Vánoce v Jeruzalémě

Jednu stránku.
Napsat knihu by bylo snažší! Jak zhustit to podstatné a přitom stihnout probudit poutnickou radost, vyzpívat štěstí daleké cesty a podarovat každého, kdo slyší? Jak smysluplně zkrátit téměř půlrok života, v němž se každé ráno ze spacího pytle batolilo čisté dítě, končící své dny jako životem nasycený stařec? Nemožné... Nemožné?
Nějak to jít musí. Kristu stačil kříž, aby do jediného obrazu uschoval celý svůj příběh, aby vysvětlil vše, co je třeba chápat. Provždy napojil všechna žíznící srdce a upokojil každou spravedlivou mysl, rozbouřenou a trpící v tomto podivuhodném světě. Kdo vidí kříž, vidí celý vesmír. Minulý a mrtvý. Jak nepatrný obraz a kolik moci vlastní...
Když mě odváželi mí noví přátelé z Madaby do Mainu, nějak jsem na to ale nemyslel. Nebo přesněji řečeno - vůbec jsem se nesnažil potmě hledat myšlenky, zaběhnuté v žíznivých vyprahlých pastvinách. Unavené poloprázdné oči pozorovaly skrze okýnko automobilu dorůstající měsíc, světlo arabského světa, ve kterém je všechno nějak nepochopitelně naopak. I slunce je tu spíš pramenem smrti než zdrojem života. Vrčení motoru, jinak ticho a tma. Za okýnkem se míhaly temné siluety moábských pahorků.
Zavřel jsem víčka a nechal si na ně promítnout dlouhý film.
Na jeho počátku radost a touha. Chuť poděkovat z vděčnosti za dar věčného života. Kde jinde než ve středu světa, na svaté hoře v Jeruzalémě!
Děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Jsem tu pro Tebe, děj se vůle Tvá. Dělej si se mnou co chceš.
Vzdálenost mezi mými ústy a Božím uchem otiskla se do růžence kroků, do milionů drobných proseb. Pravá noha se modlila za věřící, levá za bezvěrce. Veselé i smutné modlení. Těžké i bujaré. Lodička roztoužené duše proplula vlnobitím vysokých hor i teplým klidem rozsáhlých nížin. Bloudila v přístavech velkoměst. S úzkostí splouvala pouštní vádí, kde voda víry často mizí v nánosech netečného písku. Ochutnala plody cizí žhavé země i sůl mořského utrpení, když narážela na útesy neprostupných hranic.
Pouť, to je oživlá modlitba, důvěrný rozhovor končící v lásce beze slov.
Bezedné vlčí noci, oslepující síla světla. Cvakot psích zubů. Červi v mase zdechlin. Bída i krása na každém kroku.
Bezvětří. Vánky. Vichry.
Prsty ulepené šťávou mandarínů a vůně, o nichž nelze nic vypovědět. Svobodné jako vítr ožívají kdy se jim zlíbí.
A nakonec lidé. Bez nich je všechno ostatní prázdné a beze smyslu.
Lidé se zbraněmi mi třikrát zabránili vstoupit do Izraele. Vyplakal jsem se na hoře smutku, říká se jí hora Nebo. Ve dne z ní přehlédneš celou svatou zemi, v noci však uvidíš stádečko hvězd na judských horách, Jeruzalém, město měst.
Pane, proč jsi mě tam nepustil, pro jakou hroznou vinu? Vždyť jsem chtěl jen z radosti poděkovat na Tvém svatém místě...
Auto zastavilo. Spoře osvětlený malý klášter, nepříliš nápadný uprostřed betonových domků. Zvláštní chladné ticho. Po chvíli čekání se mí průvodci rozhodli zůčastnit alespoň závěru večerní modlitby v kostelíku.
Do nízké budovy jsme vstoupili společně. Usedli jsme do lavice v popředí, modlitebna byla totiž téměř prázdná. Konečně jsem procitl. Zpěv mnichů a mnišek v hnědých hábitech ladil s jemným svitem několika svic, malé harmonium tichounce konalo svoji práci. Nikdy jsem neviděl čistotu tak úplně jako v tento okamžik. Ti lidé zářili radostí a štěstím, a přitom se vůbec nesmáli, snad se jen neznatelně usmívali. Nic jim nechybělo, nic nepřebývalo, byli zcela soustředěni na svůj krásný svět. Když se mi také zjevil, opět jsem ucítil cosi pod víčky. Od Arabů a Turků jsem se naučil za nutné slzy nestydět. Tentokrát však přinášely zatím nepřiznanou bolest. Tváří v tvář té lehounké nevinnosti se náhle odhalily všechny plody zla, dary hříchu, které ! jsem si jako zamilované hračky poschovával ve skrýších mírně pokrytecké, chtivé duše. Podivná krátkozrakost, všechny protivné kompromisy s tím, co není dobré. Nenáviděná, přehlížená slabost. V kontrastu s jemnými pohyby mnichů i ta nejmenší klopýtnutí na svaté pouti najednou ostře zabolela. Nemohl jsem déle snést pohled na svítání v mé vlastní krajině. Chtěl jsem utéci pryč z toho krásného místa, cítil jsem, jak je špiním. Mí přátelé si ale sedli okolo mě a tak jsem musel trpět až do konce modlitby.
Přemýšlel jsem o tom, že odejdu na jedno místo v poušti, když zrovna doznívaly poslední díky. Pak poslední slova dozněla. Cesta do samoty se uvolnila. Hodil jsem si vak na záda, poklekl, povstal, s hořkostí se obrátil a... a málem narazil do vysokého šlachovitého muže.
Měl široce rozpažené ruce a ve chvíli, kdy jsem se chtěl začít omlouvat, mě těma dlouhýma rukama objal. I s batohem. Nebylo úniku.
Zlomek vteřiny se navenek jakoby nic nedělo. Někde uvnitř však kdosi obracel celý můj svět naruby. Po kolikáté už. Tentokrát mi slzy odplavující všechno zbytečné přímo vytryskly do brýlí. Když mnich zpozoroval tu očistnou koupel, odpověděl úsměvem. Neřekl jsem ani slovo, a přesto věděl všechno.
Přijal mě do světa, který se mi ještě před několika vteřinami zdál navěky nepřístupným. Aniž bych si to jakkoli zasloužil. Pak mě objali všichni ostatní. Vůbec jsem nechápal co se se mnou děje, vzpomínám si jen na úplné štěstí, které mě bez dovolení zcela ovládlo. Prožil jsem chvíli, kterou jsem rozumem uchopil až později, až jsem byl od ní oddělen a vzdálen, až jsem ji mohl nahlížet zvenčí.
Tehdy jsem si uvědomil, že mě Bůh přivedl do vytouženého cíle mé cesty, do skutečného Jeruzaléma, do živého města postaveného ne z kamení, ale z lidských duší. Konečně jsem mohl s radostí zašeptat svoji děkovnou modlitbu. Moc Ti nerozumím, Pane, ale děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě udělal...
Ta chvíle navštívení nebeského města byla nejkrásnějším vánočním darem, jaký jsem si mohl přát.
Vánočním darem?
Ano. Vždyť byla nachystána na Štědrý den, na sedmou hodinu večerní.
Na čas, kdy se doma rozdávají dárky.