Další vzpomínka na Křtiny - Mikulov

Milí poutníci,

dostávám se až nyní k tomu napsat, ale možná je to dobré. S odstupem vidím, že se moje vnitřní radost ze společné cesty nevytrácí, ba naopak.

Ačkoliv jsem již několik poutí šla, tahle pro mne byla nová pocítění síly požehnání na cestu.

 Pár dní po cestě jsem si napsala do svého deníku o čem pro mne cesta byla… a v zásadě bych nic nezměnila, možná jen přidala:

O zcela novém, duchovním rozměru. O síle požehnání na cestu. Když jsme v neděli požehnání nedostali, uvědomovala jsem si to.

O síle přání dobré cesty – od paní z Lednického penzionu Marcela.

O uzavírání se, zužování svého pohledu pod vlivem únavy a o schopnosti se otevřít, vnímat život kolem sebe i v tomto stavu.

O pohostinnosti… o pocitu tepla a vřelosti v kuchyni křtinské fary a rajhradského kláštera, o radosti v římskokatolické farnosti v Brně.

O úžasných katolických duchovních… děkanu Janu Peňázovi, s kterým bych šla ráda pouť, o Václavu Sloukovi z Brna, o benediktinovi Vojtěchovi Markovi Malinovi z Rajhradu.

O modlitbě vděčnosti za naše předky Jana Peňáze v kryptě a kostnici pod kostelem Jména Panny Marie – pro mne děkan Peňáz svou vděčnost žije.

O oslovení děkana Peňáze Otče… to jsem udělala poprvé v životě a doteď cítím, že se ve mně něco pohnulo.

O radosti ze spousty zvěře a květin. Viděla jsem srnky, labutě, kachny, zajíce, černé i bílé čápy, volavky, lysky, bažanty. Také plicníky, podléšky, podběly, dymnivky duté, koniklece, hlaváčky, sasanky, hluchavky nachové, orseje, koberce fialek.

O velké vyčerpanosti, o silném fyzickém hrábnutí si. V neděli večer jsem v Lednici byla na hranici svalové horečky. V té chvíli 93 km za 3 dny s 15 kg na zádech udělalo své.

O zamyšlení se nad tím, jak 100km dokáže z docela dobře vypadajícího, fungujícího jedince udělat trosku.

O síle hooponopono – už ji znám, a i tentokrát mne přenesla kilometry.

O myšlenkách na pochody smrti při cestě k Lednici. O procítění hrůzy, že když nedojdu, zemřu. O vděčnosti, že já jdu svobodně, ze své vůle a s pocitem bezpečí.

O letmém poznání kousku země, kam jsem se vždy přála vydat.

O pocitu správnosti, řádu… když zvony kostela sv. Václava v Břeclavi začaly odbíjet poledne právě ve chvíli, kdy jsme vstupovaly do města.

O dodržování místních velikonočních tradic, o tom, jak mi to z neznámých důvodů dělalo radost.

O mých modlitbách v katolických kostelech, u křížků… takovou intenzitu a četnost jsem zažila poprvé. A bylo mi v ní dobře.

O pocitu radosti, volnosti, svobody, která přehlušovala vyčerpání. O radosti, že jsem zase na cestě.

 Zkusila jsem nahrát fotky:

https://plus.google.com/photos/117000866286206098943/albums/6137660433426565713

Eva