Do Compostelly proč a jak

 

Zdá se, že dnes je v módě putovat pěšky do Compostelly a že to zapříčinil brazilský spisovatel Paolo Coelho svou knihou Poutník, která vychází v milionových nákladech po celém světě. Sám si v předmluvě k jejímu českému překladu pochvaluje, že když ji v roce 1986 psal, přišlo k svatému Jakubovi ročně pěšky na čtyři sta poutníků, zatímco když teď, patnáct let poté, pozoruje cestu z terasy hotelu blízko hranic s Francií, prochází kolem něho stejné množství poutníků každý den. Nikdo nemůže Coelhovi upírat zásluhy. Sám mu vděčím za vysvětlení názvů a odznaků poutníků.

Píše, že poutníci do Compostelly se nazývali peregrinos (z latinského per ager = přes pole) a že jejich znakem byla mušle. Poutníci do Říma se nazývali romeros a jejich znakem byl kříž. Poutníci do Svaté země se nazývali palmeros a jejich znakem byly palmové ratolesti, kterými vítali v Jeruzalémě o svátcích poutníci z Izraele Poutníka nejdůležitějšího - našeho Spasitele.

Takzvaný mystický meč, pro který se prý chodí do Compostelly, je jen jeho románová fikce. Sám Coelho přiznává, že tam sice pro něj šel, ale k svatému Jakubovi stejně nedošel - posledních 150 kilometrů jel autobusem.

 

 Následující dvě části nám ukážou jiné a pravdivé důvody.

První je soukromý překlad spisku Denise Péricard-Méa „Svatý Jakub z Compostelly" (vydal AEDIS éditions Vichy, 2003). Je zaměřen spíše historicky a kulturně. Proto na doplnění následuje výtah z článku „Compostellská spiritualita", který napsal otec Pierre Fournier z Gap do kněžského časopisu Pretres diocésains v únoru 2004.

 

Svatý Jakub z Compostelly

Compostella je známá díky svatému Jakubovi, apoštolu, který přinesl evangelium do Španělska. V 8. století se stal patronem křesťanského odboje proti útočícím Saracénům. V následujícím století byl zázračně nalezen jeho hrob v Galicii na severozápadě Španělska.

Tak vznikla Compostella, světlo naděje. Prostí i mocní sem přicházeli vyjádřit a bránit svou víru.

Dnes se z celého světa vydává na cestu do Compostelly více poutníků než dříve. A lidé se nezastaví v Compostelle, ale jdou dál až na mys Finisterre, tam, kde končí země (finis = konec, terra = země) a Mléčná dráha se noří do oceánu.

Legenda o svatém Jakubovi

O Compostelle se dá snít. Toto vzdálené galicijské město v nejzazším severozápadě Španělska vděčí za svou proslulost svatému Jakubovi. V evangeliích nám Matouš ukazuje svatého apoštola Jakuba jako „syna Zebedeova a bratra Janova". Marek přidává, že Ježíš dal oběma bratrům přezdívku „Boanergés, to znamená synové hromu". Po Kristově smrti Skutky apoštolské vypravují, že Herodes „dal Janova bratra Jakuba popravit mečem". Životopisci ze 7. století píší, že předtím svatý Jakub „kázal evangelium ve Španělsku i v dalších západních zemích".

Jak vznikla Compostella? Jakub byl v 8. století vybrán za patrona katolickým Španělskem, které tehdy bylo pod saracénským jařmem. Jeho jménem volá o pomoc, aby mohlo začít Rekonkvistu, dlouhý zápas proti muslimskému útočníkovi, který skončí až v roce 1492 dobytím Granady. Byla upřesněna krásná legenda o tom, jak tělo svatého Jakuba bylo po popravě dopraveno do Galicie „lodí bez plachet a kormidla". Po příjezdu následovala řada obdivuhodných příhod: učedníci, kteří Jakuba doprovázeli, žádali pohanskou královnu Lupárii, aby mohli Apoštolovo tělo pohřbít na jejím pozemku. Ona odmítla a nešťastníci prchali pronásledováni královským vojskem, které se utopilo, protože pod ním v pravý čas spadl most. Lupária jim pak poslala divoké býky hlídané drakem. Oni draka zabili a býky zkrotili, a to Lupárii přesvědčilo, že nakonec povolila pohřbít tělo na místě, na které se brzy zapomnělo.

Legenda vypráví, že místo bylo znovu objeveno na počátku 9. století: „Během modliteb byl poustevník Pelagius upozorněn anděly, že se nachází blízko světcova hrobu. Pak sousedé uviděli světla označující přesně to místo. Upozornili na to biskupa z Iria, který pak nařídil třídenní půst a objevil hrob svatého Jakuba. Od té doby tam často chodili lidé z toho kraje." Prvními cizinci, kteří přicházeli do Compostelly, byli určitě rytíři a vojáci. Mezi těmito prvními poutěmi a poutí papeže Jana Pavla II. v roce 1982 vznikl vlastní svět a ten dodnes narůstá.

Historická fakta

Zkrácená chronologie

DOBA UDÁLOSTI SKUTEČNÉ NEBO LEGENDÁRNÍ	UDÁLOSTI A JEJICH POPIS	PRAVDA NEBO LEGENDA	DOBA, ODKDY JSOU TY UDÁLOSTI ZNÁMY
8. století	Svatý Jakub ustanoven „patronem Španělska" proti muslimskému napadení	pravda
před r. 814	Karel Veliký táhne do Compostelly osvobodit hrob svatého Jakuba, který ho o to ve snu požádal. Výprava končí porážkou u Roncevalles a smrtí Rolanda. Objevení Mléčné dráhy	legenda	Od roku 1120 v Turpinově kronice
951	Godšalk, biskup z Le Puy putuje do Compostelly	pravda	1866 a hlavně 1950
1154	Francouzský král Ludvík VII. přichází jako poutník do Compostelly. Je to jediný král, který tam putoval.	pravda
kolem r. 1160	Kalixtova kniha (Kodex Calixtinus) shromažďuje kázání, přenesení ostatků, zázraky, Turpinovu kroniku a průvodce poutníka		vychází latinsky 1882 a francouzsky 1938
1170	založení Svatojakubského řádu	pravda
1213	Svatý František dostává v Compostelle zjevení, aby založil řád menších bratří	legenda	Kvítky sv. Františka ze 14. století
16. století	V protikladu k protestantismu přibývá poutníků v Compostelle, která se stává symbolem velmi katolického Španělska	pravda	1996
Konec 16. stol.	Řím vyslovuje pochybnosti o pravosti hrobu v Compostelle	pravda	málo známá věc
1808	Napoleonská vojska v Compostelle	pravda
1884	Druhé nalezení těla svatého Jakuba, potvrzené papežem Lvem XIII.	pravda
1885	Poprvé v dějinách je hrobka otevřena pro poutníky	pravda	Dnešní to nevědí
1938	300 poutníků z Francie v Compostelle	pravda
1951	Španělsko oslavuje 1000 let od pouti biskupa Godšalka z Le Puy do Compostelly	pravda	neznámá věc
1962	Arcibiskup compostellský přichází do Le Puy k 1000. výročí založení kostela svatého Michaela na místní sopečné věži biskupem Godšalkem	pravda	neznámá věc
1972	Francouzská turistická federace vydává první díl „Svatojakubské cesty"	pravda
1982	Papež Jan Pavel II. putuje do Compostelly	pravda
1987	Rada Evropy prohlašuje svatojakubské cesty  za Evropskou kulturní památku	pravda
1989	Mezinárodní setkání mládeže v Compostelle	pravda
1998	Zařazení některých částí svatojakubské cesty z Le Puy do světového dědictví UNESCO	pravda
1999	Svatý rok ve spolupráci s galicijskou vládou	pravda

Muži a ženy na cestách do Compostelly

Opravdoví poutníci

Už po staletí zůstává mentalita poutníků stejná bez ohledu na změny, které s sebou jednotlivé doby přinášejí. Do Compostelly se vždycky chodilo z náboženských důvodů, někteří však se vypravili z důvodů velice roztodivných:

- šlechta se chtěla proslavit válečnými činy, přidat se k znovudobytí Španělska z islámského jařma nebo k boji proti Anglii. V 15. století vysvětluje jedno pojednání o výchově, že je „blahodárné, když urození mladí lidé vykonají pouť do Jeruzaléma nebo k svatému Jakubovi a zároveň bojují proti Saracénům a dalším nevěřícím",

- za úředními důvody lze někdy uhodnout důvody diplomatické: roku 1192 odchází do Compostelly arcibiskup remešský, strýc francouzského krále Filipa Augusta. Tak důležitá osobnost neopouští svůj úřad na tak dlouhou dobu kvůli pouti bez vážného důvodu, jinak by to církev nedovolila,

- obchodování vede někdy kupce přes Compostellu: cestovní průvodce z 15. století uvádějí cesty k svatyním spolu s místy, kde se konají mezinárodní trhy. Někteří kupci konají za peníze pouť místo lidí, kteří ji sami nemohou nebo nechtějí vykonat,

- z touhy využít pohostinnosti tradičně poskytované „chudým kolemjdoucím, cestujícím a poutníkům", zvláště během těžkých dob (stoletá válka, ale také války Ludvíka XIV.),

- jako záminku, aby se člověk mohl vzdálit z domova nebo získat alibi,

- velice vzácně byla pouť přikázána soudem ať občanským nebo církevním. To jsou proslulé „kající poutě", které vyvolaly falešný dojem, že na poutnických cestách se pohybují nebezpeční lidé. Tato opatření se dělala spíše vůči lidem, které bylo potřeba na nějaký čas dostat dál od bydliště, a ne aby se ohrožovala ostatní společnost.

Poutníci v literatuře

V literatuře mají poutníci do Compostelly jen skromné místo, které bezpochyby odpovídá skutečnému počtu. To, jak jsou vykresleni, nám však podává idylický obraz skutečnosti. Středověké eposy se inspirují Turpinovou kronikou: Zpěv o Rolandovi rozvíjí porážku u Roncevalles, Vít Burgundský připomíná francouzské úspěchy ve Španělsku, kde Karel Veliký pobýval 27 let, aniž sundal brnění. Romány k tomu přidávají milostné zápletky a obdivuhodné příhody. Epos Blancheflor začíná útokem normanských pirátů na severní pobřeží, dcera vévody z Pontieu, která se s manželem vydala prosit svatého Jakuba o dítě, je přepadena v galicijských lesích. Další epos píše o nebezpečích, která číhají na poctivého poutníka. Ve Třech jablkách se vypráví o putování bohatého kupce. Básník La Fontaine v pohádce Psík, z kterého padají peníze a drahé kameny, vydává za poutníka zamilovaného muže, který se snaží dostat k vyvolené svého srdce: „... hraje na dudy ... přecházel náš poutník ulici ... Překvapil a okouzlil svou milou - maličkou otázkou: Nechcete se vydat s námi - na pouť do Compostelly?" Vstoupila tím pouť do módy? V 18. století si šlechtici oblékali poutnický oděv, který si půjčovali nebo najímali někdy přímo od poutnických bratrstev, a takto maskováni se zúčastnili lidových slavností a vyhledávali milostná dobrodružství. Na rytině s názvem Mladý poutník je tento nápis: Když se vrací z Compostelly - nejeden poutníček mladý - potká křehounkou poutničku - a díky něžným slovíčkům - je každý rychle hotov - putovat na kyperský ostrov (kde se uctívala bohyně lásky Afrodité).

Symbolické davy

Ačkoli se to běžně tvrdí, nikdy se cizinci do Španělska nehrnuli v davech. Díky zápisům z hraničních přechodů, nemocnic nebo bratrstev víme, že na francouzských cestách se pohybovalo jen velmi málo poutníků do Compostelly. Bezpochyby bylo mnohem víc těch, kteří připutovali po moři. První zprávy o davech „cizích lidí přicházejících ze všech částí světa" pocházejí z Compostelly, kde ve 12. století vzniká CESTA SVATÉHO JAKUBA, geniální zvací hnutí, jehož důsledky trvají po staletí. Compostellu ukazují jako obraz ráje na zemi, ráje, do kterého kráčí právě touto cestou zcela symbolický zástup Božích vyvolených. V našich racionalistických dobách se na tuto vizi zapomnělo, a to vedlo k zdlouhavému a zklamávajícímu počítání poutníků. Znovuobjevení této vize nabízí dnešnímu poutníkovi lepší myšlenku než tu, že jde ve stopách milionů zemřelých: že kráčí ve světle těch Vyvolených z knihy Zjevení anebo že jde za ty, kteří se na tuto pouť nikdy nemohli vydat.

Základní dílo: Turpinova kronika

Kronika zvaná Turpinova, později už jen připisovaná Turpinovi, nám vypráví slovy biskupa Turpina o Karlu Velikém, o Rolandovi a o rytířích, kteří šli ve jménu svatého Jakuba vysvobodit Španělsko. Začíná zjevením svatého Jakuba, který žádá po Karlu Velikém, aby jel podle Mléčné dráhy do Galicie, a pokračuje popisem výprav, na jejichž konci umírá pohanský král Aigolan po dlouhých pronásledováních a dantovských bojích. Na ni se odvolávali králové ve Francii, Španělsku i Římské říši, když se domáhali hodnosti císaře jako potomci Karla Velikého. Kronika je skutečně naprosto vymyšlená, první pochybnosti o ní se objevily už v 17. století.

Žehnání poutníka ve středověku

Mnohé „rituály" obsahují modlitby, které užívali kněží, když žehnali poutníkům před odchodem k dalekému cíli. Následující je z Calixtova kodexu: „Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista přijmi tuto brašnu, znamení svého putování, abys očištěn a svoboden dosáhl domu svatého Jakuba, kam chceš dojít, a po dokončení své cesty se vrátil mezi nás v dobrém zdraví a v radosti pro milost Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen.

Přijmi tuto hůl, pomocnici při únavě z chůze na cestě tvého putování, abys mohl překonat nástrahy Nepřítele a dosáhl v naprostém pokoji svatyni svatého Jakuba a po dojití k cíli ses nám s radostí vrátil pro milost Boha, který žije a kraluje na věky věků. Amen."

Poutní doklad - Compostella

Odedávna a zvláště pak od 17. století si poutníci z Compostelly přinášeli potvrzení, že opravdu došli až tam. Toto potvrzení znovu nabylo vážnosti. Požaduje se, aby poutník přišel se zbožným úmyslem (pietatis causa), avšak i když to text výslovně nezmiňuje, vydává se pouze těm, kteří ušli posledních 100 km pěšky (nebo 200 km na kole), a nikomu jinému.Vydává se také těm, kteří přijedou na koni.

Zde je překlad textu této Compostelly.

Kapitula tohoto blaženého metropolitního a apoštolského kostela v Compostelle, která střeží pečeť oltáře blaženého Apoštola Jakuba, aby mohla vydávat všem věrným poutníkům z celého světa, kteří došli k svatému Jakubovi, našemu Apoštolovi, patronu a ochránci celého Španělska, vedeni zbožností nebo slibem, potvrzení o pouti s přihlédnutím ke skutečnosti, potvrzuje, že ........, veden svou vírou, zbožně navštívil tento přesvatý Chrám. Ve jménu této víry mu předávám toto osvědčení opatřené pečetí tohoto svatého kostela.

Tisícileté cesty

Cesty k svatému Jakubu

Turpinus zaznamenává, že Karel Veliký opustil Cáchy a vydal se podle Mléčné dráhy, „zvláštní cesty poseté hvězdami, která začínala u Fríského moře a vedla mezi Německem a Itálií, Galií a Akvitánií, přímo procházela Gaskoňskem, Baskickem, Navarrou a Španělskem až do Galicie".

Průvodce poutníka, který je základem dnešních tras, nebyl ve středověku v Evropě znám, přestože se mnozí domnívali, že ano. Jeho cílem bylo ukázat francouzským pánům z Akvitánie, které pozval španělský císař (Alfons VII., nový Karel Veliký), aby mu vzdali poctu jako jeho vazalové. Čtyři cesty, které uvádí, jsou obchodní cesty z 12. století křižující celou Akvitánii vymezenou čtyřmi svatyněmi v Tours, Vézelay, Le Puy a Arles a vyšperkovanou všemi ostatními, které v něm jsou jmenovány.

Vyprávění poutníků a literární památky často zaznamenávají jiné trasy, které se měnily podle dob a podle poutníků samotných. Všechny mají stejnou historickou cenu, žádná není druhým nadřazena.

Dlouho se lidé domnívali, že četné předměty z velkého dědictví vztahujícího se k svatému Jakubovi v celé Evropě dosvědčují cesty do Compostelly. Dnešní znalosti nás vedou k přezkoumání věci a k uznání, že větší část tohoto dědictví svědčí spíše o místní úctě k apoštolovi. Věřící po celé Evropě pociťovali často potřebu jej uctít kvůli četbě jeho listu, biblickému textu, který mu byl připisován někdy až do 19. století a který vedl k tomu, že svatý Jakub je brán jako pastýř duší.

Znovunalezení těla svatého Jakuba v Compostelle v roce 1884

Začátkem 19. století prakticky přestalo putování do Compostelly, což tak ochudilo město, že v roce 1833 přestalo být hlavním městem provincie u ustoupilo městu La Coruña. Před koncem století se všichni snažili, aby mu vrátili lesk, k radním, vzdělancům a průmyslníkům se připojil i arcibiskup a kanovníci katedrály. V roce 1879 tito poslední oznámili, že znovu nalezli tělo svatého Jakuba, už dávno ztracené, a že se rozhodli od nynějška nabídnout ostatky k úctě věřícím (což dosud nebývalo). V roce 1884 potvrdil toto nalezení papež Lev XIII. a řekl o něm, že je velice vhodné „v této době, kdy církev je zvlášť zkoušena", a vyzval katolíky, aby znovu putovali do Compostelly.

Do Compostelly po vodě

Putování po moři bylo vždy velmi využíváno, protože plout na lodi je praktické, rychlé a levné, což vyváží četné nepříjemnosti, nepohodlí, bouře a nebezpečí zajetí od pirátů.

Poutníci byli natlačeni po dvou stech, dokonce „co to dalo", utiskováni od námořníků, kterým jen překáželi. Ti nejchudší spali v podpalubí a museli roznášet chléb, sůl a vodu, bezpochyby jedinou stravu, která se podávala. V roce 1446 vypráví jeden poutník z Poitou, že „když plul po moři k svatému Jakubovi, on i druzí byli zachváceni takovým uragánem, že mysleli, že umřou".

V roce 1443 se pět poutníků z Tournai vracelo přes Montserrat a u Barcelony byli chyceni mořskými lupiči. Tři roky museli veslovat na galejích a snášet surové nakládání. O deset let později zase angličtí poutníci plující do Compostelly na lodi byli napadeni a okradeni Bretonci.

Svatý Jakub vystupuje jako ochránce plavců před Satanem, který vyvolává ztroskotání: ve 12. století si anglický král Jindřich II. dal přinést z opatství v Reading ruku svatého Jakuba, „než se vydal na moře, aby byl posílen jeho ochranou a požehnáním". Když anglická poutnice Margerie Kempe chce v roce 1417 ve velkém vytržení mysli odplout z Bristolu, ostatní poutníci ji považují za posedlou ďáblem, a proto se bojí, aby nerozpoutala bouři. Varují ji, že jestli přijde uragán, hodí ji do moře, aby se zbavili Zlého.

Ostatky svatého Jakuba

Říká se, že svatý Jakub nepřinesl evangelium jen do Španělska, ale na celý západ. Proto najdeme prakticky všude jeho stopy („Krok svatého Jakuba" v Buxerolles u Poitiers), a dokonce jeho ostatky. Pouze ve Francii napočítáme tři hroby s jeho tělem, devět hlav a četné údy. Církev se marně snaží vysvětlit, že ostatky patří jinému svatému Jakubovi, ale věřící v tom vidí jen jediného samotného apoštola. Církev uznává, že tato úcta odpovídá hluboké lidské touze, a dokonce prohlašuje za „chvályhodné úmysly těch, kdo ostatky uctívají".

Na cestě k svatému Jakubovi poslouchal v roce 1490 poutník Jan z Tournai každou legendu a vždy ji zjemnil tvrzením, že to stejně není důležité, protože „v každém případě svatý Jakub je v ráji".

Svatý Jakub Maurobijce

Svatý Jakub jako patron Rekonkvisty se pravidelně objevuje na nebi nad křesťanskými vojsky na bílém koni s velkým rozvinutým praporem. První zjevení bylo u Clavio poblíž Logroño v roce 844 při bitvě, ,,kterou křesťané vedli, aby už nemuseli každý rok posílat daň sto děvčat do harému v Kordóvě". Vítězný král Ramire pak přinutil poražené k placení roční daně kostelu v Compostelle, poplatku, který pak byl po staletí vybírán. Říká se, že jeden z posledních zásahů apoštola se odehrál během občanské války 1936 až 1939 ...

Pohostinnost ve středověku

Povinnost být pohostinní mají všichni. Původně měl každý otevřít svůj dům kolemjdoucímu. Křesťanská víra požadovala, aby každý cizinec byl přijat, jako by to byl Kristus, podle příkazu z Matoušova evangelia: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a dali jste mi napít. Byl jsem na cestě a ujali jste se mě. ... Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali." (Mt 25, 35 . 40)

Je to příkaz velice vhodný ke zmírnění samovolné nedůvěry před cizincem. Když se v 11. a 12. století pohyb lidí stal hustším, dala se dohromady laická i náboženská společenství a zakládala pohostinné domy, financovala je a zajišťovala jejich chod.

V útulcích se shromažďuje rozmanitá společnost, místní chudí, „chudí kolemjdoucí", bohatí cestující, kteří platí útratu, a k jejich obsluze ti, kteří vše zaopatřují. Poutník zamíchaný do tohoto okrajového světa v pohybu dostává jídlo a nocleh na jednu noc, případně navíc, když je nemocný. To vše v prostředí, o kterém se dočítáme - podle různých dob a míst, že je to obraz ráje ... nebo pekla. Až do 16. století je to stejné i v útulcích svatojakubských. V té době začíná Compostella přitahovat stále více věřících, toužících pochopit, jak mohlo Španělsko uniknout protestantismu. Až v té době se objevuje několik útulků určených výhradně poutníkům z Galicie.

Symboly

Oblek

Středověký poutník byl nejčastěji oblečen do běžného oděvu tehdejších cestujících. Pod vlivem zbožné představivosti tento oblek pomalu dostával symbolické významy.

„Zpěv o povinnostech poutníka" z 18. století vysvětluje, že mezi nutné potřeby, které poutník musí mít, a po příkladu otců bez nich nesmí jít, je hůl, kufřík, ale také velký klobouk a dobrý plášť proti bouři.

Poutník je tak symbolicky oděn stálostí, láskou a čistotou ... "Ukryt pod pláštěm dobrých skutků" se opírá o „hůl naděje, okovanou láskou", jeho „měšec a kufřík" skrývají poklady, které mu Bůh dal, a jeho „tykev je plná ... vody z živého pramene".

 

Poutnická mušle

V Paříži se nalezly mušle v hrobech z doby merovejské, tedy dříve než byl nalezen hrob svatého Jakuba v Compostelle.

Od 12. století je to compostellská zvláštnost, která se prodává poutníkům na památku.

Prodavači u katedrály takto vysvětlují symboliku: vějířovité čáry uspořádané jako prsty ruky jsou obrazem skutků, které má poutník udělat (skutky se myslí „dobré skutky", ale také „práce"). Postupně se na obrazech svatého apoštola Jakuba začaly malovat mušle, a to buď na mošně, nebo na klobouku. V 16. století při prvním třídění živočišných druhů dostal tento mlž jméno Mušle svatého Jakuba, což rozhodlo o systematickém spojení mušle a pouti do Compostelly.

Mušle se prodávají také v jiných svatyních, zvláště na Hoře svatého Michaela, a zůstávají společným znakem všech poutníků: když například císař Karel IV. navštívil v roce 1377 Paříž a putoval k svatému Mořici ve Fossées, král mu „poslal mušle, protože je poutník".

V heraldice je mušle často jen přídavek, u něhož je nemožné stanovit souvislost s Compostellou.

Dnešní poutníci

Zvyky a obyčeje

Osmdesát procent poutníků začíná svou pouť v Saint-Jean-Pied-de-Port, což je omyl, protože úsek přes hory do Roncevalles je tím nejtěžším z celé cesty. Moc se o tom nemluví, ale špatné počasí je tam často, může se tam hodiny bloudit, dokonce i umřít. Počet procházejících poutníků tam stoupl z 1264 v roce 1996 na 13638 v roce 2001 ...

V Santiagu dostává ročně kolem 60 tisíc poutníků Compostellu z celkového počtu čtyř milionů ostatních návštěvníků, ve svatém roce (když 25. červenec vyjde na neděli) jich je víc než dvojnásobek.

Každý jde svou cestou

Poutník opouští své bydliště a své zvyky. Vydává se na pouť, otevřený vůči druhým a hledající sám sebe. To by mohl prožít i na svých každodenních cestách. Rozhodnout se putovat po cestách do Compostelly je výsadní a dostává různé podoby, které však vždy znamenají něco přerušit.

Dnešní poutník, který po týdny kráčí pěšky, při tom chce znovu objevit pocity svých předků a vytváří si tak stereotypní svět: musí se trpět, opustit své pohodlí, smířit se se staromódními životními podmínkami, vzdát se mnohého. Musí se vyjít z Le Puy a jít po státní silnici číslo 65, která vede historickou cestou ... Jen tam může zažít společenství s davy poutníků minulých dob.

Patří však k putování chození blátem? Je povinné trpět na nemožných cestách? Není žebrání o chléb urážkou těch opravdu chudých? Žádné poutnické zprávy z dřívějších dob se o takových povinnostech nezmiňují. Řehole svatého Benedikta dokonce přímo varuje proti nadměrnému sebeomezování (pozor na hřích pýchy!).

Putovat jinak

Když dnešní poutník opustí své představy, rady předchůdců, kteří jej často zneklidňují, aby sami vynikli, a donucovací rady všech možných průvodců, může prožít cestu po svém. Sám si ji zorganizuje tak, aby nebyla ani moc nápadná, ani moc skrytá. Je mu dovoleno vyjít z domu a jít přímo v očekávání, že se setká s lidmi, které jeho cesta bude zajímat anebo nechá lhostejnými. On sám k nim pokorně přistoupí s prosbou, kudy jít dál anebo na koho se obrátit. Po cestě do sebe nasaje něco ze života lidí v krajích, kterými prochází. Nebude se skrývat jen na cestách, kde potká pouze sobě podobné. Místo aby hned na předměstí nasedl na autobus, a tím město „přegumoval", jak se tomu lidově říká, se dnešní poutník „odváží" vydat se pěšky přes průmyslové zóny (tím pozná, čím ta oblast žije). Odváží se jít po silnicích, dokonce i po státních, aby poznal, jak je těžké bydlet vedle nich, když on tudy jen prochází.

Ve vesnicích prožije opravdová setkání s lidmi v obchodech, kde je vše od potravin až po domácí potřeby a oděvy, nebo při ubytování v domech místních lidí. Kdo bude putovat jako cizinec, pozná nečekané věci a cesta mimo ustálenou trasu neubírá pouti na ceně, právě naopak.

 

Compostellská spiritualita

Existuje compostellská spiritualita? je naše první otázka. Jestli ano, co obsahuje a jak může pomoci lidským a náboženským touhám?

 

I. Compostellská spiritualita ... na způsob hvězdy

Ve středověku byla opravdová compostellská spiritualita. Z ní vycházely osobní i společné modlitby poutníků, jejich účast na liturgickém a svátostném životě a jejich důraz na přímluvu Spasitele, Panny Marie a svatých.

Neukazuje se nám pak compostellská spiritualita právě jako ... hvězda? Pěticípá hvězda na nebi společenství svatých. V jejím středu je samozřejmě Spasitel Kristus. Horní cíp je Panna Maria. Na dvou bočních paprscích muž a žena, svatý Jakub a svatá Magdalena, oba Kristovi blízcí podle evangelia. Na spodních cípech svatý Antonín Veliký a svatý Roch. Všichni tito svatí jsou hojně zastoupeni na posvátných budovách kolem cest, které vedou do Santiaga, a především v jejich umělecké výzdobě.

Ve středu je Kristus. Spasitel, jak připomíná jeho zkratka IHS (Iesus Hominum Salvator, česky Ježíš, Spasitel lidí, což si můžeme přeložit jako Ježíš, hříšníků Spasitel). Poutníkům se Bůh Otec často jeví jako přísný soudce všech hříšníků, proto o smilování prosí jeho Syna.

Na vrcholu je Panna Maria. Poutníci se k ní neustále modlí: Pros za nás hříšné. Její mateřská něžnost se pozná, až se bude za Boží odpuštění přimlouvat u Otce a u Krista Spasitele. Řeholníci přímo pěstují mariánskou úctu ve všech svatyních u cest do Compostelly.

Na bočních cípech je nejprve samozřejmě svatý Jakub, jeden ze tří nejbližších apoštolů, který také poznal pokušení vládnout a užít síly. Pak následoval svého Pána až na mučednickou smrt na příkaz Heroda Agrippy I. v roce 43 nebo 44. A svatá Magdalena představuje hříšníka, obráceného pro milosrdenství Boží. Zatímco apoštolé utekli, vytrvala u kříže svého Pána a stala se svědkem jeho vítězství.

Na základ hvězdy můžeme dát svatého Antonína Velikého a svatého Rocha. První zemřel r. 356 a je příkladem těch, kdo všechno opustili kvůli Kristu. Ve dvaceti letech odchází na poušť, protože uslyšel: „Když chceš být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a následuj mě!" (Matouš 19,21). Jeho ostatky se dostaly do Galie do opatství v kraji Isere. Odtud vycházeli řeholníci - antoniáni, kteří ve svých klášterech pečovali o místní nemocné a svatojakubské poutníky. Francouzský hymnus k jeho svátku - 15. ledna - na základě jeho životopisu vyzývá k oproštění a touze po Absolutnu:

Jdi, poutníče! / A hledej! / Dál pokračuj v cestě, / nic nezastavuj tě! / Slunce a prach snášej, / srdce však povznášej! / Na věci zapomeň, / stejně vše pomine. / Jen láska zůstane! / Srdcem neulpívej / na ničem dočasném, / Slovo v něm ukládej, / to buď tvým pokladem.

Svatý Roch, který žil ve 14. století, je lidovým obrazem Božích přátel, kteří se věnují druhým, zvláště nemocným. Sám putoval z Montpellier v jižní Francii do Říma a zpět a je zobrazován v poutnickém plášti se svatojakubskými mušlemi, holí a brašnou. Když se jako poutník setkal s morem, hned začal konat dobré skutky - staral se o nemocné.

Panna Maria, svatý Jakub, svatá Máří Magdalena, svatý Antonín, svatý Roch, to jsou různé podoby svatosti. Pro místní lidi i pro poutníky jsou pevným bodem k ujasnění a příkladem k následování. Poutník kráčející od kaple ke kapli, od kostela ke kostelu může o nich rozjímat a k nim se utíkat.

Tato „hvězda" compostellské spirituality se může rozrůst na souhvězdí, když pomyslíme na další svaté: svatou Annu, svatého Kryštofa a další...

 

II. Jak může svatý Jakub být naším duchovním učitelem?

Já jsem Cesta, Pravda a Život, říká Ježíš (Jan 14, 6). Proto jeho učedníci musí jít na cesty. Jakub je po Petrovi hned na druhém místě. Je zajímavé číst evangelia s důrazem na svatého Jakuba. Každé je tak trochu „jakubské". A my můžeme jít se svatým Jakubem cestou opravdové víry, tolikrát očištěné Kristovou láskou. Jít až do konce ve všedním životě a až do cíle v Santiagu, kde se Mléčná dráha noří do Oceánu. Svatojakubští poutníci začínají každý den zvoláním: „Ultreia! Pojďme na druhou stranu, ještě dál, dopředu!" Toto dynamické volání vystihuje osobnost svatého Jakuba.

 

III. Pravá „cesta víry" ve stopách svatého Jakuba

Po vzoru křížových cest se dá sestavit do 14 zastavení cesty víry svatého Jakuba:

 

1. Povolání svatého Jakuba (Matouš 4, 21 - 22). Následuj mě. A on i s bratrem jde „Ultreia!" dál, dopředu, vše zanechává a následuje Ježíše Krista. Jak my každý den následujeme jeho obětavost?

2. Svědek Ježíšova uzdravování nemocných (Marek 1, 29 - 31). Petrova tchyně jim po svém uzdravení posluhovala. Zdraví znamená víc než být bez nemoci. „Ultreia!" I my máme jít dál ve službě Pánu a bližním.

3. Jakub ve světle proměnění (Matouš 17, 1 - 9). Ježíš jde se svými třemi nejbližšími ještě dál a výš, „Ultreia!", aby jim ukázal svou Slávu. I my máme za křížem vyhlížet záři Vzkříšení.

4. Pokušení k použití násilí (Lukáš 9, 51 - 55). S bratrem Janem byli opravdoví Synové hromu, Boannergés, kypící energií. Proto na cestě následování vyjeli mimo. Je však ještě jiná „Ultreia!" - pojďme zpět, berme to jinak. Obrácený svatý Jakub se může přimlouvat za ty, kdo obrácení potřebují.

5. Nové pokušení, a to po moci (Marek 10, 35 - 45). Druhé vyjetí z cesty evangelia bylo, když oba bratři chtěli zasednout po pravici a levici Kristově. Ježíš jim ukazuje zase „Ultreia!" a ptá se, zda budou pít kalich utrpení. A svatý Jakub první pil až do dna, pokorně svědčil svým životem.

6. Dar eucharistie (Matouš 26, 26 - 30). Jeden vlámský malíř zobrazil při poslední večeři svatého Jakuba v plášti s mušlemi, přichystaného k odchodu, „Ultreia!", jakoby nedočkavého hned jít a konat vše podle Kristova příkazu. I my slyšíme na konci každé eucharistie „Jděte!"

7. S Ježíšem v Getsemanské zahradě ((Matouš 26, 37 - 38). To je chvíle velkého „Ultreia!" pro Ježíše. Ani ti tři nejbližší to neunesli, ačkoli je Ježíš vyzýval, aby s ním bděli. Očekává to i od nás.

8. Ve světle Vzkříšení (Jan 20, 1 - 18). Večer o velikonocích ustanovuje Ježíš apoštoly, kteří tam byli, tedy i svatého Jakuba, za velvyslance své milosrdné lásky a smíření. Poslání, z kterého i my žijeme.

9. Požehnání a rozeslání (Lukáš 24, 40 a Matouš 28, 19 - 20). Jakubovi a ostatním Ježíš požehnal a poslal je ke všem národům. Protože jim slíbil, že s nimi bude, je jejich prostřednictvím i s námi.

10. Proměnění Duchem svatým o Letnicích (Skutky 1, 12 - 14). Nově a mocně se v síle Ducha pouští do šíření evangelia, jdou „Ultreia!"až do poslední kapky krve.

11. Jakub hlásá evangelium až na konci Evropy. Podle tradice si apoštolové rozdělili tehdejší svět. Jakub se vydal „Ultreia!" až na druhou stranu moře, až na konec světa. Když lidé z těchto nejzazších krajin přijali evangelium, svatý Jakub se podle tradice vrátil do Jeruzaléma.

12. Umučení v Jeruzalémě (Skutky 12, 1 - 5). Svatý Jakub dopil kalich, o kterém mluvil Ježíš, za Heroda Agrippy, který ho dal setnout. Věrně kráčel ve víře až do konce, jak to chceme dokázat jednou i my.

13. Zářné svědectví prvního apoštola mučedníka (Lukáš 1, 48). Tělo svatého Jakuba odvezli podle tradice jeho učedníci do Španělska a tam pochovali. Podobně, jak vyzpívala Panna Maria, ho blahoslaví všechna pokolení. I nás poutníků.

14. U apoštola Jakuba v nebeském Jeruzalémě (1. Janův 3, 1 - 3). Nejisté cesty životem směřují, jak pevně doufáme, k patření na Pánovu tvář. Na konci cesty, očištění jeho milosrdenstvím, budeme se svatým Jakubem a ostatními apoštoly a svatými oslavovat Boha na věky.

 

IV. Mocná svátost „pana Svatého Jakuba" a uzdravení nemocných

Svatý Jakub měl spolu s Dvanácti podíl na všech svátostech, které Ježíš ustanovil, ale byl zvláště pokorným služebníkem nemocných, jak dosvědčují závěrečná slova jeho listu: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se nemocný dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (5, 14 - 15). Proto této svátosti ve středověku říkali „svátost pana Svatého Jakuba". A apoštol byl vzýván jako citlivý a mocný přímluvce od lidí nemocných a jinak trpících. K cestám do Compostelly se váže plno příběhů, jak byli nevinní poutníci obžalováni, pověšeni a na mocnou přímluvu svatého Jakuba vzkříšeni. Ten, komu Ježíš řekl, že je „synem hromu", nemůže zůstat lhostejný k nespravedlnosti a skutečně zaburácí, aby pravda vyšla najevo.

 

Závěrem:

Po stopách svatého Jakuba ve společenství svatých do světla nebeského Jeruzaléma

Celý lidský život je cesta, často nejistá. Při pohledu na cesty svatého Jakuba, které směřují k nekonečnému oceánu a nedosažitelné Mléčné dráze, se srdce i duše naplní touhou: je možné se do něčeho vyššího pustit. Pojďme tedy vpřed a dál. „Ultreia!"

A půjde s námi tento mocný apoštol, bude s námi i Panna Maria, Královna apoštolů, a ostatní svatí, Magdaléna, Antonín a Roch. To je compostellská spiritualita. Ta posilovala během staletí věřící, že dokázali dojít až na konec světa (Finis Terrae) za Santiagem anebo se zúčastňovat místních svatojakubských poutí. Zdá se, že těchto posledních bylo mnohem více než těch prvních. S nimi se i my, které volá nebeský Otec skrze svého Syna, ve světle Ducha svatého, pod ochranou svatých patronů, vydejme k nebeskému Jeruzalému ve společenství těch, kteří vytvářejí „velký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků", o nichž mluví svatý Jan v knize Zjevení (7, 9).

 

Bohu díky.

Panně Marii díky.

Svatému Jakubovi díky.

Všem andělům a svatým díky.

Všem živým i zemřelým dobrodincům díky.