Pouť národů v Mariazell 2004 - deník a fotografie - Popis poutního místa a okolí i cesty po Rakousku

16.07.2012 - ostatní poutě


Mariazell bývalo duchovním středem střední Evropy. Pak došlo k dlouhému přerušení kvůli válce a další nesvobodě. S Pannou Marii Celenskou jsme však byli spojeni stále. Věřící z jihozápadní Moravy se například scházeli v Třebíči u svatého Martina vždy poslední srpnovou neděli na takzvanou Mariazellskou slavnost. V Mariazell se zase za nás pravidelně modlili. Katolická mládež Rakouska se domluvila a v roce 1954 se její členové z každé spolkové země (a tedy z každé diecéze) začali modlit za věřící jedné země, kde tenkrát byla nesvoboda. Věnovali dokonce za tu zemi jednu svíci a řekli si: Svíce bude zapálena, až se poutníci z té země sem svobodně dostanou.

Svíce byly na devítiramenném svícnu za milostnou kaplí. Na každé byl znak spolkové země a dole štítek se jménem státu, za jehož věřící se Rakušané modlili. Za nás se modlili mladí věřící lidé z Dolních Rakous, za Polsko se modlila diecéze Vídeň, protože ji zachránili vojáci polského krále Jana III. Sobieského před Turky, a její apoštol, náš rodák svatý Klement Maria Hofbauer, působi1 také ve Varšavě. Za Maďarsko se modlil sousední Burgen1and, Korutany pak za Jugoslávii, s kterou sousedí (a také za Albánii). Tyrolsko se modlilo za Čínu a nejzápadnější země, Vora1berg, se modlila za Rusko. Horní Rakousy, které sousedí s jižními Čechami, se modlily za Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Salzburg se modlil za bývalé východní Německo, kterému výsměšně říkali jeho okupanti: Německá demokratická republika. Štýrsko, v němž se nachází Mariazell, se modlilo za Rumunsko a Bulharsko. Dlouhá léta se modlili, ale doufali, že budou vyslyšeni a že svíce budou moci být jednou zapáleny. Stalo se tak 20. května 1990 při děkovné pouti katolíků střední Evropy ke své Matce. Bylo zapáleno 8 z devíti svící (kromě té, která patří Číně). Ten den byl také na lešení umístěný děkovný nápis. Bylo tam napsáno: „Děkujeme Bohu, že jsme svobodní" v sedmi řečech: nahoře maďarsky, pod tím slovinsky, potom polsky, pak česky a slovensky a nakonec chorvatsky. Poslední nápis byl německý: „Wir danken Gott, dass ihr frei seid" - s trochu jiným významem: „Děkujeme Bohu, že jste svobodní."

Proto je každá pouť do Mariazell především děkovná a vždy bychom rádi měli zpívat píseň „O, Maria Boží Máti" s refrénem: „Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát." Naše pocity také vyjádří píseň „Máti Páně přesvatá" s refrénem: „Pros za nás, ó Panno Mocná", protože Panna Maria se skutečně projevila jako Panna mocná, která potřela hada lži a nenávisti.

Panna Maria na tomto poutním místě má odjakživa čestný titul: Velká Matka Rakouska - Magna Mater Austriae. Můžeme ji však uctívat i jako Matku celé střední Evropy, jak tomu bylo do druhé světové války. Svědčí o tom její další čestné tituly: Velká Paní Maďarů - Magna Domina Hungarorum, a Matka slovanských národů - Mater Gentium Slavorum /čti gencium/.
O tom, že Panna Maria patří celé střední Evropě, svědčil hrob maďarského primase. Primas je čestný titul biskupa v tom místě, kde bylo v té zemi poprvé založeno biskupství. Primas Čech je v Praze, primas Polska je ve Hvězdně, primas Moravy by byl na Velehradě. Primas Maďarska je v Ostřihomi, na hranicích se Slovenskem. Po druhé světové válce se jím stal arcibiskup Josef Mindszenty. Byl to statečný obhájce náboženské svobody a práv věřících. Brzy po svém jmenování byl souzen a vězněn. Byl propuštěn při lidovém povstání v roce 1956 a činně se do něho zapojil. Když bylo povstání krvavě potlačeno sovětskými vojsky, skrýval se celých 15 let v kanceláři na americkém velvyslanectví v Budapešti. Když po vytrvalém úsilí Svatého stolce maďarský režim konečně povolil jeho odchod ze země, usadil se v Rakousku a tam roku 1975 zemřel. Před smrtí projevil přání, aby byl pochován v Mariazell. Jeho náhrobek byl vlevo vpředu za milostným oltářem. 1. května 1991 byly přeneseny jeho ostatky do Ostřihomi. Podobně se uvažuje o přenesení ostatků kardinála Berana z Říma do Prahy. Kaple po náhrobku kardinála Josefa Mindszentyho je stále obsypána květy, svíčkami a prapory v maďarských národních barvách: červené, zelené a bílé.

Nelze popřít, že u kořenů naší civilizace stálo křesťanství, proto se nepodaří bez křesťanství společnou Evropu vytvořit. Poutník z Čech, Moravy, Slezska nebo Slovenska si tuto myšlenku připomene pokaždé, když uvidí na rakouské silnici ceduli s označením obce. U ní je informace o pořadu bohoslužeb v místním kostele, a to jak v katolickém, tak v evangelickém, pokud se tam nachází. Jsme totiž v křesťanské Evropě, bez ohledu na to, že někteří lidé mají rozdílný světový názor. Všichni však mají svobodu svědomí.

Poutní chrám

V polovině 12. století byl do horského kraje v okolí dnešního Mariazell poslán mnich Magnus, aby duchovně sloužil lidem, kteří tam žili. Ze své klášterní cely si vzal sošku Panny Marie s Ježíškem, kterou sám vyřezal z lipového dřeva. Večer 21. prosince 1157 se dostal do blízkosti svého cíle. Cestu mu však zatarasil balvan, který spadl ze skály. Magnus prosil o pomoc Matku Boží a cesta se mu uvolnila. Pak postavil komůrku (celu) pro sebe a dřevěnou kapličku pro sochu. Od té doby se říkalo Maria v cele, krátce Mariazell. Okolo roku 1200 bylo dřevěná cela přebudována na malý kostel. Vybudoval jej na poděkování za uzdravení moravský markrabě Jindřich s manželkou Annou, protože zde při návštěvě Matky Boží byli vyléčeni z těžkých chorob. Socha moravského zakladatele je zvenku nad průčelím. Král Ludvík Uherský po vítězství nad Turky L. P. 1365 založil děkovnou kapli, která dodnes stojí uvnitř. Marie Terezie pro ni v roce 1757 pořídila nádhernou stříbrnou mříž.

Bazilika, kterou uvidíme, pochází ze 17. století. Při pohledu na ni vzpomeňme na dlouhé dějiny úžasných modlitebních proseb, vyléčení z nemocí, duchovních obrácení a neomezené důvěry od mladých i starých, bohatých i chudých. Hodně o tom mohou vyprávět stovky a stovky děkovných tabulek a záslibných darů, které jsou uloženy v galeriích baziliky a ve dvou klenotnicích. Svědectví o jednom uzdravení: Nedávno vzpomínala devadesátiletá paní Marková z Kremže v Dolních Rakousích na zázračné uzdravení svého muže, kterému měla být amputována paže kvůli rakovině. S velikou důvěrou odjel do Mariazell a strávil zde se svou manželkou 3 dny ve vroucích modlitbách. Když mu byl po návratu domů sundán obvaz z paže, byly rány zhojeny a později se již žádné potíže nevyskytly. Sám evangelický primář nemocnice to označil slovy: Stal se zázrak!

Boční oltáře a kaple a okolí baziliky

Je jich celkem dvanáct, většinou není čas se u každého zastavit, něco si říci a pomodlit se, i když to poutníci dříve takto konávali a měli dokonce ke každému oltáři sloku písně, která začínala slovy: Budiž pozdravena, dcero Boha Otce. Vejdeme-li do baziliky, nejblíže u vchodu po levé ruce je oltář svatého Jakuba apoštola, jehož hrob je ve Španělsku. Je to poutní místo Santiago de Compostella: svatý - sant - Jakub - iago, - jehož ostatky byly nalezeny na poli - compo - označeném hvězdami - stella. Compostella je po Svaté Zemi a Římu třetím nejnavštěvovanějším poutním místem na světě, i když v poslední době se do popředí derou Lurdy a Fatima. Na desce je nápis, že oltář dal opravit v roce 1962 Francesco Franco. Naši mu tenkrát říkali diktátor a tmář. On však byl voják, ne rváč, když jeho armáda zvítězila nad republikánskou (tedy ateistickou a marxistickou) armádou a Španělsko bylo konečně svobodné, ani nevzhlédl od svého pracovního stolu a klidně pokračoval v započaté činnosti. Zanedlouho na to dal zbudovat památník všem Španělům padlým v té občanské válce, i těm, kdo bojovali s ním za vlast, víru a řád, i těm, kdo se dali svést takzvanými moderními revolucionáři a pak zabíjeli kněze a řeholní sestry, zpustošili vlastní zemi a vydali celý zlatý poklad Stalinovi. Franco se postaral o to, že ze zastaralého Španělska, rozbitého občanskou válkou, se stala vyspělá země, která vstoupila do Evropy bez problémů.

Další oltář vlevo, blíže k hlavnímu oltáři, je zasvěcen svatému Emmerichovi neboli Jimramovi. Byl to syn svatého Štěpána, který pokřtil Uhry. Zemřel mladý, takže jeho otec mu stačil jen napsat zásady křesťanského vladaře, knihu, která je dodnes v mnohém poučná. Další oltář je zasvěcen právě svatému Štěpánu Uherskému. Dále k hlavnímu oltáři je kaple s bočním oltářem svaté Kateřiny. Před ním pak je svatý Leopold, patron Rakouska. Dnes je tato kaple považována za národní kapli slovenskou, uvidíme tam svíce ze všech míst našeho východního souseda.

Úplně vpředu vlevo je oltář svatého Ladislava, knížete chorvatského, který se zasloužil o zavedení křesťanství ve své vlasti. V kapli je nápis Panonia sacra, neboť maďarští vládcové odvozují svůj původ od svatého Štěpána i od svatého Ladislava. Zde byl pochován kardinál Josef Mindszenty.

Než přijdeme k hlavnímu oltáři v kněžišti - na rozdíl od milostného oltáře v kapli - uvidíme vlevo nahoře na zdi dva obrazy týkající se Brna. První připomíná záchranu před Švédy v roce 1645 a druhý obraz zase záchranu před Prusy a Sasy L. P. 1742. Díky modlitbám k Panně Marii od svatého Tomáše, díky obětavosti mladých žáků i místních obyvatel, díky šikovnosti jezuitského pátera Martina Středy se Brňané r. 1645 uchránili před přesilou Švédů. Brno tak bylo jediné město na Moravě, které se ubránilo, proto od té doby je považováno za hlavní město Moravy, ačkoliv to mnozí neradi slyší. Na obrazech je právě panoráma Brna a milostný obraz Panny Marie Svatotomské.

Tato ikona se dnes už nenachází u svatého Tomáše, ale je v bazilice na Starém Brně. Je to mimochodem jediná bazilika v naší diecézi, i když na Moravě jsou baziliky celkem čtyři: ještě Velehrad, Svatý Hostýn a Svatý Kopeček (a Frýdek ve Slezsku).

Projdeme před hlavním oltářem, který je zasvěcen Pánu Ježíši Spasiteli světa, proto ta zeměkoule, a máme hned vedle sakristie oltář svatého Benedikta ve stejnojmenné kapli. Má tak čestné místo v kostele, protože Mariazell je od svého založení spravována benediktinskými mnichy. Dál je oltář dalšího mnicha, svatého Jiljí, který založil klášter v jižní Francii a přijal řeholi svatého Benedikta. Městečko, které u kláštera vzniklo, se dodnes jmenuje Svatý Jiljí - St. Gilles /sén žíl/. Tam je nyní těch 9 svíci za pronásledované národy. Dále směrem k východu je oltář svaté Barbory a Nejsvětější Trojice. Kaple, sochy, sloupy a další posvátná díla ke cti této mučednice a ke cti Nejsvětější Trojice byly budovány zvláště v době, kdy lidé byli ohrožováni morem.

Předposlední kaple po naší levé ruce, když vycházíme z poutního kostela, je kaple Svaté Rodiny s Pražským Jezulátkem. Je to milý pozdrav z naší vlasti, zároveň připomínka, že Praha je světoznámá právě po této náboženské stránce. V kapli je německý nápis tohoto znění: Jiří hrabě z Clam Martinic a jeho žena Marie Antonie dali opravit tuto kapli zbudovanou jejich předky z vděčnosti za pomoc Matky Boží L. P. 1957. Poslední u východu je kaple s oltářem svatého Antonína Paduánského.

Nad bazilikou směrem do kopce jsou ještě jesličky (německy Krippe) v soukromém domě, kde se platí vstupné. Ještě výše je křížová cesta, která končí na místě zvaném Kalvarienberg - hora Kalvárie. Křížová cesta je zakončena Božím hrobem. Kousek níže než začátek křížové cesty, ale hodně schodů nad bazilikou, je Vodní kaple s pramenem vody, kterou si tam můžete nabrat. Jmenuje se Heilige Brunnenkapelle - svatá kaple pramenů. Tam je možno se i pomodlit. Z baziliky se prochází prostorami, kde se spalují svíce, není však dovoleno si tam své svíce zapalovat.

Milostná socha

Po celý rok je oděna do obleků v liturgických barvách. Některé z nich jsou velice cenné a byly darovány už dávno mocnými a vděčnými poutníky. Při letošní pouti národů měla úplně nový bílý oblek se státními znaky všech osmi zúčastněných zemí. Pouze dvakrát do roka mohou věřící vidět milostnou sošku bez rouch. Poprvé 8. září o svátku Narození Panny Marie a zároveň o výročí posvěcení baziliky, v den, kdy místní mají najednou pouť i posvícení. Podruhé to je v den založení Mariazell, a to 21. prosince. V tyto dva dny je možné vidět, že Ježíšek drží v ruce jablko, které je znamením hříšnosti prvních lidí, Adama a Evy. Ježíš bere toto jablko, protože nás svým utrpením od hříchů osvobodil. Maria drží v ruce ovoce, které na první pohled připomíná hrušku. Podává ho svému Synu. Při podrobném pohledu lze poznat, že to je vlastně fík. O plodu fíkovníku se totiž ve středověku psalo: Fík se prvního dne nařízne a nabodne a on pak do třetího uzraje a je pokrmem pro všechny. Tak byla také Kristova hruď probodena kopím a ukázala se krev a voda. Třetího dne pak Ježíš vstal z mrtvých a stal se pokrmem pro všechny. Proto je fík v ruce Panny Marie znamením Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání po třech dnech.

Slavné osobnosti v Mariazell

Svatý otec Jan Pavel II. byl v Mariazell 11. září 1983 při své první pastorační cestě do Rakouska u příležitosti 300. výročí bitvy u Vídně. Jeho návštěvu připomíná malá kaplička hned nad parkovištěm. Vídeň byla v roce 1683 podruhé obléhána od Turků. Zdálo se, že se jim podaří město vyhladovět a dobýt a nic pak už nebude bránit v jejich postupu dál na západ údolím Dunaje. Obléhání začalo v červenci. Přitom Turci stihli ještě několik ničivých výpadů na Moravu. Pustošili, co se dalo. Už se těšili, že po dobytí Vídně proniknou do dalších zemí a v celé Evropě nastolí své zákony a své náboženství. Město se hrdinně bránilo, zapojili se také čeští a moravští páni, například Kaplíř ze Sulevic. S nimi byli lidé od nás.

Turci však měli velikou převahu. Proto šla na výzvu papeže Inocence Vídni na pomoc křesťanská knížata z Bavorska, Lotrinska a dalších německých státečků. Dohromady to bylo asi 40 tisíc vojáků Hlavní posilu přiváděl polský král Jan III. Sobieský, s kterým přijíždělo 30 tisíc vojáků, velkou většinou Slovanů. Šli bránit ohroženou křesťanskou Evropu. 11. září 1683 večer se polský král objevil na Kahlenbergu. Je to hora nad Vídní, vysoká 480 m, a dnes na ní stojí vysílač a rozhledna. Jede se na ni přes Grinzing, vesničku vinařů, kam chodí Vídeňáci popíjet. Na tomto kopci byl kdysi klášter přísných mnichů z řádu Kamaldulského. Bydleli tam jako poustevníci v naprosté samotě a tichu. Klášter byl vypálen od Tatarů, Švédů a dalších nájezdníků. Od Turků byl nakonec úplně zničen, zbyla jen kaple strážných andělů. V ní ráno 12. září 1683 sloužil papežský legát Marco Daviano mši svatou. Nedávno ho Svatý otec blahořečil. Blahoslavený Marek při ní vzýval jméno Panny Marie, aby křesťanům pomohla, a polský král ministroval. V tom dni pak spojení křesťanští vůdcové s asi 70 tisíci vojáky zvítězili nad přesilou 200 tisíc Turků, kteří prchli a zastavili se až za Bratislavou. Král Jan III. Sobieský poslal papeži zprávu: „Přijeli jsme, viděli jsme a Bůh zvítězil." Byla to připomínka hrdé zprávy pohanského Římana Julia Cézara, který kdysi prohlásil: „Veni, vidi, vici - Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem." Od té doby je 12. září svátek Jména Panny Marie na památku záchrany křesťanské Evropy.

Když velitel tureckého vojska nedobyl Vídeň, dostal od sultána zelenou šňůru. Měl se na ní oběsit. To také udělal v táboře někde na jižním Slovensku. Křesťanská vojska ukořistila turecké prapory. Největší z nich byl pak darován papeži a visel několik set let v bazilice svatého Petra v Římě. Když Jan Pavel II. navštívil patriarchu cařihradského, vzal tento prapor s sebou a vrátil jej turecké vládě. Chtěl tak ukázat, že mu jde o smíření, chtěl tak i příznivěji naklonit tureckou vládu, aby byla shovívavější k pravoslavným křesťanům na svém území, jejichž hlavou je patriarcha. Svatý otec při výročí bitvy nikdy neříkal Turci, ale vždy osmanská vláda, osmanské vojsko, podle názvu tehdejší vládnoucí dynastie. Chtěl tak vyjádřit, že dnešní turecké republice ani současnému tureckému národu nic nevyčítá. Papež totiž neuznává zásadu kolektivní viny, dnešní lidé nejsou vinni tím, co dělali jejich předkové, tak jako národ nemůže za to, co dělá jeho vůdce, pokud se však brání proti zlu. Když Turci prchli od Vídně, nechali v ležení žoky kávy. Od té doby se v našich zemích pije černá káva.

Dnes jsou na Kahlenbergu polští kněží z řádu Zmrtvýchvstání. Působí asi ve dvaceti zemích, proto jsou vlajky těchto zemí u oltáře. Pečují o tuto svatyni, která je tak drahá všem Polákům a patří mezi jejich tři památná místa. První je katedrála v Krakově, druhým je Panna Maria na Jasné Hoře u Čenstochové, třetím je právě tento kostel svatého Josefa. Je důležitý i pro Slovany a ostatní Evropany. Proto se tam papež zastavil 12. 9. 1983 a posvětil tam kapličku Panny Marie z Jasné Hory u Čenstochové. V kostele jsou obrazy z bitvy, je tam obraz zvaný Jména Panny Marie, který daroval papež, je tam i socha krále Jana III. Sobieského.

V roce 1993 měl v Mariazell svatbu Karel Habsburský, jeden z potomků posledního císaře a zároveň českého krále a moravského markraběte. Když v minulosti při císařském pohřbu přijeli s rakví ke kapucínské hrobce, ptal se bratr vrátný: Koho to sem vezete? Řekli mu: Císaře rakouského. Odpověděl: Není tu pro něho místo. Znovu se zeptal a oni řekli: Krále uherského. Stejná odpověď. Tak vyjmenovali všechny tituly, i ty, co se týkaly českých zemí, a vždy byla stejná odpověď. Jako poslední titul pak řekl ten, kdo vedl pohřeb: Ubohého hříšníka Ferdinanda - nebo jiné odpovídající křestní jméno. Teprve potom vrátný otevřel a pohřební průvod mohl vstoupit.

O Rakousku

Svatí patroni Rakouska

Zemským patronem je svatý kníže Leopold a jeho hrob v Melku je považován za národní svatyni. Další patronkou je svatá Hedvika, rodačka z Tyrolska, zakladatelka kláštera v Třebnici ve Slezsku, kde byla na vychování i svatá Anežka. Je zajímavé, že ve Vranově u Brna je na jednom oltáři svatý Václav a svatá Ludmila, patronové česky mluvících poutníků, a naproti svatý Leopold a svatá Hedvika, patronové německy mluvících. Tak se snažila církev o jednotu lidí.

Poblíž Lince u města Lorch byl umučen římský voják Florián. Byl utopen v řece. Dnes je patronem hasičů v celé,m zaalpském území. Ve Vídni zemřel a je jejím patronem svatý Klement Maria Hofbauer, rodák z Tasovic u Znojma, syn německé matky a českého otce z Moravských Budějovic. Nejčastěji vidíme sochu svatého Jana Nepomuckého Je to nejznámější Čech na celém světě. Teprve po něm přichází na řadu Karel Čapek se svými roboty a vynálezce lodního šroubu - Josef Ressel. Vůbec nejznámější po celém světě je však z celé naší vlasti Pražské Jezulátko.

Stručný zeměpis a dějepis

Rakousko je spolková republika, tvoří ji osm zemí a hlavní město. Při našich hranicích jsou to Horní a Dolní Rakousy, na severu Solnohradsko, podle města Salzburg-Solnohrad. Mariazell je ve Štýrsku, kde je hlavní město Graz - Štýrský Hradec. Na jihu jsou Korutany, na západě Tyroly. Jižní Tyroly s městem Brixenem, kde byl vězněn Karel Havlíček, patří dnes Itálii. Tamější obyvatelé však mají zaručenou autonomii a německou úřední řeč, takže už netouží po připojení k Rakousku. Naopak: využívají své dvojí kultury a když se jim to hodí, říkají: My jsme také Italové a chceme výhody velké země. Jindy zase říkají: My jsme menšina, a proto máme právo na výjimky. Žijí si však spokojeně. Vedle švýcarských hranic je Voralberg a ještě samostatné knížectví Lichtenštejnsko. Po stránce celní a zahraniční politiky však patří ke Švýcarsku. Pro zajímavost: lichtenštejnští vládcové, kromě posledního, jsou pohřbeni na Vranově u Brna. Vedle maďarských hranic je Burgenland.

Dříve měli Rakušané na autech první písmeno značky podle začátku své spolkové země. Horní Rakousy - Oberösterreich O, Dolní Rakousy - Niederösterreich N, Vídeň samozřejmě W, tato písmena byla bílá na černém podkladě. Dnes mají značky nové, bílé jako u nás, první dvě černá písmena označují okres - HL je například Hollabrunn, první okres, kterým projíždíme. Na značce je však barevný znak spolkové země: Bílý kříž v červeném poli má Vídeň, 5 žlutých orlů v modrém poli mají Dolní Rakousy a bílého lva v zeleném poli má Štýrsko.

Rakousko má 83 tisíc km čtverečních a osm milionů obyvatel, Vídeň má skoro dva miliony a spolu s Novým Yorkem a Ženevou je sídlem mezinárodních organizací OSN. Devadesát sedm procent obyvatel mluví německy. Je zajímavé, že Rakušané se za Němce nepovažují, ačkoli německy mluví. Byli dost uraženi, když dostali biskupa původem z Německa. Zde se nabízí přirovnání, že my, ačkoli mluvíme česky, jsme Moravané. V Rakousku jsou menšiny: Maďaři, Slovinci, Chorvati, 90 % je katolíků, 6 % evangelíků a necelé l % židů. Země je to většinou hornatá, pouze podunajská nížina je úrodná.

Rakousko patřilo kdysi k Velkomoravské říši. Později pak k zemím Koruny české. Od bitvy na Moravském poli u Vídně 16. srpna 1278 je však ovládli Habsburkové. Do českých a moravských dějin vstoupili tito páni slavně i neslavně. To neslavné nás učili a je to až příliš známé. Na Bílé hoře v roce 1621 zvítězili Habsburkové spojeni s částí českých a moravských pánů nad jiným Němcem - Bedřichem z Fa1ce spojeným s jinou částí českých, moravských a německých pánů. Z popravených českých pánů na Staroměstském náměstí byla část Němců, a nebyli to jen páni, ale hlavně rytíři a měšťané, což byl tenkrát veliký rozdíl.
Když pak Švédové drancovali celou střední Evropu a místní lidé přežili a nastal konečně mír, všichni si oddechli. Proto byla na poděkování postavena socha Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze. Bylo to až po roce 1650, tedy dlouho po bělohorské porážce. Nebyla tedy symbolem habsburského vítězství, jak křičeli lidé, kteří ji brzy po získání samostatnosti strhli. Habsburkům však nelze upřít, že za pomoci pracovitého lidu v Čechách a na Moravě postavili tyto země poměrně brzy na nohy. Svědčí o tom kostely, kláštery i hospodářské stavby zbudované během několika desítek let po třiceti1eté válce. Všímejte si let, kdy byla většina našich kostelů postavena nebo rozšířena. Je pravda, že Habsburkové vnutili zemi svou víru s tím, že svobodní lidé, kteří nechtěli přestoupit, se mohli vystěhovat, ale tak to dělali tenkrát všichni panovníci. I katolíci byli vypovídáni, a to právě z těch zemí, které ochotně přijímaly naše exulanty.

I když panovník a šlechta mluvili německy, starali se pečlivě, aby bylo dost kazatelů, kteří by uměli řeč lidu. A tak povolávali kněze z Itálie a Španělska, kteří se u nás učili česky kvůli prostým lidem. A to v době, kdy někteří naši vzdělanci rodnou řečí pohrdali. Habsburkové dovolili národní obrození a jazykovou rovnoprávnost, což třeba v Uhrách pak místní šlechta přestala trpět, hned jak získala určitou nezávislost na Vídni.

Po rozpadu mocnářství vznikla v roce 1918 Rakouská republika. Ta měla veliké hospodářské problémy, protože dosud bylo Rakousko a především Vídeň zásobováno z Moravy. Modřické zelí se vozilo až tam, a když se vytvořily hranice, v Modřicích došlo k bankrotu. A také Rakušané museli hledat náhradní zdroje pro mnohem důležitější věci než je zelí.
Za dvacet let byla Rakouská republika zabrána hit1erovským Německem. Došlo k takzvanému Anšlusu a Hitler dostal další choutky. Bylo zrušeno i jméno země, nesmělo se říkat Rakousko ale Východní kraj - Ostmark. Historický název země se nesměl používat. Rakušané se museli zúčastnit války. Z té doby je známa příhoda, která se týká Mariazell. Wa1ter Ungebock z Vídně nastoupil jako mladičký voják na východní frontu. Když byl sám ve stepi, byl napaden letecky, ostřelován a bombardován. Kruh dopadajících granátů kolem něho se stále více zužoval. Už myslel, že je to jeho poslední hodinka. Najednou uviděl jasný obraz mariazellské milostné Matky a v největší úzkosti ji začal prosit o pomoc. Útok přežil a zdráv se vrátil do vlasti.

Válečné oběti však byly veliké. Na každé rakouské návsi je pomník padlých ve světových válkách a z té druhé je tam vždycky dvojnásobný počet obětí než z té první. V roce 1945 se Rakousko zase osamostatnilo, Rakušané se zase mohli nazývat Rakušany, ale země byla pod okupační správou čtyř mocností, také Vídeň byla rozdělena na čtyři sektory. Okupace trvala deset let. Je zajímavé, že v prvních svobodných volbách po válce (i když třetina země byla pod sovětskou okupací) dostala rakouská komunistická strana přesně desetkrát méně hlasů než u nás - 3,8 %. To vysvětluje všechna ta zpoždění, která se tak těžko dohánějí. Až v roce 1955, a to 26. října, byla podepsána smlouva o neutralitě. Proto je ten den státní svátek, který všichni vděčně slaví. Rakousku je vrácena svoboda, nesmí se však sloučit s Německem a nesmí vstoupit do žádného vojenského bloku. Od té doby nastává v zemi velký hospodářský a kulturní rozvoj. K 25. výročí samostatnosti dali Rakušané do milostné kaple vpravo nahoru děkovnou tabulku.

Komentáře:

přidej komentář

?

- (9)

 

- (5)

 

- (64)

 

celkem hlasovalo 80 lidí

předchozí ankety

Dnes je 25. listopadu 2024

svátek má Kateřina

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)