Kulatý stůl v Cáchách a --- 2021

Kulatý stůl v Cáchách

Po otevření schránek a po prvním uctění ostatků byl na popud francouzského poutníka kulatý stůl, u kterého každý řekl to hlavní, co zažil a co na něj zapůsobilo při pouti a jejím vrcholu.

Zde je přepis hovoru ve farním domě sv. Vavřince na předměstí Laurenberg na ulici Laurentiusstrasse v pátek 20.6.2014 pozdě večer. Jména neuvádím.

• 1) Bylo to řízení Boží a velký dar, že nás přijal biskup, že jsem dostali lístky dovnitř a že jsme mohli mít ráno sami svou mši svatou u hlavního oltáře.
• 2) Rádi jsme šli s Čechy, jsou zbožní, ukáznění, rádi zpívají, tak se ujde hodně kilometrů.
• 3) Bylo moc pěkné, že nás Čechy přivítal moderátor a že se pak kolem nás shrkli novináři a kameramani.
• 4) Sv. Jan Pavel II. přece řekl, aby Francie jako nejstarší dcera církve učila své mladší sestry, jak žít víru.
• 5) Zpěv žalmů, který byl doprovázen jemným bubnováním.
• 6) V Cáchách jsem po 8 letech opět ministroval
• 7) V Cáchách jsme poprvé viděl sochu sv. Ladislava.
• 8) Mohli jsme si ráno sami vklidu projít všechna místa a byly nám předem vysvětleny obřady, takže jsme pak všemu rozuměli, i když to bylo německy.
• 9) Nejlepší byly fanfáry před otevřením každého ostatku a chvíle ticha předem.
• 10) Při modlitbě jsme pocítil blízkost Pána Ježíše a Panny Marie a pak jsem to na obrazovce viděl úplně podrobně to, co měli na sobě.
• 11) Byl to naplněný den, líbila se mi vstřícnost Němců i ohleduplnost poutníků, nejvíc, když jeden Čech půjčil svůj kabát člověku na vozíčku, kterému začínala, být zima.
• 12) Berlínská zeď, symbol studené války, padl a obě dříve nepřátelské strany se sbližují díky křesťanskému životu.
• 13) Tři nádherné týdny.

Můj závěr:

Poznali jsme v praksi Boží prozřetelnost. Tu si připomínají a veřejně uctívají především francouzští katolíci. Za její důkaz osobně považuji, že jednotliví poutníci se před naším příjezdem sešli všichni na faře v Altenahru přes všechny překážky a omyly. Češi a Francouzi jednu dobu nevěděli přesně, kde je druhá skupinka. Přesto se v předvečer závěrečného setkání všichni sešli v jednom pokoji.

Příchod dalších poutníků jsem však omylem nahlásil do Ahrweileru-Neuenahru a emaily, které jsem posílal českým poutníkům, jim nedošly. Když bratr Zdeněk nakonec přece jen dojel do Altenahru k faře, zvonil na zvonek, který nefungoval. Už byl rozhodnut, že půjde na vlastní pěst a bude spát pod širým nebem. Vtom se objevila jedna babička a ukázala mu ten správný vchod do fary. Pan farář pak otevřel, vzal ho za ruku a zavedl k pokoji, kde spali druzí, otevřel dveře se slovy „Další poutník" ho tam strčil a sám šel spát.

Další den jsme pak pěkně dojeli se zbytkem poutníků a Francouzům přivezli auto, které měsíc čekalo na kraji Německa. Všichni jsme mohli s pomocí Boží a pod ochranou k Panny Marie a andělů strážných pouť společně zakončit.

Děkuji zvláště Panně Marii, že jsem to zvládl přes úraz, který se stal přesně před její sochou ve Křtinách 3.2.2014 a který mě po dlouhý čas omezoval v chůzi. Právě po příchodu k Panně Marii v Cáchách jsem si uvědomil, že už zase mohu putovat. Pouze jsem letos nemohl jít pěšky celou cestu jako tři stateční Čechové Karel, Lubomír a Marie.

Díky Bohu a jim i ostatním Česká cesta - Via bohemica - nezarostla.

Potěšilo  nás, že po naší vlasti nikdy neklesl počet poutníků pod apoštolský počet 12 a že nás pořád pár poutníků doprovázelo, třeba jen jeden den.

Dá-li Pán (Jakub 4,15), za 7 let ..... L.P. 2021