Měsíční mariánská pouť Nový Jeruzalém 2023 - 24. ročník - úterý 10.1.2023 v 17 h. ve Vel. Meziříčí

Chvála Kristu!  Vážení a milí přátelé! 

 

 

Dnes o svátku Svaté Rodiny děkujeme za vše dobré co nám Pán Bůh dal skrze naše rodiče a rodiny.  A  také prosíme za rodiny, na které  jsou vedeny útoky ze všech stran.  Ale naše naděje může – mimo jiné – vyrůstat z  jedné hlášky: „Co tě nezabije, to tě posílí.“   Důležité je vydržet - vše dobré i zlé. 

 

 

Dnes si také připomínáme blahoslaveného Jana Boccardo.   Dovolím si pro Vaše povzbuzení do roku 2023 předat několik jeho myšlenek, kterými se řídil ve své službě Bohu, církvi a světu:

 

 

Svým farníkům při nástupu do farnosti: „Moji drazí, přicházím k vám, abych zde žil jako jeden z vás, jako váš otec, bratr i přítel, abych se s vámi dělil o radosti i starosti života... Přicházím jako služebník vás všech, každý z vás může mnou disponovat a já budu šťastný a spokojený, že vám mohu sloužit. Budu se snažit všem konat dobro."

 

 

V roce 1988 při  blahořečení tohoto zakladatele 35 domů pro chudé, strádající a nemocné citoval sv. Jan Pavel II. jeho slova a celoživotní heslo: "Můj Bože, po čem toužíš Ty, po tom toužím i já." - "Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost." (Mt 6,33). 

 

 

Když se ho jednou někdo zeptal, zda je moc těžké zasloužit si nebe, o. Boccardo odpověděl: „Uctívej Marii, která je Bránou nebes, a vejdeš tam."

 

 

Ať všichni otevíráme své srdce a rodiny Božímu požehnání, které se nám bude dostávat v roce 2023 – Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého – jL

 

 

Nový Jeruzalém č. 1/2023

 

Zpravodaj pro 277. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

 

 

ve Velkém Meziříčí – v úterý  10. ledna  2023  v 17 hodin.

 

 

 

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Olešnici:

 

 

Ve středu 14. prosince 2022  na mši svaté NJ bylo asi 110 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu šesti kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

 

 

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

 

 

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

 

 

3) o vzrůst víry v našem kraji                              4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

 

 

      5) o život těla a duše pro všechny počaté děti                 6) na smír za hříchy celého světa

 

 

 

Promluva P. Marka Polačika  při pouti Nový Jeruzalém v Olešnici:

 

 

Drazí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, bratři a sestry! 

 

 

Ti co mně trošku znají, ví, že jsem se nikdy nenaučil česky.  Moc se za to omlouvám, ale budu se snažit.  Pokud přestanete rozumět, tak se v lavici  začněte modlit růženec. 

 

 

Když jsem si mohl vybrat cokoli o Panně Marii – tak jsem si vybral modlitbu od svatého Jana Pavla II - je to modlitba o povolání.  Nejdřív ji přečtu, potom si ji rozebereme:  Maria, pokorná služebnice Nejvyššího.  Syn, kterého jsi zplodila tě učinil pokornou služebnicí lidství.  Tvůj život byl pokornou a obětavou službou.  Stala ses služebnicí Slova, když ti anděl oznámil Boží plán spásy. Stala ses služebnicí Syna, když jsi mu darovala život a zůstala otevřená jeho tajemství. Stala ses služebnicí vykoupení, když jsi odvážně stála pod křížem. Bok po boku trpícímu Služebníku a Beránkovi, který se obětoval z lásky k nám.  A v den Letnic jsi se stala služebnicí Církve a svým orodováním  ji neustále probouzíš k životu v každé době i v těchto těžkých a nepokojných časech.  

 

 

Co znamená Maria – služebnice?  Služebník ví, že nad ním je někdo, kdo je větší. První věc, kterou nás Maria učí, je že obdarovaná.  Služebník se nechlubí.  Ví, že je nad ním jeho Pán.  Panna Maria sama sebe nazývá služebnicí. Bůh ji obdaroval.  Je to protiklad proti jedné věci v našem životě a to je naše JÁ.  My kněží, když se neznáme, tak začneme mluvit o tom, co jsem dokázali. Ve skutečnosti to udělali ti, kteří jsou kolem nás.  Trpíme nemocí vlastní důležitosti, naším JÁ.  V životě P. Marie málokdy najdeme slovo JÁ.  Maria, která ví, že je obdarovaná, tak se stále cítí malou.  Když chválí, tak nechválí sebe, ale toho, od koho vše dostala. Pokorná služebnice Nejvyššího.  V jedné knize jsem četl, že Maria jako matka nikdy nebyla ve chvílích, kdy byl Ježíš oslavován a oslaven.  Nečteme  o ní při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma.  P. Marii nenacházíme, když se Ježíš ukazuje ve své slávě na hoře Proměnění.    Marii nacházíme všude tam, kde se mluví o Ježíšově bolesti a jeho kříži.  Tam je její místo. 

 

 

Svatý Jan Pavel pokračuje – tvůj  Syn tě udělal služebnicí Slova. Služebník Slova je ten, kdo umí mlčet.  Potom slovo, které řekne má váhu. U Panny Marie mělo její slovo váhu ve chvíli, kdy dala život - řekla ANO.  Žádný jiný lidský život se nepočal tím, aby Bůh a člověk řekli jenom slovo.  Ať se mi stane. V té chvíli její lidské ANO bylo tím, co dalo život. Panna Maria je služebnicí Slova. Služebník slova umí vážit slova, umí naslouchat, umí mlčet.  Jsou situace, kdy velmi silně vnímáme lidské slovo.  Například jste u postele umírajícího, kterého máte rádi.  Ten člověk mlčí, občas řekne slovo. A to jsou slova, která si opakujete celý život. To mně řekla maminka, tatínek, manžel.  V jednom vtipu o mniších se vypráví o tom, jak umíral jejich představený.  Mniši už nevěděli co by mu dali, aby mu to umírání odlehčili, se rozhodli dát mu trochu mléka.  Dali mu do toho trochu rumu nebo slivovice.  Když otevřel oči, tak jeho poslední slova byla: „Tu krávu neprodávejte, to mléko má velmi dobré!“  To si potom při vzpomínce na něj vždy opakovali.  Panna Maria nemluví mnoho, ale když něco řekne, tak se něco dobrého stane! Proč to není tak u nás?  Protože mluvíme mnoho.  Nejsme lidé mlčení.    Stále si s někým píšeme, stále s někým mluvíme, vedeme dialog.  Naše slova ztrácejí hodnotu a váhu.  Panna Maria, která je služebnicí slova,  nás vede k tomu, abychom  i my sloužili Slovu, které se stalo Tělem. Nesmíme se bát mlčet. Nebát se, když doma nehraje rádio, není nic a nikoho slyšet. Nepotřebujeme být přehlušováni čímsi, abychom zaplnili prázdnotu našeho nitra.  Zkusme si vyprosit tuto první věc, aby naše slovo probouzelo k životu, učme se mlčet.

 

 

2. Stala jsi se služebnicí svého Syna tím, že jsi zůstala otevřená jeho tajemství. Co to znamená být otevřený tajemství?   Rodiče  mají pocit, že znají dobře své děti. Ve starém zákoně máme příběh Samsona.  Silný muž, soudce.  Zamiloval se do Dalily. Ona potřebuje zjistit Samsonovo tajemství.  Proč?  Aby ho vlastnila a za peníze zradila.  Ostříhá mu vlasy.  Bratři a sestry – toto jednání je jednání, které je přítomné i v našem jednání.  Chceme zjistit jak to funguje v druhých rodinách,  v jejich manželstvích,  v jejich životech. Ale pak přichází moment, kdy ty věci, které o těch druhých víme, umíme zneužít proti nim. Tím, že znám jeho tajemství, tak ho vlastním.  Jsou to potom naše páky, skrze, které ho můžeme používat. Časté je to u rodičů. Neumí stát s úctou před tajemstvím života dítěte.  Tajemství skutečně a pravdivě zná jen Pán Bůh.  Panna Maria, i když dala život svému Synu, tak zůstala stále otevřená tajemství života svého Syna. To vidíme v momentě překvapení, kdy nachází dvanáctiletého Ježíše v chrámě.   Byla překvapená při jeho poslání,  on učí a ona s ním chce mluvit.  A Ježíš v té chvíli řekne, že jeho matka a jeho bratři jsou ti, kteří plní Boží vůli.  Panna Maria si musela ve svém nitru uvědomit, že není vlastníkem svého Syna, i když mu darovala život.  Postupně se stala učednicí.  Je víc učednicí než matkou. Možná, bratři a sestry, učme se prosit o to, abychom i my stáli v úctě před tajemstvím druhého člověka. Stát před ním s úctou. Znalost tajemství člověka nám nedává právo řídit jeho život. 

 

 

Maria je ta, která je služebnice Slova,  služebnice Syna, služebnice tajemství.  Nakonec je služebnice vykoupení, když odvážně stojí pod křížem.  Když přijde do našeho života bolest nebo kříž, tak buď Pánu Bohu vyčítáme, že nás trestá.  Rychle zapomeneme na to, že jsme stále milovaným Božím dítětem.  Maria stojí jediná, nezoufá si, ví, že je Bůh přítomen. Stát se služebnicí vykoupení, znamená být tím, kdo se nebojí přinášet oběti. 

 

 

My jsme měli v rodině babičku mnoho nás mnoho naučila, zvlášť  přinášet oběť jako dobrovolný dar.  Říkala, že když byli malé děti, tak v postním období, kněz mluvil o tom, že máme Ježíšovi dát malý dárek, oběť. Sladkosti nebyly, televize nebyla, jídla bylo tehdy málo.   V kostele se vždy zvědavě rozhlížela  - kdo kdy přišel a co má, kdo oblečené. Když kněz říkal v postním období, že je třeba dát Pánu Ježíši nějaký obětní dar z lásky.  Tak si tato malá holka dala předsevzetí, že se při každé mši svaté ohlédne jenom dvakrát.  Poprvé se otočila hned na začátku a to druhé otočení si šetřila až na konec.  To byla chvíle, kdy se jako malé dítě učila dávat dary.  A tak to bylo postupně, nejdřív nemohla mít děti, potom o ty první přišla,  nakonec slíbila Pánu Bohu, že jím darované dítě mu obětuje.  Narodil se syn a ten se stal knězem.  Potom Vladimír – také se stal knězem a nakonec měli těch dětí jedenáct.  A tak k Josefovi chodila často pomáhat na faru.  Když mu bylo 48 roků, dostal plicní embolii a zemřel.    Když ji k němu přivezli, tak se vyplakala ze své bolesti a potom si vzpomenula na chvíli před necelými padesáti roky, kdy řekla:  „Pane, pokud mi dáš dítě, tak ti ho obětuji.“  Tehdy jsem pochopila, že Pán Bůh můj dar přijal, moje modlitba byla vyslyšena.   Potom zemřel další syn, Matěj.  Potom dostala rakovinu. Celý život měla nádherné dlouhé vlasy, které jí všechny vypadaly, měla holou hlavu.  Celý život se učila dát vše co prožívala jako dobrovolný dar Ježíšovi.  My jsem nikdy nevěděli, že se babička postí.  To byla žena, která se stále smála,  stále něco jedla.  Později jsem se dověděl, že maso nejí v pondělí, středu a pátek.  Sladkosti v úterý a ve čtvrtek.  Aby si nikdo nevšiml, že se postí, tak si do úst něco hodila a my měli pocit, že babičce chutná.  Jednu tyčinku žmoulala víc než deset minut a to všechno dával Ježíšovi jako dar. Když už byla ve stavu zmítání mezi dny naplněnými bolestí a dny, kdy normálně žijete – tak si rozplánovala dny, které byly naplněny bolestí – za koho je bude obětovat.  Měla čtyřicet vnoučat a každému věnovala postupně jeden den  bolesti.  Za kněze obětovala každé pondělí.  Tam jsem se naučil, jak přinášet oběť, přinášet ji dobrovolně jako dar.  Když umírala, tak se jí naši rodiče ptali:  „Mami, proč?“   A ona, která ležela na smrtelné posteli, říkala: „Neptej se proč – Pán Bůh ví, kdo to potřebuje!“        Panna Maria je v modlitbě sv. Jana Pavla II. ženou, která stojí pod křížem odvážně.  Neptá se: „Proč?“  A k tomu  vás, bratří a sestry, zvu – přinášet  oběti, ne tehdy, kdy nás k tomu život přitlačí, ale dát je z lásky k Pánu Bohu vždy – i když nemusíme. Volba je na mně. Musíme se to učit, aby jednou, až budeme staří a nemocní, abychom uměli dát z lásky svůj život, nemoc, opuštěnost.  Nenaučíme se to ve chvíli umírání, Toto se učíme celý život.  

 

 

Učitel homiletiky nás učil: „Když budete dlouho kázat, tak během promluvy třikrát řekněte „Na závěr…“ Když to použijete, tak předejdete infarktu u posluchačů, protože budou žít stále v naději, že už to skončí.  Tak tedy na závěr - poslední věc – Panna Maria je  ta, která v den Letnic se stává služebnicí Církve. O Letnicích je Panna Maria znázorňována s apoštoly.   Apoštolové byli muži, kteří tam, kde měli být – tak nebyli.  Víte, kolik napětí můžeme udělat, když neustále připomínáme druhým jejich chyby.  Panna Maria je mezi muži, kteří se – když je ona a Ježíš potřebovali – tak se jako muži nezachovali.  Nic jim nevyčítá, je tam s nimi.  To je postoj mnoha lidí a věřících lidí dnes, kteří mají pocit, že církev dnes má jen nedostatky.  A proto vytváříme nová společenství. Protože máme pocit, že naši kněží nejsou dost zbožní, že liturgie se neslaví, tak jako by se měla slavit, že jsou tam mnohé chyby, selhání a tak, proč bychom se měli setkávat s těmi, kteří selhali. Panna Maria měla plné právo říct:  „S těmito muži, už nikdy nic nechci mít.“  Ona to právo měla.  Zkusme si vyprosit tuto věc.  Když vidíme v našich farnostech momenty, které  nejsou dobré a které nás vedou, abychom si vytvářeli nové, dokonalé společenství,  zkusme prosit o to, abychom uměli v té chvíli zůstat.  Panna Maria je služebnicí Církve.  V jedné knize jsem četl, že Panna Maria má zvláštní úkol, že když nás Pán Bůh zve k něčemu, co je těžké, neumíme tyto úkoly přijmout.  Pán Ježíš tam zve Pannu Marii.  A my ji tam zveme tím, že se modlíme sv. růženec.  Panna Maria má v Církvi jeden úkol – pomáhat nám plnit Boží vůli.  Čím nás to učí?  Tím, že nás neustále zve k modlitbě. Myslím si, že služebnice Církve je žena, která dělá neviditelnou práci, kterou je modlitba. My ve společenství Církve děláme rádi věci navenek. Viditelné věci.  Ale ne vždy se snažíme „jenom modlit“.  Obětujeme se za církev?  Modlíme se za církev?  V mnohých farnostech se už před mší svatou nikdo sv. růženec nemodlí. Chybí tam společenství nebo člověk, který by si sedl, pozdravil Pána Ježíše, aby ho prosil.  To co vy starší dáváte je modlitba.  Církev může být jen, když zde budou ti, kteří se nebojí ztrácet čas před Pánem.   Maria je prosí za církev.  Přednáší naše prosby k nebeskému Otci a nás vede k tomu, abychom neustále prosili.     Bratři a sestry, popřemýšlejme nad těmito slovy - stát se služebníky Slova, stát se služebníky lidí, mít k lidem  úctu.  Staňme se služebníky vykoupení, tím, že přinášíme oběť. Staňme se po vzoru Panny Marie služebníky Církve, modleme se a obětujme se za ni.   Nový Jeruzalém je prosba za nové povolání  - my kněží jsme často jací jsou naše rodiče a naše rodiny.  Proto vás prosím, abychom všichni žili podle příkladu Panny Marie. AMEN.          

 

 

(Na pokyn autora zestručnil, upravil a snad se nedopustil  změny spasitelných  myšlenek - jLK.)

 

 

Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ jsme darovali 10 400 Kč na zbudování nového kláštera sester karmelitek v Drastech.  Pán Bůh zaplať.     Poděkování patří také místnímu faráři P. Tomášovi Šímovi a farníkům z Olešnice, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.    Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

 

 

Přehled míst, hlavních celebrantů, účelů a výsledků sbírek poutí NJ za rok 2022.  – bude zveřejněno – vzhledem k rozsahu promluvy z Olešnice– dá-li Pán Bůh – ve zpravodaji č. 2/2023.

 

 

Představení hlavního celebranta NJ ve Velkém Meziříčí, kterým je P. Josef Havelka, farář v Měříně a správce farnosti Uhřínov.      Dáte mi za pravdu, že mluvit o sobě je těžké a napsat několik řádků je ještě těžší. Nejprve máme pocit, že ten náš život je přece úplně normální, nic mimořádného. Pak při troše přemýšlení vidíme jednotlivé události našeho života v souvislostech a nejen tušíme, že ten náš život měl již někdo dávno, než jednotlivé události nastaly, uspořádaný tak, aby se vytvořila jedna velká „mozaika“ konkrétního života. Nepochybujeme, že tím „Někdo“ je Bůh. I když se v tomto čase ještě mozaika mého života tvoří, pokusím se napsat několik vět o těch kamíncích, které jsou již v celkovém obraze pevně zasazeny.    První kamínek v mozaice je moje rodina a okolí.     Mohu se chlubit tím, že jsem se narodil na zámku. Bylo to ve Velkém Meziříčí a v čase, kdy jsem se hlásil na svět zde byla porodnice. Bylo léto a psal se rok 1958. Za devět dní po fyzickém narození jsem se narodil znovu, tentokrát z vody a Ducha svatého, bylo to ve farním kostele ve stejném městě. Pak to již šlo tak, jak to běžně chodí. Přibývající centimetry, kila, první orientace v prostředí, ale také i v náboženském směru. Na tomto rozvoji, který jsem

 

 

absolvoval spolu s bratrem, mají nezastupitelný podíl naše rodiče, ale nejen oni. Život, výuka i výchova po stránce náboženské byl snadnější, než v současnosti. Doma se o Pánu Bohu moc nemluvilo, troufám si říct, že byl součástí života rodiny. Nijak jsem se nepozastavoval nad tím, že jsme se večer společně modlili, v květnu a říjnu desátek navíc, v postní době křížové cesty, maminka dbala na pravidelnou měsíční svátost smíření. Televizi jsme měli v obci jedni z posledních. Pamatuji si, jak jsme s bratrem naháněli rodiče k večerní modlitbě, abychom se mohli dívat na večerní film. Bez předcházející modlitby nebylo možné televizi pustit. A mnoho dalšího.     Dětství i dospívání, mnoho krásného, ale i lumpáren, jsem prožíval společně i s vrstevníky z obce. V tehdejší době pro vrstevníci, kteří nebyli součástí nedělní bohoslužby, bylo samozřejmé, že ctili adventní i postní dobu a ani oni nechodili na taneční zábavy. Nevím, zda prožívali události tak, jako my. Ale cosi to napovídalo.     Druhý kamínek – školní léta a kněžská léta: Do školy jsem chodil dvacet tři roků. A ještě plus. Bylo to zaviněné nejen větším počtem školských zařízení, kterými jsem prošel, ale také tím, že se mně nechtělo učit. Po ukončení devítiletky jsem se vydal za řemeslem, kterému mě učili v První brněnské ve Velké Bíteši. Zde mně dali také možnost řemeslo uplatnit po celých pět let. Současně jsem poznával tajemství strojařiny na večerní Průmyslové škole strojní. V závěru pětiletého studia uzrálo povolání ke kněžství, a proto jsem musel nejen doma s pravdou ven. Samotná cesta je na dlouhé povídání. Po přijetí na fakultu následovalo dalších pět let ve školních lavicích, zakončených kněžským svěcením a primicí. Bylo to v roce 1986. A co je to plus? Za šest roků služby v Brně u Minoritů, Tišnově, Uherčicích, mě otec biskup povolal ke službě v Církevním domově mládeže Petrinum a na Zdravotnické škole v Brně. Vykonával jsem ji dvacet jedna roků, a velmi rád na ni vzpomínám.      Třetí kamínek je současnost: Nyní vykonávám kněžskou službu ve farnosti Měřín a Uhřínov. Služba nese svoje radosti, starosti i bolesti, vyžaduje mnoho úsilí. Ptám se, co mám, ale i věřící máme v současné době dělat, na to klást důraz? Pán Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Věřím, že když se budeme starat o Boží věci, Bůh se postará o naše. Čím máme být ve farnosti? Knězem, tátou mámou, mladým, starým… To   všechno jsme. Myslím, že tím nejdůležitějším je, že mám být člověkem, který žije s Kristem. Kvůli sobě i kvůli druhým.    Občas slyším: Nezbývá nám nic jiného, než se modlit. Tato věta je spojena s určitou bezmocností nad situací v rodinách, v počtu kněží, ve společnosti. Pomyslím si, tak to nám toho zbývá ještě velmi mnoho. Ale proč se ještě nedějí zázraky? Modlitba nesmí být na konci, jen jako něco záchranného, ale jako první, na počátku jako světlo, vztah, cesta… Kdosi řekl: k tomu, aby člověk viděl, nestačí jen dobré oči, ale také dobré světlo. Ve světle vystupuje na povrch pravá krása, různé souvislosti, detaily.

 

 

Čtvrtý kamínek – společný dobrý skutek:  Těžko se rozhoduje o tom, co podpořit vašimi peněžními dary, které věnujete, jako projev lásky. Myslím, že budete souhlasit, že část odešleme na projekt LL – Likvidace lepry. Patrně víme, že lék, který dostane člověk včas a který ho uchrání obrovských bolestí, stojí pouze 200 Kč.

 

 

Pozvánky a oznámení.

 

 

Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě - katolický kněz,  P. Sylwester Jurczak, svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem. Telefonický kontakt: 733 741 473.

 

 

Plán poutí na rok 2023:  8. 5.  poutní výlet rodin s dětmi;  28. – 30. 7. – Východní Čechy; 20. – 26. 8. - XXIII. pěší pouť na Velehrad;  9. 9. – XIX. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka;   16. 9. – Kutná hora

 

 

Plán poutí NJ na rok 2023:

 

 

březen – Křižanov      duben - Měřín           květen – Nové Veselí             červen – Jimramov       červenec             srpen              září – Radostín         říjen Radešínská Svratka            listopad Jámy           prosinec  Olešnice.

 

 

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - kdo dřív přijde -..

 

 

Srdečné pozvání na 278. pouť NJ do Lysic - v úterý 14. února 2023 v 17 hodin – hlavní celebrant P. Dipl.-Teol. Jiří Landa ISch. kaplan  v Tišnově.

 

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 1. 2023. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

 

 

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém;

 

 

Vydává: Řím. katolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpovědný  redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, tel: 606948970

 

 

Doslovný přepis promluvy – amatérský překlad z rodného jazyka P. Marka:

 

 

 

Promluva P. Marka Polačika  při pouti Nový Jeruzalém v Olešnici:

 

 

Drazí spolubratři v kněžské a jáhenské službě, bratři a sestry! 

 

 

Ti co mně trošku poznali, ví, že jsem se nikdy nenaučil česky.  Moc se za to omlouvám, ale budu se snažit.  Pokud přestanete rozumět, tak se v lavici začněte modlit růženec.  Když jsem si mohl vybrat cokoli o Panně Marii – tak jsem si vybral jednu modlitbu o Panně Marii od svatého Jana Pavla II. je to modlitba o povolání.  Nejdřív ji přečtu, potom si ji trošku rozebereme: 

 

 

Maria, pokorná služebnice Nejvyššího.  Syn, kterého jsi zplodila tě učinil pokornou služebnicí lidství.  Tvůj život byl pokornou a obětavou službou.  Stala ses služebnicí Slova, když ti anděl oznámil Boží plán spásy. Stala ses služebnicí Syna, když jsi mu darovala život a zůstala otevřená jeho tajemství. Stala ses služebnicí vykoupení, když jsi odvážně stála pod křížem. Bok po boku trpícímu Služebníku a Beránkovi, který se obětoval z lásky k nám.  A v den Letnic jsi se stala služebnicí Církve a svým orodováním  ji neustále probouzíš k životu v každé době i v těchto těžkých a nepokojných časech.  

 

 

A modlitba pokračuje dál.  Ale zkusme se podívat na Pannu Marii, jako služebnici v těch jednotlivých zastaveních, které sv. Jan Pavel II. dává Panně Marii.  Co znamená Maria – služebnice?  Sluha nebo služebník je ten, kdo ví, že nad ním je někdo, kdo je větší. Jestliže ta první věc, kterou nás Maria učí, je že je obdarovaná.  Služebník není ten, kdo se příliš chlubí.  Služebník ví, že nad ním je jeho Pán.  Panna Maria sama sebe nazývá služebnicí. Je ta, která dostala, kterou Bůh obdaroval.  Je to protiklad proti jedné věci v našem životě a to je naše JÁ.  Myslím si, že zvláště my kněží, když se setkáme a neznáme se, tak začneme mluvit o tom, co jsem dokázali my sami.  Co jsem dokázal.  Ve skutečnosti to udělali ti, kteří jsou kolem nás.  Myslím, že trpíme nemocí vlastní důležitosti a je tam to naše JÁ.  Myslím si, že v životě P. Marie málokdy najdeme slovo JÁ.  Maria, která ví, že je obdarovaná, tak se stále cítí malou.  Ona když chválí, tak nechválí sebe, ale toho, od koho vše dostala. To je první věc, které si můžeme všimnout na P. Marii. Pokorná služebnice Nejvyššího.  V jedné knize jsem četl, že Maria jako matka nikdy nebyla ve chvílích, kdy byl Ježíš oslavován a oslaven.   O Marii nečteme při jeho slavném vjezdu do Jeruzaléma, kdy mu lidé volali sláva a hosana.  P. Marii nenacházíme ani ve chvíli, kdy se Ježíš ukazuje ve své slávě na hoře Proměnění.  Všechny tyto místa jsou oproštěny její přítomnosti.   Marii nacházíme všude tam, kde se mluví o Ježíšově bolesti a jeho kříži.  Tam je její místo.  To znamená, že Maria není nikdy na místech slávy.  Je vždy tam, kde se Ježíš obětuje nebo se mluví o tom, že oběť přijde.

 

 

Svatý Jan Pavel pokračuje – tvůj  Syn tě udělal služebnicí Slova. Co znamená služebnice Slova.  Služebník Slova není ten, kdo umí mluvit . Služebník Slova je ten, kdo umí mlčet.  Aby pak slovo, které potom řekne mělo váhu.  U Panny Marie mělo její slovo váhu ve chvíli, kdy dala život. Ona řekla ANO.  Žádný jiný lidský život se nepočal tím, aby Bůh a člověk řekli jenom slovo.  Ať se mi stane. V té chvíli její lidské ANO bylo tím, co dalo život.  Proto je Panna Maria služebnicí Slova. Služebník slova umí vážit slova, umí naslouchat, umí mlčet.  Myslím si, že v životě  jsou situace, kdy velmi silně vnímáme lidské slovo. 

 

 

Představte si, že jste u postele umírajícího, toho, kdo vám byl blízký, koho jste měli rádi.  Ten člověk mlčí, občas, kdy se probere ze své agonie, tak ve své bolesti řekne slovo.  To jsou slova, která si opakujete celý život. To mně řekla maminka, tatínek, manžel. 

 

 

V jednom vtipu o mniších se vypráví o tom, jak umíral jejich představený.  Mniši už nevěděli co by mu dali, aby mu to umírání odlehčili, se rozhodli dát mu trochu mléka.  Dali mu do toho trochu rumu nebo slivovice.  Když otevřel oči, tak jeho poslední slova byla: „Tu krávu neprodávejte, to mléko má velmi dobré!“  To si potom při vzpomínce na něj vždy opakovali.  

 

 

Panna Maria nemluví mnoho, ale když něco řekne, tak se něco stane! Dějí se dobré věci, když Maria promluví.  Proč tomu tak není u nás.  Protože mluvíme mnoho.  My nejsme lidé mlčení.  Možná je to tím, jak umíme používat komunikační prostředky.  Stále si s někým píšeme, stále s někým mluvíme, vedeme dialog.  Ale naše slova ztrácejí hodnotu, ztrácejí váhu.  Panna Maria, která je služebnicí slova,  nás vede k tomu, abychom  i my sloužili Slovu, které se stalo Tělem. Abychom to uměli, tak musíme mlčet.  Nesmíme se bát mlčet, nebát se, když doma nehraje rádio, není nic a nikoho slyšet. Nepotřebujeme být přehlušováni čímsi, abychom zaplnili prázdnotu našeho nitra.  Zkusme si vyprosit tuto první věc – i my kněží – aby se naše slovo stalo tím co probouzí k životu, tak se předtím musíme naučit mlčet – neumíme to.

 

 

Ta druhá věc je – papež píše:  Stala jsi se služebnicí svého Syna tím, že jsi zůstala otevřená jeho tajemství. Co to znamená být otevřený tajemství?   Myslím si, že zvláště vy rodiče, kteří máte děti,  máme pocit, že toho druhého známe velmi dobře. Ve starém zákoně máme příběh Samsona.  Víte, kdo byl Samson?  Silný muž, soudce.  Zamiloval se do Dalily.  Žena, která je tak podobná mnoho jiným ženám.  Ona potřebuje zjistit Samsonovo tajemství.  Ale proč?  Aby ho vlastnila.  Použije to tajemství proti němu.  Ostříhá mu vlasy.  Bratři a sestry – toto jednání je jednání, které je přítomné i v našem jednání.  Někdy přicházíme pod rouškou přátelství k těm druhým, když se potkáme, je úplně jedno kdo to je.  Chceme zjistit jak to funguje v druhých rodinách,  v jejich manželstvích,  v jejich životech. Ale pak přichází moment, kdy ty věci, které o těch druhých víme tak někdy umíme zneužít proti nim.  Tím, že chceme poznat do podrobností život toho druhého, tak ho chceme vlastnit.  Tím, že znám jeho tajemství, tak ho vlastním.  Jsou potom naše páky, skrze, které toho druhého člověka můžeme používat. V případě rodičů je to pocit, že své dítě znáte nejlépe.  Víte jaké jsou jeho myšlenkové pochody, vychovali jste ho, dali jste mu život a v určité chvíli neumíte stát s úctou před tajemstvím života druhého člověka.  Před tajemstvím života,  v kterém je ještě někdo jiný, kdo zná to tajemství a  tím je Bůh sám.  Panna Maria, i když dala život svému Synu, tak zůstala stále otevřená tajemství života svého Syna. To vidíme v momentě překvapení, kdy nachází dvanáctiletého Ježíše v chrámě.  Zůstala překvapená nad tím dítětem, i když ví, jak se dítě počalo.   Byla překvapená při jeho poslání,  on učí a ona s ním chce mluvit.  A Ježíš v té chvíli řekne, že jeho matka a jeho bratři jsou ti, kteří plní Boží vůli.  Panna Maria si musela ve svém nitru uvědomit, že není vlastníkem svého Syna, i když mu darovala život.  Postupně se stala učednicí.  Učednictví v ní roste, den ode dne.  Víc, než, že je matkou. Možná, bratři a sestry, učme se prosit o to, abychom i my stáli v úctě před tajemstvím druhého člověka. Stát před ním s úctou, když ten jeho život poznáme. To že ho známe, že známe jeho dějiny,  že známe jeho hříchy, že známe vnitřní svět toho druhého – to nám nedává právo zneužívat  tento život, právo řídit jeho život.  Být otevřený znamená – být překvapený, že Bůh  tam koná ještě něco jiné, s čím jsme nepočítali.  Toto je věc, kterou neumíme. 

 

 

Maria je ta, která je služebnice Slova,  služebnice Syna, služebnice tajemství.  Nakonec je služebnice vykoupení, když odvážně stojí pod křížem.  Co to znamená být služebnice vykoupení? V čem byla Maria jiná než my.  Myslím si, že když přijde do našeho života bolest nebo kříž, my té chvíli neumíme vstát  jako děti.  My buď Pánu Bohu často vyčítáme – protože máme pocit, že nás trestá.  Neumíme stát s odvahou, jako ten, kdo ví, že je stále milovaným Božím dítětem, i když prožívá bolest.  Maria stojí jediná, nezoufá si, ví, že je Bůh přítomen. Stát se služebnicí vykoupení, znamená být tím, kdo se nebojí přinášet oběti.  My jsme měli v rodině babičku – maminčinu maminku.  Byl to člověk, který nás mnoho naučil co to znamená přinášet oběť jako dobrovolný dar.  Malé i velké.  Pamatuji se na to, když mně vyprávěla, kdy a kde začínal její příběh.  Dnes by měla kolem devadesátky – tak jako někteří z vás.

 

 

Říkala, že když byli malé děti, tak v postním období, kněz mluvil o tom, že máme Ježíšovi dát malý dárek, oběť. Co jsme mohli my malí, v té době dát?   Slyšeli jsem v kostele kázání – ale co jsme mohli obětovat.  Sladkosti nebyly, televize v té době ještě nebyla, jídla bylo tehdy málo.  Potom, když seděla v kostele – tehdy sedávali lidé přísně rozděleni – muži, ženy, děti zvlášť.  A ona se velmi zvědavě rozhlížela a dívala se zvědavě kdo kdy přišel a co má, kdo oblečené. A tak se stále zvědavě ohlížela dozadu.  Když kněz říkal v postním období, že je třeba dát Pánu Ježíši nějaký obětní dar z lásky.  Tak si tato malá holka dala předsevzetí, že se při každé mši svaté ohlédne jenom dvakrát.  A to ostatní obětuje – to bude její oběť.   Poprvé se otočila hned na začátku a to druhé otočení si šetřila až na konec.  To byla chvíle, kdy se jako malé dítě učila dávat dary.  A tak to bylo postupně, nejdřív nemohla mít děti, potom ty první zemřely po narození,  nakonec slíbila Pánu Bohu, že jím darované dítě mu obětuje.  Narodil se syn a ten se stal knězem.  Potom Vladimír – také se stal knězem a nakonec měli těch dětí jedenáct.  Ale Josef  - vy matky, které máte děti, které mají  své rodiny, tak víte, že je o ně postaráno.  Ale, když máte svobodné děti a nebo maminky kněží – mají pocit, že v jejich životě něco chybí.  A tak k Josefovi chodila často pomáhat na faru.  Když mu bylo 48 roků, ostal plicní embolii a zemřel.  Během patnácti minut.  Když ji k němu přivezli, tak se vyplakala ze své bolesti a potom si vzpomenula na chvíli před necelými padesáti roky, kdy řekla:  „Pane, pokud mi dáš dítě, tak ti ho obětuji.“  Tehdy jsem pochopila, že Pán Bůh můj dar přijal, moje modlitba byla vyslyšena.   Potom zemřel další syn, Matěj.  Potom dostala rakovinu. Celý život měla nádherné dlouhé vlasy, které jí všechny vypadaly, měla holou hlavu.  Celý život se učila dát vše co prožívala jako dobrovolný dar Ježíšovi.  My jsem nikdy nevěděli – jsme velká rodina, která se scházela na křtinách, svatbách – my jsme nikdy nevěděli, že se babička postí.  To byla žena, která se stále smála,  stále něco jedla – alespoň nám to přišlo, že stále něco jí.  Až byla nemocná, tak jsem se dověděl, že maso nejí v pondělí, středu a pátek.  Sladkosti v úterý a ve čtvrtek.  Aby si nikdo nevšiml, že se postí, tak si do úst něco hodila a my měli pocit, že babičce chutná.  Jednu tyčinku žmoulala víc než deset minut a to všechno dával Ježíšovi jako dar. Když už byla ve stavu zmítání mezi dny naplněnými bolestí a dny, kdy normálně žijete – tak si rozplánovala dny, které byly naplněny bolestí – za koho je bude obětovat.  Měla čtyřicet vnoučat a každému věnovala postupně jeden den  bolesti.  Za kněze obětovala každé pondělí.  Tam jsem se naučil, jak přinášet oběť, přinášet ji dobrovolně jako dar.  Když umírala, tak se jí naši rodiče ptali:  „Mami, proč?“   To je naše otázka proč?  A ona, která ležela na smrtelné posteli, říkala: „Neptej se proč – Pán Bůh vi, kdo to potřebuje!“  Toto znamená člověka, který dává oběť dobrovolně, ne proto, že musí, dává ji z lásky. 

 

 

Panna Maria je v modlitbě sv. Jana Pavla II. ženou, která stojí pod křížem odvážně.  To znamená, že tam stojí, jako dcera, která důvěřuje a také jako ta, která umí tuto oběť přinášet bez toho, aby se ptala: „Proč?“  A k tomu  vás, bratří a sestry, zvu – přinášet  oběti, ne tehdy, kdy nás k tomu život přitlačí, ale dát je z lásky k Pánu Bohu vždy – i když nemusíme. Volby je na mně. Musíme se to učit, aby jednou, až budeme staří a nemocní, abychom uměli dát z lásky svůj život, nemoc, opuštěnost.  Toto se učíme celý život.  To se nenaučíme ve chvíli umírání.

 

 

Potom je tam ta polední věc, abyste se nebáli, že neskončím.  Když jsme byli na vysoko škole, tak nám pan profesor v homiletice dal jedno základní pravidlo pro kázání:  „Když budete dlouho kázat, tak během promluvy třikrát řekněte „Na závěr…“ Když to použijete, tak předejdete infarktu u posluchačů, protože budou žít stále v naději, že už to skončí.  Také vy tomu věřte, že už to skončí. 

 

 

Ta poslední věc – Panna Maria je  ta, která v den Letnic se stává služebnicí Církve.  Co to znamená?  O Letnicích je Panna Maria znázorňována s apoštoly.   Apoštolové byli muži, kteří tam, kdy měli být – tak nebyli.  Víte, kolik napětí můžeme udělat, když neustále připomínáme druhým jejich chyby.  Panna Maria je mezi muži, kteří se – když je ona a Ježíš potřebovali – tak se nezachovali jako muži.  Nic jim nevyčítá, je tam s nimi.  To je postoj mnoha lidí a věřících lidí dnes, kteří mají pocit, že církev dnes má jen nedostatky.  A tím, ž ty nedostatky vidíme, tak si na mnohých místech vytváříme nové společenství.  Společenství mimo kostelů, kde se nějak scházíme, protože máme pocit, že naši kněží nejsou dost zbožní, že liturgie se neslaví, tak jako by se měla slavit, že jsou tam mnohé chyby, selhání a tak, proč bychom se měli setkávat s těmi, kteří selhali.  A tak se rodí jiné společenství.  Panna Maria měla plné právo, aby si řekla:  „S těmito muži, už nikdy nic nechci mít.“  Ona to právo měla.  A my ji v den Letnic nacházíme právě mezi nimi.  Ona – matka, ta která byla opuštěná matka, tak je stále s těmito muži.  Zkusme si vyprosit tuto věc.  Když vidíme v našich farnostech momenty, které  nejsou dobré a které nás vedou, abychom si vytvářeli nové, dokonalé společenství,  zkusme prosit o to, abychom uměli v té chvíli zůstat.  Panna Maria je služebnicí Církve.  Stále jsem přemýšlel o tom, co to znamená být služebnicí Církve. Myslím si, že to je to co dělá Panna Maria za dva tisíce let. 

 

 

V jedné knize jsem četl, že Panna Maria má zvláštní úkol, že když nás Pán Bůh zve k něčemu, co je těžké, tak my neumíme tyto úkoly přijmout.  Pán Ježíš tam zve Pannu Marii.  A my je tam zveme tím, že se modlíme sv. růženec.  Panna Maria má v Církvi jeden úkol – pomáhat nám plnit Boží vůli.  Čím nás to učí?  Tím, že nás neustále zve k modlitbě. Myslím si, že služebnice Církev je žena, která dělá neviditelnou práci, kterou je modlitba. My ve společenství Církve děláme rádi věci navenek. Viditelné věci.  Ale ne vždy se snažíme „jenom modlit“.  Kteří se nebojí ztrácet čas tím, že se za Církev obětují,  tím, že se za ni modlí. V mnohých farnostech se nenajdou lidé,  kteří se před mší svatou modlí růženec. Často mám pocit že tam chybí společenství nebo člověk, který by si sedl, pozdravil Pána Ježíše, aby ho prosil.  Možná, když vás vidím, jste tu mnozí starší lidé, kteří jste na mnoha místech zapojení do různých činností.  Mnohdy podléháte pocitu – nemám co dát.  Ale máte stále co dát. To co dáváte je modlitba – služba Církvi.  Církev může být jen, když zde budou ti, kteří se nebojí, kteří se nebojí ztrácet čas před Pánem.   Maria je ta, která služebnice Církve, ne tím, že ukazuje směr, ale tím, že prosí.  Přednáší naše prosby k nebeskému Otci a nás vede k tomu, abychom neustále prosili. 

 

 

Bratři a sestry, popřemýšlejme nad těmito slovy.  Stát se služebníky Slova, stát se služebníky lidí, kteří dávají život – stát před nimi s úctou.  Nevlastnit je. Abychom se stali služebníky vykoupení, tím, že se učíme přinášet oběť. Prosme o to, abychom po vzoru Panna Marie stali služebníky Církve, tím, že se modlíme za Církev.  Kéž nám Panna Maria, naše matka v tom pomáhá.  Když se to naučíme my sami v našich rodinách.  Nový Jeruzalém je prosba za nové povolání  - my kněží jsem často takoví, jak jsme to zažili v našich rodinách, jak jsme to viděli na našich rodičích.  Proto vás prosím, abychom to co  vidíme na životě Panny Marie, to jak bychom měli žít my kněží, nebojte se žít vy sami.  Abychom také my, díky Vašemu příkladu, mohli stát. AMEN.