Měsíční mariánské poutě Nový Jeruzalém 2024 - Čt 12.12. v 17 h v Olešnici

Přijď Pane Ježíši!   Vážení a milí přátelé!  

Končí první den nového církevního roku, první den adventní doby.  Čím jsem ho naplnil?   Jeden z našich moudrých učitelů nám občas opakoval: "To co je nejdůležitější, o tom se obvykle nepíše a nemluví."   Rád bych se mýlil, ale vnímám, že toto postihlo čtvrtou encykliku papeže Františka - o Nejsvětějším Srdci Ježíšovu.  A tak pro Vás a pro Váš duchovní život zasílám dva soubory od ctitele NSJ - Mons Jana Peňáze - Litanii a 10 nejkrásnějších citátů.   Srdečně Vás zvu 12. prosince 2024 v 17 hodin do Olešnice, kde budeme prožívat 300. pouť Nový Jeruzalém.   Všem - na přímluvu Panny Marie žehnám - Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. AMEN. Váš jL

Nový Jeruzalém č. 12/2024

Zpravodaj pro 300. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Olešnici – ve čtvrtek 12. prosince  2024  v 17 hodin.

 

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Sebranicích u Litomyšle:

V úterý 12. listopadu 2024 na mši svaté při pouti NJ bylo cca 130  věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu pěti kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních  3) o vzrůst víry v našem kraji    4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách       5) o život těla a duše pro všechny počaté děti   

6) na smír za hříchy celého světa

Promluva P. Zdeňka Jančaříka SDB  při pouti Nový Jeruzalém v Sebranicích:

Milí přátelé!  Slyšeli jsme čtení, které je na dnešní den. Ženy i muži hráli v časech prvotní církve své role a všichni – podle učení svatého Pavla – měli žít spořádaně a být hodní.  Každopádně dneska, kdybychom to četli moderním ženám, tak by možná trošku zvedaly obočí.  Když čteme dnešní evangelium, na konci slyšíme: „Služebníci jste neužiteční.“  To nebyla moc velká pochvala, ale důležité je slovo služebníci. Za sebou máme sochu Panny Marie Fatimské, máme zde v kostele sochu ženy, která ve velice útlém věku o sobě řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“  Tak se také modlíme, řekněme – v našem katolickém, ale nejenom katolickém prostředí. 

Když konáme pouti k Panně Marii nebo za Pannou Marií, ona s námi putuje v podobě Panny Marie Fatimské, a abychom se jí přiblížili, potřebujeme nějaké svědectví.  Už samo poutnictví nebo být poutníkem znamená svědčit o Bohu, v tomto případě o Panně Marii. Prostě si obujeme boty, oblečeme se a jdeme někam, kam musíme dojít.  Já jsem ve Fatimě byl vlastně jenom v autobuse.  Byl jsem tehdy na světovém setkání mládeže v Lisabonu a jel jsem do Porta. A cestou se zastavuje ve Fatimě. Zhruba o půl třetí ráno jsem otevřel oči a vidím nápis – Fatima – autobusové nádraží.  Tak jsem je zase zavřel, protože jsem jel bohužel dál.  Každopádně s Pannou Marií Fatimskou jsem se setkal ve svém útlém mládí, vlastně s Pannou Marií jako takovou, když to řeknu jednoduše.  Protože bez ní bych asi nebyl salesiánem a bez ní bych asi nebyl knězem. 

Svědectví je na poutích velice důležité.  Když jsem byl pokřtěný v jedenadvaceti letech, vyrůstal jsem v rodině, kde jsem o Panně Marii neslyšel ani slovo.  Pak jsem si četl teologické knihy, především Hugo Rahnera, potom Romana Guardiniho – o Panně Marii tam moc nebylo.  I když pozor, Hugo Rahner to byl velký mariánský ctitel, který napsal o Panně Marii krásnou knížku: Maria a církev!  V době, kdy jsem se přihlásil do semináře, jsem potkal P. Jarouška Kopeckého, ve zpovědnici, on jezdil do Litoměřic ke své rodné sestře zpovídat, bylo to u katedrály na Dómském náměstí. A Jaroušek mě vlastně nasměroval k salesiánům. Ještě, než jsem ho ale potkal, dělal jsem přijímací zkoušku do semináře. Přišel jsem na tu zkoušku a seděli tam u stolu dva profesoři, Vymětal a Čejka, a pak dva estébáci a pak ještě nějaký marxleninista, který to všechno zaštiťoval. Bylo to v roce 1987, někteří už jste byli na světě, když se na vás tak dívám. A protože Vymětal byl 25 roků ve Veselí nad Moravou, což je moje rodné městečko, pravil: „Zdenku, co ty tady děláš?“  Máma bydlela vedle kostela, i když tam nikdy nechodila, ale s farářem se znali, protože byli sousedé. „Zdenku, co ty tady děláš?“ říkal Vymětal a já říkám: „Já jsem uvěřil, dal jsem se pokřtít a chtěl bych být knězem.“  On na to: „Tož ti dáme nějakú lehkú otázku. Tak jmenuj nějaké poutní mariánské místo, tam u nás na Moravě. Hleděl jsem na něj a měl jsem okno: „Svatá hora.“ – „No dobrý, ale to je u Příbrami, to je v Čechách.“  Tak jsem se hluboce zamyslel, ale nic mě nenapadlo. Načež Čejka říká: „No přece tam u vás, no u Starého Města – VE.“  Vymětal říká: „LE.“ A já říkám: „HRAD.“ Tak jsem se šťastně usmál a oni pravili: „No výborně, tak to tě vezmem, ale prosím tě, ta mariánská místa se musíš doučit.“ Tehdy se rodila moje mariánská úcta. První štace, kde jsem byl na bohoslovecké praxi, byla Svatá Hora, ještě za kanovníka Adlera.  No a tam jsem byl přímo u zdroje.  Mimořádné mariánské poutní místo!  Učil jsem se tam mariánské úctě. Byl jsem tam s kamarádem Gíšou Muchou, s námi tam byly sestry vincentky a ty nám například říkaly: „Páni bohoslovci, mohli byste prezliecť Panenku Máriu?“  A tak jsme třeba převlékali Panenku Máriu.  Pro mladé kluky to byla docela bizarní zábava, omlouvám se všem mariánským ctitelům. No ale pomaličku, ale jistě jsem se k ní přibližoval, Ona o mně věděla. 

Ale abych nevyprávěl jen historky z mládí, postupně modlitbou svatého růžence jsem se k Marii skutečně dopracoval.  A myslím, že je to důležité, pokud chceme mít k Pánu Bohu, k Pánu Ježíši, k Panně Marii nějaký vztah, je potřeba k nim často mluvit. To máte jako doma, když neříkáte svému manželovi nebo manželce: „Mám tě rád, mám tě ráda.“  Když ho nepohladíte, když je tichá domácnost nebo když se bavíte jenom o tom, jestli je nakoupeno nebo vypráno, vztah vyprchá. Když si představíme Pannu Marii, ona musela mít mimořádný vztah k Josefovi, který je s Ježíšem podržel v nejtěžších chvílích jejího života.  Když zjistil, že je těhotná, že pod srdcem čeká Ježíše.  Byla to situace nezáviděníhodná, on nevěděl, jak se to celé přihodilo, kde se to dítě vzalo, mohl ji propustit z domu, ale neudělal to, samozřejmě, měl sen, my to víme, co vědělo okolí. Vůbec nevíme, co si říkali lidé v Nazaretu. Potom je v jejím životě několik okamžiků, které jsou mimořádně srdečné. To byla návštěva Panny Marie u Alžběty, když se obě děti při setkání svých matek radostně pohnuly v lůně. Panna Maria zazpívala svůj chvalozpěv. Každý z nás by měl zpívat jednou za čas nějaký chvalozpěv, podobně jako Panna Maria. O čem zpívala? Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil – v tom je zavinuto celé evangelium.  V tom je celá historie spásy.  Pokud se modlíme intenzivně za mír ve světě, za mír ve Svaté zemi, za spravedlivý mír na Ukrajině, tak vždycky můžeme v pozadí slyšet – mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil.  Když u nás máme maminky ukrajinských dětí a víme, že už tři roky nemůžou domů a nemůžou ke svým manželům, trpíme spolu s nimi.

Bratři a sestry, pokud sem do kostela v Sebranicích přicházíme jako svědkové víry, tak bychom měli odcházet jako povzbuzení svědkové.  Povzbuzení nejenom vírou – víra je důležité slovo – ale je jedno důležitější slovo, a to je důvěra. Když řekneme slovo víra, často za tím máme soubor poznatků.  Soubor nějakých vět nebo dogmat.  Ale důvěra, to je něco úplně jiného.  To je to, že se dívám někdy na kříž a tečou mi slzy, když vidím utrpení ve světě.  Že se dívám do očí trpící matky nebo trpícího otce a jsem plný soucitu.  Že vidím člověka na ulici, který potřebuje pomoct a já mu pomůžu.  Tak se buduje důvěra.  Mít důvěru a předávat důvěru, to je to největší svědectví, které můžeme dát.  Nesmíme mlátit lidi po hlavě svými pravdami. Někdy máme svoji pravdu a ti ostatní jsou v našich očích ztraceni.  My máme šířit naději v tomto světě.  Na jednom místě říká svatý Pavel: „Stále znovu se obracejte po své duchovní stránce. Oblečte člověka nového.“  Obléct nového člověka, znamená – každé ráno, každý večer děkovat.  Děkovat někdy se slzami v očích, protože víme, že se ten svět někam posune.  Děkovat Bohu za to, že máme rodinu.  Že máme kde bydlet.  Že se v sakristii topí.  Mít důvěru znamená, cítit se někde jak doma. Cítit se u Boha jako pod střechou. Je-li takovým místem církev, tak je to úžasná věc. A tak děkujme za to, že nám Bůh dal Pannu Marii: že nám dal matku, která má široký plášť, která o nás ví, jak to často zpíváme, která nás plní Boží milostí.  Milosti plná. AMEN.

Sbírka: Po uhrazení autobusu a nutné režie poutě NJ jsme darovali 20 800 Kč na pomoc postiženým povodněmi na Krnovsku přes Charitu ČR. Poděkování patří také místnímu faráři P. Ladislavu Kozubíkovi SDB a farníkům ze Sebranic u Litomyšle, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili. A především: „Pán Bůh zaplať za každodenní modlitby svatého růžence na úmysly Nového Jeruzaléma.“ 

 

Představení  hlavního a rozhovor s celebrantem  poutě NJ  v  Olešnici Mons. Dominikem kardinálem Dukou OP, emeritním pražským arcibiskupem.

Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště (zdroj: Wikipedia): Dominik kardinál Duka (občanským jménem Jaroslav Václav Duka; * 26. dubna 1943, Hradec Králové) je vysoký římskokatolický klerik, dominikán, v letech 2010–2022 36. arcibiskup pražský, 24. primas český a kardinál. Dne 22. června 1970 přijal kněžské svěcení. V roce 1986 byl jmenován provinciálem České provincie dominikánů (1986–1998), následně se stal 24. biskupem královéhradeckým (1998–2010), apoštolským administrátorem litoměřické diecéze (2004–2008) a duchovním protektorem a generálním kaplanem orleánské obedience Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského (2012–2021). V dubnu 2010 byl zvolen za předsedu České biskupské konference. Papež Benedikt XVI. jej při papežské konsistoři konané dne 18. února 2012 v Římě jmenoval kardinálem.^[ Jeho doživotním titulárním kostelem je kostel sv. Marcelína a Petra v Lateránu.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?  Moji rodiče mě naučili, především svým osobním příkladem, výchovou, vyprávěním. K základním vztahům, pilířům našeho života, víře, která nikdy nezklame. Naději, která nikdy neumírá. A lásce. Ta se nedá naučit nazpaměť. Ta se žije. Lásce k Bohu, vlasti, církvi. To je láska k rodičům. To je láska k domovu    

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?  Kněžské povolání si nikdo nevymyslí. Kněžské povolání Vám nikdo nemůže vštípit. A není zde účinná žádná reklama. To Bůh osloví sám, Boží slovo, hebrejsky dábar. To není zvuk. To je událost. To se stane. Jak říkají proroci. A to se stalo o jedné malé pobožnosti, kdy kázání bylo o knězi, který chce opustit své povolání a stát se bankovním úředníkem (fakticky to byla narážka na kněze Isidora Zahradníka, strahovského premonstráta, který spolu se spisovatelem Aloisem Jiráskem 28. října 1918 vyhlásili československý stát. Zklamán, že neobdržel vysoký úřad, odchází a umírá jako bankovní úředník ve Vídni). Myslím, že to je i varování pro některé kněze, kteří opustí své povolání, že se nevydali na šťastnou cestu. Moje celoživotní zkušenost, ale i četba řady knih, dokonce i kněžských románů, vypráví a tvrdí pravý opak.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem?  Odpověď na otázku, kdo byl mým vzorem je na celé stránky. Byli to kněží padesátých let, kteří byli solidární s našimi rodiči, především s otcem, spolu s ním byli vězněni a perzekuováni. Z hlediska kněžské formace bych měl uvést alespoň dvě jména. P. Metoděj Habáň, Mons. Josef Poul (rodák z Radostína nad Oslavou) a později primasové Mindszenty, Beran a Wyszyński. Arcibiskup Otčenášek …

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?  Je to věrnost, která je stále oživovaná slavením eucharistie, modlitbou liturgie hodin, četbou a studiem Písma svatého, kdy evangelia naplněná proroctvím jsou tou nejhlubší studnicí duchovního života, ale i inspirací a stálou výzvou k věrnosti.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?  Má-li vzrůstat v naší zemi, je potřeba, aby naši věřící, na prvním musím dát matku, pak otce, ale i starší sourozence a přátele, hleděli na život očima víry. Ona dává smysl našemu životu. Z ní vyrůstá naděje, která nám nedá propadnout depresi a rezignaci. Zkušenost života s Bohem, zkušenost s Kristem v eucharistii a rozumná obezřetnost Vám nedovolí zradit. Jidáš, jakási hypostáze zrady v tom nejširším slova smyslu, byla a je pro mne tou nejstrašnější výhružkou pekla.

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě? Jako důchodci, ale církevně se nepoužívá tohoto termínu, nazývají nás emeritními, tedy těmi, kteří si zaslouží určitě uvolnění, mi dává možnost trochu větší svobody prožívat tajemství kněžství, duchovních přátelství, ale také větší čas modlit se spolu s Biblí.

Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky na pouti NJ v Olešnici? (ze sbírky se hradí nutná režie, co zbude, tak se pošle tam, kam určí hlavní celebrant):  Váš dar bude určen pro rodinu z Opavy, která při povodních přišla o svůj domek.  Tato rodina bydlela v domku, který je v nepostiženější části Opavy, Sadove ulici, kde byly místy dva metru vody. Jelikož je domek přízemní a má pouze malou půdu a staré schodiště, rodina byla schopna zachránit jen velmi málo majetku. Prakticky si zachránili pouze holý život a několik základních věcí. Jakmile voda opadla, začali uklízet a vysušovat dům. Bohužel jejich sousedi tak nečiní (dům je v zástavbě mezi dvěma dalšími domy), a proto se jim dum vysušit nedaří.  Bydli zatím provizorně u řádových sester v pohostince(!) spolu se svými třemi staršími dětmi. Jeden z jejich synu je nemocny na srdce s už v dětství prodělal několik vážných operaci. Máma je na invalidním důchodě, otec měl nedávno operaci. Do domku se kvůli synovu onemocněni už nemohou vrátit a musí hledat nové bydleni. Ještě k tomu všemu mají na dum hypotéku. Je teď otázkou, kdy najdou nove bydleni a jestli se jim domek v záplavové oblasti podaří prodat.

Kde vás nejvíc „tlačí boty“?  Boty mě skutečně tlačí, protože ve stáří nehty přinášejí klopoty, ale vím, že se ptáte na něco jiného. Co mě bolí a co mi dělá starost, je nedostatek náboženské výchovy a výuky jednak v raném dětství a v prvních školních letech. Zanedbávání výuky ve vyšších ročnících a na středních školách. A to je také důsledek nedostatku studentů a studentek na teologických fakultách, ale i nedostatek bohoslovců v kněžských seminářích. Podílí se na tom také velmi často naše špatná a stěžovací nálada, která nám nedovoluje vidět krásu Kristovy církve. To není náš podnik. To je jeho dílo. Zaplacené jeho krví, vyrostlé z jeho lásky.

Na co se nejvíc těšíte?      Protože jsem vstoupil do devátého desetiletí, pak musím svůj zrak více soustřeďovat na cíl mé cesty. A to je ten, pro kterého jsem žil a jemuž jsem sloužil. Doufám, že Panna Maria a moji křestní a biřmovací patroni na mě nezapomínají.

Co Vám udělalo v poslední době radost? Moji největší radostí byly letošní Velikonoce a to v liturgii hodin, nádherná lekce a její přečtení, při ranní hodině čtení a liturgie velikonoční vigilie, kdy jsem mohl jako koncelebrant v klidu, v mnohem větším klidu prožít celý běh této náročné bohoslužby.

Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?   Pro rodinu, dnešní rodinu, je nejdůležitější věrnost. Z věrnosti manželů, vyrůstá i věrnost dětí. A mýlí se ti, kteří se domnívají, že bez věrnosti může existovat láska. A církev, především my kněží, řeholníci a řeholnice, máme zpytovat svědomí na kolik o této věrnosti podáváme svědectví. Krize současné církve má mnoho podob, ale tou nejhorší metlou se stala nevěrnost těch, kteří po koncilu zradili své přísahy, své sliby a často zbaběle utekli. Ale Bůh mi dal v životě poznat věrná manželství, věrnost prožívanou ve statečnosti a také v radosti. Rovněž tak jsem mohl poznat věrné biskupy, kněze, řeholníky i řeholnice. A díky této věrnosti mohu se v životě radovat a nepodléhat zapšklosti.

 Pozvánky a oznámení.

Křižanov: Kostel sv. Václava je otevřen k modlitbě věřících každý den od rána do večera. Každou neděli od 15 – do 17 hodin je zde přítomen místní farář P. Josef Pohanka a nabízí věřícím přijetí svátosti smíření (sv. zpověď) nebo duchovní rozhovor.

Slavkovice: Poutní kostel Božího milosrdenství: svatá zpověď v sobotu a v neděli od 14 do 17 hodin, na první a třetí sobotu v měsíci již od 10 hodin.

Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě - katolický kněz, P. Sylwester Jurczak, nemocniční kaplan - svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem. Telefonický kontakt: 733 741 473. 

Plán poutí v milostivém roce 2025 (poutníci naděje):

26.4. výlet do Vídně

8. - 11. 5.  pouť po stopách svaté Faustyny – místa jejího narození, sv. křtu, řeholního života a smrti. (je nutné přihlásit se co nejdříve u jLK)

24. 5. - poutní výlet rodin s dětmi – poutní místo Hrabyně a ZOO Ostrava 

24. – 27. 7. – Východní Slovensko II. 

17. – 23. 8. - XXV. pěší pouť na Velehrad

13. 9. – XXII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka

17. – 19. 10. Severní Čechy II.        

Plán poutí NJ na rok 2025:               únor – Lysice                    březen – Křižanov

            duben - Měřín                         květen – Nové Veselí         červen – Jimramov

            červenec – Sádek u Poličky    srpen – Velká Bíteš        září – Radostín

            říjen - Deblín                            listopad  - Černá Hora      prosinec - Olešnice.

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - kdo dřív přijde...

Srdečné pozvání na 301. pouť NJ do Velkého Meziříčí  v úterý 14. ledna 2024 v 17 hodin – hlavní celebrant brněnský biskup Mons. Ing. Mgr. Pavel Konbul Dr.

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 12. 2024. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.      Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém;  Vydává: Řím. katolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz     

Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz,  606948970