Mariánská prosebná pouť Nový Jeruzalém každý měsíc v r. spásy 2025 - Úterý 8.4. v 18 h. v Měříně

Nový Jeruzalém č. 4/2025

Zpravodaj pro 304. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Měříně – v úterý 8. dubna 2025 v 18 hodin.

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Lysicích:

V úterý 11. března 2025 na mši svaté při pouti NJ bylo asi 180 věřících. Pán Bůh odplať deseti kněžím za jejich službu při zpovídání a za mši svatou.

     Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

      3) o vzrůst víry v našem kraji           4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

       5) o život těla a duše pro všechny počaté děti       6) na smír za hříchy celého světa

 

    Promluva Mons. Jindřicha Bartoše při pouti Nový Jeruzalém v Křižanově:

Ve starozákonním čtení jsme slyšeli, že když Bůh pošle déšť, tak ne proto, aby se mu to vrátilo zpátky, ale aby to oživilo zemi, aby se to vrátilo v tom, že všechno z toho roste, že z toho všechno žije. Aby se to vrátilo s užitkem. A to je obraz pro Boží Slovo, aby se vrátil s užitkem to, co nám Bůh nějakým způsobem pošle. Představme si pramen. Voda z něj proudí a my si z něj odneseme jenom tolik, jak velkou máme nádobu. A ta nádoba je obraz naší bytosti a scházíme se k modlitbě a Božímu Slovu, aby ta naše nádoba se nějakým způsobem rozrůstala, zvětšovala. Aby z toho pramene mohla nabrat co nejvíc. Jsou některé prameny, které tečou pořád. Jsou některé, které pořád netečou. Na poutním místě Křemešník je pramen, který teče jen zjara a skončí kolem svátku Nejsvětější Trojice, když je tam hlavní pouť. Zřejmě je napojován nějakou tou zimní vláhou, která v létě končí. Ale trošku to naznačuje, že ten pramen se nám nenabízí tak veliký vždycky. A to je JUBILEJNÍ ROK. Nabízí se nám mimořádný pramen. A záleží na tom, jak je na tom ta naše nádoba. JUBILENÍ ROK nevznikl tak, že to vymyslel papež, ale v historii JUBILEJNÍCH ROKŮ se říká, že o Vánocích v roce 1300 začaly spousty poutníků chodit do Říma k hrobům apoštolů. Když se jich ptali, proč tam v tuto dobu mimořádně chodí, říkali – byli to poutníci ze středu Evropy: „Naši dědové nám vyprávěli, že když se lomí století, tak je to mimořádný čas, kdy můžeme od Boha získat mimořádné odpuštění, když přijdeme k hrobu apoštolů.“ Nikdy se o tom nic nepsalo, že by to takto fungovalo. Papež tomu vyšel vstříc této víře poutníků. Našli ve Starém zákoně to, co četl Pán Ježíš od proroka Izaiáše v Nazaretské synagoze. „Přišel jsem vyhlásit milostivé léto Páně.“  Tak k tomu papež určil odpustky, které je možné v takovém roce – milostivém – získat. A tak začaly SVATÉ ROKY. Nejdříve po sto letech, potom po padesáti a pak po pětadvaceti. A to je ten letošní – po pětadvaceti. Mezi tím ještě nějaký mimořádný. Ten příští by měl být v roce 2033, až se bude vzpomínat na dva tisíce let od smrti Kristovy. Je to mimořádný čas, mimořádná nabídka. Objevil se mimořádný pramen ze kterého můžeme brát. Nabízí se nám odpustky milostivého roku. Trošku k tomu, co to pro nás může – mělo by - znamenat. Řeknu takový dětský příklad. Představte si, že děti občas udělají to, co nemají. Hrají v kuchyni fotbal a skončí to rozbitým oknem. Co musí následovat? Je potřeba, aby se přiznaly rodičům. Omluvily se a řekly, že si příště dají pozor. Dobří rodiče řeknou: „Je to v pořádku, můžeme si podat ruce. Doufáme, že se to už nestane.“ Vztahy se narovnaly, nemusí se na sebe zlobit. Jenomže něco zůstalo – rozbité okno, táhne nám do domu. Ještě musí něco následovat, to rozbité okno musí zaplatit jen rodiče, na to děti nemají. Je to jejich věc, oni to musí vzít na sebe. Mohou dětem říct – to okno zanesete ke sklenáři a potom tady uklidíte. To je příklad z běžného života, jak je to mezi námi a Bohem. Dopustíme se hříchu, prosíme Boha za odpuštění, litujeme toho, uděláme dobré předsevzetí, dostaneme rozhřešení ve svátosti a doufáme, že naše vztahy s Bohem jsou zase narovnané. Ale – něco se stalo, něco zůstane. Třeba jsme někoho nazlobili a on si to pamatuje. Tam se vztahy nenarovnaly, ale ne vždycky víme, jak to vlastně je. Nevíme, v kom ty hříchy ještě působí, komu jsme dali špatný příklad. Kdy jsme i obecně do světa vnesli nějakou negaci, něco nedobrého. A ono to někde dál duchovně žije, ani nevíme kde, to ví jen Bůh. Do toho nemůžeme zasáhnout, do toho může zasáhnout jen Bůh. Věříme, že Pán Ježíš to zaplatil. Dal svůj život na kříži, je to vyrovnané. A nám říká, vy byste pro to mohli něco udělat, aby se to dalo do pořádku. Aby zmizela ta negativní stopa, kterou jsme tady nechali, která tady za námi někde je. Když si to tak projdeme, nemůžeme říct, že za námi není nějaká nedobrá vzpomínka, která může žít v druhých lidech. Aby se tato stopa mohla srovnat – to může způsobit jen Bůh. Aby to tak netížilo, i když to může zůstat v paměti lidí, aby to dál nepůsobilo negativně. Tak říká: „Musíte pro to přece něco udělat.“ Tak jako ty děti, které musí něco udělat pro to, aby se to okno zasklilo. A jsou ty podmínky, abychom získali odpustky (odpuštění časných trestů). Odpustky znamenají, že ty negativní stopy, které tady jsou, se mohou narovnat, odstranit. Byl by to ideál, kdyby mohli všichni lidé získat ODPUSTKY. Kdyby zmizelo všechno to, co za námi zůstává. Kdyby v té chvíli až zavřeme oči, už nic takového nezůstalo. Když odejde člověk smířený s Bohem a s lidmi, ještě něco takového zde může zůstávat. S Bohem je to srovnané, určitě jednou bude Bohem přijat, když se s ním smířil. Ale ještě to nějakou dobu bude trvat, ještě se bude muset něco narovnat. Přece nemůže být někdo v nebi a tady na zemi si z něj někdo jiný brát špatný příklad. To se musí napřed nějak napřed srovnat. To přece nejde dohromady, jestliže tam něco takového zůstalo. Věříme, že Bůh do toho může zasáhnout, Bůh to může ukrátit, Bůh to může srovnat. Když říkáme plnomocné odpustky, tak říkáme, že Bůh může všechno srovnat, naplno, beze zbytku. Protože naše dispozice k získání těch odpustků není obvykle tak dokonalá, platí pro nás spíš ty částečné odpustky, při kterých nám bude narovnáno alespoň něco. A proto to musíme konat znovu a vícekrát a doufáme, že na vícekrát se to nějak narovná. Můžeme to udělat za sebe a svůj život a potom za zemřelé, kteří pro to už nemohou pro to nic udělat, ale z jejich života zde něco ještě takového zůstalo a jejich věčnost je tím ještě pořád poznamenaná. Někde pořád ještě jsou ještě na cestě, aby tam mohli dojít. K tomu jsou ty nějaké podmínky. Řekl bych to tak obecně než to obvykle říkáme. V 1. řadě je potřeba, abychom byli v tom nejlepším vztahu s Bohem. To tedy být po svaté zpovědi a přistoupit ke svatému přijímání. Říkáme také, když nemáme žádnou zálibu v hříchu. Mít zalíbení v hříchu, to neznamená, že zrovna teď toužíme po něčem špatného, co bychom chtěli udělat. Zalíbení, to jsou často vzpomínky, ke kterým se vracíme, když někdo třeba říká: „Já vím, že to bylo špatné, co jsem udělal – že jsem někoho obelstil, ale pro mě to byla taková radost, jakou jsem v životě neměl. Tak se mi to podařilo, když si na to vzpomenu, tak z toho mám opět radost.“ Toto je zřejmá záliba v hříchu. A věc, která je už stará, tak se těmito vzpomínkami vrací a člověka to těší a nelituje toho tak, jak by toho litovat měl. Rozumem uznává, že je to špatné, ale cítím to nějak jinak. I tak to může být. Takových věcí, kdy stačí, aby se o to zavadilo a už to zase v nás ožije, je mnoho. Třeba špatný návyk, který se nám stále vrací – třeba braní Božího Jména nadarmo – a většina špatných zvyků, na které jsme naučení. Když pro to člověk nic nedělá, tak v tom může mít zalíbení. Aby vztah k Bohu byl co nejlepší, je potřeba, aby se i na toto myslelo. Aby zalíbení ve věci, která není dobrá, už v nás nebylo. Aby se od toho člověk mohl distancovat. Těžko může člověk říci, že už to tak opravdu umí, nebo že to tak dělá. Je to potřeba hledat. Tak to je ta jedna věc. Aby byl v co nejlepším vztahu s Bohem. Druhá věc je, aby byl ve vztahu s Církví. Musí do Církve patřit, musí být rád, že je v Církvi. Přestože ví, že Církev má různé slabosti, které v dnešní době zažíváme jako krize. Člověk nemusí být nadšený vším, co v Církvi potká. Přesto do Církve rád patří, i když je taková po lidské stránce nedokonalá a hříšná, protože to tam i sám vytváří. Vždyť i já to tam svým životem také nesu. A i když všechny moje hříchy nejsou známé, Bůh o nich ví a ono to tam něco působí. Nikdy nemohu říct, že jsem do té krize církve nějak nepřispěl. To je to, co pak zjednodušeně řekneme, že se modlíme na úmysl Svatého otce, protože Svatý otec nejlépe ví, co Církev potřebuje. Tím se to dá v krátkosti vyjádřit. Tím, že chci patřit k Církvi, že jsem rád v Církvi, že dělám všechno, co mohu, abych Církvi prospíval. Aby její život rostl a kvetl, aktivně se do toho zapojuji. To je druhá věc vedle toho být co nejvíc spojen s Bohem. Třetí věc je udělat mimořádný skutek, který je s tím spojen a který papež doporučuje. Svatý rok s sebou nese nějakou pouť. Dokonce téma toho roku je POUTNÍCI NADĚJE. Víte, že svět, který je v pohnuté situaci potřebuje naději. Ta pohnutá situace je o to těžší, že můžeme smutně říci, že proti sobě stojí křesťané. I když se to ideologicky tak nepředkládá, přece jenom v Rusku, na Ukrajině, u nás i v USA to jsou všechno křesťanské země, které prošly křesťanským vzděláním. Po staletí, po generace, a teď bohužel stojí proti sobě. A to je pro křesťany špatná vizitka. Doufáme však, máme naději, že se křesťanské národy přece jen usmíří. Ale to musí být spousta lidí, kteří to budou Bohu předkládat. A kteří se ve společenství modlí za mír. Za to pochopení a za porozumění, aby se z té kritické situace svět dostal. Denně Svatý otec říká: „Ta naděje je, v Bohu je vždycky naděje. Když se někdo obrací k Bohu, je to naděje, že to bude jinak. Kdo jiný ji má vnášet do společnosti než křesťané. Pak říká – poutníci jsou ti, kdo procházejí mezi ostatními lidmi a putují na posvátná místa. Proto zve všechny k hrobům apoštolů – do Říma. Tomu, kdo nemůže do Říma, tomu biskupové určují jiná místa v diecézi, která byla slavnostně vyhlášena. Tam máme putovat, to ať jsou cíle našich poutí. Když člověk nemůže podstoupit ani to,  ať si sám najde kousek poutě. Vím, že někdo zvládne mnoho kilometrů, ale pro někoho s holemi je třeba maličká cesta do vlastního kostela nebo ke kapličce na návsi už dost dlouhá pouť. Ale je-li to pouť s tím úmyslem, věříme, že má svou hodnotu. Poutník něco zanechá doma a vydá se s tím nejnutnějším, protože toho moc neunese, zbytečně by se zatěžoval. A to je takový obraz života. Víme, že putujeme do Božího království, do nebe. Evangelium říká, že tam vede úzká cesta a těsná brána a tou se neprojde s velkými baťohy s mnohými věcmi. Víme, že jednou tady všechno zůstane a člověk si odnese jen to, co má v nitru. Na jednom místě Písma říká apoštol Pavel: „Pak už budou mít cenu věci neviditelné. Ty viditelné všechny pominou, ty tady všechny necháte. Ale ty neviditelné zůstanou, zvláště úmysly, s jakým jsme to konali. S jakou poctivostí a pravdivostí, s jakou velikou vírou, s jak velikou láskou, jsme ty vztahy prožívali a tak podobně. To jsou hodnoty, které se dávají na každé pouti najevo. Tak jako za sebou necháváme nějaké negativní stopy, je potřeba, abychom za sebou nechali také pozitivní stopy – to jsou samozřejmě výsledky našich dobrých skutků našeho života. Při pouti jako bychom do těch svých špatných stop dávali jiné stopy. Dávám do svých špatných stop dobré, posvěcené, aby se to proměňovalo. Má to takový hluboký, symbolický smysl.  Víte, že mnoho lidí nyní směřuje do Compostely ve Španělsku, k hrobu sv. Jakuba. Tam se říká, že dekret o poutnictví může dostat jen ten, kdo ujde alespoň 100 km pěšky. To je považováno za takovou normu. Teď ve svatém roce, kdy se má směřovat k Římu, máme připravenou pouť dlouhou 100 km do Říma. Z města Rieti je to do Říma asi 105 km. To znamená, že se musí přijet do Rieti vlastní dopravou a tam se potom zúčastnit té poutě, která bude asi tři a půl dne, tak asi po třiceti km denně až do Říma, s tím, že tam je zabezpečeno, kde se bude nocovat, kde bude hygiena apod. Můžete se přihlásit do konce března nebo u nás. Je možné se toho zúčastnit, je to na konci června. Na poutích poslední etapu nebo poslední kousek chodíváme naboso. A to je velmi symbolické. Vzpomeňte si, když se Bůh zjevil Mojžíšovi z hořícího keře, tak mu říká: „Zuj si opánky, protože zem, na které stojíš je svatá.“ My k té zemi patříme, když máme dobré boty, tak to necítíme. Ale když stojíme na boso, tak to cítíme. Každý kamínek, zvlášť, když na to nejsme zvyklí. Ale nejde jen o to, že patříme k zemi, kterou nám Bůh dal a máme ji také chránit, opatrovat, vzdělávat. Životem na té zemi získat spásu. Ale když se vyzujeme, nohy obvykle páchnou. To je známka toho, že před Bohem jsme takoví, jací jsme a musíme to pokorně uznat před Bohem, že to není vždycky nejlepší. Že náš život není nejlepší. Náš život je někdy takový, jako když chodíme ve vychozených botech, které máme vyšmajdané, podle toho, jak divně chodíme. Když ty boty vezmete, poznáte jak vlastně dobře nebo špatně člověk chodí, podle toho, kterou botu máte ochozenou, jestli tu vlevo nebo vpravo. Ty špatně vychozené boty, to je takový ten navyklý život. Už jsme si tak zvykli, jak to v tom životě vlastně chodí. Děláme navyklé věci. Ale občas je potřeba udělat něco, co není návykem. Co jsme nikdy předtím neudělali. Odhodlat se něčemu mimořádnému. Jako když si vyzujeme boty a najednou je to úplně jiná chůze, ale musíme si dávat pozor. Najednou jste vykolejeni z toho běžného běhání v těch vychozených botách. To se nám také letos nabízí. Jde o to, abychom se rozhodli pro věci, které jsou něčím mimořádné. Máme-li získat něco mimořádného od Boha, tak ON očekává, že se pro něco mimořádného rozhodneme. Každý podle toho, jaké možnosti a schopnosti má, že někdy udělá to, co nikdy neudělal. Řekne si: „Tak už léta na to myslím, tak teď je na to doba. Kdy jindy?“ Na Popeleční středu jsme četli: „Teď je ta doba příhodná. Teď je ten den spásy.“  Když to nebude teď, zase to odložíme. A nebude to nikdy. Tak je to potřeba říct. Tak to nemusí být jenom o pouti, ale v každém jiném dobrém. V tom, co cítíme, že bychom mohli a měli udělat. Všechno to má nějaký dopad. Nejenom na nás osobně, ale ono to má také dopad na svět, ve kterém žijeme. Na závěr jeden malý příběh. Básník Jan Zahradníček byl v padesátých letech uvězněný jako politický vězeň. Vzpomíná, že když je vyvedli do toho betonového dvorku, v kterém se mohli projít, kde bylo všechno hrozně šedé, nebylo se na co podívat. Všiml si, že na maličkém kousku hlíny, která tam zůstala, ve vlhku, které tam bylo, roste něco zeleného. Byl to takový malinký šípkový keříček, který se tam uchytil. Psal: „To bylo vždycky pro mě potěšení, v této šedi bylo něco, čeho jsem se mohl zachytit. Kousek života. Přitom jsem musel dávat pozor, aby si toho nikdo z dozorců nevšiml. Protože, kdyby viděli, co to pro mě znamená, šli a zašlápli by to. Jenom jeden z těch dozorců to věděl. A nic nedělal, nic neříkal. Tak to pokračovalo, časem na tom keříčku bylo poupě, které se tam objevilo a postupně začalo rozkvétat. Já jsem jednou šel, a to poupě jsem ulomil a když se nikdo nedíval, tak jsem to tomu dozorci, který o tom věděl, dal do ruky. Ten byl z toho překvapený, vykolejený. Zřejmě toho Zahradníčka dobře znal, a proto mu pošeptal: „Já vím, kam byste to rád poslal. Nebojte se, já to udělám za vás.“ A když se vracel z práce, zastavil se někde v kostele a položil tu růžičku na oltář. Tím to jakoby skončilo. Ale za čas v Litoměřicích, kde jsme studovali, byl jeden kněz, který tam byl zřejmě vězněný spolu se Zahradníčkem. Říkal nám, že jednou k němu přišli snoubenci, žádat o svatbu. A snoubenka říká, snoubenec není pokřtěný a chtěl by se před svatbou dát pokřtít. A tak si sedli, on se vyptával, jak to s jejich životem je a najednou viděl - když zapisoval rodiče – povědomé jméno. Nakonec došli k tomu, že je to syn toho dozorce, který básníkovi Zahradníčkovi tolik pomohl. Tu kytku donesl do kostela, asi byl nevěřící, udělal to z takové přirozené dobroty. Ono se to na té další generaci mimořádně projevilo tím, že jeho syn skrze snoubenku našel cestu k víře. Často takové příběhy zůstanou skryté, moc se nezkoumá, kde se to v člověku bere. Ani se to neví, ani to není možné zkoumat. To je jen jeden takový příklad, kdy se zdá, že je to takové zřejmé. Že ty modlitby a ta dobrota člověka se někde projeví. Bůh ví, kde je to potřeba. V Padově je vedle sv. Antonína také hrob svatého Leopolda Mandiče. To byl kněz kapucín z Chorvatska, který přišel do Padovy, stal se tam věhlasným zpovědníkem, zemřel v roce 1942. A o něm se píše, že se chtěl celý život obětovat za to, aby v tom jeho Chorvatsku, kde je spousta pravoslavných křesťanů, se vrátili do katolické církve. Tam pro to hodně dělali, ale nemělo to žádný ohlas. Nakonec ho představení poslali do Itálie. A vše jakoby úplně zapadlo. A najednou v té Padově dostávali dopisy z kapucínského kláštera v Brazílii, že tam jsou přistěhovalci z Evropy, pravoslavného vyznání, a že k nim chodí a chtějí se stát katolíky. Bratři psali, že nevědí, co se děje, že pro to nic nedělali. Chodí sami. O co usilovali doma, se projevilo na druhém konci světa. Proto doufáme, že naše prosby za pokoj a mír se projeví na jiném konci světa. Tam kde je to potřeba, tam, kde to Bůh potřebuje. Pokud mu věříme, nemůže být větší oddanosti k němu, než, že to na něm necháme. AMEN.

 

Sbírka: Po uhrazení nutné režie poutě NJ jsme darovali 16 000 Kč na pomoc Africe. Poděkování patří také místnímu faráři P. Josefu Pohankovi, panu varhaníkovi a místním farníkům, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili. A především: „Pán Bůh odplať za každodenní modlitby svatého růžence na úmysly Nového Jeruzaléma.“

O. Pavel Kafka, generální vikář brněnské diecéze

Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště: Pocházím z Náměště nad Oslavou, kde jsem prožil celé dětství a kam se rád vracím za svými rodiči, bratrem a jeho čtyřmi dětmi. Po maturitě jsem se v roce 1992 přihlásil do semináře. Nastoupil jsem do tzv. nultého ročníku v Litoměřicích. Pak následovaly dva roky v Olomouci na fakultě, opět rok v Litoměřicích, tentokrát v roli prefekta Teologického konviktu. Studia jsem dokončil v Římě na Papežské Lateránské Univerzitě. Po jáhenském svěcení a roční praxi v Brně-Bystrci jsem byl v jubilejním roce 2000 vysvěcen na kněze. Dva roky jsem kaplanoval v Blansku, sedm let farářoval v Kunštátu a sedm let působil jako děkan v Hustopečích. V roce 2016 mě biskup Vojtěch požádal, abych s ohledem na blížící se hospodářskou samostatnost naší diecézi začal budovat rodinu donátorů ochotných přispívat na platy kněží. Během toho jsem působil v Brně u Máří Magdalény a následně jako farář v Domašově a Svatoslavi. Když se v roce 2022 stal biskup Pavel Konzbul našim diecézním biskupem, požádal mě, abych přijal službu generálního vikář, kterou aktuálně zastávám.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Mnoho věcí. A patří za to rodičům poděkování. Předně mi předali víru a dali mi svobodu, když jsem se rozhodl stát knězem. Oba rodiče se živili jako soukromí podnikatelé. Díky tomu jsem si uvědomoval hodnotu lidské práce, peněz, námahy a myslím, že jsem okoukal i kousek podnikavosti a smyslu proto, aby věci dobře fungovaly.

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Poprvé jsem o tom uvažoval někdy ve třetí třídě. Ten první nápad, který mě zaujal si pamatuji dodnes. Rád Boží povolání přirovnávám k přihrávce ve fotbale. Je to krásná přihrávka, přesně na hráče, který se dostal do životní šance a nezbývá než tuto šanci proměnit.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Ty žijící si netroufám jmenovat. A z těch nebeských mám rád obzvlášť Dona Bosca a faráře arského.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Možná to zní vznešeně, ale za nejdůležitější a nejkrásnější považuji, že mohu být prodloužením Ježíšova lidství tady a teď. Pro každého, s kým se potkám. Nejde jen o to, být „jako Ježíš“ ve smyslu jen ho napodobovat, ale díky moci Duchu Svatého opravdu zosobňovat Ježíše. Pak je totiž nejkrásnější úplně všechno a je jedno jakou podobu kněžská služba má a kde se koná.

 

Jubileum 2025 – zpráva o jedné z mnoha mimořádných milostí.

Věřící (katolický křesťan) může v tomto milostiplném roce – při splnění všech nutných podmínek, kterými jsou – úmysl získat odpuštění časných trestů, nemít zalíbení ani ve všedním hříchu, stav v milosti posvěcující, svátost smíření v blízké době, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce, předepsaný skutek –       získat dva plnomocné odpustky za jeden den!

Je to možné, když v tom dni věřící přijme ve svatém přijímání dvakrát Pána Ježíše. (podmínkou pro druhé svaté přijímání je účast na celé mši svaté). Tento druhý odpustek může získat jen pro duše v očistci (podobně jako od 1. – 8. listopadu). (Toto je obsaženo v „Pravidlech pro udělování odpustků během řádného Jubilejního roku 2025 ze dne 13.5. 2024)

 

Pozvánky a oznámení.

Křižanov: Kostel sv. Václava je otevřen k modlitbě věřících každý den od rána do večera. Každou neděli od 15 – do 17 hodin je zde přítomen místní farář P. Josef Pohanka a nabízí věřícím přijetí svátosti smíření (sv. zpověď) nebo duchovní rozhovor.

 

Slavkovice: Poutní kostel Božího milosrdenství: svatá zpověď v sobotu a v neděli od 14 do 17 hodin, na první a třetí sobotu v měsíci již od 10 hodin.

 

Duchovní služba v Nemocnici Nové Město na Moravě – katolický kněz, P. Sylwester Jurczak, nemocniční kaplan - svátost nemocných, svátost smíření, sv. přijímání, rozhovor s pacientem. Telefonický kontakt: 733 741 473  

 

            

                         Plán poutí na rok 2025:

26. 4. – Vídeň (Rakousko)

24. 5. - poutní výlet rodin s dětmi Hrabyně a ZOO Ostrava

24. – 27. 7. 2025 – poutní výlet na Východní Slovensko II. Program bude velmi podobný jako v roce 2024 – jsou k tomu dva důvody – jednak se někteří přihlášení nemohli loni zúčastnit a někteří, kteří tam byli by tam chtěli znovu. Hlavním cílem bude Litmanová (Panna Maria), Vysoká nad Uhom (bl. Anna Kolesárová) a Smižany (Boží milosrdenství). Protože jsem objednal autobus, řidiče a ubytování v poutním domě, je možné se už přihlásit - autobus se už pomalu zaplňuje.

17. – 23. 8. - XXV. pěší pouť na Velehrad

13. 9. – XXII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka

17. – 19. 10. – poutní výlet do Severních Čech

23. – 25. 5. - V. kongres o Božím milosrdenství Slavkovice

Pátek 23. května mše sv. na zahájení 17.00 / Mons. Vojtěch Cikrle, emeritní biskup brněnský

Sobota 24. května Mše sv. v 16.00 / Kardinál Dominik Duka

Neděle 25. května Mše sv. na závěr kongresu Ustanovení poutní svatyně ve Slavkovicích 15.00 / Mons. Pavel Konzbul, biskup brněnský

25.7. - Pěší pouť k Božímu milosrdenství

Kromě dálkových proudů má letos i etapu pro starší lidi a rodiny s malými dětmi

Pátek 25.7. Sirákov – Nové Veselí – Jámy - Slavkovice – 18 km

 

 

            Plán poutí NJ na rok 2025:

červen – Jimramov    červenec – Sádek u Poličky   srpen – Velká Bíteš

září – Radostín      říjen - Deblín listopad - Černá Hora      prosinec - Olešnice.

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti – na rok 2026 jsou volné tyto měsíce: červenec, srpen. říjen a listopad - kdo dřív přijde...

 

Srdečné pozvání na 305. pouť NJ do Nového Veselí v úterý 13. května 2025 v 18 hodin – hlavní celebrant – Mgr. Pavel Šenkeřík, biskupský vikář pro pastoraci v brněnské diecézi.

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 4. 2025. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; Vydává: Řím. katolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz

Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc,  606948970