II. vlaková pouť do Lurd 26.8. - 1. 9. 2011

Milí spolupoutníci,

pouť....., že je to přežitek středověku? Proč se nám poutnictví vrací zpět? Nemůže to být proto, že dnešní doba obecně je arytmická či složitá a pouť  nám oproti tomu přináší rytmus a jednoduchost? Pouť je starodávnou a dnes znova objevovanou cestou, jak se naučit dát hlubší, vědomější smysl svému myšlení a konání. Na poutě lidé odcházeli, když cítili, že jejich duch potřebuje posílit. Během cesty si najednou uvědomujeme, že konečně máme čas sami na sebe. Uvědomovali jsme si tuto skutečnost zejména při naší  pěší pouti do Santiaga de Compostela v r. 2006.

Jeden z holandských poutníků docela vtipně poznamenal, že: „Ten kdo putuje do Říma, se chce potkat s papežem, kdo putuje do Jeruzaléma, chce se potkat s Ježíšem, kdo putuje do Lurd, chce se potkat s Pannou Marií a kdo se chce potkat sám se sebou, putuje do Santiaga de Compostela."

A tak se také říká poutníkům do Říma „Romeiros" (Římští, znak kříže), poutníkům do Jerusaléma „Palmeiros" (Palmoví, znak palmové ratolesti) a poutníkům k hrobu apoštola Jakuba do galicijského Santiaga de Compostela „Peregrinos" (Přespolní - per agros, znak mušle).

 

Dovolujeme si Vám poslat aspoň krátký neumělý „zápis" z vlakové pouti do Lurd. Je totiž naším zvykem, že si z každé významné cesty děláme zápisky a díky technice se můžeme o naše zážitky také podělit se svými milými. V dnešní uspěchané době není čas k tomu, abychom se sešli všichni kolem stolu a popovídali  si, jak tomu bývávalo dřív.

 

Zveme Vás tedy k poněkud neumělým řádkům vzpomínek na vlakovou pouť do Lurd v roce 153. výročí zjevení Panny Marie  Vaši  Alena a Václav Adamovi

 

Obrázek č. 3 a další najdete v galerii na konci článku:

Pátek 26. srpna 2011

 

Den „D" přichází a poutníci CK Miklas-tour se sjíždí dle pokynů buď v Brně nebo v Břeclavi, případně v Lanžhotě, odkud je odváží zvláštní autobusy do Bratislavy, kde ve stanici Bratislava - Petržalka nastoupí do přistaveného poutního vlaku směr „LOURDES". Hlavním organizátorem vlakové pouti je renomovaná společnost Wagonservice travel Bratislava v čele s jejím ředitelem panem ing. Gálikem. Vše klape podle plánu autobusy z Brna i Břeclavi přijely včas. Poutníci CK Miklas-tour z Prostějova se sjeli doslova z celé České republiky. Každý už dostal při nástupu svoji jízdenku, na které je vyznačeno číslo vagonu, číslo kupé i lehátka a také název hotelu, ve kterém budou v Lurdech bydlet. Takže žádné zmatky, každý z poutníků jde za svým číslem vozu a do svého kupé. CK Miklas má vyhrazeny vozy č. 8 - 10. Uprostřed vlaku je zařazen společenský vůz, (je to novinka proti minulé pouti v r. 2008),  kam bude možné jít  nejen za občerstvením, ale hlavně je tu připraven obětní stůl pro slavení mše svaté, tedy také občerstvení duchovní. Takže netrvá dlouho a každý už si našel své místečko, seznamuje se se spolucestujícími a docela netrpělivě očekává věcí příštích. To už se ale ozývá ve všech vozech poutního vlaku hlas vedoucího vlaku pana Stanka, který podává vyčerpávající informace. Plánovaný odjezd vlaku z Bratislavy je v 10.02 hodin, ale nějak nám chybí lokomotiva. Přijela z Rakouska o chvíli později a tak odjíždíme s asi půlhodinovým zpožděním. Nic se neděje, myslím, že na tak dlouhé cestě do Lurd se dá zpoždění dohnat.  Jedeme směr Kitsee a dále na Vídeň. Vzhledem ke generální přestavbě vídeňského železničního uzlu jedeme poměrně pomalu a zpoždění se ještě zvyšuje. Za Vídní však už nabíráme plnou rychlost, projíždíme St. Pöltenem, který je hlavním městem spolkové země Dolní Rakousy,  máváme nádhernému klášteru v Melku a pokračujeme směr Linz - hlavní město Horních Rakous. Tu a tam jedeme podél známé dálnice A-1 směřující z Vídně na Salzburg.

My máme s manželkou možnost si vyzkoušet tuto pro nás velice známou trasu po třech letech  místo po dálnici opět po kolejích. Mezi Linzem a Salzburgem už můžeme z okna vlaku obdivovat alpské velikány, krásnou krajinu Salzburska či Tyrolska s neuvěřitelně až kýčovitě upravenými domy,  zdobenými záplavami květin.

Pomalu se seznamujeme s cestou, s programem, vychutnáváme si pohodlí vlaku resp. srovnáváme klady a zápory mezi autobusovou a vlakovou dopravou. Velké vedro vstupuje však  i do prostoru vagonů a tak větráme jak se dá. V ten moment přece jen vzpomeneme na klimatizované autobusy, ale jinak přece jen vítězí pohodlí a možnost projití se po vagonu či vlaku a samozřejmě je tu i obrovská přednost dostupnosti hygienického zařízení a umývárny.

Zpoždění se poněkud dohnalo a tak krátce po 15. hodině vnímáme majestát salzburského hradu vypínající se nad Mozartovým městem a po krátké zastávce  na hlavním nádraží  pokračujeme v další cestě směr Kufstein. Jedeme přes Německo. Vzpomínáme, že jsme poměrně nedaleko Berchtesgadenu, odkud je to kousek na Kehlstein a dále pak na neslavně proslulé „Orlí hnízdo" - známou Hitlerovu čajovnu a dále pak kolem jezera Chimsee se vracíme zpět do Rakouska.

 

4 Salzburg

 

5 Kufstein

 

Ke Kufsteinu aspoň tolik, že se jedná o velice pěkné starobylé město s protékající řekou INN a k největším turistickým lákadlům patří asi hrad uprostřed města. Na nádvoří hradu je malý domeček, ve kterém je umístěn hrací stůl píšťalových varhan a píšťaly jsou umístěny nahoře ve věži hradu. Pravidelně každý den v poledne se zde koná malý koncert varhanní hudby. Tóny varhan se z věže nádherně nesou do širokého okolí až do vzdálenosti 13 kilometrů!!! Můžeme osobně potvrdit a vřele doporučit návštěvu tohoto města! Nedaleko Kufsteinu je i hrad, kde sídlí rodina  vlastnící továrny na výrobu pracích prášků „Procter and Gamble".

Při průjezdu Kufsteinem  jsme zváni na první vlakovou mši svatou, která bude sloužena ve společenském vagonu. Vagon je prostorný a hlavně klimatizovaný.  Ve srovnání s vlakovou poutí v r. 2008 se jedná o velice důstojné prostředí pro slavení mše svaté. Hlavním celebrantem je Františkán Pater Tadeáš, koncelebrují čtyři slovenští a dva čeští kněží.  O. Tadeáš vysvětluje ve své promluvě význam pouti k Panně Marii Lurdské. Mše svatá je pomocí techniky přenášena do všech vagonů a řada lidí přijala pozvání přímo do společenského vagonu, takže je takřka do posledního místa zaplněný. Mimo slavení mše svaté je dnes na duchovním programu také pobožnost Korunky božího milosrdenství a na závěr dne pak modlitba Bolestného růžence a večerní modlitba.

 

V Innsbrucku máme plánovaný pobyt necelou hodinu, dopouští nám zde  do vagonů vodu. Je tedy možnost se projít po nástupišti, obdivovat okolní hory a zejména známý NORDKETTE. Snad připomenout i to, že Innsbruck byl olympijským městem a je hlavním městem spolkové země Tyrolsko. Z těch nejdůležitějších míst zmiňme aspoň  Dóm sv. Jakuba či Triumfální bránu, dům Goldenes Dachl či známou Maria Theresiastrasse.

Je po dešti a tak sledujeme i obrovskou krásně zbarvenou duhu na obloze, vnímáme nad nádražím dominující olympijský můstek a v těsné blízkosti pak Adamův pivovar.  Ještě na nástupišti však řada obyvatel vozu č. 9 upozorňuje, že přes velké vedro se ve vagonu topí!! Stevard nechce věřit, ale pak uznává. Došlo k nějaké technické poruše a vagon opravdu topí!! Takže závada je odstraněna, ale přece jen chvíli trvá než se voda ohřátá na 70st. opět ochladí.  Krátce po 18. hodině se vlak rozjíždí směr Bludenz a Feldkirch. Cesta vede množstvím tunelů a také jedním z těch nejdelších, které v Rakousku jsou - takřka 11 km dlouhým Vorarlberským tunelem přes St. Anton in Arlberg. Při zastávce v bráně do Alp, jak je často město Bludenz nazýváno, nasajeme vůni čerstvé čokolády, která se sem line z blízké továrny „MILKA", která dnes patří švýcarskému koncernu KRAFT.

Pokračujeme přes Feldkirch a Bregenz - aspoň krátce zamáváme známému jezeru BODENSEE rozkládajícím se na území Rakouska, Německa a Švýcarska a ve stanici BUCHS vstupujeme na území Švýcarska, kde se loučíme s rakouskou posádkou a lokomotivou a nastupuje švýcarská vlaková četa.

To už však většina poutníků odpočívá na lehátkách a snad i sní svůj poutní sen. Jen někteří nespavci stojí v chodbičce u okna a sledují noční krajinu, jak ubíhá za ujíždějícím poutním vlakem ve směru Zürich, Ženeva, La Plaine....

 

Sobota 27. srpna 2011

 

Probouzíme se jak kdo. My asi po 6. hodině jak jsme zvyklí doma. Jsme už dost na západě, tak je tu v tuto hodinu ještě tma. Kolem osmé hodiny projíždíme Lyonem, který má víc než 500.000 obyvatel, s předměstími a městečky pak  celkem 1,6 milionu obyvatel a je druhou největší aglomerací ve Francii - hned po Paříži. Je hlavním městem departmentu RHONE a snad jen pro zajímavost, sídlí zde mezinárodní vedení INTERPOLu. Městu vévodí Katedrála Svatého Jana.

Ze společenského vozu nám vedení poutního vlaku přeje dobré ráno, Otec Tadeáš vyzývá k ranní modlitbě a posléze nám stevardi v jednotlivých vagonech roznáší snídani. Tentokrát to není čerstvá křupavá voňavá bageta, dodaná lyonskými pekaři až na nástupiště jako při minulé pouti, ale obložená chutná bageta ,vezená zřejmě z Bratislavy a k tomu ještě croasan, káva nebo čaj. Vedení vlaku svolává duchovní doprovod a turistické průvodce do společenského vozu na malou poradu. Domlouváme se, že dnešní den je v české režii - tzn. že mše svatá bude v češtině. Mši svaté však předchází Radostný růženec, který se modlíme střídavě česky a slovensky. Po něm následuje modlitba Litanie loretánské v češtině a dopolední duchovní program vrcholí slavením mše svaté sloužené v češtině za zpěvu slovenských písní. Tedy opravdu se jedná o  českou-slovenskou pouť, alebo slovensko-českú púť, jak kdo chce. Bratrů ze Slovenska je přes 400 a nás „ zpoza Moravy" asi 130. Společenský vagon je zcela zaplněn poutníky a další sledují mši svatou na svých místech prostřednictvím vagónových reproduktorů. Rovněž svaté přijímání jim přináší kněží do jednotlivých kupé. Nemůžeme nevnímat, že právě když vrcholí mše svatá, jedeme přes Narbonne a tudíž máme kolem sebe Středozemní moře - krásný pohled umocňující zážitek Bohoslužby.

 

6

 

7

 

Po mši svaté je ještě slavnostně posvěcen šátek společnosti VIERA A SVETLO, jejíž řada členů cestuje do Lurd s námi. Ale to už se blíží poledne a tak ještě modlitba Anděl Páně a přání dobré chuti k obědu. Na ten si ještě každý uloví něco ze svých zásob a nebo je možné si zajít do společenského vozu na gulášek či na párek.

 

Nálada ve vlaku je velice dobrá, z okna uhánějícího vlaku sledujeme krajinu kterou lemují nedozírné vinohrady a jabloňové plantáže.

Z Lyonu projíždíme krásným krajem a míjíme takové „perly" jako  Valence, Avignon, Nimes. Montpelier. Narbonne, Carcasonne, Toulouse, Tarbes. Dovolte aspoň pár odskočení zpět do některých z těchto měst.

 

U Avignonu kolem řeky Rhony si uvědomujeme, že jedeme krajem známého vína CHATEAUNEF du PAPE a tak vzpomeneme i našeho zpěváka Michala Tučného a jeho píseň „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap", jsou tu i zdroje kvalitního mešního vína. A tak se spokojme s informací, že se jedná o jedno z nejkrásnějších měst v Jižní Francii, které získalo největší význam v r. 1309, kdy na nátlak Filipa Sličného přesídlil z Říma do Francie papež Kliment V.  Zatančit si zde na píseň „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí" odložíme někdy na příště.

 

Nimes  - pochází z doby císaře Augusta - pramen vody Nemausus a od toho pak odvozeno jméno NIMES.  U pramene  jsou zbytky chrámu bohyně Diany, amfiteátr. Ve znaku má město krokodýla - žili zde totiž vysloužilci z bojů v Africe a v Egyptě. Město má na 140.000 obyvatel. Nádraží je moderní, kryté a plné moderních vlaků, kterým vévodí  soupravy známých vysokorychlostníchvlaků TGV.

.

Montpelier -  moderní kryté nádraží. Jedná se o nejmohutnější skalní město v zemi v písčitých dolomitických horninách. Odtud je to pak již kousek  ke Středozemnímu moři. Budují se zde kilometry nových pláží, přístupových komunikací a hotelů. Moře je již krásně ozářené sluncem a tak na obzoru vidíme i zámořské lodě.  Tuto trať už tak trochu známe z našich cest do Španělska.

Vzpomínám, že jsem se vyloženě těšil na zastávku u nádraží v Narbonne - když jezdila z Prostějova autobusová linka do Barcelony a právě v Narbonne byla  zastávka u nádraží. Vede k němu nádherná palmová alej a o ten pohled jsem nechtěl nikdy přijít, byť jsme tu projížděli v 02 hodiny v noci.  Město je to poměrně malé - asi jako Prostějov a leží jen pár kilometrů od písečných pláží ve Lvím zálivu. Dnes je město centrem vinařství a určitě bude těžit i z výstavby tzv. Druhé riviéry. Nad městem ční nádherná katedrála Sv. Justa z r. 1272 - v noci nádherně nasvětlená. Od Narbonne se už zdvíháme od moře směr Toulouse.

Apoň z okna vnímáme i obrovskou stavbu pevnosti CARCASSONNE při starém průplavu CANAL DU MIDI,  který také několikrát míjíme. I z vlaku vidíme impozantní dvojitý prstenec středověkých hradeb čítajících na 52 věží a věžiček. Celá stavba pochází ze 13. století.

Tu a tam se opět přiblížíme ke známému CANAL DU MIDI spojující Středozemní moře s Atlantským oceánem. Kanál byl vybudován a uveden do provozu v r. 1680 a dnes je cílem mnoha rekreantů, kteří si zde najmou výletní loď a třeba týden tráví plavbou po kanále, který  obklopují nedozírné dálky krásných vinic.

 

Náš poutní vláček si to však vysokou rychlostí fičí dál směr Lurdy a tak už docela přesně podle našeho poutního jízdního řádu v půl druhé zastavujeme na chvíli v universitním městě TOULOUSE - v jednom z největších měst Francie s takřka 400.000 obyvateli, řadou památek na někdejší keltské oppidum a dnes je město známé zejména výrobou vzdušných  korábů typu AIRBUS.

 

Kolem 15. hodiny projíždíme městem Tarbes  kolem zdejšího letiště, které je společné i pro město Lurdy a to je neklamná známka toho, že do cíle naší cesty to máme jen pár minut.

 

To už ale opět dostáváme do reproduktorů pokyny od vedoucího vlaku, abychom nespěchali, v klidu se připravili na výstup z vlaku do autobusů, které budou přistaveny před budovou nádraží a dovezou nás do příslušných hotelů..

 

8

 

9

Je tomu skutečně tak. Naše skupina má přistaveny dva autobusy, které nás dovezou do hotelu ALLIANCE. Cestou máme již malou okružní prohlídku města - radnice, tržnice, farní kostel, řeka Gáva. V hotelu nás již očekávají. Ve dvoraně hotelu nás na čelném místě vítá obraz dnes již blahoslaveného JANA PAVLA II.

 

Buďte vítáni v Lurdech!!!

 

Podle předem zaslaných seznamů už máme přiděleny pokoje. Hotelové pokoje jsou oproti r. 2008 velice pěkně zmodernizované, klimatizované, místo klíče se vydávají magnetické karty. Do 19 hodin,  kdy se podává večeře,  má každý volno k osobní hygieně, odpočinku...

Krátce před večeří se zdravím v recepci s vedoucím hotelu, který si nás velice dobře pamatuje z r. 2008, kdy jsme byli neoficiálně vyhlášeni nejlepší poutní skupinou roku! Asi tomu tak opravdu bylo, neboť objetí bylo velice srdečné. Je mi jasné, že vše o co požádáme, bude-li to jen trochu možné, máme  již dopředu splněno. Obsluhující personál je nový, ale velice příjemný, usměvavý a vstřícný.  Tak honem ještě zaběhneme do centra vypůjčit vozíky pro naše potřebné poutníky, do Infocentra zase vyřídit formality spojené s naší poutí a rychle zpět do hotelu k večeři.

Večeře se skládá jako vždy  ze tří „talířů"  Nejprve polévka, potom předkrm, hlavní jídlo a zákusek.  Vše chutná výborně a k tomu na každém stole džbán s vodou. Málem bych zapomněl, že u večeře se k nám připojily ještě dvě poutnice, které cestovaly letecky přes Paříž do Tarbes. Naše poutní skupina tak  dosáhla konečného čísla 85 poutníků.

Po večeři ve 20.15 odcházíme se zájemci  na poutní místo (zde mu říkají  Sanktuárium, česky Svatyně) na Světelný průvod. Jdeme společně, neboť je tu řada lidí, kteří jsou v Lurdech poprvé. Nezařazujeme se do průvodu, ale první dojmy si chceme udělat poněkud z „ptačí" perspektivy - tzn. že vyjdeme na ochoz pod Horní basiliku a sledujeme celé dění shora.  V průběhu modlitby růžence v mnoha jazycích se vlní světelný průvod od moderní basiliky sv. Bernadety přes Sanktuárium k bráně sv. Michala odkud se pak otáčí a vrací zpět k Růžencové basilice. Na čele nesou sochu Panny Marie, dále jedou vozíčkáři doprovázeni dobrovolníky - voluntéry, vlajkonosiči. Do toho se od Růžencové basiliky nese střídavě modlitba Růžence a zpěvy náhodně sestavených poutnických skupin. Průvod končí závěrečným zpěvem SALVE REGINA a požehnáním. My se shromažďujeme dle dohody u sochy P. Marie a společně se vracíme do hotelu, kde ještě malá část výpravy posedí u baru a spláchne žízeň a prach a odebere se pak  do svých pokojů. Dobrou noc.

 

Neděle 28. srpna 2011

 

Ráno máme mši svatou u Jeskyně v 6.45 - všichni poutníci z našeho poutního vlaku. Takže sraz na recepci máme v 6.10 a hromadně odcházíme pomalu probouzejícími se Lurdy k Jeskyni. Jsme druhými poutníky dnešního rána. K našim kněžím se připojují ještě další, kteří  jsou zde ještě s jinou, zřejmě autobusovou skupinou. Tak to možná způsobilo trochu organizačního šumu, ale nic závažného.  Po mši svaté ještě krátká zastávka u lurdské vody a vracíme se  zpět do hotelu na snídani.

Snídaně se podává bufetovým způsobem - šunka, sýry, něco ovoce, káva, čaj, džus, marmeláda, jogurt, bageta, croasan. Proti r. 2008 přímo „lukulské" hody. Ale není mnoho času, neboť v 9.30 začíná mezinárodní mše sv. v Podzemní basilice sv. PIA X.

 

10

 

11

 

V 8.50 už se scházíme před hotelem a vycházíme zpět do města. Do podzemní basiliky se valí tisíce poutníků a tak je malá pravděpodobnost, že se udržíme pohromadě. Přesto však se většina z nás drží v prostoru kolem varhan a prostoru pro zpěváky, odkud máme asi jeden z nejlepších výhledů k obětnímu stolu. Sledujeme přípravu na Bohoslužbu, snažíme se vnímat i komentář kněží, kteří vítají jednotlivé poutnické skupiny, mezi nimiž jasně slyšíme poutníky z CK Miklastour a Wagonservice Travel z Bratislavy. V ten moment letí nad hlavy české a slovenské vlajky. To už však sledujeme průvod vlajkonošů - vč. obou našich vlajek, muže a ženy nesoucí korouhve a transparenty a po nich přichází průvod více než stovky kněží v zeleném rouchu. V závěru jde asi dvacet biskupů a průvod uzavírá italský kardinál CASAROLI - ale ne ten „náš". Vše je řádně naprogramované, vše má svůj řád a také všudypřítomní voluntéři dbají na pořádek a ctí přednost pro vozíčkáře na každém kroku. Jsou zde i pečovatelé či pečovatelky, které roznáší potřebným vodu, případně jsou jinak ku pomoci. Čtení je v několika jazycích a stejně tak i Evangelium. Jinak vše simultánně běží na velkoplošných obrazovkách, takže se můžeme přidat i zpěvem.  Nám již známý dirigent sboru předvádí své umění nejen dirigentské, ale i pěvecké - zpívá veškerá sóla a rovněž nám známý trumpetista zde má zřejmě své žáky, kteří společně se svým učitelem doprovází dnešní liturgii. Po Evangeliu následují přímluvy a mše svatá pokračuje dál. Promluva při těchto Bohoslužbách zpravidla není. V množství kněží vidíme i ty naše. Po skončení Bohoslužby a doznění posledních tónů sborů a varhan se aspoň částečně shromažďujeme u obětního stolu, abychom si udělali společný obrázek na památku a  pro připomínku  krásné oslavy  P. Marie.

 

12

 

13

 

Pro ty, kteří si netroufají k samostatnému návratu do hotelu, máme sraz u brány sv. Josefa, odkud se vracíme zpět do hotelu k obědu.

Podává se předkrm a pak pečené kuře s hranolky a jako zákusek karamelový krém. Po obědě velíme k siestě a pro další zájemce je v 15.00 sraz u sochy P. Marie. My máme sraz ve 14 hodin s našimi přáteli Zygmundem a Sabinou. Jsme šťastni, že se můžeme s nimi opět setkat, pozdravit  je a také poděkovat....

V 15 hodin se setkáváme tedy s naší skupinou a můžu jí představit naše milé přátele a v kostce je seznámit s celým příběhem z r. 1996.

Po krátkém setkání se vydáváme na seznamovací okruh po Sanktuariu. Nejprve vedou naše kroky do Růžencové basiliky. Všechny doslova uchvacuje ta krása 15 kaplí jednotlivých růžencových tajemství. U kaple Nanebevzetí Panny Marie kde je v mozaice nápis „Panně neposkvrněné národ český" děkujeme bratrům kněžím Kolískům, kteří byli realizátory tohoto díla a společně se zde pomodlíme ten „náš" desátek.

 

14

 

15

 

Před Růžencovou basilikou si prohlédneme její portál,  kde jsou ztvárněna tajemství Růžence světla v krásných moderních mozaikách. Pokračujeme k Jeskyni a pak následuje zapálení svící na náš soukromý  úmysl pouti a kolem dlouhé fronty poutníků, čekajících na lurdskou koupel, postupujeme dál k soše sv. Markéty Skotské. Z mostu přes Gávu vnímáme tu krásu Horní basiliky a dalších skvostů. Procházíme kolem Křížové cesty pro vozíčkáře a kolem nové „Vodní cesty" se vracíme po pravém břehu Gávy k moderní basilice sv. Bernadety, kterou je možno posuvnou stěnou rozdělit na dva prostory. Ještě odskočení do adorační kaple v kostele sv. Bernadety a před stanovým přístřeškem čekáme na zahájení Eucharistického průvodu. Je tu ale nějaký nezvyklý klid. Teprve po chvíli vidíme, že dnes vychází eucharistický průvod od Růžencové basiliky a  tak se rychle přemisťujeme. Stojíme na náměstí před basilikou. Je velké vedro a voluntéři dbají o svoje svěřence na vozíčcích - zahalují je do stínu, příp. dbají o pitný režim. Po chvíli se dává průvod do pohybu. Nejprve jedou ležící pacienti, potom vozíčkáři, voluntéři, vlajkonoši a poutní skupiny, pak kněží a pod baldachýnem nese jeden z nich Nejsvětější svátost. Průvodem se jde do podzemní basiliky, kde eucharistický průvod vrcholí za krásných sborových i sólových zpěvů závěrečným svátostným požehnáním na všechny strany obrovské basiliky. Basilika je takřka stejně zaplněna jako při dopolední mezinárodní Bohoslužbě. Podle údajů pojme až 25.000 lidí. Nedá nám, abychom nepozdravili dirigenta a sólového zpěváka v jedné osobě a snad si tak udělali i „strýčka" na večerní zpívání před basilikou při světelném průvodu.

Po závěrečném požehnání se ještě zcela náhodou setkáváme s poutníky ze Šumperku a Velkých Losin, kteří jedou z Fatimy. Do Fatimy letěli letadlem, zde se setkali se skupinou mladých cestujících ze setkání z Madridu. Nasedli do jejich autobusu, zatímco mladí pak už z Fatimy letěli domů a poutníci pokračovali z Fatimy do Santiaga a do Lurd.

Čas ale běží, musíme honem na večeři, abychom mohli pak zpět do Sanktuária na Světelný průvod.  Chceme vytvořit i skupinku sedmi zpěváků a reprezentovat naše poutníky před Růžencovou basilikou..

Tak rychle ještě sprcha před večeří a hurá do hotelové restaurace. Podává se polévka,  předkrm - něco jako smažený sýr, sekané maso s bramborovým salátem a jako zákusek  zmrzlina se šlehačkou.

Ve 20.15 vyráží nejprve poutní pěvecký „septet". Zaujímáme dobré místo před basilikou a  úspěšně absolvujeme hlasovou zkoušku. Z modlitby Růžence je nám svěřen jeden Zdrávas ve čtvrtém desátku. Je nám to málo, ale na druhé straně jsme šťastni i za to. Je to úžasné modlit se do mikrofonu k desetitisícům poutníků z celého světa v rodném jazyce.  Musíme se smířit s tím, že zde hrajeme 2. či 3 ligu a nemůžeme mít stejná práva jako mají Angličané, Němci, Francouzi či Holanďané atd., kterým je svěřeno hned několik Zdrávasů v každém desátku. Prostor ale dostává ještě nějaká africká pěvecká skupina snad z Burundi v typickém oděvu a zpívají Panně Marii po svém. My  máme aspoň možnost zazpívat dvě sloky lurdské písně v češtině, tak přece jen čeština zazní.  Po skončení světelného průvodu se ještě před basilikou vyfotíme se zpěváky hrajícími stejnou „ligu" a pomalu se vracíme domů. Průvodci mají ještě pracovní poradu v hotelu CHRISTINA s vedením Wagonservice - travel.  Můžeme konstatovat, že se neděle opravdu vydařila - jak po stránce duchovních prožitků, tak přívětivého  počasí. Jen únava je nějaká větší, ale na to se zapomene a krásné zážitky nám zůstanou v paměti.

 

Pondělí 29. srpna 2011

 

Křížovou cestu jsme měli naplánovanou až na dnešní odpoledne, ale ze zkušeností vím, že Křížová cesta je nejlepší ráno. Podařilo se nám v INFOCENTRU  změnit původní hodinu z  15.15  na 7.45. Domlouváme proto posun snídaně už na 6.45, abychom mohli v 7.20 vyjít a v 7.45 zahájit naši pobožnost Křížové cesty. Jak už jsem se zmínil, vše je zde pro množství poutníků  řízeno a vyžaduje se dochvilnost a respektování řádu.

 Jsme přesní a s odbíjením hodin na Růžencové basilice v  7.45 zahajujeme pobožnost u 1. zastavení. U jednotlivých zastavení se v modlitbě střídáme a na závěr Otec Ján vždy doplní  ústřední myšlenku. Jsme docela početná skupina včetně našich  vozíčkářů a tak zejména muži mají dostatek příležitostí k tomu, aby plnili dobré skutky a pomáhali s vozíčky do kopce a v kamenitém terénu.

 

17

 

18

 

Je krásné ráno. Vycházející sluníčko ozařuje jednotlivá zastavení a tak snad mezi námi není jediného poutníka, který by litoval časného vstávání - ostatně jsme na pouti a ne na dovolené.  Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se jedná o jednu z nejkrásnějších Křížových cest - krásné sochy, stoupání po kamenité cestě na Kalvárii a pak klesání ke Kristovu hrobu. Je tu i XV. zastavení  - odvalený kámen, kde si pak společně zazpíváme velikonoční „Aleluja". Pomalu sestupujeme k Horní basilice Neposkvrněného Početí, kde máme naši společnou česko-slovenskou, či slovensko-českou mši sv. - tentokrát ve slovenské režii a českých písních. Po mši sv. je ještě chvíle času k návštěvě Krypty a uctění relikvií sv. Bernadety v kapli sv. Michala a pak honem před Růžencovou basiliku, kde se formuje kompletní vlaková výprava ke společné fotografii. Je nás hodně, ale fotograf je profík, tak to v pohodě zvládá i s trochou humoru. Poté následuje chvíle volna a odchod do hotelu na oběd.

 

19

 

20

 

Jako předkrm se podává na oběd šunka a  hlavním chodem je krůtí smažený řízek s dušenými fazolovými lusky. Je to pro nás  zajímavá, ale překvapivě velice chutná kombinace.

Odpoledne jeli zájemci na zájezd do Gavarnie a ostatní měli osobní volno, které využili k osobnímu duchovnímu programu, koupelím a ti co se nemohli zúčastnit ranní Křížové cesty,  mohli mít společnou se skupinou z VIERA A SVETLO - kolem Gávy.

Ti co jeli na zájezd měli trochu komplikací - francouzská cestovka do toho vnesla něco zmatků, ale nakonec se vše vyřešilo a jeli jsme spolu s druhou skupinou CK Miklas-tour a slovenskou skupinou. Jeli jsme do známé vesničky GAVARNIE v Pyrenejích. Cestou jsme se ještě zastavili u mostu NAPOLEONA III. z r. 1860  a pak pokračovali krásnou  krajinou k nejznámějšímu a nejdostupnějšímu ledovcovému karu v Pyrenejích nacházejí se necelých 50 km od Lurd.  Jedná se o velkolepý přírodní amfiteátr o průměru až 3 kilometry, obklopený řadou štítů vyšších než 3000m. Nejvyšší je zde PIC DU MARBORÉ - 3.248 m n.m. Dno amfiteátru má střední výšku 1670 m, takže výškový rozdíl činí takřka 1600 m!!!  Strmá, místy až svislá karová stěna je rozdělena na tři terasy,  vyplněné sněhovými poli.

 

21

 

22

 

My jsme tu na poměrně krátkou dobu, takže impozantního vodopádu bychom nedosáhli ani pomocí vypůjčeného koně či osla. Stačí nám dojít tedy na  „náměstí" odkud máme krásný rozhled. Nicméně černý mrak nám velice silně připomíná naši návštěvu v r. 2004, kdy jsme už takřka dosáhli ledovce a pak se znenadání spustila taková hrůza sněhu, krup a přívalového deště, že jsme se vrátili totálně promočení na parkoviště k autu. No a když jsme se pak od auta ohlédli, nevěřili jsme svým očím - blankytně modrá obloha s čerstvě a bohatě zasněženými vrcholky horských velikánů.. Tentokrát jsme se tedy vrátili z náměstí zpět a pohledy na hory a  vodopád jsme si vychutnávali spolu s výborným kafíčkem na terase horské kavárničky. Cestou zpět k autobusu jsme potkávali řadu koní, jak se zcela samostatně bez doprovodu vraceli do svých stájí. My pak nastoupili do autobusu, abychom byli včas opět na večeři v našem hotelu ALLIANCE.

Po večeři, na kterou se podávala jako tradičně polévka, brambory, maso v omáčce a zákusek, následovalo osobní volno.

 

 

Úterý 30. srpna 2011

 

Ráno byl pro zájemce odchod od hotelu v 5.35 k Jeskyni na první mši svatou. Vstalo nás poměrně dost a  před 6. hodinou jsme byli u Jeskyně a mohli být účastníky mše sv., která byla tentokrát ve slovenštině pro poutníky, kteří přijeli autobusem od Povážské Bystrice a Trenčína, takže jsme se cítili jako mezi svými. Poté byla ještě chvilka času k nabrání lurdské vody a návrat na snídani podávané tradičně v bufetovém stylu. Zájemci na zájezd k Atlantiku - do Bayone, Biaritz  a dalších míst odjížděli v 8 hodin, zatímco ostatní odešli na 9 hodin do kostela NOTRE DAME, kde nám byl promítnut film o Lurdech  a potom následovala česká mše svatá se slovenskými zpěvy. V průběhu mše svaté byla zájemcům udělována Svátost pomazání nemocných a vzhledem k tomu, že se jednalo o naši poslední mši sv. v Lurdech,  zakončili jsme ji zpěvem celého Svatováclavského chorálu a slovenská část pak Papežskou hymnou. Časově nám to vyšlo akorát, že jsme se pohodlně vrátili do hotelu k obědu, na který se podával jako předkrm talíř se zeleninou, vajíčkem a salámem, jako hlavní jídlo pěkná porce masa a jako příloha dušený hrášek. Na závěr opět zákusek. Ihned po obědě vyšla větší část žen do koupelí,  ostatní zájemci měli volno a v 15.30 měli všichni  možnost se shromáždit u sochy Panny Marie, odkud jsme pak přešli k bráně sv. Michala. Zde jsme  si prohlédli obrazy znázorňující zjevení P. Marie sv. Bernadetě a po modré linii z r. 2008 jsme pokračovali k vězení Cachot, dále pak mlýnu Boly, k domu rodičů sv. Bernadety a dále do farního kostela, odkud jsme se pak vrátili zpět. Tím jsme završili náš lurdský program. Jen ženy, které šly hned po obědě do koupelí tento program nestihly. Z koupelí vyšly až krátce po 16.30!!! Někteří pak ještě stihli závěr eucharistického průvodu v podzemní basilice a pak následoval návrat do hotelu.

Máme „poslední večeři" na které děkujeme personálu za opravdu vzorné služby. Tak jako u každého jídla zpíváme naši modlitbu před jídlem „Otče náš Všemohoucí Pane". To už se i obsluhující personál chytá s námi za ruce a snaží se zpívat s námi. Opravdu zažíváme velice pěkné a srdečné chvíle. Na večeři byly špagety a na rozloučenou byla i láhev vína - vždy pro 4 osoby. Tak to přece musí být mohutné ŽIVIJÓ ŽIVIJÓ ŽIVIJÓ!!!! A poděkování celému personálu hotelu - od recepce přes kuchyni až k obsluhujícímu personálu. Myslíme, že si to plně zaslouží. Také personál nám děkuje za perfektní přístup a hodnotí nás opět jako velice dobrou skupinu,  jakých během poutní sezony moc není.

 

23

 

24

 

Po večeři je volno, většina  jde  ještě na poslední světelný průvod, vytváříme ještě jednou pěvecký septet a spěcháme k Růžencové basilice. Setkáváme se zde s otcem Laburdou, který je tu s brněnskou CK HLADKÝ, s řádovou sestřičkou ze Střelic, která je tu pro změnu s rakouskou poutní skupinou. Vedle nás stojí pěvecká sedmička z Indonésie. Spolu s nimi zpíváme či se modlíme opět 2. - 3. ligu, ale nevadí. Tentokrát máme svůj Zdrávas ve 3. desátku a opět dvě sloky lurdské písně. Takže standardní průběh světelného průvodu a po závěrečném Salve Regina a požehnání vytváříme společnou česko-indonéskou pěveckou skupinku, abychom se na památku  vyfotografovali.

 

Středa 31. srpna 2011

 

Máme poslední dopoledne pobytu  v Lurdech a  díky změně našeho jízdního řádu ještě stihneme aspoň část středeční mezinárodní Bohoslužby v podzemní basilice. Pokyny k odjezdu jsou vydány a  poměrně velká skupina si přivstala, aby šla na první - pro nás poslední ranní Bohoslužbu k Jeskyni. Jede s námi i  paní Fojtíková (tetinka) - zřejmě nejstarší účastnice našeho poutního zájezdu. K Jeskyni přicházíme - přijíždíme včas. Chystá se mše sv. v indonéštině,  či jak se tam hovoří - víme, že v Indonesii a v Asii vůbec je směsice jazyků. Mezi věřícími poznáváme i naše kolegyně zpěvačky z večera od Růžencové basiliky. Mši sv. celebrují dva kněží. Jeden je zcela jistě Indonésan, zatímco druhý je zřejmý Evropan (míra něco přes dva metry, bohatá hříva - tipoval bych ho na seveřana).  Tento „seveřan" je hlavním celebrantem. Promluvu vede zcela osobitým způsobem. Opustí obětní stůl a jde dopředu před účastníky bohoslužby a pro nás docela úsměvným jazykem promlouvá ke svým ovečkám.  V jeho promluvě slyšíme podobná slova našim českým - něco jako „hamba-hamba mu, padamu padamu, prďa prďa atd.) Posléze si vezme z kapsy zrcátko a chodí s ním kolem věřících sedících  v první řadě. Zřejmě mluví o tom, aby si každý nahlédl do svého svědomí. Poté zrcátko schová a vytáhne z kapsy papír, ve kterém má vystřižený otvor pro oči a ústa a dává si ho před obličej a po chvíli odhazuje, což  zřejmě znamená, abychom odhodili svoji masku. Ve finále pak vezme rozkvetlou větvičku něco k ní poví a hodí ji mezi věřící.

Konstatujeme, že při každé naší pouti do Lurd máme štěstí na nějakou netradiční mši sv. z  exotických zemí. Už jsme zde zažili mši sv. v japonštině, korejštině a posledně jsme tu zažili národní pouť z Vietnamu, které se kromě mnoha vietnamských kněží účastnili i  vietnamští bohoslovci.

 

Po mši sv. se loučíme, děkujeme za to, že jsme zde mohli opět být a prosíme  Pannu Marii o další ochranu.  Nabíráme ještě  poslední zásoby lurdské vody a vracíme se do hotelu na snídani. V tom však vidím, že  kněz, který sloužil mši sv., (zřejmě misionář ), jde před námi. Tak s tetinkou trochu přidám plyn a doženu ho, oslovím  a děkuji mu za mši. Ptám se, zda je misionář. Potvrdil, že ano a ptám se odkud pochází - ochotně odpovídá že z Holandska. Pak se skloní a požehná tetince sedící na vozíku. Načež tetinka ho pěkně po moravsku osloví a povídá : „Poďte sem, já vám také udělám křížek".  A tak s tímto úsměvným zážitkem se vracíme do hotelu ke snídani. Řada poutníků už má sbaleno a kufry na recepci, ještě jednou se   loučíme s obsluhujícím personálem a zpíváme mu: „S Pánem Bohem iděm od Vás". V 8.30 je sbaleno, kufry na recepci - oddělené od výpravy  ze Španělska a chceme ještě stihnout aspoň část mezinárodní mše sv. v podzemní basilice. Cestou vracíme vypůjčené vozíčky  do nemocnice a krátce před půl desátou zaujímáme místa v prostoru kolem varhan. Je tu jakási symbolika - stojíme pod obrazem svatých Cyrila a Metoděje. Sbormistrem je dnes náš známý jáhen a také trumpetista, navíc mši sv. doprovází dechový orchestr, který přijel zřejmě s nějakou poutní skupinou a při dnešní Bohoslužbě bude mít svoje vystoupení jako kdysi náš pěvecký sbor Schola cantorum  z Prostějova. Průběh mše svaté je obdobný jako v neděli, jen naši kněží už v průvodu chybí, nemůžeme zůstat do konce vzhledem k odjezdu autobusů.  Ale opět prožíváme krásnou atmosféru. Upoutává nás také početná rodina ze Španělska - 6 dětí - všechny ve španělských národních krojích. Po sv. přijímání se definitivně loučíme a vracíme se do hotelu, odkud nás odvezou autobusy k nádraží.

 

25

 

U autobusu se s námi loučí ředitel hotelu a opět milé objetí,  které  je jakýmsi vyznamenáním naší skupiny, že jsme zde zanechali opět velice dobrý dojem. Myslím, že to lze tak brát i obráceně, že jsme se i my jako poutníci zde cítili velice dobře.

Na nádraží  už máme připravenou naši vlakovou soupravu,  každý nachází svůj vagon a svoje kupé, kde je vše připraveno vč. čistého povlečení. Do plánovaného odjezdu máme ještě chvíli čas, tak ještě vyjdeme na peron a zpíváme na rozloučenou.  Od přítele Zygmunda vím, že je to dobrým zvykem jako symbolické poděkování stovkám dobrovolníků, kteří se zde zcela zdarma  věnují potřebným. A tak zpíváme Madonu, známou lurdskou píseň  Slyš jaký to nad řekou..... Po chvíli přejdeme ještě k lidovkám  jako TANCUJ TANCUJ vykrúcaj a nakonec dojde k překvapení všech a nejen našich poutníků i k tanci na peronu!!!

 

Čas odjezdu se nachýlil,  nastupujeme. Ještě než opustíme Lurdy, otec Tadeáš posvětí lurdskou vodou zakoupené předměty, aby byl zachován patřičný lurdský „punc". Vlak se rozjíždí, my máváme a tu a tam se objeví i slza. Je to slza radosti, že jsme mohli prožít krásné dny u Panny Marie.

 

26

 

Zpět pokračujeme stejnou trasou. Na 16 hodin nás zve otec Tadeáš do společenského vozu ke slavení vlakové mše svaté, kterou doprovázíme českými písněmi. Ve vagonu se schází mnoho poutníků. V rámci mše svaté je udělována Svátost pomazání nemocných těm, kteří byli včera na zájezdu u Atlantiku.

 

Po mši svaté se vracíme do svých kupé, kde je po chvíli našimi stevardy podávána vlaková večeře - uzené maso se zeleninovou rýží.

 Ve společenském vagonu končíme den modlitbou sv. Růžence - střídavě ve slovenské a české mutaci s přenosem do všech vagonů.

 

Čtvrtek 1. září 2011

 

Noc byla docela klidná, snad jen probuzení v Zurichu a poté někde mezi Bludenz a Innsbruckem, kde jsme opět doplňovali vodu do vagonů. V 10 hodin začíná ve společenské vagonu poslední vlaková mše sv., která je v české režii za doprovodu slovenských písní. Po mši svaté následují slova děkování, předáváme za CK MIKLAS pamětní listy slovenským přátelům a navzájem děkujeme, že jsme mohli tuto krásnou pouť prožít společně. Cesta ubíhá velice rychle, jedeme podle jízdního řádu. Po poledni máváme městu na Dunaji - Linzi. Ve Vídni k nám do vlaku přistupuje ředitel společnosti WAGON SERVICE TRAVEL ing. Gálik, který z Lurd odjel dříve a překvapuje všechny poutníky krásně zpracovaným Pútnickým zpravodajom  plným aktuálních snímků z naší pouti. Tak tomu se říká služba zákazníkům!
Každý poutník se tak vrací domů s pamětním listem  i s čerstvými poutnickými novinami.

Krátce po 16. hodině přijíždíme do stanice Bratislava Petržalka. Je tu definitivní konec krásné pouti, loučení se slovenskými poutníky - přáteli a snad i sliby, že se třeba potkáme na další vlakové pouti.

 

28

 

My musíme chvíli počkat na přistavení autobusu, neboť původní plán příjezdu byl takřka o hodinu později a informace o dřívějším příjezdu vlaku už přišla poněkud pozdě, aby se poopravilo přistavení autobusů. Ale vše dobře dopadlo a snad  se všichni poutníci dostali včas a spokojeni do svých domovů  „s plným kufrem „ krásných zážitků.

 

Na úplný závěr bychom chtěli poděkovat všem našim poutníčkům, že nám svojí dochvilností a porozuměním pomohli zvládnout celou poutní skupinu. Nejsme žádní profesionální průvodci, ale těší nás rozdávat radost druhým. Také se od nás nedovíte moc historických dat, ale snažíme se naproti tomu našim poutníkům toho co nejvíc ukázat. Řídím se heslem mého pana profesora z matematiky, který měl svoje CREDO, že dějiny se měnily za každého režimu, zatímco v matematice za každého režimu platilo, platí a platit bude, že 1+1=2 a přidal k tomu: raději 1x vidět, než si o tom nechat několikrát povídat.. Chceme jen vždy ukázat lidem to,  kde jsme byli a kde se nám moc líbilo. Takže ještě jednou  obrovské díky všem a někdy na nějaké pouti opět na viděnou!

 

S přáním všeho dobra,  zdraví Vaši  Alena a Václav Adamovi

 

NÁSLEDUJE:

GALERIE, slova sv. Bernadetty před smrtí, modlitby poutníků a vzpomínka autora na  první lurdskou pouť L.P. 1996

 

GALERIE OBRÁZKŮ:

 

Když sv. Bernadeta ve svých 35 letech ve velkých bolestech umírala, napsala na lísteček následující slova:

 

Za nouzi mé matky a tatínka, za zkázu našeho mlýna a za všechny

naše mdloby i za zkažené ovoce, díky můj Bože.

 

Za opatrování dětí, za strážení ovcí, za ty dlouhé chvíle mé dětské samoty,

díky Bože.

 

Díky Bože za prokurátora, za komisaře i strážníky i za tvrdá slova dona Peyramala,

díky Bože.

 

Za  ty dny, ve kterých jsi přišla, Maria, i za dny, ve kterých jsi nepřišla budu Ti navěky

zpívat dík v ráji. Díky

 

Za přijatý pohlavek, za posměch, za urážky, za ty, kteří mě pokládali za lhářku, za ty,

za ty kdo mě pokládali za ziskuchtivou, díky, díky.

 

Za pravopis, který jsem nikdy nezvládla, za paměť, kterou jsem nikdy neměla, za mou

nevědomost i za mou hloupost, díky, díky.

 

Díky, že kdyby bylo na zemi hloupější děvče než já,  jistě by si ho byla Maria vyvolila.

Díky.

 

Za moji matku, která zemřela daleko ode mne, za zármutek, který měl v té době můj

otec když mě nemohl obejmout - nemohl obejmout malou Bernadetu - i za to, že mě

pojmenovali Marie Bernarda, díky.

 

Díky, že jsem byla napájena hořkostí, díky za to příliš citlivé a něžné srdce,

které jsi mi dal.

 

Díky za matku Josefínu, která o mě prohlásila:

„není dobrá k ničemu" díky, díky.

 

Díky za sarkasmus matky magistry, za její tvrdá slova nespravedlnosti,

za její ironii a chléb pokořování, díky, díky.

 

Díky, že jsem byla taková, že matka Terezie řekla: „nechoďte za mnou tak často",

Díky

 

Díky, že jsem měla přednost v přijímání výčitek, že jsem byla taková, že ostatní

sestry o mě říkaly „jaké štěstí, že nejsem Bernadeta!" Díky, díky.

 

Díky, že jsem byla Bernadetou, které hrozili vězením proto, že jsem Tě viděla,

svatá Panno, díky, díky.

 

Lidé se na mne dívali jako na vzácné zvíře:

„Ta Bernadeta, jaký ubožák!" - když mne viděli, takto říkali. Díky, díky.

 

Díky za toto ubohé tělo, které jsi mi Pane dal, za tuto nemoc, za zápal v mých kostech,

za tělo plné hnisu, za hnijící kosti, za můj pot, za moji horečku, za moje bolesti

tupé i prudké, díky můj Bože, díky Maria, díky.

 

Za tu duši, kterou jsi mi dal, za poušť vnitřní vyprahlosti, za tu noc, i za tvoje záblesky,

za tvoje mlčení i za tvoje hřmění, za všechno.

 

Za Tvou přítomnost i nepřítomnost,

Za všechno krásné i bolavé,

 

Ježíši díky, Maria díky.

 

Modlitba - zpěv před jídlem:

 

Po jídle se může zpívat na  stejný nápěv:  

 

 Otče náš, všemohoucí Pane,

 Otevř nám svoje štědré dlaně.

 Zveme Tě ku našemu stolu,

 přisedni budeme jíst spolu.

 

(My se máme rádi, my jsme kamarádi) 

 

Po jídle se může zpívat na  stejný nápěv:

Díky Ti, dobrý Pane díky.

Láska Tvá, všechny tvory sytí.

Za dary Tvé Ti děkujeme.

Z štědrosti Tvé se radujeme.

 

Moje vzpomínka na  první lurdskou pouť.

 

Bylo to v létě r. 1996,  kdy mne upoutala nabídka na pouť do Lurd, kterou pořádala prostějovská farnost. Nabídka mne oslovila  a začal jsem se touto myšlenkou  absolvovat tuto  pouť intenzivně zabývat. Prvně v životě se dostat do světově proslulého poutního místa! Byla volná poslední místa a tak jsem se musel rozhodovat rychle. Podařilo se s mým nápadem oslovit i mého kamaráda, který si prožíval v té době tragický osobní a rodinný problém. Určitě jsem si při myšlence  na pouť do Lurd vzpomněl i na svoje rodiče a zejména na maminku, pro kterou jako mariánskou ctitelku zůstala touha lurdské pouti nesplněna.

 

V zářijové noci z neděle na pondělí těsně po prostějovských hodech  jsme nastupovali do autobusu spolu s dalšími poutníky a vyjeli směr Rakousko. Po krátké zastávce na Grossglockneru jsme pak projížděli jižním Tyrolskem směr Itálie do Turína a do rodiště Don Bosca. Po prohlídce moderního komplexu chrámu, jakož i rodného domku tohoto světce a noclehu v klášteře jsme další den pokračovali do Francie, kde jsme podle plánu navštívili nádherné poutní místo La Saleta. Bohužel byla to jen krátká návštěva, během které jsme stihli  shlédnout film o tomto nádherném místě vysoko v horách, mši sv., krásnou Křížovou cestu. Snažili jsme se dostat i trošku do hor, ale krajně nevlídné počasí nám v delší vycházce zabránilo. Z La Salety jsme pak měli noční přejezd již do Lurd.  Ubytování jsme zde měli zajištěno v městečku sv. Petra - „Cité St. Pierre". Zde se nás ujala  skvělá animátorka  sestra Sofie (Polka). Prostředí a celková atmosféra jakož i systém provozování tohoto poutního centra nás velice mile překvapil. Prakticky 90% prací je zde zabezpečováno prostřednictvím dobrovolníků - voluntérů, kteří pracují pouze za ubytování a stravu neboli za „vatikánskou měnu - Pán Bůh zaplať". Mimo tyto dobrovolníky se pomocných prací v kuchyni ujímají zpravidla  i ochotní poutníci z poutních zájezdů. Je to vynikající příležitost poznat se s poutníky z mnoha zemí Evropy. A tak  jsem s kamarádem ochotně přijal i práci pomocníka v kuchyni. Sbírali jsme  použité nádobí, dávali do myčky atd. Velice rychle jsme se v této práci zaběhli a stali jsme se snad i oblíbenými spolupracovníky mezi „kmenovými" dobrovolníky. Atmosféra poutního městečka nás  všechny velice nadchla, jakož i celý program pobytu v tomto světoznámém poutním místě. Přesto všechno se můj kolega v myšlenkách často vracel domů a právě zde na tomto místě přemítal nad osobní tragedií a prosil P. Marii o pomoc. Bohužel, zřejmě v důsledku toho všeho co v předchozí době prožil a ve spojení s duchovními prožitky se v noci dostavila náhlá a těžká nemoc. Kamarád musel být okamžitě převezen do nemocnice a bylo prakticky rozhodnuto o tom, že návrat do vlasti spolu s poutníky je vyloučen. Dostal jsem se do prekérní situace. Velice jsem oceňoval pomoc ředitele Charity, který konzultoval situaci s ošetřujícími lékaři a mě nezbylo než v modlitbách se obracet k Panně Marii o pomoc. Měli jsme následujícího rána odjíždět na další cestu. Celý autobus poutníků však čekal na další vývoj situace a na moje rozhodnutí, zda zůstanu,  či se budu vracet s poutníky zpět a kamaráda ponechám v nemocnici. Byly to velice těžké chvíle pro mého přítele  a také já jsem snad do té doby nestál před složitějším rozhodnutím. Když však ošetřující lékař řekl, že by bylo vhodné abych v zájmu dalšího vývoje zdravotního stavu zůstal, bylo rozhodnuto. Když jsem se loučil s našimi poutníky a následně mával vzdalujícím se koncovým světlům našeho autobusu, bylo mě hodně smutno. Ponechal jsem ale vše v rukou Panny Marie. Ředitel Charity a poutního městečka mi zajistil bezplatné ubytování v Cité St. Pierre vč. stravování a já jsem nabídl své pomocné služby v kuchyni či jinde kde bych mohl být nějak nápomocný. Hlavně, že  budu moci pravidelně docházet na návštěvy do nemocnice. Jenže za krátko bylo rozhodnuto o přeložení mého kamaráda z lurdské nemocnice na specializované oddělení do vzdálenějšího krajského města a nabídka ubytování tím pádem ztrácela smysl. Díky řediteli Charity mi však bylo zajištěno ubytování v jednom privátním penzionu v onom městě. Tak trochu smutný jsem se loučil s Lurdy a již známým prostředím i se sympatickými lidmi. Asistent pana ředitele mne autem odvezl do krajského města. Ubytoval jsem se v zajištěném pensionu a šli jsme do nedaleké nemocnice navštívit mého kamaráda, kde jsme s personálem domlouvali mimo jiné možnost návštěv, spojení s rodinou atd. V recepci nemocnice se pak loučím s mým průvodcem, který mi předává nabitou telefonní kartu a telefonní číslo do Lurd, abych v případě jakéhokoliv problému mu volal. Stále jsem však v duchu prosil Pannu Marii o pomoc a věřil, že mi pomůže. V ten moment se objevují u recepce starší pán s paní a oslovují mého průvodce a něco s ním hovoří. Pochopil jsem, že se hovor týká moji osoby a mého kamaráda. Načež můj průvodce povídá „však hovořte polsky, pán (jako já) mluví a  rozumí polsky. No a onen muž mi povídá: Byli jsme v Lurdech a tam jsme se dověděli o Tvém problému. Jsme ochotni Ti pomoci. Pokud budeš souhlasit, můžeš u nás zdarma bydlet, máš u nás zajištěnou stravu i péči. Bydlíme asi 10 km odsud v menším městečku. Byl jsem z toho celý zmatený. Proběhlo mi hlavou v momentě obrovské množství myšlenek. Spát v penzionu, kde nebudu mít s kým promluvit, kdo ví jak by to bylo s jídlem atd. A tak jsem se velice rychle rozhodl. Už s novými  přáteli jsem jel do pensionu, kde jsem vzal ještě nerozbalenou tašku, poděkoval a odcestoval společně s mými novými přáteli.

Seznámení s mým novým bydlištěm bylo pro mne docela překvapující. Mí  přátelé  mne provedli celým domem od sklepa přes garáž spižírnu a uvedli  mne do „mého" pokojíčku. Doslova šokující pro mne bylo, když mi v obývacím pokoji ukázal skříňku, kde jsou peníze - pro případ že bych nějaké potřeboval. Stav mého kamaráda se moc nelepšil - ale řekněme, že se stabilizoval. Můj přítel Zygmund se mnou denně dojížděl na kliniku a pomáhal mi kde bylo třeba. Paní Sabina zajišťovala potřebný servis kolem prádla a nějaké přilepšení v jídle.  Samozřejmě, že byli naší spojkou  i mezi lékaři a nemocničním personálem. A tak potom ve volných chvílích jsem jim pomáhal na zahradě a ve sběru či třídění nevyužitých léků a šatstva, které spolu sbírali a potom  opravovali, prali a adjustovali  pro humanitární pomoc do různých států. Jak mi vysvětlili, jsou to Francouzi polského původu. Jejich rodiče byli Poláci, kteří po I. světové válce zůstali ve Francii. Oni jsou dodnes na svůj původ velice hrdí. Spolu hovoří víc polsky než francouzsky.  Provází nejen polské poutníky v Lurdech. Ve svém pokročilém věku jsou stále dobrovolníky v lurdských nemocnicích - poutních domech pro handicapované, v koupelích atd. Za dobu pobytu  jsem měl mnoho různých zážitků. Např. jednoho dne cestou z nemocnice jsme jeli domů jiným směrem. Najednou jsme zastavili u sochy Panny  Marie Čenstochovské, o kterou se moji přátelé starají. Jak jsem pochopil, krátce před naším příjezdem se vrátili z Polska a dovezli z Čenstochové pytel hlíny, kterou jsme pak pietně vysypali kolem mariánské sochy. Těch příhod by bylo za dobu pobytu mnohem víc.

 

Můj neplánovaný pobyt se ve Francii prodloužil téměř na měsíc a já díky nemoci mého přítele si uvědomil kam až  sahá lidská dobrota a pomoc...

 

Nakonec byl můj kamarád převezen letecky do Prahy a já jsem se pak vracel jiným spojem. Mí francouzští přátelé pak přijali pozvání na týdenní pobyt v ČR v adventní době. Navštívili Prahu i Moravu. Později nás navštívili také při cestě do Polska a přivezli s sebou jako dar  i zásilku léků a zdravotních pomůcek pro tehdejší domov  „U Milosrdných". Je krásné, že naše přátelství trvá dodnes! V rámci našeho přátelství mohl také někdejší pěvecký sbor dvakrát vycestovat a koncertovat v Lurdech a okolí. Našla se i řada dalších příležitostí k dalším kontaktům. Díky našim přátelům Zygmundovi a Sabině jsme také v r. 2004 mohli v Lurdech týden pracovat v mezinárodním týmu dobrovolníků při přípravě návštěvy papeže Jana Pavla II., která byla jeho poslední zahraniční návštěvou

 

Můj kamarád se svou nemocí za vydatné pomoci svoji manželky bojoval více než 14 let. Pán jej povolal k sobě  20. října 2010. Vzpomeňme na něj se mnou v modlitbě.