Popouťová reflexe II. - z deníku spolupoutníka - převzato z blogu sestry benediktinky Jany Mlady

„Když je něco poprvé a líbí se nám to, žijeme tím dlouhou dobu. Po druhé už to takové být nemusí. Může to být jiné, ale může to být stejné. Opakovat, či neopakovat." Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou, když jsem v pátek 5. srpna 2011 seděl v rychlíku a jel do Přerova, kde jsme se měli setkat my, účastníci dalšího, nyní už 31. ročníku pěší poutě z Krakova do Čenstochové. Skupinka stála na prvním nástupišti a byla nepřehlédnutelná. To díky státní vlajce a také tomu, že byla jediná. Oproti loňskému roku se nás sešlo o 150 % více, plných 28 poutníků - reprezentantů svých rodin, farností, děkanátů i diecézí. „Nejlepší ze svých okresů", „the best of the best", „top of the world".

 

V této pouti se setkávají jednotlivci i miniskupinky různého věku, stavu a z různých koutů republiky. Stálou základnu tvoří Haná, Valašsko, Šumpersko a „vltavská krev". Ale vesměs nikdy 100 % nevíte kdo odkud půjde. A jdete s cizími lidmi do cizí země - Polska. Země cizích chutí i (pro mne) cizí řeči. Když jsem vzpomněl chuť, není k zahození vzpomenout nějaké to jídlo. Na letošní pouti jsem měl možnost podvakrát „okoštovat" baršč, typickou polskou polévku vyrobenou z červené řepy a mnoha dalších ingrediencí. (Jeden spolupoutník si myslel, že je to čaj, a tak si ji dobře osladil.) A dále také žurek, polévku s vařenými vajíčky a s masem nebo klobásou. No, a když jsem vzpomněl i tu cizí řeč, tak je dobré pro informaci říct i pár „překladatelských oříšků", které jsem na pouti „pochytil" a se kterými jsem si vystačil. „Kubek" je „hrnek", „herbata" je „čaj", „toaleta" je „záchod", „zachód" (ale čteno zachúd) je „západ", „droga" je „cesta", „kochać" je „milovat" „kolejka" je „řada", „zupka" je „polévka", „do" znamená „k, na, do". Takto vyzbrojeni jazykovými znalostmi pochopíte, že věta „kolejka na zupku" neznamená „kolejnicí do zubů", ale „řada na polévku" nebo „k polévce".

 

„Absolvovaná" pouť mi (na základě historických filmů, knih, vyprávění, ...) připomíná styl barokních poutí - procesí, charakterizované masovostí (zepředu nebo vzadu vidíte nekonečný proud skupin poutníků), společenstvím své skupinky (vesměs furt jste spolu a dokážete to spolu vydržet), v čele s nesenou korouhví (u nás korouhev s obrázkem sv. Cyrila a Metoděje a navíc státní vlajka), pořadateli (moc děkuji Janě Mladě a Štěpánovi za umožnění bezpečného putování po cestách a silnicích), předříkáváčem (děkuji Petře a Drahomíře za zazpívání písniček na přání a anonymním nosičům tlampačů), hudbou (zastoupenou kytarou), kněžími v klerikách (děkuji Otci Janovi a Otci Pavlovi za texty k zamyšlení, duchovní povzbuzování a podporu) a zakončením v mariánské svatyní opředené zázraky uzdravení duše i těla. Pouť je charakterizovaná společnými mšemi, společnou modlitbou, společným zpěvem, a také společným tempem (je jistota, že to ujdete i bez tréninku, protože těch ± 152 km přece vždy ujdou všichni). I společnými tématy hovorů (také přízemními jako zkoumáním počasí, jídla, spaní, atd.), ... a také počítáním a propicháváním puchýřů na noze.

 

Ve skupině ale chybí odloučenost od lidí, pocit samoty a hledání Boha v ní, i možnost spolehnutí se na sebe a „trhání" rekordů.

 

Pouť k mariánskému poutnímu místu je navíc provázena zpěvem mariánských písní a mariánskými motlitbami. Patří sem růženec a Hodinky k Panně Marii. Myslím si, že nezaškodí k nim pár slov. Růženec, jako věc je známý jako dekorace do auta, na krk, jako náboženský symbol, či jako prstýnek. A jako modlitba se laické společnosti jeví jako nekonečné šeptané počítání kuliček. Pro nás, lidi věřící, je to rozjímání nad Ježíšovým a Mariiným životem při prosebném opakování modlitby Zdrávas Maria. Hodinky k Panně Marii je zpívaná modlitba, kterou je možné v češtině (či spíše v její starší verzi) najít ve starších (či spíše prastarých modlitebních knihách či zpěvnících). Dalo by se říct, že je to zjednodušená liturgie hodin (breviář) k Panně Marii, kde je Panna Maria oslavována zpěvem parafrázovaných starozákonních proroctví a žalmů...

 

Jak už to tak obvykle bývá, šla se stejná trasa. Šlo se „cestou necestou, polem nepolem, ...", lesy i loukami, políčky, roztroušenou zástavbou, obcemi i městy. I když mám paměť dobrou, ale krátkou, některá místa z pouti jsem si opětovně vybavil. Např. kde jsem mrznul, kde se mi spalo dobře, kde jsem vytahoval hmyz z polévky. Těšil jsem se, že si více vychutnám místa, která jsem prvně jen letmo zaregistroval. To také tím, že jsem měl foťák. Jinakost se projevovala noclehem u jiných rodin než posledně, i v jiných školách nebo jejich částech, při pauzách chozením na jiná místa nebo jenom prachobyčejným kocháním se. Bylo to tak trochu stejné, ale také jiné. Možná, že toto je styl poutě podobný pouti života.

 

Všiml jsem si, že současná polská církev žije postavou svého Poláka, papeže, blahoslaveného Jana Pavla II. Ulic, škol je po něm pojmenovaných bezpočet, i nových soch přibylo. I naše skupinka měla tu čest více se na tomto žití zúčastnit a to tím, že nám bylo umožněno v části trasy nést jeho ostatek - skleněnou ampulku s krví.

 

Musím se přiznat, že z letošní poutě jsem dojel domů pořádně „zhuntovaný". Snad to bylo počasím (probouzením se pod modrým nebem, dopoledním ochlazením, poledním sluncem, odpoledním deštěm a večerními červánky) nebo spíše (v normálním denním životě) neustálým sezením, sezením u počítače, sezením u počítače a tvořením virtuálních hodnot. Pod vlivem dojmů z této poutě si říkám, že jako „Brňák - naplavenina" bych měl zkusit projít trasy poutí dávných Brňanů k okolním mariánským poutním místům - do Vranova u Brna, do Křtin či do blízkých Tuřan nebo projít alespoň část poutní trasy do rakouského poutního místa Mariazell (kam Brňané chodívali) nebo projít alespoň část poutní cesty do španělského Santiaga de Compostela, na kterou je nově napojeno i Brno.