Jakoubek

Jakoubek. Tak říkají Bítešáci místečku v lesích, kde pod kapličkou v létě v zimě vytéká pramen vody. Ve svatyňce bývala socha svatého apoštola. Časem i zde hlodal zub času a zřejmě také zloději. Majitel kaple - Lesy ČR - daly vše do vzorného pořádku. Novou sochu vytvořil místní umělec Luboš Lacina. V neděli po svátku svatého Jakuba 27. 7. 2003 jsme se tam vypravili s bítešským farářem a několika jeho ovečkami pěšky. Na malém poutním místě už čekaly desítky lidí. Po čtení z Písma jsem poděkoval všem, kteří se zasloužili o opravu celého prostoru a kapli požehnal.

Přikládám promluvu, která následovala:

Naši lidé, kteří se mnou letos zjara přijeli za velkým Jakubem do Compostelly ve Španělsku, byli překvapeni trhlinami ve zdivu baziliky a náletovou zelení po celé fasádě. V kraji, kde nemrzne a kde je velké sucho, se na to dívají asi jinak. U tohoto malého Jakuba však všechno září novotou po dokonalé opravě. Je pravda, že po vstupu do hlavního poutního chrámu Evropy jsme mohli obdivovat nádhernou výzdobu. Ti, kdo byli se mnou, mi potvrdí, že nás ještě více překvapilo, jak nás přijali. Ačkoli jsme nebyli předem ohlášeni, oni jednali, jako by právě na nás čekali a umožnili nám plnou účast na mši svaté. Díky opravě Jakoubka budou mít další lidé dojem, že i ten pramen je pro ně připraven, že tu na ně čekají.
V Santiagu si pak lidé prohlíželi poutní místo a překvapeně mně říkali, že viděli obraz svatého Jiří. Nebyl to však tento světec přezdívaný Drakobijce, ale svatý Jakub zvaný Matamore, což se dá přeložit jako Maurobijce. Když celý iberský poloostrov ovládli Arabové, nazývaní Mauři, nastaly venkovskému křesťanskému obyvatelstvu zlé časy. Každý rok museli právě z kraje kolem Compostelly posílat sultánovi v Kordóvě do harému sto mladých děvčat. Když pak došla prostým lidem trpělivost a proti krutému zvyku se vzbouřili, objevil se nad bojujícími křesťany svatý Jakub a pomohl jim k vítězství. To se pak v dějinách vícekrát opakovalo.
Dodnes existuje sexuální otroctví, i když v jiné, podobě než tenkrát. Dodnes jsou mysli i srdce mladých děvčat i chlapců v nebezpečí. Zvláště jsou ohroženy schopnosti snít o krásné lásce a žasnout nad jemností rodinných vztahů. Ano, na vině je televize a tiskoviny, které podávají lásku naprosto zkresleně a plánovitě ničí každý lidský cit.
Nevyzývám vás, abyste televizor rozkopali a stánky s hnusnými obrázky převrátili nebo podpálili, ale rozhodně a zásadně: televize se musí vypnout, takové věci se nesmí kupovat. A to chce velkou odvahu a vpravdě rytířského ducha. Dejme se do boje, jako ti prostí venkované před tisícem let. A vytrvejme, svatý Jakub se bude přimlouvat. I svatá Zdislava, která z lásky k rodině a nemocným obětovala svůj život.
K velkému svatému Jakubovi jsme šli posledních pár kilometrů pěšky a poslední metry bosky. Přitom jsme se řídili podle značek, které k němu ukazují cestu ze všech stran Evropy. Jsou to jakási sluníčka s paprsky obrácenými k cíli. Některé cesty u nás jsou skutečně lemovány pytli s odpadky, které vyhazují asi chataři, když se z Vysočiny vrací do velkoměst. Kdo chodí pěšky po silnicích, to vidí velice často. A musí se stydět za své spoluobčany. Byl jsem nedávno v lese, kde vrcholilo hledání pokladu. Asi padesát dětí ho konečně objevilo. Byla to igelitová taška plná lízátek, Každé bylo hygienicky zabaleno. Děti se na ně vrhly. Počkám tu až všichni odejdou a pak posbírám papírky z těch lízátek, říkám si. A představte si, nebylo to potřeba. Každé dítě začalo lízat hned, ale žádný papírek na zemi nezbyl. To je zpráva do bílé kroniky, řekl jsem si. Jako kladný zážitek jsem to pak sděloval dalším lidem. To se má dělat, černou kroniku šíří všichni, ale právě takové zprávy bychom měli šířit my. Jedna paní učitelka z mateřské školky mi pak řekla: „Když my něco takového děláme, vždycky řeknu dvěma dětem, aby dělaly ptáčky. Mají za úkol sezobat papírky, které jim ostatní nastaví na dlani. A tak se naučí ctít přírodu a uchovat ji čistou pro další." Snad jednou bude i cesta sem k Jakoubkovi značená jeho symboly, snad nikdy nebude znečištěná nesvědomitými turisty.
Vždyť takto člověk projevuje svou vděčnost Bohu Stvořiteli, který to všechno pro nás připravil i to dnešní počasí.
Po promluvě bylo žehnání sochy a každý si ji mohl zblízka prohlédnout a podle zvyku z Compostelly se jí dotknout a přežehnat se. Pak se všichni osvěžili u pramene.
Nejlepší nakonec: My kněží jsme celou dobu uvažovali, zda nelezeme spolubratřím do revíru, protože Jakoubek nepatří pod město Velká Bíteš. Nachází se už na okrese Brno venkov. Místní rodačky nás však ujistily, že jsme pořád na katastru obce Přibyslavice, která ač dnes v Jihomoravském kraji, patří od nepaměti pod Bíteš a tedy pod naše děkanství. Proto i z jeho obcí by se měli lidé k Jakoubkovi vydávat. Letos to zkuste soukromě - z Křoví směrem k místnímu lomu, ale před ním po asfaltce doleva asi 1 km anebo z Bíteše do Přibyslavic a v obci dvakrát doleva.

Každý rok tam třeba zkusíme putovat společně večer v 5 hodin v neděli bližší svátku sv. Jakuba, kerý je vždy 25.7.