Do Říma pěšky ve dvou L.P. 2004

Následuje zpráva Martina Hudcoviče a fotografie Martina a Tomáše  u Svatého Otce.



Když se moji spolužáci dozvěděli, že jsem šel pěšky do Říma, zeptali se mě mimo jiné, proč jsme tam nejeli na kole. Taky padlo nespočet otázek, jestli jsme se někdy svezli autem. Nešlo o to dostat se do Říma a shlédnout všechny jeho památky, poutní místa a já nevím co ještě. Chtěli jsme se vydat na pouť, být na cestě, opustit všechny jistoty domova, své přátele i nepřátele a setrvat delší čas v tichu a modlitbě, popřemýšlet o životě. Opustit koloběh každodenního života, povinností a odevzdat se do rukou Božích, nic jiného nám totiž nezbývalo, ale bylo a je to to nejlepší, co jsme mohli a můžeme udělat. A ještě bych dodal heslo druhého poutního dne: „Čím méně toho každý den ujdeme, tím déle budeme na pouti." Myšlenka jít na pouť do Říma vznikla na první Velehradské pouti v srpnu před třemi lety, když několik kněží vyprávělo o jejich římské pouti v Jubilejním roce.
S Tomem Miklíkem jsme si tak nějak řekli: „Jo, jdem do Říma." Už tehdy jsme to brali vážně. A od té doby jsme snili, přemýšleli nad úmysly poutě, proč tam vůbec chceme jít a začali jsme se za to modlit. Dnes jsem tomu rád, že tato pouť v nás mohla růst po tak dlouhou dobu. Že to nebylo to zbrklé „hrr", ale že v nás mohlo uzrát naše rozhodnutí, které nám pomohlo ještě více a lépe prožít celou cestu.
Přípravy na pouť jsme pomalu začali na podzim loňského roku. Radili jsme se s římskými poutníky, psali a zároveň proškrtávali seznam všech věcí, které budeme potřebovat, museli jsme nachystat lékárničku, okopírovat automapy, sehnat klobouky, průvodní listy v italštině a němčině a spoustu dalších věci. Po sbalení krosna vážila 9 kg, s jídlem a pitím to bylo o poznání víc. Se sebou jsme také měli poutnické symboly, na hlavě klobouk s mušlí, na hrudi kříž a v ruce poutnickou hůl. Jen tak pro zajímavost, poutnická hůl se během cesty zkrátila o 8 cm.
Na pouť jsme vyrazili ve středu 30. června roku 2004 na svátek Prvomučedníků římských z kostela svaté Kateřiny v Mutěnicích. Ještě ten den večer jsme překročili hranice za Valticemi. Rakousko je krásně upravené a čisté, řidiči jsou velmi ohleduplní, v Itálii je to bohužel přesně opačně, někdy to bylo o zdraví. Náš den vypadal asi tak, že ráno jsme vstávali většinou před sedmou, pak jsme šli skoro bez přestávek až do oběda někdy mezi dvanáctou a jednou, po obědě jsme si pospali někdy i dvě hodinky, psali deník, textové zprávy domů, zkrátka odpočívali. Dalšími kilometry jsme postupně ukrajovali den, podle vyhlédnutého místa ke spaní, obvykle většího městečka, kde se dala předpokládat fara, jsme přizpůsobovali tempo. Někdy jsme končili už v sedm, jindy třeba i v jedenáct, to když byla nějaká fara dál nebo nás vyjímečně někde nepřijali. Občas jsme usínali až po půlnoci, většinou jsme ještě vykládali s domácími. Žádný den jsme neodpočívali, šli jsme přímo do Říma ke Svatému Petrovi, nikde jsme se nezdržovali, měli jsme před sebou svůj cíl. Denně jsme zvládali kolem 35 km většinou po hlavních silnicích, nejmíň to bylo asi 27 km a nejvíc to sahalo až k 50 km.
Po cestě jsme se modlili, na všechny moc vzpomínali, prožívali radost, mlčeli, přemýšleli a poznávali, na všechno bylo dost času. Celou poutí nás provázelo heslo: „Zajeď na hlubinu" (Lk 5,4). Zajet na hlubinu znamená nejen opustit hřejivé rodné mělčiny a vydat se do neznámého prostředí, ale také stát se na té hlubině znamením. Být znamením jeden pro druhého, sobě navzájem, i když je to někdy těžké. Znamení by ale nebylo znamením, kdyby na něco, lépe řečeno na Někoho, neukazovalo. Chtěli jsme se také ponořit do svého nitra, všechno opustit, poznat svou hlubinu, mlčet a nechat více mluvit Boha. A taky očistit svou hlubinu, všechno to, co zůstalo za naší hříšností a jít na pouť na znamení pokání. Byli jsme moc rádi, že jsme nešli sami, ale že se k nám duchovně přidali další, modlili se za nás a obětovali. Všechny jsme nesli v srdci a vzpomínali na celou farnost. Vědomí toho, že nejdeme sami, nám dodávalo sílu, a všem, kteří na nás mysleli a drželi nám palce, bychom chtěli moc poděkovat. Zažili jsme spoustu nádherných setkání, lidé nás po cestě skvěle přijímali, když jsme je třeba poprosili o vodu, vrátili se i s něčím navíc, někteří se nám nabídli, aniž bychom jim něco říkali, fandili nám, na farách nám kněží z větší části vždy pomohli a poradili, někdy jsme spali i u rodin, hodně milých lidí všeho nechalo a postaralo se o nás. Začínal jsem přemýšlet, jestli bych i já tak dokázal někoho přijmout, zvlášť když vám dva neznámí výrostci zazvoní v jedenáct večer u dveří... Občas se stalo, že si někdo poklepal na čelo nebo nás odmítli i kněží. Nevím, kdo byl víc ochuzen.
Toho, co nás oslovovalo při pouti, bylo hodně. Když jdete po cestě, je vám špatně, ale přesto jdete dál za svým cílem, když všichni kolem vás spěchají auty, když zažijete krásné nebo naopak nepříjemné setkání, procházíte přes Alpy a tři dny vám prší, což bylo asi nejhorší, nohy máte promočené tak, že už vám pokožka nedrží pohromadě a strašně pálí, v Itálii na vás zase praží slunce, pot vám stéká po obličeji, když vám někdo v nouzi pomůže, řekne milé slovo, když mlčíte a je vám smutno nebo brečíte radostí, že jste něco poznali, když spíte ve vlastním potu zabalení do spacáku před dotěrnými komáry a když konečně po čtyřech dnech vlezete do sprchy, to vás napadne spousta myšlenek. Rád bych to popsal ještě lépe, ale nejde to. Nedá se to moc dobře vyjádřit slovy. Jak nad tím přemýšlím, byla to pouť takových malých „nevěřících Tomášů". Kdyby mi někdo řekl, že za celou pouť já i Tom nepoužijeme ani jednu náplast, nevěřil bych. Kdyby mi někdo řekl, jaká setkání prožijeme a kolik lidí nám pomůže, nevěřil bych. Stejně tak bych kroutil hlavou nad tím, že budeme spát pod širákem jenom tři noci .A kdyby mi někdo řekl, že se nakonec setkáme se svatým otcem, jenom bych se toužebně usmál. Když se vydáte na delší pouť a chcete ji opravdově prožít, zažijete, co jste nezažili, poznáte nepoznané a Bůh vám dá uvidět. Možná někdo namítne, že jsme mladí a že se nám šlo hej. Nohy nás trochu bolely, byli jsme unavení a ramena si taky musela zvykat na krosnu, ale je pravda, že mladé tělo se s fyzickými obtížemi vyrovná lépe. Před rokem se vydala na pouť do Říma i jedna šedesátiletá paní z Ostravy. Z jejího bydliště jí to trvalo 40 dní a šla sama! Za zmínku taky stojí, že z hranic jí to trvalo stejný počet dní jako nám. Pouť naštěstí není o fyzičce. S těmi duchovními krizemi jsme na tom stejně, pro mě osobně bylo nejhorší udržet se myšlenkami na pouti, nesklouznout k tomu, co bych dělal doma, jak bych nemusel nikam jít atd. Větší krize na mě ani na Toma nepřišly, nevím, jestli napsat bohudík nebo bohužel.
Moravu jsme tedy opustili hned první den, Rakousko jsme měli za sebou po třinácti dnech a dvacet dní jsme procházeli Itálií. Alespoň zhruba uvedu trasu poutě: Mutěnice -Valtice -Tulln -Mariazell - Knittelfeld -St. Veit a. d. Glan -Villach - Pontebba -S.Dona di Piave -Mestre - Ravenna -Sansepolcro -Umbertide - Narni -Roma -San Pietro in Vaticano. Třicátý třetí den večer jsme přespali na předměstí Říma, ráno jsme brzo vstali a tak jsme v pondělí 2. srpna roku 2004 ve 34. den poutě mohli projít branou baziliky Svatého Petra ve Vatikánu. Ten pocit radostí, štěstí a pokoje se nedá popsat, když po třech letech touhy, třiceti čtyřech dnech a 1200 km dojdete do cíle, přál bych to zažít každému .V Římě jsme si pak ještě několik dní udělali prázdniny. Nečekané vyvrcholení poutě však nastalo ve čtvrtek ráno, kdy nám bylo dopřáno být na soukromé mši se svatým otcem Janem Pavlem v kapli jeho letního sídla Castel Gandolfo a alespoň se s ním krátce pozdravit. Takové setkání opravdu nedokážu popsat. Když jsem dřív na poutích slýchával větu: „Poutník je nesen Bohem," myslel jsem si, že to asi tak nějak bude. Dnes už si to nemyslím. Já to vím. Na poutí jsem toho hodně zažil, prožil a pochopil, spoustě věcí ale stále nerozumím a bylo by bláhové jít na pouť s tím, že zrovna tady v tom se mi udělá jasno. Sice už nejdu pěšky do Říma, ale pouť pro mě neskončila, pořád trvá a roste. Vlastně celý náš život je jedna velká pouť, jen je třeba to mít na pamětí a směřovat ke správnému cíli.