Katedrála v Remeši
06.12.2020 - Křesťanská Evropa
Katedrála v Remeši byla korunovačním chrámem francouzských králů, protože apoštol Franků sv. Rémi (proto Remeš) L.P. 496 pokřtil jejich prvního krále Chlodvíka, který s tím souhlasil díky příkladu a vlivu své křesťanské manželky sv. Klotildy.
K obřadům korunovace patřilo i položení evangeliáře králi na hlavu. V pozdějším středověku k tomu zde sloužil evangeliář se staroslovanským textem. To těší každého Čecha i Slovana.
Méně už se ví, že za 1. světové války byla velmi poškozena od Němců, kteří pronikli až sem. Věže byly úplně rozstříleny, dnes mají jen stěny bez střechy a to ze zvláštních železobetonových nosníků.
Ve 2. světové válce vedl boj proti Němcům De Gaulle.
(Charles André Joseph Marie de Gaulle narozen 22.11. 1890 v Lille v rodině právníka a profesora filosofie, který se účastnil již války s Pruskem v r. 1870. V první světové válce byl roku 1916 těžce raněn a zajat Němci, ze zajetí se neúspěšně několikrát pokusil utéci. Vedl odboj svobodné Francie proti Hitlerovi, v září 1944 stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Ale již 20. ledna roku 1946 se úřadu vzdal. Od roku 1958 byl dvakrát prezidentem V. republiky, kterou založil, odstoupil v roce 1969. Za dobu kdy vykonával úřad se stal terčem 30 pokusů o atentát. Zemřel 9. listopadu 1970, doma v Colombey-les-Deux-Églises, dva týdny před svými osmdesátými narozeninami přirozenou smrti.)
Pak se spřátelil s německým kancléřem Adenauerem.
(Konrad Hermann Joseph Adenauer narozen5.1.1876 v Kolíně nad Rýnem. Pocházel z katolické úřednické rodiny. Studoval práva a ekonomii. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 by nacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn. Po porážce nacismu byl první poválečný kancléř Spolkové republiky Německa (1949 - 1963). V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí. Zemřel 19.4.1967 doma v Rhöndorfu.)
Oba byli poctiví katolíci:
Adenauer se s rodinou modlil, aby to Hitler prohrál, když se stal kancléřem, vypravil se v roce 1955 do Moskvy požádat o propuštění válečných zajatců, kteří to ještě přežili. Odvážná prosba byla vyslyšena, jistě proto, že jeho cesta byla doprovázena usilovnými modlitbami po celém Německu.
De Gaulle jako prezident trávil neděle ve venkovském sídle, kde chodil do místního kostela jako prostý věřící, staral se něžně o dceru Annu - dítě s postižením - až do její smrti v dospělém věku. Pohřeb měl také v té venkovské farnosti, velmi prostý, bez slavnostních delegací, mladí chlapci ze sousedství spouštěli rakev.
Tím přátelstvím oba státníci vlastně založili jednotnou Evropu - místo válek začala spolupráce, jak jim radil i W. Churchill.
Vůbec se už neví, že venku před remešskou katedrálou je deska na památku toho, že zde Adenauer a de Gaulle byli na běžné nedělní mši svaté a tím zpečetili přátelství mezi Francií a Německem. Ta mše sv. byla 8. 7. 1962, začínala v 11 hodin a v 11.02 řekl prezident de Gaulle arcibiskupovi remešskému Mons. Martymu, pozdějšímu pařížskému kardinálovi stručně a výstižně jako to on vždy uměl: „Excelence, kancléř Adenauer a já osobně přicházíme do vaší katedrály zpečetit smíření Francie s Německem."
Zde je jiná pamětní deska, asi z bojiště u Verdunu (čti: verdénu), kde za 1. světové války krváceli Němci i Francouzi i jiné národy, ta remešská je v dlažbě podobně jako pamětní deska na křest sv. Chlodvíka.
U památníku ve Verdunu se víc jak 10 let po smrti Ch. de Gaulla a K. Adenauera sešli jejich nástupci Francois Mitterand a Helmuth Kohl (22.9.1984) a nad hroby statisíců svých krajanů si řekli francouzsky a německy:
"Setkali jsme se, pochopili jsme se, odpustili jsme si." a podali si ruce.
Bez té zahajovací mše svaté a modliteb by to nebylo.
A bez toho by nebyl pokoj v Evropě.
KRÁLOVNO MÍRU, ORODUJ ZA NÁS.
BERÁNKU BOŽÍ, KTERÝ SNÍMÁŠ HŘÍCHY SVĚTA, DARUJ NÁM POKOJ.
Komentáře:
francouzsko-německé smíření | - 20.11.2018
nejpřekvapivější část poválečného vývoje svobodné části Evropy. Snad nikdo si neuměl po válce představit Evropu bez faktických hranic. Nebo jinak: Nejpositivnější následek negativní hrozby sovětizace. Bez usmíření evropských národů, bez evropského politického sjednocování by nemohl evropský průmysl dosáhnout tak vysoké produktivity, která je ekonomickým základem naší rostoucí životní úrovně. Uvědomujeme si, že jsme jen dvacet let první republiky žili v iluzích suverenity a samostatnosti? Naše země byly - mimo 1919-1939 - vždy součástí většího celku, ale jen za Karla IV. a nyní v Ebropě se podílíme na řízení celku k němuž náležíme.