Promluva na závěr pouti k Božímu milosrdenství

 Milí spolubratři kněží, milí příbuzní a rodáci, milí poutníci, vy pěší , vy z matice svatoantonínské i vy všichni ostatní. 

 

O putování Abraháma a jeho rodiny jsme slyšeli ve starozákonním čtení, známe, jak putoval celý vyvolený národ a v Novém Zákoně jsme četli o putování Pána Ježíše. A putovalo se dál. Na tři hlavní místa ve středověku - do Jeruzaléma, do Říma a do Compostely. A putovalo se i jinam, u našich severních sousedů na Jasnou Horu u Čenstochové k Matce Boží, Královně Polska. Tam jí chodí poděkovat za ochranu vlasti a církve pěšky každý rok z každé diecéze, i když z Gdaňska nebo Štětína je to 450 km a ze Suwalek u litevských hranic dokonce 500 km.

 

U nás hraje roli Jasné Hory Velehrad, kde je uctívána Matka Jednoty. A my jednotu potřebujeme, protože víme, jak jsme někdy rozhádaní mezi sebou, jak nám někdy chybí jednota mysli a srdce, slov a činů. A tato nejednota je špatná, je potřeba, aby nám ji Bůh milosrdně odpustil. Proto je důležité, že nejnovější pouť vede do nového kostela Božího milosrdenství právě zde ve Slavkovicích. A letos počtvrté z Fulneku a  už podruhé také ze západu, z Říčan u Prahy.

 

Právě když vás víc jak stovka putovala ty necelé dvě stovky kilometrů  zemí českou a moravskou, asi dvacet tisíc katolíků ze všech koutů "zeleného ostrova" se v neděli 29. července 2012 vydalo na tradiční pouť na horu Croagh Patrick. Připomněli si tak apoštola Irska, svatého Patrika, který roku 441 strávil na tomto osmisetmetrovém pahorku čtyřicet dní v postu a modlitbě. Pouť vedl arcibiskup diecéze Tuam Mons. Michael Neary. Přikázání řekl: "V předkřesťanském Irsku se lidé shromažďovali na horách, aby si vyprosili dobrou úrodu. Svátek Lughnasad k poctě boha Luga a boha Slunce se slavil právě na přelomu července a srpna. Svatý Patrik po svém příchodu do Irska vnesl do těchto keltských tradic poselství Ježíše Krista. Zvolil pro to tuto horu na západním pobřeží ostrova. Věděl, že v pohanském Irsku se uctívá bůh Slunce. Pozvedl proto kříž proti Slunci a řekl: Odsud přichází spása - nikoliv od boha Slunce, nýbrž od Božího Syna, Ježíše Krista, kterého vyznáváme."

 

Tolik slova sv. Patrika v jeho rodném Irsku.

Jak to vypadá v naší rodné zemi, v naší vlasti. Nemáme keltské tradice, ale máme jakési tradice zvláštní. Poznali jsme to, když jsme šli koncem srpna pěšky na Velehrad a v jednom městě, kde je hodně bytovek seděli chlapi i piva venku na zahradě a když nás uviděli, začali křičet:"Ať žije první máj." Tak divně je to zakořeněné. Nemá cenu naříkat, není správné  se rozčilovat.  Někteří naši spoluobčané nic jiného nezažili a proto si nás s nimi někdy pletou. Co s tím? Aby se to nestávalo, jde správný poutník za křížem. Kříž se nese v čele skupiny a tím se lišíme od různých manifestací a průvodů. Kříž Ježíše Krista, protože od nikoho jiného nepřichází spása.

 

Poutník jde za křížem a poutník také hrdě nese kříž, křížek na krku jako znamení poutníka. Hlásí se k němu, přes všechny ty naše zvláštní tradice. Před sto lety se k nám z Anglie dostal skauting. Je pěkné, že toto cizí slovo bylo přeloženo do naší mateřštiny a tak máme junáky. Ale je zvláštní, že místo trojího slibu věrné služby, jak byl v anglickém originále a to 1) Bohu a králi, 2) svým bližním a 3) vůči sobě samému bylo to první nahrazeno věrností vlasti. Člověk by to mohl jakž takž pochopit, když před sto lety jeho císařsko královské veličenstvo už mělo svoje léta za sebou a sídlilo daleko ve Vídni, ale proč škrtat i Boha. Svatý Patrik má pravdu: Od Božího Syna přichází spása. Je zajímavé, že když Československo zaniklo a vznikla Česká republika a náš Junák chtěl vstoupit do Světového svazu skautů, řekli jim, že to takhle mezi skauty nejde. Museli to pozměnit. Ale zase se projevily jakési divné tradice. Neslouží se Bohu a králi, ale Nejvyšší Pravdě a lásce. Bohu díky za toto přiblížení ke Kristu, od kterého jediného přichází spása. Nebojme se nosit kříž, nebojme si jej dát na své srdce, třeba na řetízek, nebojme jej dát na čestné místo ve své domě.

 

Závěrem, milí poutníci, protože každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti: Poutník snáší kříž.  I na té pěší pouti, kdy pro jednoho se jde moc pomalu (Proč se táhnou jako švábi), pro jiného moc rychle (To nebyla pouť, to byl úprk), ale přitom rychlost musí být pro všechny stejná a vyhovuje jen  tomu, kdo ji právě určuje. Podobně je to s rozhlasový m zařízením. Kolikrát mi jedni říkají: Vůbec to neslyšíme, je to moc potichu, zatímco druzí si stěžují, že to tak řve, že se z pouti vrátí úplně hluší. Jeden z dobrých hajných kdesi na jižní Moravě nám dokonce řekl, že těmi ampliony jim stresujeme zvěř. Poutník snáší kříž a musí to vydržet. O puchýřích a dalších nepříjemnostech nemluvím.

Ale kříž musí snášet každý poutník k věčnosti, i doma. Vezměme si jen, jak často slyšíme: Taťko, seš na ně moc přísnej. A jindy zase: Taťko, proč jim všechno dovoluješ, proč je nenapomeneš? A vždycky je to kříž i pro toho , kdo to říká, i pro toho, kdo to slyší, a všichni jej musí nést a snést.

 

I ten kříž nejednoty, o kterém jsem se už zmínil, nejednoty mysli a srdce slov a činů. I ten kříž, když se tak těžko sjednocují rodiče při výchově dětí. Chtěli bychom žít v souladu, snažíme se o to, a ono to jde tak  těžko, skutečně to tíží jako kříž. Ale v kříži naše spása, jak řekl svatý Patrik když na 800 m vysoké hoře pozdvihl kříž proti slunci při první pouti v roce 411. Teď je vrchol letošní pouti, ale každý z vás se jistě těší domů, ať jste přišli zblízka či zdáli, ať jste přišli pěšky nebo něčím přijeli. V kříži Ježíše Krista je naše spása, naše záchrana, protože on nám právě svým křížem otevřel nebe, kde nás čeká náš otec, který je na nebesích. Takže naše životní pouť má tak krásný cíl. Kéž tam dojdem, kéž se tam sejdem. Amen. 

 

Milí pěší poutníci, opravdu vás obdivuji. A spolu s vámi děkuji Bohu, že jste s jeho pomocí a pod ochranou jeho andělů to všechno zvládli. A zvu vás na Velehrad.