scházím na polní cestu a po ní jdu do Skramníků. Pěkně, zvenčí opravený kostel, Stětí sv. Jana Křtitele je ze 14. století. U kostela je pohřben písmák a rychtář Fr. J. Vavák z Milčic. Po vedlejší silničce se dostávám do Chotouně. Zde se narodil sv. Prokop asi roku 975. Pěkný kostel sv. Prokopa, Santiniho stavba dokončená na začátku 18. století U Prokopovy studánky zaháním žízeň. Potřebuji získat razítko. Mám štěstí, nacházím člověka, který jde, otevře hospodu, dá mi razítko a opět ji zavře. Děkuji. Polní cestou jdu na další vzácné místo, do Vrbčan. Bývalo zde malé Slavníkovské strážní hradiště na okraji jejich území. Ještě dnes je ve valu uzavřený kostelík sv. Václava. Pod dnešní dlažbou jsou ukryty základy otonského obdélníkového kostelíka z období kolem roku 990. V kostele, dle tradice, byl přechováván praporec sv. Vojtěcha. Tento praporec a kopí sv. Václava byl vzat na pomoc proti Saským vojskům v roce 1126 v bitvě u Chlumce pod Krušnými horami. Přemyslovské rozepře zde chtěl ve svůj prospěch vyřešit Lothar III. Prohlídku kostela i zvonice, s doprovodným slovem, mi laskavě umožnila paní Svobodová. Bylo to velmi milé. Na věži je vzácný zvon od zvonaře Brixiho z Cimburka, z roku 1592 nazývaný Pazderník. Za II. světové války byl zvon odvezen, ale naštěstí jej nestačili zničit, a tak se vrátil. Z Vrbčan jdu silničkou přes Miškovice do Klášterní Skalice. Býval zde premonstrátský klášter zničený husity. Za vrškem se ukrývá nedaleká Zlická Kouřim. Město založeno Přemyslem Otakarem II., začátkem jeho panování asi roku 1261, na planině proti starému hradišti. Je městskou památkovou rezervací. Mimo hradby, bránu, staré domy je zde nejvýznamnější památkou vzácný raně gotický kostel sv. Štěpána s osmibokou kryptou sklenutou na střední pilíř. Paní, starající se o kostel, mi umožnila prohlídku kostela. Scházím na vlakové nádraží. V 17.58 odjíždím na noc zpět do Kladna.
28.4.2007. - sobota - 2. den - modlitba dne: za zdar pouti - dnes 23 km - celkem 58 km
Dnes jede Rozdělovská farnost navštívit pátera Bořivoje Bělíka, svého předchozího faráře, do Mukařova, kde dnes působí. Má 70. narozeniny a tak jedeme blahopřát. V Mukařově máme mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Společně ji koncelebrují páter Bělík a páter Kučera (náš dnešní farář a vikář). Potom malé pohoštění a následná prohlídka zdejšího hospicového areálu. Jsou nás dva autobusy. Jeden se vrací do Kladna, druhý vedený páterem Bělíkem směřuje na Aldašín. Lesní hřbitůvek s kostelíkem sv. Jiří je jediný pozůstatek vesnice zaniklé ve třicetileté válce. Na hřbitůvku je pohřben pan biskup Lebeda (kdysi působil v Rozdělově). Potom pokračujeme do Kouřimi s kompletní prohlídkou kostela i zvonice. Dostávám na cestu požehnání od pátera Bělíka. Autobus s farníky pokračuje na Lipany a já vyrážím na druhou etapu pouti. Je 15.30 a cesta daleká. Město opouštím okolo bývalé Malotické brány a kolem skanzenu starého Kouřimska. Jdu do Militorova, Diblíkova a kolem sadů k lesu. Cesta je pěkná, procházím hodně lesy. Podmínky pro modlitbu přímo ideální, a tak toho plně využívám. Co nás na této pouti čeká, jak se nám společně půjde? Nic o sobě nevíme, a přitom na sobě budeme závislí. Přes Mělník se blížím k Čertově brázdě. Otvírá se krásný výhled do kraje. Žlutá řepková pole v zapadajícím slunci se barví do oranžova. Daleko na jihovýchodním obzoru se z pahorkatiny zvedá Křemešník, na jihu mnohem bližší Blaník. Chvíli se opájím tímto pohledem na tu naší krásnou zem. Podél Čertovy brázdy, je od silnice vedena křížová cesta. Na jejím horním konci je dřevěný domek, jako Boží hrob. Sbíhám lesem k silnici a už vidím klášterní kostel nad strmým svahem k řece Sázavě. Ještě chvilku a jsem v bývalém klášteře. Je 20.05, za chvíli se setmí. Začátek Sázavského kláštera je v roce 1009 kdy se okolo sv. Prokopa shromáždila skupina poustevníků. Na popud knížete Oldřicha zde byl založen klášter benediktinů se staroslověnskými obřady. Kníže Břetislav nahradil mnichy latinskými benediktiny. Rozkvět kláštera byl v prvé polovině 14. století, naopak téměř zanikl za husitských válek. Výnosem Josefa II. byl klášter roku 1785 zrušen. V areálu se nachází zbytky jižní lodi a jižní věže v průčelí. Dnešní kostel byl původně jen presbytářem. V severní zahradě, jsou odkryty základy čtyř apsidové rotundy, asi z roku 1070. Pátera Peňáze a Josefa Krále nacházím na bohoslužbě v kryptě. Vede ji místní kněz páter František Juchelka pro sedm lidí. Je to působivé. Mezitím mně Michal Seknička hledá na nádraží. Vlakem jsem nepřijel, a tak se vrací. Setkáváme se ještě v kryptě. Po bohoslužbě nás pan farář zavádí do staré budovy kláštera. Jsou zde postele a matrace, kuchyně, vodovod a WC. Budova je nevětraná, stěny vlhké. Jednu noc snad přežijeme, jinak je prostředí dost nezdravé. Vaříme čaj a jíme zásoby z domova. Páter Peňáz zajišťuje u pana Mgr. Gottfrieda na zítřek převoz batohů. Domnívá se, že jsou jedním z důvodů, proč se mu dělají puchýře. Počasí dobré 25 °, slunečno, bezvětří.
2)
8.5.2007 - úterý - Panny Marie Prostřednice všech milostí - 12. den - modlitba dne: za mír doma, Evropě, ve světě - dnes 28 km - celkem 356 km
V 6 hodin vstáváme, v 7 hod snídaně. Odcházím, abych viděl aspoň kousek historického města. Je to letem světem, ale přeci jen něco. Město Weiden léta udržuje vztahy s Tachovským okresem a několik dětí z Tachovska zde studuje. Na radnici mě zaujal reliéf. Žena za pluhem taženým kravkou. Dlouhý německý nápis a letopočet 1914 -1918. Je to poděkování těm, kteří snášeli útrapy války doma v zázemí. Velmi výmluvné. Několikrát fotografuji a pak zpět. V 8 hod je mše. Opět zpíváme. Po mši si beru batoh a pan děkan Pausch nás kus cesty vyprovází. Batohy ostatních odveze do Pressathu autem během dne. Potom jdeme sami. Na okraji přejdeme odbočnou ulici a zamotám se v uličkách rodinných domků. Po deseti minutách jsme zpět na správné cestě. Cyklostezka v souběhu se silnicí. Toho využíváme k modlitbě prvého růžence. Je zataženo, občas mrholí. Po vyjití z lesa se před námi zvedá tmavé skalisko, na něm kaplička, dole městečko. Je to Parkstein. Skalisko je čedičová vyvřelina sloupcovité odlučnosti (podobně jako Slánská hora). Hledáme faru, kam jsme doporučeni. Vítá nás sestřička Anita z řádu sester Německých rytířů. Je zde stařičký páter Jakub Eder. Při hovoru se dozvídám, že zná slánského faráře Táborského. Sestřička hned sehnala něco k snědku a připravila čaj. Potom nás zavedla ke kapli na skále a otevřela ji. Je zasvěcená Čtrnácti svatým pomocníkům. Pracně je určujeme a pak nacházíme tabulku s jejich pojmenováním. Od kapličky je krásný výhled na všechny strany. Nedaleko byl koncentrák Flossenbí¼urg, kde byl 9.4. 945 popraven Canaris. Pak nás sestřička vede druhou stranou kopce, abychom viděli i zajímavý geologický útvar, na odkryté skalní stěně. Zajímá se o keramiku a sama se snaží něco z hlíny vyrobit. Loučíme se a vycházíme vedlejší silničkou směrem na Schwand a Pfaffenreuth. Zde mají v ohradě zajímavý skot s dlouhou srstí. Poklidná cesta pokračuje lesní silničkou. Povídáme a na rozcestí z nepozornosti odbočuji na špatnou cestu. Jdeme téměř tři km a stále jsme v lese, terén neznámý, vesnice nikde. Jsme někde jinde než se domnívám. To, že jsme v neznámém lese a nevíme kde, nikoho nevzrušuje. Připadá mi, že jsou všichni připraveni v lese i přespat. Přesto je to pro mne velmi nepříjemná situace. Jdu si ověřit, kde se vlastně pohybujeme. Zjišťuji, že jsme se dostali podruhé na totéž místo. Než se vrátím, ostatní využívají čas k modlitbě. Je to modlitba o pomoc k Panně Marii, „Maria pomoz, přišel čas...". Beru si batoh na záda vycházíme, v tom přijíždí auto. Zastavujeme ho a ptáme se na cestu. Lesník se nám to snaží vysvětlit. Je to nějak složité. Nakonec nás všechny nakládá a veze nás z lesa ven a nejen to, odváží nás rovnou do Pressathu. Ještě jednu zajímavost, jmenoval se Jelinek. Nemám pokoj, kde jsem udělal chybu? Odkládám batoh, beru mapu, pláštěnku, baterku a kompas a jdu zpět, zjistit, kde jsem se zmýlil. Výsledek jednoduchý, nepozornost. Po návratu je fara zavřená, nikdo nikde. Čekám dlouho, venku prší. Schovávám se do kaple (lurdské jeskyně), kde hoří snad padesát svíček, je tu teplo. Po hodině jdu do pizzerie na jídlo. Dávám si těstoviny a čaj. Po návratu k faře nacházím poutníky doma. Celou dobu seděli v restauraci na večeři. Že by se podívali, jestli jsem se už vrátil, je nenapadlo. Díky Bohu, že se pan Jelinek objevil. Byli jsme na okraji velkého lesního komplexu a v noci pršelo. Mohlo to být velmi zajímavé. Přichází na skok pan farář Bock a po pěti minutách opět s omluvou mizí. Jdu spát ve 22 hodin. Celý den zataženo, poprchávalo, večer už docela slušně pršelo.
3)
26.5.2007 - sobota - 30. den - modlitba dne: za žijící i zemřelé politiky - dnes 29 km - celkem 856 km
Vstávám ve 4.45, vyprané věci téměř suché. V 5.30 ranní chvály v hlavním kostele. Je to 45 minut soustředěného prožitku. V 6.30 snídáme v malé místnosti vedle kuchyňky. Je s námi řeholník, zná břevnovský klášter, řepský domov boromejek, bělohorský kostel Panny Marie Vítězné, emauzský klášter na Slovanech a převora Prokopa Siostrzonka. Snídáme chléb, máslo, salám, sýr, kávu, nebo mléko. Dostáváme svačinku, ovoce a hlavně požehnání na cestu. Ještě jsme se před chrámem vyfotografovali a jsme opět na cestě. Po ránu se nedaří, dvakrát netrefujeme tu správnou cestu. Dokonce lezeme do dobytčí ohrady a hned na druhé straně zase ven. Nakonec nacházíme správnou cestu. Začínáme dnešní první růženec. Valéria má desátky se stále se měnícími výňatky z Písma svatého. Nejen dnes, pokaždé. Prudce spadáme do Wehru, prvé vsi na cestě. Domy tvoří stavebně čtyři vyhraněné typy. Hrázděné, omítané, nahnědle kamenné, černé bazaltové. Střechy černé. Míjíme kostel z bazaltového řádkového zdiva. Únava roste, dříve jsme každý kostel navštívili, a zjistili, je-li otevřený. Čím dál jich více míjíme. Na konci vsi se ujišťujeme dotazem na správnost cesty. Příjemnou lesní cestou přes kopec a jsme v další vesnici Galemberg. Za ni nás čeká projití údolím přes potok Brenkbach. Cesta vede pohodlně dolu i nahoru. Překračujeme nějakou vedlejší železnici a čeká nás další údolí. Zůstávám s páterem a jen informativně říkám vlevo. Dole je jedna cesta navíc a Valéria, Josef a Karel jdou po ní. Když tam přijdu, zjišťuji stav a běžím za nimi. Naše cestička není skoro vidět, jde vlevo a strmě nahoru. Procházíme vesničku Hain. Za ní usedáme k malému odpočinku. Svačím, co jsme ráno dostali v klášteře. Je odtud pěkný rozhled na kopečky před námi, přes které půjdeme. Lepší výhled by byl z věže trosek hradu Olbrí¼ck. Stojí na kuželovitém kopci nad námi. Po 30 minutách jsme opět na nohou. Stále klesáme až do vsi Hoizwiesen. Ptáme se na další cestu. Jdeme dobře, ale opět do kopce a zase z kopce a jsme v Obedí¼renbachu. Mají zde jen kapličku. Odbočujeme na vedlejší cestu. Raději se zeptám a páter má možnost oprášit francouzštinu. Je zajímavé, jak okamžitě ožije. Jdeme dobře a cesta dle mapy bude chvíli rovinatá. Modlíme se druhý růženec. Mapa nelhala, chvilku máme oddych. Další sestup do doliny s vesnicí Schalkenbach. Zde u malé kapličky se usazujeme k odpočinku. Všiml jsem si pekařství, vycházela z něho paní. Jdu zkusit štěstí s prosbou o razítko. Pekař je starý pán, určitě přes 70 let. Chvilku trvá než se domluvíme, co chci a pak hledá kde je razítko schované. Dává mi razítko, je trochu rozmazané. Dávám si druhé sám a jsem jen o něco úspěšnější. Na pultě má krásný rybízový koláč a vedle asi třetinový jablečný. Chci jablečný, nabízí pořád rybízový. Nakonec mi dá jablečný a chce pouze jedno euro. Vzhledem k tomu, že byla sobota a dvě hodiny odpoledne, chtěl se asi toho velkého koláče zbavit. Koláč dělím na pět dílů a nabízím. Karel nechce, mám tedy dva díly. Karel i Josef jí velmi nepravidelně, podle příležitosti, nekupují snad vůbec nic. Měl jsem z toho obavy. Teď už snad vydrží. Řekl bych, že všichni už jdeme setrvačností. Navykli jsme si na denní příděl kilometrů a poutnický rytmus. Navzájem si vyhovujeme. Každý ví, že ten druhý je také unavený. Zajímavé je, že se o nás nepokouší ponorková nemoc, čekám, kdy přijde. Jsme asi trochu samotářští, hodně času trávíme jednotlivě, každý hodně přemítá sám. Tím neříkám, že si nepopovídáme. Ale potřebu pořád mluvit, z nás asi nikdo nemá. Nevím, jak dalece vnímají okolí, jeho krásy a neustálé proměny. Po 45 minutách musíme dál, ještě máme kus cesty, asi 10 km. Další stoupání pěknou lesní cestou. Podle mapy bude delší rovinka, a tak máme další růženec a korunku. Dotýkáme se silnice a zase ji lesem opouštíme stále na sever. Dostáváme se k věži, snad nějaký romantický hrádek, nebo rozhledna. Je ve vysokém lese a nikam odtud není vidět. V lese rostou zajímavé keře, mají tvrdé pichlavé lupení. Trhám několik lupínků a ukládám si je do zápisníku. Doma zjišťuji, že to byly keře cesmíny ostrolisté. Zajímavé, že byla v lese, v Evropě to je parková rostlina. Po dalších třech kilometrech přichází krátké prudké stoupání na čedičový skalnatý vrchol kopce Neuenahrerberg. Zde stojí další věž. Tentokrát přesahuje vrcholky lesa. Krásný celo-kruhový výhled. Na jihu vidíme věž zříceniny Olbrucku, na východě kouřící Porýní, na severu na patě kopce dvojměstí Bad Neuenahr-Ahrweiler, na západ kopce zítřejší etapy. Na severním obzoru je velká koule, marně přemýšlím, co by to mohlo být. Je samotná, možná nějaký plynový zásobník. Páter na věž neleze. Potom máme sestup klikatým chodníčkem. Dneska je to opět jako na houpačce, jen trochu kopcovitější. Jsme ve městě na rovném asfaltu. Vcházíme do lázeňské části města, přes říčku Ahr a podél ní jdeme až k historickému městu s bránou, hradbami a starým městem. Vstupujeme zachovanou branou s dvěma věžemi, do živé ulice. Hrázděné domy s jemně zdobenými malovanými ornamenty. Na náměstí velký kostel. Hledáme faru. Paní radí a vede nás k ní. Přicházíme právě na mši svatou, je 18.15 hodin. Mše začíná v 18.30. Páter se právě stačí připravit. Dáváme batohy k pilíři a jdeme si sednout do přední části kostela. Je plný. Mají zde vinné slavnosti. Venku rámus jako na pouti. Jakmile začíná, mše všechny atrakce ztichnou. Jestli zastavili i provoz nevím, ale hudba zmlkla. Při mši páter čte náš leták a při modlitbě „Otče náš" máme Češi sólo. Úplně mě to zaskočilo. Potom latinsky celý kostel. K velikosti kostela nejsme určitě slyšet, ale páter u mikrofonu byl slyšet dobře. Po mši jsme přijati na faře, ubytováni a pozváni na večeři. Náhle vstupuje biskup z Trevíru. Je zde na vizitaci a je zde s námi ubytován u pana vikáře. Sedá k nám ke stolu a povídá se. Nejí, jen upíjí minerálku. Zato my hodujeme a máme na stole i víno. Požádal jsem o razítko do deníčku. Karlovi se to jeví jako nevhodné. Razítko dostávám i s podpisem. Vikář přidává razítko farní. Děkuji. Ve 21.30 se loučíme a jdeme do pokojů. Doháním, co, jsem nestihl, peru, věším, deníček a mapy na zítra. Páter obsadil počítač a dlouho do noci psal. Chce informovat ve Velkém Meziříčí. Potom z nevyspání chybí síly. Počasí: teplo asi 25 °, klidno, trochu mráčky, k 22 hodině přišel vítr, bouřka a trochu sprchlo, stany na náměstí to nepobouralo. Hodně lidí odešlo.
27.5.2007 - neděle Seslání Ducha svatého - 31. den - modlitba dne: za dary Ducha Svatého - dnes 26 km - celkem 882 km
Vstávám v 6.45. Balíme, uklízíme. Pan vikář nás v 7.30 odvádí do kláštera Uršulinek. Klášter je veliký navíc umístěný na kopečku a působí dojmem hradu. Pan vikář nás předává a vrací se zpět. Děkujeme a loučíme se s ním. Páter koncelebruje a asi 25 sester doprovází mši zpěvem. Po mši nás zavedli do malé jídelny se spoustou jídla. Chleba, pečivo, máslo, sýr, med, marmeláda, uzeniny, buchta, káva, mléko. Na cestu je pro nás přichystáno ovoce, banány, hrušky, pomeranče a pití. Kdo chce, ještě si dělá svačinu na cestu. Loučení, děkování. Dnes půjdeme dlouho proti toku říčky Ahr. Jdeme po turistické trase označené písmenem „A". Hned na začátku, nás vede příkrým úbočím, je to moc pěkná cesta. Páterovi moc nevyhovuje. Naštěstí v Dernau stezka sejde k železniční trati. Podlé železnice teď půjdeme delší dobu. Vinice kolem i u cesty. Procházíme vesničku Rech a za ní tunelem, vybudovaným pro pěší a cyklistickou dopravu, hned vedle železničního. Jsou zde hezké rozeklané skalní partie a na nich několik malých hrádků. Na zastávce Mayschoss na sebe čekáme, trochu jsme se roztáhli. Od rána je pošmourno, někdy zamrholí. U Laach začne pršet pořádně. Schováváme se do průchodu pod železniční tratí. Po asi dvaceti minutách se déšť trochu umoudřil a tak pokračujeme v cestě. Před Altenahrem se dostáváme do dalšího, tentokrát silničního tunele s chodníkem. Na okraji jsou destičky s označením kam až se tento „nevinný" potok dokáže dostat. Zdá se to neuvěřitelné, že by se tak vysoko mohl vylít. U mostu se zastavujeme. Je zde několik laviček. Každý obsazuje jednu a odpočívá podle svých představ. Snědl jsem svačinu z kláštera. Jdu se projít, nejdříve orientační mapa, pak nádražíčko a pak se vracím do městečka. Kostel posazený ve stráni nad silnicí. Domy hlavně hrázděné. Městečko je takové urovnané. Přitom je vtlačené mezi kopce a řeku. Vracím se, je tři čtvrtě na tři, musíme dál. Zatažená obloha se začíná pročišťovat, otepluje se. Začíná být příjemně. V Kreuzbergu odbočujeme do příčného údolí s potokem Sahrbach.
Silnice je klidná, nic zde nejezdí. Modlíme se dnes třetí růženec a korunku. Silnice velmi pozvolna stoupá. Cesta pohodlná. U Binzenbachu, části Kirchsahru se zastavujeme, býval zde důl. Je tu mini skanzen a stůl s lavicemi. Odpočíváme. Před Binzenbachem byl na mostě sv. Jan Nepomucký. V 17.30 odcházíme. Před námi je dlouhé stoupání serpentinovitou silnicí. Jdu s Valérií, dohání nás Josef. Společně překračujeme hranicí mezi Porýním Falcí a další (pro nás poslední) zemí Severním Porýním Westfálskem. Jdeme ještě na okraj vesnice Effelsberg kde u kapličky s nápisem Maria Hilf, čekáme. Přichází Karel a 20 min po nás páter. Noční internetové psaní si vybírá svou daň. Domlouváme se, kam na noc. Zkusíme to hned, případně další vesničce a v záloze je ještě třetí. Jdeme ke kostelu, ptáme se paní a v tom nám za zády vychází z fary starší pan farář. Páter Peňáz k němu ihned odchází. Za chvilku jsou domluveni. Mezi kostelem a farou je farní dům a v něm sál. Tam je pro nás místa dost. Kněz je Němec, bydlel v Polsku a vystěhoval se v roce 1976. Nechávám si věci na hromádce, beru fotoaparát a jdu se podívat na radioteleskop, který jsem od kostela zahlédl. Je necelé 2 km daleko. Přístup je asi na dvě stě metrů. Sám radioteleskop má průměr 100 m. Veliké monstrum. Dělám několik fotografii. Vracím se kolem ohrady ovcí. Je jich asi 150. Po návratu večeřím ze svých zásob a kávu mám z domácích zdrojů. Obvyklé denní práce a srovnávám mapy. V této oblasti máme mapu 1 : 200 000, převedenou, do měřítka 1 : 100 000. Dnešní etapa byla mimo původní plán, aby v závěru nevznikly problémy a nebyl na poslední chvíli spěch. Brzo uléháme, musíme se dobře vyspat. Počasí dopoledne vlhko, k polednímu déšť odpoledne zlepšování počasí večer hezky.
4)
3.6.2007 - neděle - 38. den - Modlitba dne: za šťastný návrat, poděkování našim i místním organizátorům
Snídaně je dnes již v 7.30, Dr Raifová mi říká o kostelu Gardenkirche. Dělám poslední cestu do města, nebyl jsem daleko, ale kostel jsem nenašel. Opatřuji si další noviny. Nakládáme zavazadla a sjíždíme na Bendplatz. Zde přisedají ti, kdo byli v rodinách. Přijíždí auto, přiváží pro všechny svačiny. Přichází místní zástupci spolku Aachen - Prag. Začíná loučení mezi autobusy i mezi hostiteli a námi. Děkujeme poslední stisky rukou. Odjíždíme a máváme všem. Nejedeme daleko, jen do Valendaru k Schonstattské kapli. Je to poutní místo a místo mnoha exercicii. Zde mívali, v době nesvobody, své duchovní středisko slovenští emigranti v Německu. Češi měli obdobné středisko v Ellwangenu. Máme zde poslední poutní mši. Slouží jí páter Kučera v kruhové svatyni Panny Marie. Překvapila mne výborná akustika prostoru. Jdeme do kaple, která zde byla první, je zde výstav nejsvětější svátosti. Společná fotografie. Společný oběd a vracíme se k autobusu. Ještě kontrola, abychom někoho nezapomněli, a jedeme. Při cestě se stačíme pomodlit růženec, zpívat písně zbožné i lidové, poděkovat organizátorům i tvůrcům darů, páterovi Kučerovi a řidičům. Bylo nám spolu dobře. Po několika zastávkách, přijíždíme ke kostelu v Rozdělově. Je pondělí 0.30 hodin.
5)
Na závěr této knížečky, bych chtěl projevit velký obdiv těm, s kterými jsem pěší pouť uskutečnil. Obdivoval jsem jejich skromnost, ochotu snášet všechny útrapy cesty, jejich obětavost, statečnost, ukázněnost, spolupráci. To, že to nebylo vždy jednoduché, jsme cítili, každý na své vlastní kůži. Každý si životem neseme svůj kříž, a právě pro posilu jej unést, jsme se na tuto pouť vydali. Děkuji otci Janovi, sestře Valérii i bratřím Josefovi, Karlovi a Michalovi.
P.S. Psaním této knížečky a hlavně neustálým soubojem s počítačem, tou sedmihlavou saní, jsem natolik unaven, že budu muset jít na další pouť, abych si trochu odpočinul.
Krátké ohlédnutí a zhodnocení pěší poutě k Panně Marii a svátostinám do Aachen
Josef Král, Opava
Citát:
Není-li to proti Tvé vůli, Bože, dopřej nám tuto pouť uskutečnit.
Když jsem v březnu 2007 při čtení Katolického týdeníku zjistil, že ve Velkém Meziříčí se chystá pouť ke svátostinám do císařského města Aachen, zbystřil jsem pozornost a uvažoval o své účasti. Ihned jsem se informoval. Zrovna jsme odjížděli na pouť do Svaté země. Po příjezdu domů už mě tato myšlenka neopustila.
Po bližších informacích a plný dojmů a poznání ze Svaté země už nebylo možné tuto myšlenku neuskutečnit. Vše mně vedlo k tomu, abych se této pěší pouti zúčastnil. Absolvoval jsem už část pěší pouti do Compostelly, pěší pouť do Mariazell. Proto jsem chtěl jít pěšky do Aachen až k holandsko-belgickým hranicím.
Když si nyní po kratším čase tuto pouť promítám a hodnotím, musím přiznat, že to nebylo jen dobrodružství pěti poutníků, 40 dnů putování a ujití 1048 kilometrů po cestách a cestičkách za různého počasí a různé nálady, rozmanitými kraji, ale pouť duchovní se vším, co k pěší pouti náleží.
V prvé řadě to byla pouť a ne turistický výšlap, byla to duchovní reprezentace člověka a krajiny.
Duch Boží nás vedl už od první myšlenky tuto pouť absolvovat. Aniž jsme si uvědomili, pouť trvala 40 dní. Jako Izraelité putovali pod Boží ochranou 40 let na poušti do Zaslíbené země, jako Pán Ježíš se na poušti připravoval na své působení, jako trvá i postní doba od Popeleční středy do Velikonoc.
Vůbec jsme se neznali, sešli jsme se po nabídce děkana Jana, který tuto pouť organizoval, aniž věděl, jaká společnost se sejde. Absolvoval již pouť do Říma, ale každá pouť je jiná.
Vedl nás a velmi se o nás staral Duch svatý. I když bylo vše dobře naplánováno, přesto se vyskytovaly problémy, které se vyřešily lépe, než se očekávalo ať to bylo počasí, terén, ubytování, případně únava nebo puchýře pana děkana. Musím konstatovat, že ani jednou za celou dobu poutě nevzniklo sebemenší nedorozumění nebo nějaké vyrušen. Nikdo se při nějakém nezdaru nevzrušoval, všichni respektovali všechny a raději jsme to řešili modlitbou.
Ráno jsme děkovali za prožitou noc, prosili o požehnání na celý den a vše jsme odevzdali do Boží moci. A On se dobře staral.
Bylo nám dopřáno poznat, co obnáší pouť od noclehu v trávě nebo pod stromem, se suchým chlebem a vodou až po hotelové apartmá se svátečním pohoštěním.
Sám ač povahy energické se podivuji nad naším vzájemným respektováním a pokorou vůči druhým.
Šli jsme do nám neznámého kraje, poznamenaných válečnými a poválečnými událostmi, které způsobily složité vztahy mezi Čechy a Němci. Od přechodu německých hranic jsme zakusili mnoho pohostinství, o kterém se nám ani nesnilo. Kolik pomoci nám nabízeli a s jakou radostí, s tím se u nás doma nesetkáme.
A jaké radostné a především dojemné je, když vás ubytuje člověk, který byl jako malé dítě s rodiči bez ničeho z vedlejší dědiny vystěhován. Žádná zloba nebo nenávist, ale radost a ochota pomoci či poradit.
Proto děkujeme Bohu, že nás takto dal do společné rodiny ne jen poutníků, ale všech těch, s kterými jsme se setkali a prožili nějaký ten čas rozhovoru nebo pohostinství, že všichni jsou jeho děti a vše, co stvořil, stvořil pro všechny lidi i národy, abychom to společně užívali.
Každý z nás byl od Boha vybaven nějakým darem, byli jsme si vzájemně potřební a proto nám nic moc nescházelo
děkan Jan - kněz a organizátor poutě
bratr Jiří - ovládal terén, mapy a podle nich nás vedl
bratr Karel - ač samouk perfektně ovládal německý jazyk
bratr Josef - se trochu vyznal ve zpěvu a liturgických písních
sestra Valéria - jako žena doplňovala naše společenství, starala se pokud bylo potřeba o kuchyni.
Děkujeme i svým rodinám, že nám tuto pouť dopřály uskutečnit a určitě se také za šťastný návrat modlili.
Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm kdo jej milují.
Těším se, jestli mi to Bůh dopřeje, na další pouť třeba i s dalšími poutníky.
Pěší pouť Praha - Cáchy 2007 Karel Nevěčný, Praha
O přípravách na pouť do Cách jsem se dozvěděl v únoru letošního roku na Levém Hradci, odkud vycházela etapová pouť na Velehrad. Hovořilo se tam o tom, že vedle autobusové výpravy by se do Cách malá skupina poutníků mohla vydat i pěšky. Ihned jsem projevil zájem, ovšem s výhradou, že mi to okolnosti dovolí.
K poutnické skupině jsem se připojil 1. května v Praze. Délka mé trasy byla zhruba 850 km, což je vzdálenost, kterou autobus ujede přibližně za 10 hodin. Na její překonání v různorodém terénu jsme potřebovali měsíc.
Byl jsem si vědom námahy a obtíží, s nimiž je taková pouť spojena, ale současně jsem byl rád, že se jí mohu zúčastnit. Ve svém očekávání jsem nebyl zklamán, pouť byla krásná.
Čas během ní plynul poněkud jinak než v běžném životě, jakoby se zhutnil a dal prožít mnoho zážitků v rychlém sledu za sebou. Odpoután od vyjetých kolejí, často uprostřed polí a lesů, s cílem ztrácejícím se v dálce může člověk lépe vážit hodnoty a řadit je do souvislostí. To je mu dopřáno na pozadí stále zpřítomňovaného napětí mezi vůlí, která je silná a chce, a tělem, které je slabé a nemůže. Tento prožitek byl obohacující, věřil jsem v každý krok, v to, že jeho energie se ani v tak velké vzdálenosti neztrácí, ale pomalu a jistě nás přibližuje k cíli.
Naše putování zanechalo stopy všude, kam jsme přicházeli. Četná setkání s lidmi vyvažovala nesnáze cesty a napomáhala nám obnovovat síly. Současně byla i připomínkou, že naše pouť, které se dostávalo tolik pozornosti a podpory z různých stran, nepatří pouze nám, ale že na ní mají podíl a zásluhu i druzí.
Jsem zavázán všem našim hostitelům i svým spolupoutníkům za jejich podporu a přátelské společenství. Ač malá skupinka daná dohromady zcela nahodile, dokázali jsme se vzájemně velmi dobře doplňovat. Rád na to vzpomínám.
Valéria Kosíková, Trenčín
Nemám čo dodať. Snad len to, čo som povedala v závere našej cesty:
Velebí moja duša Pána....
- - za cestu s hlbokým duchovným posolstvom
- - za každodennú hmatatel´nú božiu prítomnosť
- - za všetky požehnania aduchovné dobrá
- - za Jana, božieho muža plného duchovnej energie a skvelých nápadov
- - za Jirku, vynikajúceho znalca mapy a lesných chodníkov
- - za Karla, skromného a nepostrádatel´ného majstra prekladu
- - za výsadu putovať so samotným Králom
- - za množstvo srdečných, dobroprajných, pohostinných l´udí
- - za horúčavu, chlad a dážď
- - za kúsok suchého chleba i bohatú tabul´u
- - za ložko na tvrdej zemi i v makkej čistej posteli
lebo to všetko nás formovalo, spájalo, zbližovalo, sprevádzalo, to všetko bolo súčasťou nášho
putovania, to všetko nás nakoniec priviedlo do ciel´a. Valéria
Dojmy motopoutníka - Ing Josef Šobáň
Nemohu skutečně zažít to, co pěší poutník, ale po komplikované zlomenině nohy si mohu poutnické pocity alespoň trochu připodobnit.
V cizině si to nemohu dovolit, ale doma mohu kopírovat trasy procesí a poutníků polními i lesními cestami. Zatím věrnou služebnicí je motorka v modrobílém (lurdském) provedení. Loni mě přenesla do La Saletty, Lurd a Santiaga (můj první vnuk Jakub). Inspirací pro letošní pouť do Cách byl článek v Katolickém týdeníku. Neodbytné nutkání vyústilo v telefonát, odpověď byla jednoznačná: Přijet si pro požehnání na Hrad. Zážitek z arcibiskupské kaple byl úžasný. Po této mši svaté jsem už věděl, že mě nikdo neodradí. Motocyklový poutník (motorkář je dnes už trochu pejorativní výraz) nemá sice puchýře na nohách, ale oběť bolesti se projevuje celkovou strnulostí posedu. Motopoutník si neprohlíží chodidla, ale sedací zapařeniny, které ošetřuje buničinou, napuštěnou zvláštním roztokem. Věkově pokročilejší motopoutník trpí bolestí kyčelních kloubů, která vystřeluje do slabin, na rovinatých silnicích se pokouší zmírnit bolest zad kývavými pohyby do stran. Bolest paží je většinou snesitelná, ale bolest krční páteře a hlavy opravdu stojí za to. A tak přinášení oběti bolesti má tento způsob poutě s tradičním způsobem společný. Abych nikoho neobtěžoval svými slabostmi a neočekávanou únavou, putuji sám. Jsem tak kompletně zodpovědný za vše, co vymyslím a vykonám. Cesta do Cách měla jen dvě stresující události. Ale přišly najednou. Před Frankfurtem jsem špatně odhadl stav paliva a 40 km prosil Pannu Marii Cášskou, abych dojel k jakékoliv nejbližší pumpě. Blízko letiště jsem začal slzet a něco štiplavého se silně opřelo do obličeje. V hustém provozu nebylo kde zastavit, protože krajní pruh se renovoval. Naštěstí se podařilo sjet mezi značkami do opravované části, protože jsem už skoro neviděl. Zamračení cestáři hned ke mně dojeli a já jsem na ně vyštěkl jediné slovo, které na paměť přišlo: AUGEN. Když mě viděli "brečet" a že je odháním, nechali mě být. Po pěti minutách jsem zase viděl a s lehce pálícíma očima trochu divoce najel do hlavního proudu. Se "záchovnou" rychlostí jsem se pak opravdu dostal k pumpě a mrazení v zádech pominulo.
Ze zážitků v Cáchách žiji zatím pořád. Podařilo se mi vplynout do pohostinnosti organizátorů a zásluhou bratra Karla, chronického nocovatele v přírodě, jsem obsadil jeho post na koleji. Od organizátorů jsem vyfasoval nádherný žlutý šátek, který jsem pak den na to přiložil k ostatkům svatého Vojtěcha (mám syna Vojtěcha)
Z časových důvodů jsem se pak musel odpojit od cášského společenství a při cestě domů jsem navštívil Trevír a ostatky sv. Matěje (mám druhého, půlročního vnuka téhož jména a jel jsem si vyprosit pro něj požehnání). Další směr byl mariánské poutní místi Klausen a nádherné místo Maria Laach (přenocování). Dlouhodobě jsem se těšil na návštěvu Schoenstattu. Bylo to tam úžasné, a protože je tam trvalý výstav Nejsvětější svátosti, tak jsem tam poděkoval za vše nádherné v několika dnech.