N. Jeruzalém ve V.Meziřící v pond.12.1. v 17 h.
30.12.2014 - ostatní poutě
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Milí přátelé! Mnohým z Vás děkuji za blahopřání k Vánocům a do roku 2015.
Katolická církev ve světě prožívá rok zasvěceného života, v naší zemi je půlrok intenzivní přípravy na Národní eucharistický kongres a papež František slíbil, že každou středu bude kázat při generálních audiencích o rodině - až do říjnového řádného zasedání biskupské synody o rodině.
Z toho vyplývá moje blahopřání - nejen pro probíhající dobu Vánoční a rok 2015 - pro Vás, které bych chtěl umocnit slovy papeže Františka (viz příloha "1.1. a 11.2. 2015") - vyprošuji a přeji Vám, aby ve středu Vašeho života a srdce byl Bůh a člověk, zvláště ten, který je na tom v dané chvíli hůř než vy (tělo a duše).
Ve zpravodaji chybí některé pravidelné články, protože jsem si nedovolil vynechat nic z promluvy P. Petra Beneše, která možná mnohým z Vás pomůže ke konání dobra a prohloubení víry.
Díky promluvě papeže Františka k italské asociaci početných rodin (viz další příloha), díky tomu co udělali pro početné rodiny arcibiskup Jan Graubner a P. František Král ze Vsetína v roce 2014, také díky tomu jak se nám vyvíjí společnost v které žijeme, bych chtěl probrat z delšího spánku a uvést k životu Společenství početných rodin v ČR. Pokud by někdo z Vás měl nějaký nápad zn. "životabudič" pro toto společenství - budu za něj vděčný.
Jako dárek pod stromeček Vám přeposílám promluvu p.p.p.P.Petra Piťhy z 3.12 (na kopci tohoto Zpravodaje).Za vše dobré děkuje, za zlé odprošuje a Boží požehnání Vám a Vašim drahým vyprošuje jáhen Ladislav
Nový Jeruzalém č. 1/2015
Zpravodaj pro 181. prosebnou mariánskou pouť,
která se bude konat (dá-li Pán Bůh) ve Velkém Meziříčí - v pondělí 12. ledna 2015 v 17 hodin.
Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Olešnici.
V pondělí 16. 12. přijelo a přišlo na pouť NJ do Olešnice čtyřmi autobusy, auty a pěšky přes 400 poutníků. Svátost smíření udělovalo 10 zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.
Kázání P. Petra Beneše z Brna - Židenic na pouti NJ v Olešnici:
Nevím jestli splním svůj úkol. Mám vás rozveselit. Já jsem, kdysi dávno, před mnoha lety byl na jedněch misiích s otcem Danielem Angem, kterého znáte z jeho knih, které vyšly v češtině. On mluvil, všichni plakali. Když jsem nastoupil já, všichni se smáli. Připadal jsem si divně, zdálo se mě to nepatřičný. Večer mě říkal: „Já ti tak závidím, já bych také chtěl mluvit tak, aby se všichni smáli, jenže, když mluvím, tak všichni pláčou. Když ty mluvíš, tak se všichni smějí. Tak jsem mu vysvětlil, že já mu zase závidím – u mě se smějí, u něho pláčou – a já bych si tak přál, aby u mě plakali. Většinou závidíme to co nemáme. A zapomínáme na to co máme. Myslím si, že závist je především nedostatkem vděčnosti. A toho, že člověk kouká jen tak málo – nedívá se na všechny souvislosti. Doufám, že se vám líbilo první čtení. Je moc krásné. Doufám, že znáte ten text, z kterého bylo vytrženo – protože je ještě hezčí a myslím, že nám má mnoho co říct. Bileám byl prorok. Proroci to nemají jednoduché. Mnoho lidí od nich chce slyšet pravdu, ale zároveň ji chtějí slyšet tak, aby se jim to líbilo. A prorok, pokud je opravdový prorok, pak tu pravdu říká tak jak mu ji říká Pán, Hospodin. A ne vždycky chce Hospodin říct tomu dotyčnému to, co ten dotyčný chce slyšet. Ale vždycky mu Hospodin říká to, co mu říci chce. Bez ohledu na to, co chce ten člověk poslouchat. A tak to má ten prorok někdy dost těžký. Protože před vámi stojí člověk, který má jasný úkol – prorokuj ve jménu Hospodinově, ale běda, jak to bude něco, co si nepřeji. Bileám byl postaven do takovéhle situace. Dostal úkol prorokovat proti Izraeli. Jenomže se mu Hospodin zjevil a řekl mu: „Budeš mluvit to, co ti řeknu já. Na to nezapomeň.“ Když ho dovedli na místo, kde měl zlořečit Izraelitům, začal prorokovat dobro pro Izraelity. A tak se král, který ho poslal prorokovat, velmi rozhněval a dal mu druhou šanci. To neměl dělat. Tím to ještě utvrdil. To proroctví. Protože, Bileám, co měl chudák dělat, zase mluvil to co mu Hospodin přikázal. Bez ohledu na to co král chtěl. Někdy je těžké být prorokem. Možná si teď v duchu říkáte: „To je dobře, že já nejsem prorok.“ Neradujte se z toho. Pokud si dobře pamatujete, no, většina z vás si to nepamatuje, ale někdy jste byli u křtu malého dítěte. Víte jak to vypadá. A možná jsme i poslouchali, co se tam říká. A tam se říká: „Jako pomazal Krista na kněze, proroka a krále, tak maže posvátným olejem i tebe.“ My všichni, co jsme byli pokřtěni, jsme byli pomazáni, tak jako byl Kristus pomazán na kněze, proroka a krále. Církev nás učí říkat o tomto, že máme úkol kněžský, prorocký a královský. Takže proroci nějakým způsobem jsme všichni. Od každého z nás se očekává, že budeme prorokovat. Co to znamená prorokovat? To rozhodně neznamená říkat, co přijde, jak by se lidé měli bát, jak by se měli třást, jak by měli obrátit. Prorokovat znamená především naslouchat. Prorok je ten, který vidí – mně se víc líbí ten, který slyší. Vidět a slyšet co říká Hospodin. Rozpoznat, co je potřeba říci a co je potřeba ještě neříkat. Protože Bůh chce některé věci říci hned a některé až později. Pamatuji si jednu chvíli, kdy Hospodin po mně něco chtěl, abych řekl, a mně se do toho vůbec nechtělo. A tak jsem si říkal: „A co kdybys to Hospodine řekl někomu jinému. Je tady dost kněží, ať se taky starají jiní. Co já bych se namáhal.“ Nechtělo se mi a tak jsem to chtěl nějak zbožně omluvit. A dostalo se mi skvělé výtky. Když už jsem dlouho říkal – nebudu to říkat, nechtěl to po mně – tak se na mě podíval jeden kněz a řekl: „Když to máš říct, proč to neřekneš?“ Řekl jsem si – zle je. Hospodine, opravdu to chceš. A tak jsem byl nucen říct, to co jsem vnímal, že mám říci a co mě připadalo lidsky divný. Co se mi nechtělo. A člověk, kterému byla ta slova určena mi přišel poděkovat. Většinou, když mluvíte z Boží moci, pak vám ten člověk nebo Hospodin přijde poděkovat. Někdy to ale to potom trvá dlouho. Od té doby, kdy to řeknete než vám přijde poděkovat. Je potřebovat vydržet tu chvíli, kdy si říkáte – měl jsem, neměl jsem – no myslel jsem si, že jsem měl a tak jsem to udělal. V takových chvílích je potřeba modlit se: „Pane Bože, pokud jsem to neměl říkat, tak s tím něco udělej a pokud jsem to měl říkat, tak Ty víš co s tím máš dělat. Budeš mluvit to co ti přikáži.
Nedávno jsme slavili – pokud jste slavili i u vás – památku Panny Marie Guadalupské Indián, kterému Panna Maria zjevila,dostal jasný úkol: „Běž za biskupem a řekni mu, že bych tady chtěla kapli.“ Biskup, františkán, vyslechne indiána, řekne – přijď zítra nebo něco takového, odbude ho a vyhodí ven. Indián vysvětlí Panně Marii, že by bylo lepší poslat někoho jiného. Vzdělanějšího, výmluvnějšího – aby to dopadlo lépe. Panna Maria mu řekne, že si vybrala jeho. Já bych mu řekl – máš smůlu, vybrala si tebe. Ona to takhle mateřsky neřekne. Druhý den má indián přijít a dostane nějaký ten úkol. Ten den ráno onemocní strýc toho indiána, který s ním žije pod jednou střechou a indián je nucen jít pro lékaře. A protože ta cesta vede kolem místa, kde se mu Panna Maria zjevila a kde se s ním má setkat, tak udělá to co bychom udělali všichni – vyhne se tomu místu. Jenomže Panna Maria ho doběhne, do slova a do písmene. Řekne mu: „Běž na to místo, o strýce se postarám já. Tvůj úkol je teď jiný.“ A pak následuje ten příběh se těmi růžemi, jsme v prosinci. Indián tam posbírá růže, donese je ve svém plášti před biskupa. Čeká dlouho, protože ho biskup – samozřejmě – nechce přijmout – co by se zahazoval s nějakým prostým indiánem, který tvrdí, že viděl Pannu Marii. Jenomže, naštěstí, jde kolem někdo, kdo si všimne, že ten indián má něco zvláštního ve svém plášti. V prosinci – ve svém plášti má čerstvé růže. Dnes to není až tak velký problém mít v prosinci čerstvé růže. Tehdy to problém byl – jsme v roce 1531. A to tomu člověku nesedí. Kde ten indián ty růže vzal? Řekne to biskupovi. Biskupa to také zajímá. Naštěstí jsme my lidé zvědaví. Pozve indiána dovnitř. Indián vysype ty růže a na jeho plášti se udělá obraz. Panny Marie. A biskup okamžitě pochopí, padne na kolena a lituje toho, že nevěřil. Panna Maria mu dala důkaz. Dala ho i nám, protože, když potom zkoumali ten obraz, který je tam dodneška, zjistili mnoho zajímavých věcí. Asi bychom je mohli vyjmenovávat až do rána. Mimo jiné, že ta látka na které je ten obraz vytvořený by se dávno měla rozpadnout. Nerozpadla se, to se tak někdy stává – to Hospodin umí. Někteří svatí se zapomněli rozpadnout nebo jejich těla. Vesele jsou tady dál. Mrtvá, vypadají jako živá, ale živá nejsou. Někde se dokonce uchovává – např. v Itálii – nebudu jmenovat to místo, protože to neumím. Tam je hostie, která se někdy v 9. nebo 10. století proměnila v kus srdce, taky se to tam uchovává, bez jakýchkoli podmínek, vystaveno všem vlivům – světe div se! A on se diví, ale radši o tom nemluví, aby o tom nemusel mluvit víc a obrátit se. Vrátíme se do Guadalupe, k tomu obrazu: Když ho zkoumali Američané, zjistili, že ten obraz není vůbec na té látce, ale tak nějak visí ve vzduchu. Ne, že by byl centimetry daleko, je to něco málo, nějaký zlomek milimetru, ale není na té látce. Jak je to možné? Už někdy, když nějaký biskup – v tom 16.- 17. století - to chtěl po nějakém umělci přemalovat – umělec řekl, že to nejde, že to nikdo takto nenamaluje. Jednoho dne obraz vyfotili a zjistili – když ho zvětšili – že v očích Panny Marie je vidět scéna z toho, jak biskup přijal indiána, z té chvíle, kdy se ukázal na té látce ten obraz, kdy biskup uvěřil. A tak vzali obraz Panny Marie k očnímu. A ti lékaři konstatovali, že ty oči se chovají jako živé, živé nejsou – je to obraz. Nevím, koho napadlo, že vezmou Pannu Marii, na ultrazvuk, protože Panna Maria je na tom obrazu znázorněná jako těhotná. Jako žena, která je v devátém měsíci. Stalo se to v prosinci – v kterém jiném, když se 25. prosince Ježíš narodí. Vzali ten obraz na ultrazvuk a zjistili, že je slyšet srdce. Světe div se! A diví se málo. Proč tolik důkazů nestačí? Proč i my se na to díváme skepticky? Protože člověk je nakloněný ke zlému. To vidíme z toho jak mluvíme. Všimněme si, kolik slov jsme denně řekli. U mužů je to zlomek toho co řeknou ženy. Ženy prý 20 000 slov, muži zlomek toho – o hodně méně. Kolik z těch z těch stovek slov bylo pozitivních a kolik negativních. Kolikrát je pro nás jednodušší – představte si – někdo k vám přijde a řekne vám, že se někde něco stalo – něco špatného. Hned někomu zavoláme, někomu napíšeme. Představte si, že se obrátil sousedovi František. Na víru třeba. Kolika lidem zavoláte? Kdyby se stejný František spustil s Máňou odnaproti – kolika lidem bychom zavolali? Já si myslím, že ten nepoměr je jasný. Funguje naprosto stejně, takže bych se z toho také zpovídal. O těch dobrých věcech nemluvíme a přesto bychom měli. A když se na nás lidé podívají – mají chuť věřit? Mají chuť jít mezi nás? Co proto můžeme udělat, aby lidé mohli přijít mezi nás? Stát se tím, čím už vlastně jsme. Tak jako mně tehdy vynadal ten kněz, že už mám konečně říct to, co říct mám. Že bychom měli už konečně být tím čím od křtu jsme a skrýváme to a někdy velmi úspěšně. Být tím prorokem – vidoucím. A teď si možná říkáte: „ A jak to mám pane faráři udělat? Jak mohu udělat to, abych viděl a slyšel to co Bůh po mně chce?“ To je úplně jednoduchý! „Pane Bože, když to po mně chceš, tak mi to dej poznat!“ A On má dost moci na to, aby nám to dal poznat. Duch Svatý může sestoupit a dát nám to poznat. Duch Svatý, který už od křtu je v nás, může znovu sestoupit, znovu probudit. Může nás nakopnout. Možná máme takový návod k obsluze. Možná jste někdy dostali léky, nějaký kapky, kde je napsáno – před upotřebením protřepat. My potřebujeme protřepat. A to protřepání je, když přijde Duch Svatý do našeho života. Známe to z Letnic, ze Skutků apoštolů. To místo se vždycky zatřáslo. Kéž by se zatřáslo toto místo! Kéž by se zatřáslo naše srdce! A my konečně prohlédli. A my konečně viděli! My se konečně radovali, aby to nebyl ten úsměv, který je někde na povrchu, ale aby to co je v nás poskočilo radostí. Abychom byli jako Panna Maria. Půjdeme někam na návštěvu a řekneme: „Dobrý den!“ A oni řeknou: „Jak jsme si zasloužili, že jste přišli ke mně? Jenom se dotkl zvuk vašeho pozdravu mých uší, moje srdce radostí poskočilo. Panna Maria jde pozdraví Alžbětu. Alžběta je naplněna Duchem Svatým. Kdybychom my byli plní, kdybychom dovolili Duchu Svatému, abychom byli naplněni – dělali bychom podobné věci. To není nadstavba pro lepší křesťany. To je pro každého křesťana. „Ty, kdo uvěří budou provázet tato znamení…..“ - to si nastudujte v závěru Markova evangelia. „Kdo uvěří ve mně, bude činit ještě větší věci než já.“ Říká Ježíš v Janově evangeliu. Uvěřme! Přestaňme se bát! Už je to v nás. Stačí jenom prosit: „Pane Bože udělej s tím něco! Udělej něco se mnou! Změň tento svět! Ať je víc toho dobra o čem mluvím než toho zla. Ať Tě poslouchám, ať dělám to co mám. Ať se v kostele netvářím, tak, jako by mně někdo umřel, i když někdo umřel, ať se tvářím tak aby na mě bylo vidět, že jsi živý Bůh. Přítomný. Pořád. Máme důvod se radovat. Ve všem tom utrpení máme důvod se radovat. A ten důvod naší naděje má jméno. Ježíš. Je to ten, který už přišel a zároveň ten, na kterého čekáme. Ten, který dnes přijde, sestoupí. V Eucharistii Ho budeme přijímat. Pane ať se raduji, ať je na mě vidět, že jsem radostným křesťanem. Ať se kněz nemusí dívat na můj utrápený obličej, který nemluví o tom, že tě znám. Ať se soused nemusí dívat na můj smutný obličej. Ať se mě lidé konečně ptají: „Co se vám stalo, že jste tak radostní?“ Ať můžu o Tobě mluvit. De mi slova! Dej mi radost! Dej mi pokoj! Do srdce.
Po zaplacení autobusů a nutné režie zůstalo 1 374 Kč, které jsme poslali na adopci na dálku – Charitě ČR. Pán Bůh zaplať. Poděkování patří také místnímu faráři P. Pavlovi a všem farníkům z Olešnice, kteří celou pouť velmi dobře a obětavě organizačně připravili.
Díky za každodenní modlitbu na úmysly poutí NJ.
Představení a rozhovor s hl. celebrantem poutě NJ ve Velkém Meziříčí, kterým je P. Augustin Ladislav Gazda, OSB – převor benediktinského opatství a farář v Rajhradu:
Stručné představení – Narodil jsem se v roce 1960 v Pivíně u Prostějova. Pocházím z rodiny nábožensky velmi vlažné. Rodiče nás sice posílali do náboženství, absolvovali jsem 1. sv. přijímání, v kuchyni visel kříž, ale to bylo všechno. Mohu říci, že si mě Pán Bůh našel a od mých 14 let jsem chodil na bohoslužby a stále více se zajímal o život Církve. Vyučil jsem se zedníkem, šel na vojnu, pak pracoval v nemocnici v Olomouci jako sanitář. V roce 1985 jsem emigroval do Itálie a vstoupil do kláštera českých benediktinů v Nursii – v rodišti sv. Benedikta. Po návratu do vlasti jsem byl novicmistrem v Břevnově a od roku 1997 jsem převorem-administrátorem v benediktinském opatství Rajhrad.
Otče co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Moji rodiče nebyli aktivní věřící, ale byli to lidé čestní a poctiví se smyslem pro pomoc lidem sociálně slabším, ač byli sami chudí. Tatínek pracoval jako dělník v továrně a maminka dojila krávy v JZD. Od tatínka jsem podědil velký smysl pro humor a lásku k literatuře, byl velký čtenář. Maminka uměla být skromná s velkým smyslem pro rodinu.
Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Otázka kněžství byla u mě už od 14 let, impulsem byl život na vojně. Uvědomil jsem si, že se svým životem musím něco udělat a vedlo to k emigraci, která tehdy znamenala „spálit mosty“ s minulostí bez naděje k návratu.
Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Kněžských vzorů jsem měl hodně, ale nejvíce to byl asi pivínský farář P. František Šoustal, dlouholetý vězeň v komunistických kriminálech, člověk
laskavý a statečný. Pak mě hodně positivně poznamenaly mé prázdninové pobyty u řeholních sester v Bíle Vodě u Javorníka, které se za mě hodně modlily.
Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Na kněžské službě je nejdůležitější slavení Eucharistie a služba Církvi, která má mnoho podob – návštěvy nemocných, služba ve zpovědnici, setkávání se s lidmi.
Co může věřící člověk dělat pro to aby vzrostla víra v jeho okolí? Víra je v dnešní době Popelkou, věřící nemusí dělat žádná velká gesta, stačí být pevný ve víře a vstřícný i k těm, kteří žádnou víru nemají. Nemluvit moc sladce a uměle, nezapírat, že i člověk víry někdy tápe ve tmě.
Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě, ve svých farnostech? Ve svém životě považuji za důležité nebát se žít život z víry navzdory hmotařství dnešní společnosti. Mít radost, že si mě Pán Bůh našel a že to vše má smysl a cíl. Farnost stárne a věřících je málo, proto kladu důraz na setkávání se i mimo kostel: farní ples, oslava posvěcení kláštera, farní zájezdy, vše co dává lidi dohromady.
Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky, která je dnes obětována na pomoc pronásledovaným křesťanům? K pomoci těmto našim trpícím bratřím a sestrám pronásledovaným pro víru, nás vybízí papež František.
Kde vás nejvíc „tlačí boty“? „Boty“ mě tlačí opravdu hodně: Materiálně zajistit klášter a farnost, starost o dorost do našeho řádu, zvládnout problémy, které se s počtem let stále více objevují.
Na co se nejvíc těšíte? Těším se, až konečně přestanou tahanice o restituci klášterního majetku a budeme moci žít víc v klidu. Restituce nejsou jen na opravy budov, ale také na podporu všech sociálních projektů, které pomáhají lidem v nouzi.
Co Vám udělalo v poslední době radost? V poslední době mi udělal radost náš novic fráter František, který je v noviciátě v Gottweigu, duchovně roste a těší se na své spolubratry.
Rok 2014 byl rokem rodiny: Křesťanská rodina je dnes velká vzácnost, máme sice relativně plný kostel, ale čistě křesťanských rodin je velmi málo. Církev se musí o křesťanské rodiny starat, modlit se za ně. Povzbuzovat v těžkostech a ne kárat. Krize rodiny je i krizí Církve, kláštery nemohou růst, když nebude dost rodin s dětmi. Život v rodině je nejtěžší řehole, mít děti je askeze, zajistit jim vzdělání a hmotné zázemí je dnes velmi těžké. Je potřeba mladé lidi povzbuzovat, aby se nebáli a je-li to nutné i hmotně pomoci, diskrétně a jemně.
V roce 2015 bude Národní eucharistický kongres (NEK): Je to sice krásná akce, ale moc nevěřím, že by měla větší ohlas v našem národě. Velké poutě a akce ještě nic neznamenají, důležité je každodenní vytrvalost v dobrém a ostatní nechme na Pánu Bohu.
Pozvánky: Olešnice – Farní ples. Sobota 31. ledna 2015, začátek ve 20 hodin. Další informace na www.olesnice.katolik.cz
DOET typu Prosiměřice, pomáhá mnohým převelice! FATYM zve na faru do Prosiměřic na Duchovní Obnovy Exercičního Typu. Začíná se vždy ve čtvrtek v 18:00, zakončení v neděli ve 14:00.S sebou: spací pytel nebo deku, Bibli, poznámkový blok a potraviny do společné kuchyně.Cena: 300 Kč (vzhledem k skutečným nákladům budeme vděční i za případné dary navíc). Přihlášky: ŘKF Náměstí 20, 671 03 Vranov n/D, e-mail marek@fatym.com, telefon 515 296 384. Nabízíme: 15. – 18. 2. pro ženy – vede jáhen Ladislav Kinc. Téma: Eucharistie;
29. 1. – 1. 2. pro Marianky budky – vede P. Marek Dunda: Téma: Jsem služebnice Páně;
12. – 15. 2. pro Soluňáky – vede P. Marek Dunda Téma: Mučednická mentalita;
19. – 22. 2. pro muže – vede jáhen Ladislav Kinc: Téma: Eucharistie;
12. - 15. 3. pro Marianky střední – vede P. Marek Dunda: Téma: ..a co manžel?;
19. - 22. 3. pro ženy – vede P. Milan Plíšek: Téma: Hovory o víře 5;
26. – 29. 3. pro maminky Marianek a Soluňáků – téma: Pokoj v duši.
9. - 12. 4. pro Marianky velké – vede P. Marek Dunda: Téma: ..nezapomeň zhasnout!
Srdečné pozvání na 182. pouť NJ – ve čtvrtek 12. února 2015 v 17 hodin do Radešínské Svratky – hlavní celebrant: P. Ing. Mgr. Jaroslav Sojka, kaplan v Hodoníně.
Zpravodaj NJ vydává jáhen Ladislav Kinc, 59264 Prosetín 79, tel č. 516 463 315, 606 948 970
Mše svatá 3.12. v Praze na Františku, prostorách Národní galerie v bývalém klášteře, který založila a kde žila sv. Anežka.
Káže pan profesor probošt Pater Petr Piťha
Vážení hosté,
bratři a sestry,
je dobře, že se zde koná tato bohoslužba a jsem radostně vděčen panu docentu Fajtovi, generálnímu řediteli Národní galerie, i všem jejím pracovníkům, že ji umožnili. Cesta k tomu, aby se zde konala pravidelně rok co rok liturgická připomínka svaté zakladatelky tohoto kláštera, byla dlouhá. Připomenu, že klášter byl v troskách. Dávný ostrov usebranosti a ticha měl uvolnit místo hlučným bulvárům, kudy by spěchali lidé chtiví požitků a přeceněných cetek ve výkladních skříních. Byl obnoven jako stánek umění a pokladnice národní paměti. Připomenu tajně sloužené mše za zavřenými dveřmi, známé jen hloučku věrných ctitelů Anežčiných a vzpomenu občasných mší při velkých Anežčiných výročích v nedávné době. Nemohu pominout výstavu Sv. Anežka – princezna a řeholnice, která vyvolala mezinárodní pozornost, ale neměli bychom bagatelizovat ani drobnou výstavu dětských obrázků, která předcházela. Výstavy ukázaly na skoro nedělitelnou sourodost evropského umění a křesťanství, jak o tom vypráví trvalá expozice umístěná v prostorách, jež samy jsou exponátem. Umění, jehož snahou je ozřejmit krásu a hledat za hranicí běžně dosažitelného, je výrazem transcendence člověka. Nemůže být neduchovní. Liturgie jiným způsobem překračuje lidské omezení směrem, odkud přichází pozvání k plnosti, pravdě a pochopení pozemsky běžného. Liturgie sama je uměním a je oděna do krásy. Výstavy ukázaly také na sílící zájem o postavu Anežčinu v celém národním společenství, ne jen mezi věřícími.
Jsem rád, že právě zde má být slaven den, kdy byla Anežka Přemyslovna blahořečena. Došlo k tomu dnes před stočtyřiceti roky. Jsem rád i tomu, že se zde takto setkáváme poprvé zrovna letos. Mysleli jsme původně, že tak bude uzavřeno období listopadových oslav a založení nové tradice se stane tichým vyzněním nedávné velkolepě pojaté oslavy 25. výročí Anežčina svatořečení v pražské katedrále. Takový hezký přechod od slávy ke každodenní píli věnované sestře Anežce, která sama se tak dlouhou dobu pilně starala o dobro, spravedlnost, smíření a slávu Kristovy životní pravdy. Jenže ono se to trochu sesmeklo, ale také zvýraznilo, protože se nám v České republice nějak posouvá pevná půda pod nohama. Nemyslím, že by tu byli lidé, kteří jsou bez otázek, protože titulky novin a neustálý tok polozpráv na obrazovkách o velkém letošním výročí už mlčí, jako by ani nebylo. Přišli jsme za Anežkou na místo, kam se za ní bědní hrnuli pro chléb, nemocní pro lék či obvaz, králové pro radu, pronásledovaní pro útulek a ochranu, znavení pro posilu a nešťastní pro útěchu. Anežka vždy pomohla.
Při letošních oslavách 17. listopadu 1989 nám bylo předloženo, že vůbec nešlo o něco významného. Bylo nám ukázáno, jak vše bylo dávno naplánované, dohodnuté a řízené tajnými službami. Vše dopadlo tak, že se nic nezměnilo, u moci zůstaly tytéž síly, které pouze potřebovaly na povrchu změnit způsoby ovládání společnosti. Základní způsoby jako lež, nátlak, nastolení naprosté nedůvěry a obav ovšem měnit nelze. Vpodstatě jsme byli ujištěni, že náš národ sestává ze tří skupin lidí. V prvé jsou neznámí mocní sídlící bůhví kde, agenti a provokatéři. To je řídící složka. V druhé jsou naivní hlupáci, které tajná policie seskupí kolem stejně naivních kritiků současného stavu. To je rozkladná složka, proti které musíme hájit život a majetky třetí skupiny. Rozkladná složka musí být stále obnovována, protože její přítomnost ospravedlňuje jednání a samu existenci složky řídící. Konečně je velká třetí skupina, kterou je třeba osobními výhodičkami a strachem dovést k tomu, že veškeré rozhodování přenechá vedoucí složce. Cesta k tomu je jediná, vytvořit z lidí nemyslící dav.
Tento obraz odmítám. V naší zemi jsou také čestní a velmi rozumní lidé. Jsou i stateční a není jich málo. I to letošní oslavvy ukázaly. Oslavy 12. listopadu, výročí kanonizace sv. Anežky Přemyslovny jsou toho důkazem. Mše v katedrále byla jedinou důstojnou oslavou letošních listopadových dnů. Ani nejhlasitější zpochybňovatelé nepřišli s tím, že víra věřících vznikala jako dílo provokatérů StB, že kanonizace byla dlouhodobě plánovaná komunistickou stranou. Ano, je možné, že účastníci zmíněné mše si kladli mnoho otázek o současném i tehdejším stavu, ale v otázce víry neměli pochyb. To, že se shromáždili kolem sv. Anežky, je vyjádřením jejich vůle jít její cestou a konat. Pevně věřící lidé budou vždy hledat a hájit spravedlnost, zastanou se trýzněných a pronásledovaných, budou zastávat pravdu a omluví se, když udělají chybu. Kristův program, tak jak jsme ho slyšeli v Evangeliu, je jasný a byl v našich dávných i nedávných dějinách dosvědčen mnoha svědectvími života lidí. Jestliže se někomu zdá, že tu není nic čemu, ani nikdo, komu lze věřit, pak odpovídám: Je tu sv. Anežka jako ideál křesťana a zároveň i českého člověka. Narovnejme se! Odhoďme pocit, který je nám znovu a znovu vnucován povzdechem: No jo, Čecháčkové. Není to pravda. Jsme lidé stejně jako Němci, Norové, Angličani či Španělé. Všude je to podobné, protože všichni jsme lidé a prožíváme jedny a tytéž dějiny lidstva. Nedejte si namluvit, že jsou to dějiny moci, zla a zrad. Jsou to dějiny zápasu proti zlu, proti uzurpované moci, zápasu o vytrvání ve víře. Kdyby byly dějiny dějinami vítězného zla, byly by už dávno skončily, protože vyvrcholením zla je zánik a smrt. Ne tak, dějiny jsou dějinami tvůrců, protože jejich Pán – Bůh je stvořitel. Dějiny patří těm, kdo staví chrámy, budují rodiny, odívají a živí nuzné. Vykročme tedy tiše a pevně vstříc smyslu svých životů, který se vtělil v Betlémě, byl vložen do bídných jeslí, byl milován i nenáviděn, přibit na kříž, zemřel, aniž by vyhrožoval, a byl vzkříšen, aby vládl navěky.