Měsíční mariánská pouť Nový Jeruzalém 2023 - 24. ročník - úterý 14.2.2023 v 17 h. v Lysicích

Chvála Kristu!

Vážení a milí přátelé!  Vyčkával jsem se zasláním zpravodaje NJ na dnešní svátek – Obrácení svatého Pavla.  Z dnešního Božího Slova jsou – mimo jiné – důležité a jsem přesvědčen, že klíčově pro náš život dvě otázky, které apoštol národů položil Pánu Ježíši, v okamžiku bleskového Pavlova obrácení:  Kdo jsi Pane?  Co mám dělat?   Různí „páni“, které neznáme a nebo o kterých si myslíme, že je známe mám říkají co máme dělat a my to – často bez přemýšlení děláme. 

Pro náš život a věčné štěstí je na prvním místě důležité každý den se ptát Pána Ježíše, kterému je dána veškerá moc na nebi i na zemi – co máme dělat.  K tomu ať Vám poslouží slova duchovních otců – Josefa a Jiřího ze zpravodaje NJ č. 2/2023, kterým Vás srdečně zveme do Lysic – 14. února, kdy přešel do Života sv. Cyril. 

K tomu Vám vyprošuje Boží požehnání a žehná  Váš jL

Nový Jeruzalém č. 2/2023

Zpravodaj pro 278. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Lysicích – v úterý  14. února  2023  v 17 hodin.

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb ve Velkém Meziříčí:

V úterý 10. ledna 2023 na mši svaté NJ bylo takřka  170 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu šesti kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

3) o vzrůst víry v našem kraji                            4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

      5) o život těla a duše pro všechny počaté děti                 6) na smír za hříchy celého světa

Promluva P. Josefa Havelky  při pouti Nový Jeruzalém ve Velkém Meziříčí:

Bratři a sestry! Jak se máte?  To jsem čekal – usmíváte se a kýváte.  A víte proč jste přišli?  Taky kýváte. Víme to, výborně. Máme se dobře. Někdy lidé říkají, v těžkých chvílích, už nám nezbývá nic jiného než modlit se. Ono to vyznívá tak trošku divně, ale pokud nám nezbývá nic jiného než modlitba, tak máme všechny trumfy v ruce. Kdo znáte karty, tak víte, že hráč si trumfy schovává, aby v závěru mohl oslnit a vyhrát hru.  Jestliže se nám všechno zbouralo a už je to pryč a nemůžeme se o to opřít, a řekneme zbývá nám jenom modlit se,  všechny trumfy máme.  Nic nezmůže ve světě to, co zmůže modlitba. A proto si chceme modlitby, této možnosti, tohoto projevu opravu vážit, protože v modlitbě vstupujeme do Božího života, ale také v modlitbě nacházíme pokoj i v těch situacích, které nejsou snadné.  Pro nás, možná není snadná situace, to, že si stále více uvědomujeme nedostatek duchovních povolání, ale není vůbec snadná situace, kdy si uvědomujeme, kolik rodin nebo kolik manželství se rozchází.  Také není snadné, když si uvědomujeme, kolik zla a zlého, jakoby zdánlivě vítězí. Mohli bychom jmenovat další a další.  Pokud máme modlitbu, tak máme všechno.  Pojďme se spolu podívat na dnešní evangelium (Marek 1,21 – 28), které nám může napovědět různé věci, při různých situacích, které jsem jmenoval.  První věc, kterou si můžeme uvědomit  - je město Kafarnaum. Je to město, které v Ježíšově době bylo velice úspěšné po stránce ekonomické, obchodní, kulturní. V něm se scházely a vycházely cesty do různých oblastí země.  A toto město si Pán Ježíš vyvolil za místo svého hlásání.  Evangelista nazývá toto město Ježíšovým,  jako kdyby dával Ježíš tomuto městu určitou prioritu.  Myslím si, že v té volbě je pochopitelná logika.  Jestliže chtěl Pán Ježíš lidem sdělit poselství o  Božím království, tak se neschoval někde do ústraní, nebyl někde přikrčený, ale šel tam, kde jsou lidé.  A vůbec si nevybíral – žilo tam mnoho židů, ale bylo tam také mnoho pohanů, věřící i nevěřící.  Pán Ježíš volí toto město.  Tam má zaznít poselství evangelia a poselství o Božím království.  Víme, že toto město Ježíše nepřijalo, jakoby Pán Ježíš byl neúspěšný. Když se podíváme o nějaký krátký čas dál, tak vidíme, že z tohoto velice úspěšného města – obchodního a turistického – zůstalo několik kamenů na hromadě – prostě zaniklo.  Proč zaniklo?  Můžeme se domnívat, že to bylo proto, že nepřijalo základní kámen – Krista, Božího Syna, který přišel na tento svět. Tomuto městu bylo nabídnuto, aby své životy postavilo na Kristu.  Písmo Svaté říká: „ON je základní kámen.“  Ale oni si postavili jiné základy – zábavu, peníze, ekonomiku, obchody.  My v takovém světě žijeme dnes.  Nechceme se dívat na to, jestli to směřuje nebo nesměřuje k zániku, ale chceme si uvědomit, že jsme tady my.  Lidé, kteří věří v Pána Ježíše, kteří se snaží přijmout jeho evangelium – proto tento svět má naději.  Proto se snažíme žít poctivě to co víme a známe. 

Druhá skutečnost je, že když Pán Ježíš přišel do Kafarnaa nebo do Nazareta, tak hned šel do synagogy, modlitebny.  Evangelista píše – jak byl zvyklý, šel do synagogy. Pán Ježíš nám ukazuje, jak důležitý je vztah k posvátnému místu.  Je pro nás velmi důležité přemýšlet, jaký vztah máme k místu, kde přebývá Bůh.  My se nenacházíme ve starozákonní době.  My jsme v době novozákonní.  S jistotou můžeme říct, že tady, například ve Velkém Meziříčí, je místo, kde přebývá živý Bůh. A my víme, že je to pravda – Pán Ježíš je ve svatostánku. Nebe je na zemi – v podobě EUCHARISTIE.  A pro nás je zase důležité zapřemýšlet o tom, jaký vztah máme k této pravdě, která  zde je.  Když přijde někam nějaká velká celebrita, tak se lidé mohou zbláznit, aby tam byli, aby poslouchali věci, které jsou určitým způsobem spatlaniny.  Zde máme místo, kde je živý Bůh, někdo nad koho není. Přemýšlejme, co nám na to říká naše srdce. Je dobré si uvědomit,  že Pán Ježíš šel do synagogy, jak byl zvyklý.  V dnešním evangeliu, ihned šel do synagogy. Být s Bohem tam, kde je, nesnese odkladu.  Kolikrát si říkáme – půjdu se modlit.  Určitě je to dobrý nápad.  Ale – řekneme si: „Ještě chviličku, ještě tam něco udělám, porovnám.“  Všichni jsme na tom stejně. Jak to dopadne?  Potom nic není. Večer řekneme: „Pane Ježíši nezlob se, jsem hodně unavený.“  Uděláme kříž, který se ani kříži nepodobá.“ Pán Ježíš šel ihned.  Neodkládejme situace, chvíle, kdy můžeme být s Ježíšem.  Kdy můžeme být s tím, který přináší spásu. Je také důležité připomenout  zvyk.  Zvyk se musí někde zrodit.   Tento svět, ve kterém žijeme je alergický na dělání něčeho ze zvyku.  Dělat něco ze zvyku chápeme jako papouškovat, nepřemýšlet u toho.  Tady je to něco jiného.  Pán Ježíš se naučil v průběhu dospívání,  ve skrytém životě v Nazaretu něčemu důležitému.  Jít do synagogy a žít tam určitý čas. I my máme tento zvyk vnímat.  Kolik lidí nechodí vůbec do kostela, protože nejsou zvyklí.  Někteří nechodí do kostela, protože říkají, že tomu nerozumí.  Ale zase to jsou oni.  Ale jsme zde my a máme přemýšlet o Bohoslužbě, o svátečním dnu.  Sváteční den jsme se naučili prožívat správně, to je také zvyk.  Kéž máme zbožné návyky, zvyky.  Vidím to například  na některých děckách v náboženství.  Tam, kde se od malička žije a slaví neděle, tak ty děcka jsou skvělé.  Tam se nediskutuje o tom, jestli půjdou nebo nepůjdou, protože oni ví, že to tak má být.  Oni to nedokážou vysvětlit, ale ví, že to tak má být.  Pán Ježíš šel do synagogy. Synagoga byl prostor, dům, kde se scházeli židé.  Byla tam společná modlitba, četba Písma Svatého a naslouchání.  My jsme dneska slyšeli o jedné službě – to u nás moc nefunguje – ale bylo by dobré, kdyby to fungovalo.  Co to bylo?  Když někdo přišel do synagogy a nebyl tam pravidelně, tak představený synagogy ho přivítal a oslovil: „Vítáme tě a pokud máš něco, čím bys povzbudil bratry ve víře, tak to řekni.“  Nebo: „Zde máš svitek, Boží Slovo, přečti ho a řekni, co si o tom myslíš.“  A ten to udělal. Jednou nebo dvakrát jsem to udělal – bylo to z toho důvodu, že jsem byl poslán někoho narychlo zaskočit a tak jsem si nestačil nic připravit.  A tak jsem využil tuto biblickou věc.  Když skončilo evangelium, vzal jsem mikrofon, šel jsem mezi lidi a ptal se jich: „Co vy říkáte na toto Boží Slovo?“  A myslel jsem, že bude ticho. Představte si, zeptal jsem se asi deseti lidí – no super kázání. Já jsem nakonec řekl – amen. Říkal jsem si – tak by to mělo být každou neděli.  Ne proto, abych nemusel připravovat kázání,  ale, že ti lidé byli vnímaví na to Boží Slovo, které tam zaznělo.  Potom je tam – v souvislosti se synagogou – jedna věc, která mi nejde do hlavy.  Jak je možné, že v té synagoze byl posedlý člověk.  Představte si, je to prostor, kde zaznívá Boží Slovo, kde se lidé modlí, kde se dělá výklad Božího Slova a evangelista říká: Byl tam posedlý člověk. Zdá se, že ten člověk o tom nevěděl.  Jak je to možné?  Přišlo se na to, až do synagogy přišel Pán Ježíš.  Můžeme se domnívat, že – možná – vše co tam zaznělo, nebylo tak, jak to má být.  Ti lidé – možná – měli ten projev  takový odtažitý.  Modlili se roztržitě, mysleli kdo ví na co.  Když někdo začal vykládat Boží Slovo, tak ho hned ohodnotili. Zlý duch vydržel tento lidský postoj.  Vůbec mu to nevadilo, dokonce se tam cítil dobře.  Ale, když došlo ke konfrontaci, když do synagogy vstoupil Pán Ježíš a začal kázat, hnedka byl na pozoru, začal křičet.  Velký rozdíl – když mluví člověk – byl klidný, ten mně neublíží.  Když mluví Pán Ježíš – okamžitě nastartoval:  „Co je ti do nás Ježíši Nazaretský?  Přišel jsi nás zahubit?“  A už to tam bylo neklidné.  Tady si uvědomujeme, jak  důležitá jsou slova lidská a jak důležité je Boží Slovo. Lidská slova – i když dobře míněná – nemají takovou moc a sílu jako Boží Slovo. Někdy se ptáme – jak mohu překonat pokušení, jak mohu překonat závislost na nějakém hříchu. Modlíme se, děláme něco, snažíme se a ono to na nás stále visí. Dnešní evangeliu – Boží Slovo nám dnes říká: „Musíš nechat promluvit Ježíše.“  Doporučuje se, když zápasíme, číst Písmo Svaté.  To je nejúčinnější zbraň proti zlému duchu.  Ale tam mě zneklidňuje to, proč tam zlý duch tak dlouho vydržel a bylo mu tam dobře.  Nevím, přemýšlejme o tom.  Poslední  věc, která s tím souvisí je tato – jak můžeme toto Boží Slovo uchopit.  Už něco zaznělo, ale myslím ještě na jednu věc. Je důležitý pohled člověka a pohled Boží.  Vzpomněl jsem si na nedávné fronty zde u zpovědnic.  Je to super, ale když někdy mluvíme s lidmi, tak se ptám: „Jak se připravujete na svatou zpověď?“ a oni řeknou:  „Už jsme dlouho nebyli. Když se zamyslím ani moc nehřeším.“  Za půl roku najde ten člověk dva hříchy. To není možné! Pán Ježíš říká, že i spravedlivý člověk mnohokrát za den zhřeší. Kde je ten problém?  V tom pohledu.  Když člověk není v kontaktu s Pánem Ježíšem, tak se dívá na svůj život jenom lidským pohledem.  Na co přijdeme lidským pohledem?  Že se občas pohádáme, občas pomluvíme, a jinak je to vlastně v pořádku.  Když se připravujeme na svátost smíření, lidský pohled je velmi důležitý, začínáme modlitbou k Duchu Svatému o světlo, potom lidský pohled, ten je důležitý.  Ale potom se musíme zeptat:  „Jak mně vidí Bůh?“ A tam to teprve začíná.  Můžeme chvilku lelkovat, nic nezaznívá, tak to zavřeme. My víme jak na to.  Vezmeme si zpovědní zrcadlo, v něm se odráží Boží představa o našem životě.  Vezmeme si Boží Slovo, tam se odráží Boží představa o našem životě. Když dáme do kupy ten lidský pohled a k tomu přidáme Boží pohled, tak si myslím, že se nemůže stát – teď to trochu přeženu – aby v našem kostele byl posedlý člověk a bylo mu tam dobře. 

Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ jsme darovali 12 900 Kč na Likvidaci lepry.  Pán Bůh zaplať.  Poděkování patří také místnímu faráři a děkanovi P. Jiřímu Kaňovi a farníkům z Velkého Meziříčí, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.  Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta NJ v Lysicích, kterým je P. Dipl.-Teol. Univ. Jiří Landa ISch, kaplan v Tišnově:  Představení: Pocházím z krásného historického města Litoměřice, zahrady Čech, kde jsem vyrůstal se čtyřmi mladšími sourozenci (bratrem a 3 sestrami) v rodině, která mě podporovala v růstu mé víry. Pro Moraváky musím hned dodat, že rodiče mojí maminky pocházeli z Brna-Řečkovic, takže mám část svých rodových kořenů na Moravě. V Litoměřicích jsem pobýval až do maturity na osmiletém gymnáziu v roce 2003. Po maturitě jsem se rozhodl pro cestu ke kněžství a nastoupil jsem do Teologického konviktu v Olomouci za litoměřickou diecézi. Během prvním ročníku v kněžském semináři jsem silněji vnímal, že mě Bůh volá do kněžského společenství v rámci Schönstattského hnutí, a rozhodl jsem se vstoupit do sekulárního institutu Schönstatt-Patres. To pro mě znamenalo opustit svou rodnou zemi a odejít do noviciátu a na studia katolické teologie do Německa. Dvouroční noviciát jsem strávil společně s dalšími čtyřmi novici ze střední Evropy v Schönstattu, z toho 6 měsíců jsem absolvoval praktikum v pečovatelské službě v Nemocnici Milosrdných bratří v Mnichově. Studium katolické teologie probíhalo též v Mnichově, kde sídlí naše komunita. Během studia jsem měl možnost poznat, jak naši Patres žijí a pracují v Argentině; 10 měsíců jsem se v argentinské Córdobě věnoval práci s mládeží a se studenty (při současném učení se španělsky). Aby té formace nebylo málo, poslali mě představení po ukončení studia do diecéze Mainz, kde jsem absolvoval 4letý pastorační kurz, v rámci kterého jsem byl v roce 2016 v Schönstattu vysvěcený na jáhna a v červnu 2017 pak v Litoměřicích na kněze. Po kněžském svěcení jsem byl dva roky farním vikářem ve farnosti Worms (Dom a St. Martin). V říjnu 2019 jsem byl ustanovený farním vikářem v Tišnově, kde jsem doteď. Vedle působení ve farnosti se příležitostně věnuji doprovázení aktivit Schönstattského hnutí u nás, týká se to především aktivit s mladými lidmi a s rodinami.    Co bylo důležitým impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?   Osobní povolání každého člověka považuji za tajemství, které je nějak ukryté v Božím srdci a které není naším vlastnictvím jako předmět, jenž si můžeme koupit. I své povolání ke kněžství vnímám jako tajemství, kterého se konkrétně dotýkám, ale které nejsem schopný naplno „rozluštit“. Během svého mládí jsem zaslechl vnitřní hlas, a věřím, že to byl Bůh, který mě pozval na cestu, kterou jsem se nakonec vydal. Nemohu říct, že bych prožil nějaký konkrétní silný impuls, který by mě hned nasměroval na cestu kněžství. Kněžské povolání ve mně rostlo postupně. Byly také chvíle, zvlášť během studia, kdy jsem si potřeboval ujasnit, jestli je to skutečně moje cesta. Ale vždycky jsem vnímal, že Duch svatý mě vede i skrze nejistoty a obavy, a že On je ten, který nakonec dává růst mému povolání.    Duch svatý si samozřejmě použil také konkrétní osoby a události, aby mi pomohl v mém rozhodnutí. Už od útlého dětství jsem měl kontakt s bohoslovci kněžského semináře v Litoměřicích, kteří v druhé polovině 80. let k nám domů chodívali v malých skupinkách na návštěvu, nejen kvůli tomu, že měli alespoň trochu větší jistotu, že jejich rozhovory nebude nikdo odposlouchávat. V mládí jsem pak s ministranty měl oporu ve studentech Teologického konviktu, kteří vedli naše ministrantské schůzky. Všechna tato setkání ve mně probouzela otázku, jestli bych se i já jednou nechtěl vydat cestou ke kněžství. Snad se jednou budu moci zeptat P.

Ladislava Kubíčka, jestli i on neměl prsty v tom, že jsem se rozhodl stát knězem. Asi tři roky jsem k němu docházel na náboženství. Nicméně „radikalita“ jeho kněžského života mě v mých pubertálních letech tolik nepřitahovala. Každopádně jsem u něho vnímal, že žije naplno pro Krista. Nejvíce mě v mém rozhodnutí stát se knězem utvrdily duchovní obnovy, tábory a různá setkání v rámci schönstattské mládeže. Nás kluky a později mladé muže doprovázel první český Schönstatt-Pater Zdeněk Králík, díky kterému jsem měl možnost více poznat kněžské společenství, ve kterém jsem nakonec našel domov.   Co považujete na své službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?   Pro mě je úžasné, když můžu jako kněz zprostředkovávat lidem setkání s živým Kristem. Když vnímám u druhých, že skrze přijetí svátosti nebo i skrze nějaký rozhovor se jich Kristus osobně dotknul. A ti lidé dávají najevo velkou vděčnost. Je bezpočet momentů, kdy si mě Kristus použil jako svůj nástroj, které si sám neuvědomuji, a je to tak dobře, protože mě to učí zdravé pokoře.    Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Žít autenticky své povolání. Na nic si nehrát, ale žít pravdivě a poctivě ve svém povolání, ať už je jakékoli. To považuji za nejdůležitější. Zároveň si myslím, že zvlášť v dnešní době je potřeba (jak nás k tomu zve papež František), abychom jako věřící křesťané žili synodálně. Abychom se neizolovali od světa okolo nás a neuzavírali se do sebe, ale aktivně do světa vstupovali, a to nejdříve tím, že se budeme učit aktivnímu naslouchání, vedení dialogu, empatii, sdílení radostí a bolestí s druhými. Synodalita se dá z řečtiny přeložit jako společné putování. Vydržíme kráčet s druhými na jejich cestě, i když je nám horko nebo zima nebo stoupáme na vysokou horu? Když nemáme na všechno hotové odpovědi? Víra může růst, jen když je ve svobodě přijata jako dar. Dokážeme radostnou zvěst evangelia druhým zprostředkovávat jako osvobozující zvěst o spáse člověka? A žijeme skutečně radostně naše křesťanství? Je moje víra pro mě zdrojem radosti a naděje? Smutné, zatrpklé a úzkostlivé tváře nikoho neosloví.       Co Vám udělalo v poslední době radost?  Krásnou obohacující zkušeností pro mě byla účast na prvním třídenním setkání praktické části Kurzu duchovního doprovázení. Byl to pro mě silný zážitek malého společenství církve. Setkali jsme se jako kněží, řádové sestry i laici, abychom se společně a za pomoci zkušených lektorů učili vést duchovní rozhovory. Měl jsem radost z toho, že se mohu učit stále něčemu novému. Zároveň to pro mě byla opět krásná konkrétní zkušenost synodality.     Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky? 

Na přelomu července a srpna letošního roku proběhne Celosvětové setkání mládeže se Svatým otcem v portugalském Lisabonu. Pro mě byla účast na Celosvětových setkáních mládeže velkým povzbuzením ve víře a jsem přesvědčený, že mladí lidé, kteří se takového setkání zúčastní a otevřou při něm svá srdce vanutí Ducha svatého, můžou velmi mnoho načerpat pro svůj osobní růst, růst své víry, a stát se dobrými „evangelizátory“ ve svém okolí. Účast na takovém setkání samozřejmě vyžaduje nemálo finančních prostředků. Jsem rád, že mnohé farnosti podporují aktivně mladé lidi, aby se setkání v Lisabonu mohli zúčastnit. Rád bych výtěžek dnešní sbírky věnoval konkrétní rodině z brněnské diecéze, pro kterou je velmi náročné získat finanční prostředky na to, aby se jejich dítě s velkým zájmem o účast na SDM v Lisabonu mohlo setkání zúčastnit.                                         Pozvánky a oznámení.

Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě - katolický kněz,  P. Sylwester Jurczak, svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem. Telefonický kontakt: 733 741 473.

Plán poutí na rok 2023:  8. 5.  poutní výlet rodin s dětmi;  28. – 30. 7. – Východní Čechy; 20. – 26. 8. - XXIII. pěší pouť na Velehrad;  9. 9. – XIX. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka;   16. 9. – Kutná hora                                     Plán poutí NJ na rok 2023:

duben - Měřín          květen – Nové Veselí     červen – Jimramov                červenec           

srpen Olešná           září – Radostín               říjen Rad. Svratka         listopad Jámy          prosinec  Olešnice.

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - kdo dřív přijde -..

Srdečné pozvání na 279. pouť NJ do Křižanova - v úterý 14. března 2023 v 17 hodin – hlavní celebrant P. Mgr. Bc. Václav Hejč, farář ve farnosti Pozořice. 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 2. 2023. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém;

Vydává: Řím. katolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpovědný  redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, tel: 606948970