Naši putovali do Čenstochové - zpráva o pouti 2010

Milí čtenáři, dovoluji si zde umístit svědectví Martina Boráka, který se mnou letos putoval pěšky do Čenstochové. Přeji příjemné počtení - píše sestra benediktinka Jana Mlada na svém blogu 7.9.2010.

A já si dovoluji to dát na své poutnické stránky. Děkuji.

Pouť.

 Slovo, které vyvolává touhu po hledání kořenů sebe sama, světa. Stav, kdy se sebezápor snoubí s obětí a poznáváním nekonečný dálek. A vyvrcholením je pokleknutí na konci cesty, při kterém se jako blesk všechno zjeví, zprůhlední a očištěný člověk se vrací domů. Tak nějak by se dala popsat představa poutě, kterou snad v koutku srdce chová každý. A tak jsem si ji původně představoval i já.

O pěší pouti z Krakova do Čenstochové (neboli Pielgrzymce Krakowskej na Jasną Górę) jsem se dozvěděl od duchovního otce Jana Šimoníka (v té době ještě jako jáhna). Při jeho popisu cesty a s tím souvisejících věcí mne začala jímat hrůza. Ale uklidnil mne slovy: „Chodí to i osmdesátníci".

Do Čenstochové k Černé Matce Boží se putuje už hodně století. Tuto pouť založili krakovští studenti jako protest proti atentátu spáchaného na papeže Jan Pavla II. v roce 1981. Letos se ve dnech 6. - 11. 8. 2010 konal už jubilejní 30. ročník s mottem: „Buďme svědky lásky." „Tož já šohaj ze Slovácka sem sa o to také pokusiu."

 

Sraz české skupiny byl ve čtvrtek 5. srpna v 11 hodin na vlakovém nádraží v Olomouci. Sešlo se nás 12 poutníků a technický doprovod, který nás doprovázel pouze do Krakova. Při cestě do Krakova jsme se zastavili v starobylém benediktinském klášteře Tyniec, po kterém nás provedl místní opat a v areálu kostela a kláštera, ve kterém žila sv. Faustyna Kowalská a kde vznikl obraz s nápisem: Ježíši, důvěřuji ti. Večer jsme si prohlédli historické centrum města. Noc jsme strávili v místním kněžském semináři (pokojík tam měli strohý, ale pěkný). V pátek, první poutní den, ráno jsme dostali odznak poutníka a mapu s informacemi o pouti. Pak jsme se zúčastnili mše svaté na nádvoří u katedrály na královském hradě Wavelu. A s požehnáním krakovského arcibiskupa se kolem 30 skupinek s asi 10 000 poutníky vydalo ve čtyřech proudech na pouť do Čenstochové. Poutníci byly převážně z Polska, ale i z Itálie, Francie, Německa a potkali jsme i poutníka od „bratou Slovákou".

My jsme šli po trase dlouhé 152 km s II. proudem: Kraków - Śródmieście (centrum). Poutní cesta vedla po cestách polních a silnicích, i turistických, přes mosty i železniční přejezdy, přes Ojcowski národní park plný vápencových skal, přes borové lesy, louky a zříceniny hradů Ogrodzieniec a Olsztyn. Celá trasa pouti se nachází v krásné krajině, která je výhledově navrhovaná jako Jurajski národní park. A pro dějepisumilce jsme přecházeli z území Krakovska, které spadalo pod Rakousko-Uherské císařství do carského Ruska. Denní trasa čítala kolem 20 - 25 km.

Jak jsem již zmínil, česká skupina měla 12 členů (jako apoštolů). Fyzicky nás vedl vlajkonoš státní vlajky, duchovně novokněz, otec Jan Šimoník a řeholní sestra Jana Mlada. První pomoc nám poskytoval polský zdravotník (ale česky mluvící a v Olomouci studující) bohoslovec Andrzej. Národnostně pocházelo celé naše uskupení z Moravy, až na paní Miladku, která byla domorodcem z „hlavního města Moravy", z Prahy. I když česká skupina má vyhrazené číslo 9, z technických důvodů související s malopočetností jsme byli přiřazeni k polské skupině 13. V rámci možností jsme se drželi od Polské skupinky séparé, ale ta se skoro vždy do nás asimilovala. Do povědomí Polákům se naše skupinka do stala i primiční mší, při níž byli hlavními celebranty františkán otec Łukasz z Polska a náš otec Jan. Jeho kázání ve výtečné polštině začínalo poukazem 1. kapitolu proroka Jeremiáše, který zde píše, že je mladý a neumí mluvit, tak jako otec Jan má nyní mluvit před velkým davem a v cizí řeči. Následně se na jeho novokněžské požehnání stály řady a primiční obrázky šly „na dračku".

Poutní den začínal srazem u kamionu, do kterého jsme naložili zavazadla (Bohudíky, ta nám byla vezena) a pouze s příručním zavazadlem (obsahující potřebné věci na den) jsme vyrazili na místo shromáždění skupin naší trasy. Tam se konala mše svatá a pauza. Byl čas na občerstvení (vařila se voda, kafe i čaj, polévka či těstoviny na 100 způsobů). Dalo se koupit i něco dalšího „na zub" (pečivo, jogurty, ovoce) i nápoje a propagační materiály včetně pohledů a známek. A vyrazilo se. Během dne se konaly ještě další dvě - tři přestávky, z nichž jedna obsahovala i přednášku na dané téma. Večer, když jsme doputovali do místa noclehu, vytáhli jsme věci z kamionu a šli ulehnout do škol nebo do rodin. Při večerech byla možnost postupně každý den navštívit koncert, adoraci a společenský večer.

Co se vlastně na takové pouti dělá? Modlili jsme se korunku k Božímu milosrdenství a růženec, byla možnost zpovědi i duchovního rozhovoru, zpívali, mlčeli, rozjímali, kochali se krajinou, počítali puchýře na nohou, doplňovali tekutiny, mávali místním lidem (i vlajkou), fotili, poslouchali přednášky (pouze v polštině, případně se simultánním překladem), zatrhávali svatbu, sledovali fotbalový zápas kněží, prvopoutník pletl v poslední den poutě věneček (jako dar Panně Marii), ... a kecali. Kdo chtěl mohl být součástí společenství, kdo chtěl, mohl jít i sám. A také se tancovalo.

Poslední večer před Čenstochovou byl společenský večer, který stál za to. Dříve prý býval koncert. Ale my měli večer taneční. Místní polské tance v kruhu v rytmu reggae a polky i párový valčík s doprovodem hudby Na krásném modrém Dunaji a dámská volenka. Tancovali všichni. Klerikovaní (kněží, řeholníci i řeholnice) i my neklerikovaní. Na dobrou noc jsme si poslechli pohádku o opici, zajícovi, vlkovi a lišce.

Po praktické stránce jsem mnoho viděl a získal mnoho zkušeností. Například: Na záchod se chodí, když je možnost; ne, když je potřeba. Protože, když je potřeba, tak je všude plno a řady nekonečné. Když je 6 toi-toi budek, je lepší, když je k nim pouze jedna dlouhá řada než 6 menších. Vždycky máte smůlu, že před vámi je někdo, kdo má velké střevní potíže. Na tuto pouť není potřeba pohorky. Stačí pohodlné boty a sandále. Česká vlajka je snadno zaměnitelná s Italskou (ale jak na to došli, když nemáme zelenou nevím). Není sklep jako sklep. V polštině znamená sklep obchod. Poláci říkají hanlivě Čechům „Pepíci". Ač jsme jejich sousedi znají maximálně Ostravu a Prahu. Morava, je pro ně země neznámá. Polské řeholní sestry jsou dobré tanečnice a při dámské volence jsou rozhodné. Jestliže Polák s vámi mluví a mračí se při tom, nezlobte se na něj. On usilovně přemýšlí, jak to, co vám chce říct, vám má přeložit, abyste to pochopil. Dr. House znají a sledují. A hlavní zkušenost: „jezte a pijte, co vám (kde) dají" (Lk 10,8).

Do Čenstochové jsme doputovali a byli přivítáni krakovským arcibiskupem a dvěma pomocnými biskupy ve středu, poslední šestý poutní den, kolem páté hodiny odpolední. Jelikož poutníků bylo hodně, tak před obrazem Černé Matky Boží jsme strávili kolem 5 minut. Pak byla mše svatá. Po jejím skončení se nasedlo do auta nebo autobusu a jelo se domů. (Pro Miladku to bylo jako v Cimrmanově hře Dobytí severního pólu: ... Domů. Do Prahy. Do Podolí. ...). Ve čtvrtek o půl třetí ráno jsem v Přerově na vlakovém nádraží vysedal z auta a koupil si jízdenku na vlak. A bylo po pouti.

O čem je pouť? O hledání Boha, vyšších principů, sebe sama, kamarádů, přátel, partnera? O hledání odpovědi na své otázky? O společenství nebo samotě? O rozjímání, které se navenek projevuje mlčením nebo radosti, která se projevuje zpěvem, máváním? O obětech nebo rekreační (zbožné) turistice? O vzpomínkách nebo o fajfce dopsané do notýsku u další splněné věci? Asi o všem dohromady. :-)

Je to zvláštní. Putujete šest dní na poutní místo, na místo velkých proseb a díků. A nakonec na samotném místě, v samotné kapli strávíte 5 minut. Malé promile poutního času. Ale jak zpívá Mňága a Žďorp: „I cesta může být cíl".

Ač jsme měli hodně kázání na téma pouť, zeptal jsem se poslední den otce Jana. „Otče, o čem je pouť? Turistika je to dobrá, krajina příjemná, cena levná, program také dobrý, viděl jsem „kúštěk" Polska, poznal lidi, ..., trochu poznal blízkou exotiku." „O cestě k Bohu", odpověděl.

 

Martin Borák