Promluva P.Piťhy při žehnání sloupu sv. Františka a sv. Anežky České

  Promluva u sloupu sv. Františka a sv. Anežky České v Rovečném, 1.9.2012

 

Bratře a sestro,

přátelé,

 

přečetli jsme si dobře známý úryvek z knihy, ze které čerpá křesťanský svět poučení, ale také sílu a útěchu dvě tisíciletí a Židovský národ dvakrát tolik. Už jen její stáří a skutečnost, že naši předkové ji znali už před jedenáctisty lety, by nás měla přimět k úctě a pozornosti. Jsou tam zřejmě napsány věci pro náš život zásadní.

 

O čem jsme četli? Svatopisec nás upozorňuje na velkou důstojnost člověka. Je stvořen a vybaven tak, aby se podobal Bohu. Je mu svěřena vláda nad veškerým ostatním tvorstvem a celým stvořením. To je úžasné. Je to tak závratné, že se nám z toho zatočila hlava: jsem člověk, já jsem pánem všeho stvoření - tak mě koukejte sloužit! Člověk se při téhle kocovině stane sobcem, středem světa, diktátorem a tyranem. Jednou malým jako ti, o kterých se říká no to víte, náš otec ... nebo dokud tam sedí tahle semetrika ...a jednou třeba velkým jako Adolf nebo Josef Visarionovič a jiní „velikáni" dějin. Aby se nám hlava nezamotala, vysázel Bůh zahradu, o níž mluvíme jako o Ráji. Zahrada má vždycky zeď nebo plot. Je to místo přesně ohraničené. Oproti volné přírodě, kde roste a žije všechno páté přes deváté a vzájemně se to utlačuje a požírá, panuje v zahradách a sadech nějaký řád. Jsou tam záhony. Zelení politici křičí přes zeď, že v zahradě není přirozený život a že se mají zbořit zdi, aby tam přirozeně a volně mohl plevel.

 

Rajskou zahradu, která byla rajská proto, že v ní bez problému panoval řád Boží, svěřil Bůh člověku, aby ji chránil a obdělával. Obdělávat ji měl proto, že pobyt v Ráji není bezpracná renta, což si zase myslí jinak vybarvení politici. K rajskému míru a spokojenosti patří práce, protože člověk podobný Bohu je tvůrce, a kdyby nic nedělal, unudil by se k smrti. Člověk měl také zahradu chránit, což není nic jiného, než zachovávat a upevňovat ten řád, který zahradu činí zahradou a v daném případě ji činil Rájem. I ten, kdo nemá zkušenost se zahradou nebo alespoň s jedním květináčem za oknem městského bytu, ví, že existuje plevel, mšice a jiné věci, které v zahradě škodí, protože porušují její řád. Jen ať si kopřivy rostou za kompostem, ale štrádovat mezi růže nebudou. Jen ať si vnoučata natrhají rybízu, když jeho korálky svítí zralé ve slunci, ale běhat přes záhony nebudou. Jsou tu cestičky. A jestli tu budou dělat škodu, vyženu je ven. To se, bohužel, stalo a člověk zjistil, že už není v ráji, ale octl se v nelítostné a vzpurné džungli, v nekonečných pouštích, že má hlad a bídu. A to všechno proto, že už ho nechránil řád, který porušil a odhodil jako něco, co ho svazuje. Rajsky spokojený správce zahrady se stal krvelačným žebrákem. Ono je to všechno, včetně naší současné situace ve státě a v Evropě a ve světě ohromně jednoduché. Člověk bez Boha, kterému jsou všichni stejně odpovědni za své činy a měřeni oním velkým řádem věcí, pravým člověkem být nemůže.

 

Štěstí a naděje, kterou křesťané dosvědčují, je v tom, že jsme sice ztratili Ráj, ale neztratili Boží lásku. Že existuje cesta, která vede ze světa, který nás svým uspořádáním, krutostí a nesmyslností drtí a děsí. Je to návrat k řádu. K několika zásadám jako nezabiješ, nepokradeš, nebudeš lhát, závidět, pohrdat rodiči... My ty zásady všichni známe, tak v čem je problém? V naší liknavosti - nechci říct lenosti. Zachovávat řád a vytvářet život podobný ráji je pracné a trvá to vždy celý zbytek života. Ale stojí to za to. Ti, kterým se nelenilo, obnovili ve svém okolí spokojený život a často vytvořili monumentální díla. Vždyť co učinilo sv. Františka šťastným? Co ho učinilo básníkem, jehož veršům se staletí obdivujeme? To, že se sklonil před Bohem, uznal, že sám nemůže nic vlastnit, protože všechno patří Bohu, a že postačí, když si v té kráse bude hrát. Tento rytíř objevil, že být člověkem znamená být vděčným dítětem. Co učinilo sv. Anežku moudrou a vladařskou? Co ji učinilo pevnou? Co působí, že její tichý odkaz sloužit po staletí vábí mladé lidi? To, že přijala řád, že odmítla zdánlivou bezbřehost možností císařovy manželky a v nevelkém prostoru kláštera rostla a dosahovala ke hvězdám.

 

Ten sloupek v zahrádce lidí, kteří se spolu dobře shodnou, je milý jak první vlaštovka zjara. Vlaštovka, která přes teplou modravou Umbrii přilétá potěšit královskou dceru posmutnělé, k severu vysunuté země.

Děkuji Vám.

 

Modlitba při požehnání sloupu sv. Františka a sv. Anežky v Rovečném

 

Trojjediný, věčný Bože, Stvořiteli světa.

Děkujeme Ti, že jsi učinil nebe i zemi.

Děkujeme za stvoření člověka

a za to, že jsi z lásky povolal i nás,

abychom měli účast na dobru a kráse tvého díla.

Děkujeme Ti za úkol, který jsi nám svěřil:

poznávat, užívat, chránit a zvelebovat.

 

Prosíme Tě, abys nám odpustil,

jak nerozvážně hospodaříme

a jak jsme porušili rovnováhu spravedlnosti.

Prosíme Tě, abychom v sobě překonali

sobeckou pýchu vladařů a získali

důstojnost dobrých hospodářů.

 

Učiň tak na přímluvu Tvých svatých,

bratra Františka a sestry Anežky.

Skrze našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

 

*

 

Žehnám tento sloup, zahradu a dům.

Žehnám Vám, kteří tu žijete,

Vašim hostům a sousedům,

celé obci a celému kraji.

Ať Vám Bůh dopřeje žít v míru.

Ať požehná dílo Vašich rukou.

Ať přijme Vaši vděčnost za život, který dostal smysl,

protože byl prožit v obětavé lásce.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen.