Naši putovali do Čenstochové - zpráva od Pavla

 

Pouť do Čenstochové

 

            O konání pouti do Czestochowe (Čenstochové) jsem se dozvěděl na stránkách http://www.poutnik-jan.cz/ . A při čtení této informace se mně vybavily dvě vzpomínky. První z dávné doby, kdy jeden řeholník - verbista mně dal hádanku „co je v nebi dílo lidských rukou". Samozřejmě jsem to nevěděl a tak mi sdělil, že rány Kristovy. Druhá se týkala sdělení, které jsem četl v nějakém časopise, že na obraze Panny Marie v Čenstochové jsou stopy po zásahu sekerou či jiným nástrojem, kterým se snažili nějací útočníci tento obraz zničit - a těmi útočníky měli být Husité na svých tzv. spanilých jízdách - že to je dílo českého národa. Napadlo mě, že by nebylo špatné tuto pouť vykonat jako smír za náš národ.

            Pouť organizovali 2 kněží, kteří ji sami absolvovali již vícekrát, byli to P. Jan Šimoník a P. Pawel Zaczyk, kteří nás také na celé cestě doprovázeli. Pouť je organizována již od roku 1981, kdy po atentátu na papeže Jana Pavla II dne 13. května, studenti z Krakova zorganizovali „Bílý pochod" jako protest proti zlu a násilí ve světě. Letošní pouť byla v pořadí již 31., její motto bylo „Ve spojení s Bohem" a zároveň byla i na poděkování Bohu za blahořečení Jana Pavla II.

 

Samotná naše pouť začala v podvečer pátku dne 5. srpna návštěvou kláštera v Lagievnikách na předměstí Krakova a slavením mše svaté v jedné z pěti kaplí - slovenské - umístěných pod hlavním kostelem Božího milosrdenství. Po mši svaté jsme se přemístili do krakovského semináře poblíž Wavelu, kde jsme byli ubytování.

 

Druhý den - sobota 6. srpna - začal již velmi časně, protože bylo nutné již v 6.30 předat velká zavazadla (batohy, kufry) k přepravě kamiony, které nás doprovázely po celou naši cestu až do Čenstochové. Sebou každý nesl jen to potřebné pro denní cestu. Předávání zavazadel bylo organizováno podle skupin. Celkem putovalo na Jasnou Horu v našem oddíle pouti - Krakov-centrum  8 skupin (skupiny 6 - 14, kromě 12, která není) s různým počtem účastníků, hlavním průvodcem našeho oddílu byl P. Glonek. Některé oddíly pouti vycházely už několik dní dřív z jiných míst krakovské arcidiecéze. Naše moravsko-česká nebo česko-moravská skupina (tak jsme byli označováni pořadateli), měla číslo 9 a jako samostatná skupina se pouti zúčastnila již počtrnácté. Měla vlastní standartu s obrazem sv. Cyrila a Metoděje a číslem 9. Kromě toho jsme nesli i naší státní vlajku a krosnu s reproduktory a mikrofonem. Celkem v naší skupině bylo 28 poutníků. Takto vybavené byly i ostatní skupiny, na standartách měly, kromě čísla, vyobrazení různých světců, např. sv. P. Pia, sv. Vincence de Paul, sv. P.M.Kolbeho, sv. F.Kowalské aj., počet jejich členů byl různý, v řádu několika set poutníků - letos bylo max. přes 700, ale když chodí Italové z komunity Liberazione, kteří ale nechodí s naším oddílem, tak těch bývá kolem 1000 ve skupině. Celkem v oddíle Krakov - centrum čili v II. czlonu vyšlo na pouť 2.200 účastníků. V průvodu byli jak jednotlivci, tak také rodiny s dětmi, někdy i velmi malými (v průvodu jelo několik kočárků) a také několik tělesně postižených na vozíčcích se svým doprovodem. Od nich to musela být zvláště veliká oběť, neboť cesta mnohdy se podobou blížila spíše turistické pěšině než silnici. Každý z poutníků obdržel takovou malou legitimaci a prospekt s mapkou, kde byla vyznačena trasa pochodu, místa zastávek i přenocování. Celkem trasa pochodu měla být dlouhá 152 km a měla být vykonána během šesti dnů

Po naložení zavazadel jsme se přemístili na náměstí královského hradu Wavel, kde byla pro poutníky sloužena mše svatá kardinálem Stanislavem Divišem (Dziwisz). Během mše svaté byla na oltáři vystavena relikvie bl. Jana Pavla II. Po mši svaté se podle pokynů pořadatelů začal řadit průvod podle jednotlivých skupin, i když pořadatelé byli již velmi zkušení, seřaďování mně připadalo dost dlouhé, ale podle sdělení zkušených účastníků, proběhlo letos velmi rychle. A potom již následoval pochod přes celé město, na všech křižovatkách byli policisté řídící nás i dopravu, a také mnoho lidí, kteří poutníky pozdravovali. U jednoho kostela stál na okraji chodníku i pan kardinál, a kdo se k němu přiblížil, tak každému podal ruku. Každá skupina měla ještě své „dohlížitele" na dopravu, kteří měli za úkol, v případě chůze po silnici, udržovat vzdálenost mezi jednotlivými skupinami tak, aby se nezastavila doprava na silnici - vzdálenost mezi skupinami byla nejméně na cca 5 aut. Zvláště v místech, kde silnice neumožňovala delší výhled, jejich řízení dopravy umožňovalo autům předjíždět celý průvod, který byl delší jak 2 km.  První etapa byla dlouhá 25 km a měla 2 přestávky, vzhledem k počtu poutníků, tak průvod pro přenocování byl rozdělen do dvou obcí, naše skupina s další skupinou byla ubytována v obci Wielka Wieś po rodinách. V cíli dnešní etapy, po vyzvednutí zavazadel z kamionu, jsme se rozešli do rodin, někdo to měl jen kousek, my jsme však „šlapali" ještě asi 1 km.

 

Třetí den putování - neděle - jsme museli nakládat zavazadla již v 6 hodin, abychom v 6.15 vyšli na další cestu. Hned za obcí trasa cesty přešla na polní cestu a dále do národního parku „Ojcowski park narodowy", který se podobal krajině v našem Moravském krasu. Zde také byla první zastávka v místě nazvaném Brána Krakovská, spojená se mší svatou, slouženou uprostřed pěkné přírody. Po cestě byly ještě další 2 zastávky, z nichž jedna byla delší, a během ní jsme vyslechli přednášku některého polského duchovního z našeho doprovodu - stručný český překlad nám potom naší duchovní sdělili „za chodu" během další cesty.  O duchovní náplň cesty se starali nejen naší duchovní (přednáškami, četbou a modlitbou sv. růžence), ale i zpěvačky a zpěváci, kteří za doprovodu kytary zpívali z kancionálu, který jsme každý obdrželi. Dnešní noc jsme strávili v tělocvičně školy v obci Kosmolow, v dosti stísněných poměrech, které však všichni snášeli velmi pěkně a tolerantně.

 

Čtvrtý den - pondělí 8. 8. - naší poutě začal, po naložení zavazadel a přesunu k místnímu kostelu, mší svatou slouženou u venkovního oltáře. Vedle oltáře byly k uctění vystaveny ostatky bl. Jana Pavla II. Od rána byla zatažená obloha a občas i drobně pršelo, avšak poutníci vše snášeli velmi dobře. Opomenul jsem se zmínit, že ostatky Jana Pavla II, které byly na oltáři při mši svaté na Wavelu, putovaly s poutníky, přičemž část cesty byly neseny v některé skupině a zbytek převáženy autem. Rovněž pořadí skupin, jak vycházely z místa odpočinku, se měnilo. Tentokrát naše skupina vycházela jako první a byla poctěna tím, že nesla ostatky bl. Jana Pavla II. do prvního místa odpočinku, do obce Troks. Cíl dnešní etapy byl v obci Podzamcze, pod zříceninu hradu Ogrodzieniec, po absolvování asi 28 km. Měla to být nejdelší denní etapa celé pouti. Ubytovaní jsme byli opět v prostorách nějakého školského zařízení.

 

Pátý den cesty  - úterý 9.8.  Oproti včerejšku, nás ráno vítalo sluníčkem, i když mírně „kousavým" způsobem - nebylo moc teplo. Po naložení zavazadel jsme se přemístili do areálu nedaleké zříceniny hradu, kde v působivém prostředí areálu hradu byla sloužena mše svatá novokněžími, kteří už minulých letech chodívali na pouť. Toto ráno byla velmi pěkná viditelnost do širokého okolí, neboť hrad byl postaven na výrazném kopci v okolní krajině. Na obzoru byl dokonce vidět i cíl našeho putování - část Čenstochové. Během polední pauzy se uskutečnilo fotbalové utkání duchovních, které bylo vtipně komentováno dalšími zasvěcenými osobami. Dnešní etapa již nevedla jen po silnici, ale občas jsme šli i po polních a lesních cestách, kde nebylo nutné dodržovat velké rozestupy mezi skupinami, a bylo pěkně vidět dlouhý zástup poutníků. Cíl dnešní etapy byl ve městě Myszków, kde nás vítaly, kromě obyvatel i zvony místních kostelů. Po příchodu nastal opět stejný rituál - vyzvednutí zavazadel a odchod na ubytování, tentokrát opět do soukromí.

 

Další den, středa a šestý den putování, začal mší svatou slouženou u venkovního oltáře farního kostela v Myszkówě čenstochovským arcibiskupem Stanislavem Nowakem, který nás tímto způsobem přivítal na území čenstochovské arcidiecéze. Při odchodu z města nás opět vyprovázely zvuky zvonů -  podle mého soudu toto bylo nejhezčí přivítání a loučení na celé pouti. Dnešní den byla nejkratší etapa naší cesty - pouze 21 km a během polední přestávky byla na programu přednáška o misiích. Cílem dnešní etapy byla obec Choroň, kde jsme přespali v místní škole, která jen stěží ubytovala všechny poutníky - spalo se, kde se dalo a opět je třeba ocenit velkou toleranci všech účastníků. Byl to vlastně poslední nocleh celé pouti a tak organizátoři pamatovali i na kulturní program, zejména pro mladší účastníky. Již za tmy byl na školním hřišti „taneční" večer s hudbou a patřičným komentováním, kterému jsem však moc nerozuměl, moje znalosti polštiny prostě byly více jak špatné.

 

Poslední den, čtvrtek 11. 8. nás čekalo posledních 24 km do cíle naší cesty, na Jasnou Horu v Čenstochové. Opět ráno svítilo pěkně sluníčko a přes den nebylo ani moc horko. Na první přestávce, u zříceniny hradu Olsztyna, bylo nám, kteří jsme pouť absolvovali po prvé, sděleno, že je dobrým zvykem uplést věnec z polních květů či větviček, donést ho na Jasnou Horu a zde ho položit u sochy Panny Marie. Naštěstí nebyla stanovena žádná estetická či technická kritéria, jak má věneček vypadat, vše bylo ponecháno na fantazii poutníka. Po určitém vnitřním „brblání" jsem se podvolil a vyrobil jakousi kyticí z polních květů a travin, která vydržela jakýsi tvar i po zbývajících posledních cca 20 km chůze (mnou vytvořený věneček by tuto vzdálenost jistě „nepřežil").

Nakonec nás čekala cesta městem Čenstochová, místy vedoucí dosti frekventovanými ulicemi. Poslední úsek však vedl pěknou alejí mezi dvěma ulicemi do mírného kopce, na jehož konci se tyčila věž baziliky na Jasné Hoře. Alej o délce cca 1 km, byla poměrně hojně obsazena vítajícími místními lidmi až k okraji areálu, kde na sloupu byla umístěna socha Panny Marie. Zde již čekal pan kardinál Diviš se skupinkou kněží, každému z nás na přivítání podal ruku a vedle stojící pan biskup ještě připojil požehnání. Bylo to pro mě nečekané, ale velmi povzbuzující, aby tak vysocí představitelé církve se takto věnovali obyčejným poutníkům, prostě zážitek na zbytek života. Samozřejmě i zde, jako na ostatních místech a zastávkách, nás vítali pořadatelé, a to naše skupiny i ty, které sem přišly z jiných směrů, např. z Gdaňsku, Varšavy a jiných polských měst. Před závěrečnou mší svatou, kterou v 19 hodin sloužil s ostatními biskupy pan kardinál Diviš u venkovního oltáře umístěného na vysoké zdi obklopující baziliku, jsme měli ještě možnost poklonit se Panně Marii před obrazem Černé Madony a také strávit chvíle v bazilice (měli jsme cca 1 hodinu volného času) či prohlédnout si areál Jasné Hory.

Po skončení mše svaté nastalo loučení a odchod, nejprve vyzvednutí zavazadel z kamionů a jejich přenesení do autobusu a pak cesta zpět domů. I když bylo nutné cestovat přes noc, což po předchozí cestě nebylo zrovna moc příjemné, zážitky z prožitých předchozích dnů byly natolik silné, že nějaká únava je zdaleka nemohla potlačit. Doufám, že mně bude umožněno, vykonat tuto pouť i příští rok.

                                                                             Ing  Pavel Novotný