6. PPP z Chodova, našeho pražského domova
11.05.2014 - ostatní poutě
Díky Bohu, Panně Marii a a Božím andělům a svatým jsme pod jejich ochranou dorazili do Prahy a vstoupili do farnosti Chodov - 12 bratří a sester s průvodcem Františkem po 254 km (plus minus) a já po zhruba desetině pěšky a s autem, nacpaným až po střechu. Nevěřili byste, kolik batožiny se do Fabie vejde. Každou etapu nás někdo doprovázel, nikdy jsme ani po viditelné stránce nešli sami. Jít o samotě jako P. Lízna má jistě své klady, ale skupina je skupina se všemi výhodami a nevýhodami. Na ty druhé se zapomene, k těm prvním patří, že jsme ohlášeni a že nás čekají. Proto jsem mohl při mši svaté, kterou jsem měl u sv. Františka poprvé od 29.4.2007, mohl zaveršovat, že Chodov je poutníků domov.
Pán Bůh zaplať všem dobrodincům od křtinských - včetně kněží, kteří mě zastupují - až po pražské. Všem jim píšu, akže se opět plní slova mého švagra, který má na starosti doprovod poutníků z Vysočiny na Velehrad: "Všichni mají puchýře na nohou, jen strejček na palci, jak pořád píše SMS." Snad jimi neruším.
A velké uznání poutníkům a zvláště poutnicím: Byli jste dobří!
Počasí je pořád slunečné (neříkejme pěkné, protože naši rolníci a sedláci, za komunismu zemědělci, ve Spojených státech i ve Francii farmáři, někdy raději déšť), vítr svěží, česká země přesně podle naší hymny: V sadě skví se jara květ, právě teď růžový jabloňový, zemský ráj to na pohled. Jdeme kolem fary mého spolužáka P. Ivana v Mnichovicích, pod vedením bratra Františka Reichela vstupujeme ve Všestarech do jeho farnosti (viz foto).
Z výšin nad Prahou jsme letos nezahlédli siluety Řípu ani dalších hor, které jsou nad krásnými Čechami zasnoubeny s oblohou, byl mírný opar. Přibylo však různých obchodních a továrních staveb - krabic, i když jsou barevnější než ty starší. Ubylo zase půdy, která je náš největší národní poklad, jak říká poutník Cílek, ubylo i vsakovací plochy, jak připomíná poutník Pavel, odborník na přehrady a povodně - náš doyen - tedy nejstarší.
Senioři jsme všichni až na dvě sestry ze čtyřech, proto nás těší každé mládí, i ti, kteří nás doprovázeli, i Petr ze Senetářova, který se odpojil až včera, i nadšení hudebníci a zpěváci na chodovském kůru.
Všude se setkáváme s Pannou Marií, i u sv. Prokopa na Sázavě je kostel zasvěcený právě jí, i kostel na Karlově, přes který půjdeme zítra, je kromě Karla Velikého také zasvěcen Panně Marii. Jako Sázava a spousta jiných také sdílel smutné osudy v tzv. "slavné" husitské době a dalších válkách pustošících srdce Evropy a zvláště jeho střed. Právě Panně Marii je za co děkovat, jak už to udělali Pražané v roce 1650, když po válkách trvajících třicet let, jí postavili děkovný sloup. I zítra to bude mariánská pouť Prahou přes katedrálu až k Panně Marii na Strahově.
Milé bylo zastavení u sv. Prokopa v Čestlicích, už před obcí jsme mohli vidět tabulku s rozpisem mší svatých. Zatím jsme to viděli jen v Rakouslku, Německu, Franciii a u Moutnic u Brna. V kostele jsme se mohli pomodlit báseň, kterou o sv. Prokopovi pro nový kancionál složil ještě před svým uvězněním Jan Zahradníček. Asi proto pak byla vynechávána a ani do posledního vydání se nedostala. I v breviáři byla zkrácena. Škoda, v originále to je hymnus, prosba, důvěra i lkání v jednom vzletu ducha. Poutníci spěchali dál, já jsem zůstal chvilku s místními farníky. Mají stejnou krevní skupinu a každý rok i s rodinami chodí někam na pouť, za skromných podmínek jako my, a stejným způsobem, jak chodí i Francouzi: Od srdce k srdci. Dnes se právě vrátili z Kryr, kam šli potěšit místní skrovnou obec věřících. Koukni na www.cestlice.farnost.cz. Začali jsme uvažovat o opačném směru: Praha - Křtiny.
Bohu díky. Jeho andělům a svatým a především jeho Matce díky.