3. putování po Šumavě

 

 

Vážení spolupoutníci 3. cyklu putování po Šumavě,

 

Pokusil jsem se rekonstruovat náš pěkný třetí víkendový zájezd  na Šumavu; určitě jsem si něco popletl, možná něco i přidal, a tak bych vás všechny rád poprosil o doplnění či upřesnění a korekturu toho, co vám dnes posílám: Všechny vás zdraví Karel  a Marie Voplakalovi.

 

Minulý víkend - v sobotu 6. a v neděli 7. října jsme společně prožili pěkný zájezd do jihozápadních Čech- na Šumavu- podél hranice s Bavorskem. Na podobném zájezdu jsme byli již loni i předloni- se společenstvím těch velehradských poutníků; toto bylo vlastně pokračování loňské resp. předloňské trasy. Jeli jsme opět malým autobusem -sanitkou značky Volkswagen pro 18 cestujících - a ještě s námi jela ještě dvě plně obsazená auta. Svou cestu jsme začali na Praze 4 u hotelu ILF- a první zastávkou sobotní cesty byla Plzeň, kde jsme měli mší svatou jen pro nás, kterou sloužil Otec Kazda v katedrále sv.Bartoloměje. Následovala prohlídka chrámu - a kdo chtěl, mohl si vystoupat i na věž, která je se svými vice než 100 metry výšky údajně nejvyšší kostelní věží v Čechách a na Moravě. Z Plzně jsme vyrazili na cestu do bývalého kláštera Plasy (patříval mnichům cisterciákům). Pochází z raného středověku- a jako většina tehdejších klášterů byl od husitů vypálen, ale v barokním období znovu krásně obnoven. Bohužel o pár staletí později vládl nezdárný syn Marie Terezie- Josef II., který tento klášter (stejně jako mnohé jiné) zrušil a vydal na pospas zkáze. Stavbu tohoto velikého a krásného kláštera stavěl slavný barokní stavitel Santini (který vyprojektoval m.j. také kostel na Zelené Hoře u Žďáru n.Sázavou). Zajímavé je, že  klášter Plasy stojí v původně bažinatém terénu- a proto mussel být vybudován na pilotech, dubových kůlech zaražených do země. Má krásnou křížovou chodbu s  nástropními freskami, má kapitulní síň s vysokou kopulí; má točitá samonosná schodiště umístěná ve světlících nikoli kruhového, ale elipsovitého průřezu, má důmyslnou soustavu odvětrávání vodních par a rovněž vyhřívání ohřátým vzduchem-prostě Santini musel být nejen vynikající architect, ale všestranný genius - snad by se po této stránce mohl srovnat s mistrem Leonardem da Vinci.

Z kláštera v Plasech jsme se přesunuli do dalšího bývalého kláštera Mariánský Týnec. Ten byl za totalitního režimu zcela zpustlý, ale na jeho devastaci se dávno před totalitními mocipány podepsal  take rakouský kancléř Metternich, v jehož majetku se zrušený klášter nacházel: tento politik si zamanul vybudovat vlastní pivovar -a na jeho varné kotle chtěl použít měděnou krytinu z klášterní kopule, jež pak postupně chátrala, až ji deště natolik promočily, že se zřítila. Jako zázrakem se v minulých patnácti letech podařilo většinu komplexu obnovit, takže dnes zdaleka září bílou fasádou členěnou rumělkovými pásy - asi jako na příklad zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je v něm umístěno muzeum s figurínami znázorňujícími život na vesnici v barokní době - včetně lidových procesí, činnosti různých řemeslníků, figuriny v dobových krojích představují na příklad i výjev ze staré školy a mnoho dalších.

Odtud jsme jeli do Manětína, podívat se na dva tamní kostely- ten hřbitovní je bohužel v havárijním stavu- zdi i klenba jsou na několika místech prasklé, ale kostel je jinak moc pěkný. ,Zdá se, že už bylo hodně vykonáno pro jeho záchranu. Farní kostel stojící hned vedle zámku, je menší, je však rozhodně v lepším stavu. Uchovávají v něm milostný obrázek, před nímž se prý již stalo několik uzdravení.

Na další cestě jsme se na chvíli zastavili na kopci nad malebným městečkem nezvyklého jména Úterý- ale jen na chvíli, udělat pár záběrů hezkého údolíčka - protože to jsme již hodně spěchali do zcela nového kláštera trapistů Nový Dvůr (nedaleko od Mariánských Lázní). Museli jsme tam být do 18.hodiny, jinak by nás už nepustili dovnitř, protože jim začínaly večerní chvály. Přijeli jsme doslova "nadoraz": mnich v bílém hábitu hovořící pouze anglicky nás sice ještě dovnitř pustil, ale dost neochotně; posádka jednoho doprovodného auta, které se maličko opozdilo, již bohužel dovnitř nemohla. V kůrových lavicích velmi prostého kostelního prostoru chvílemi sedělo, chvílemi naráz povstávalo či poklekalo 22 mužů v bílém -z větší části mladých- plus další dva hosté v civilu. Všichni zpívali večerní chvály; při modlitbě "Sláva Otci..." se všichni rázem zlomili do neuvěřitelně hluboké úklony, za niž by se nemuseli stydět ani ti nejlepší gymnasté. Z přítomných dvaadvaceti mnichů je prý však jen asi polovina stálými členy tamního konventu-ostatní jsou hosté ze zahraničních trapistických klášterů. Kromě toho z těch několika stálých místních mnichů jsou prý snad jen čtyři řeholníci české národnosti. Přesto však se celý konvent modlil a zpíval česky. Nešpory trvaly -jako obvykle- asi třicet minut. Nikdo nás v klášteře nepřivítal, ani se s námi neloučil, třebaže naše návštěva byla předem avizována a povolena. Zajímavé je, že trapističtí mniši nemají žádný příjem -jsou odkázáni výhradně na obživu z vlastního zemědělského hospodářství. Poblíž kláštera jsme si všimli poměrně velkého klášterního stáda pasoucího se dobytka.

       Další cesta nás vedla do Tachova-resp. do osady Světce, kde jsme měli zamluvené ubytování v učňovské ubytovně a levnou, ale dobrou večeři v místním hostinci (svíčková za 70 Kč !) Již  předtím, než jsme dojeli do Nových Dvorů, se po obloze honily docela zlověstné mraky, jež však z oken našeho vozidla vypadaly spíš malebně než hrozivě. Ale zanedlouho začalo vytrvale pršet- a pršelo celou noc i ráno.

     V neděli po snídani (z vlastních zdrojů) jsme si v dešti vyšlápli shlédnout velkolepou jízdárnu (podle fotodokumentace za totality příšerně zdevastovanou, ale nyní krásně obnovenou) - poblíž místa našeho ubytování. Pak jsme se přesunuli do Tachova; to už pršelo méně, až nakonec déšť ustal nadobro, ale chladno bylo poměrně citelné. Prošli jsme si náměstí, podívali se k farnímu kostelu, k rozlehlému místnímu zámku s parkem a k městským hradbám.

        V cestovním plánu na neděli bylo navštívit několik lokalit v Bavorsku. Těsně před státní hranicí stávala obec Pavlův Studenec, jež však po vyhnání německých osadníků postupně zcela zanikla - a za socialistické totality byla plánovitě srovnána se zemí - jako stovky dalších obcí v pohraničním pásmu; dnes ji už připomíná jen bývalý hřbitov u lesa. Nevede k němu od silnice žádná cesta; musí se přejít po široké pastvině.

       Na bavorské straně hranice jsme u osady Bărnau navštívili malý poutní kostelík sv.Anny- sice bez věže, zato však s venkovní křížovou cestou v pěkné lipové aleji pod kostelem - a s venkovním jednoduchým kamenným oltářem pro bohoslužby pod širým nebem venku za kněžištěm kostela.

      V plánu byla ještě krátká návštěva kostela sv.Michaela v městečku Schwarzenbach, ale přijeli jsme tam v nevhodnou dobu:  právě probíhala nedělní mše, kostel byl obklopen auty věřících. Nemohli jsme rušit při bohoslužbách, a tak jsme jen projeli kolem a spěchali do okresního města Tirchenreut, kde jsme se měli účastnit mše svaté v místním mariánském poutním kostele. Měli jsme štěstí- přijeli jsme pár minut před začátkem, a tak jsme byli svědky toho, jak se kostel postupně zcela zaplňoval věřícími. Podle toho, že v kostelní lodi stojí 25 řad lavic, v každé v průměru deset lidí (a mnoho lidí ještě stálo), lze odhadnout, že návštěvnost mše svaté byla nejméně 300 lidí. Kostel byl slavnostně vyzdoben-u každé třetí lavice byla na žerdi kytice v úzké váze. Na plakátcích stálo, že dnešní mše sv. je děkovná za zemskou úrodu (Erntedank). Mladý kněz (30-35 let) nejprve pohovořil k davu dětí; pak na začátku bohoslužeb kostelem procházel malebný průvod: ministranti s křížem, za křížem skupina dětí, z nichž každé neslo různé plody země (brambory, řepu, cibuli, mrkev, různé ovoce); následoval pan farář a za ním další desítky dětí. U oltáře pak děti zpívaly děkovné zpěvy za požehnanou úrodu. Na melodii známou z písně "Díky za každé nové ráno..." zpívaly:

"Danke fűr diesen guten Apfel, danke fűr jedes Stűckchen Brot,

Danke, dass wir als deine Kinder leiden keine Not. 

Danke fűr alle schönen Tage, danke fűr jeden Sonnenstrahl.

 Danke fűr deine guten Gaben, alle ohne Zahl"  ...

Po mši jsme si prohlédli kostel i jeho výzdobu; na stupních před kostelní mřížkou byla naaranžována malebná pestrobarevná výstavka různých druhů zeleniny, ovoce a nazdobených pecnů chleba.

Navštívili jsme pak také farní prodejnu, ale málokdo si něco koupil. Zato však při kostelní sbírce naši poutníci dávali do košíku jak české stokoruny, tak i pětieurové bankovky.

Prohlédli jsme si také náměstí se sochou Nejsvětější Trojice a s kašnou, na níž jsou vyryta jména padlých v obou světových válkách. Bylo poměrně chladno, a tak jsme se nakonec všichni sešli v místní cukrárně na kafíčku a dobrém zákusku (dobré dortíky za 1,6 Teuro). Asi ve 13 hodin jsme pokračovali k blízkému historickému mostu s pěkným pohledem na městečko Tirchenreut. Posledních pár fotek - a jelo se dál- k votivnímu kostelu sv. Anny u Măhringu. Tento kostel je svatyní vysídlenců, kteří před vyhnáním ze staré vlasti často putovávali k poutnímu kostelu sv.Anny u Plané (poblíž Mariánských Lázní). Po odsunu se z teskných vzpomínek zrodila myšlenka vybudovat si aspoň jakousi náhradu, podobný kostel - a to co nejblíž toho, do nějž už chodit nemohli.

Nová svatyně  byla stavěna postupně, od kněžiště dál ve třech etapách-poslední část kostelní lodi se nazývá "Ráj"- na zdi je sgrafitto se symbolikou "Vyhnání z ráje" zobrazující průvod "odsunutých" vyhnanců ze staré vlasti do válkou zcela zdevastovaného Německa.  Z počátku tam vysídlenci určitě prožívali krušné časy, ale na štěstí už za pár let  se pro ně postupně  "zlé v dobré obrátilo"(u nás to bylo bohužel naopak..)

Před 16.hodinou jsme znovu překročili státní hranici a v Chodové Plané jsme se zastavili na opožděném obědě v rybí restauraci; na výběr byly už jen tři druhy jídel- poměrně drahých, ale chutných. Další naší "štací" byl pěkně opravený poutní kostel v Pístově, jehož oprava si podle údajů na nástěnce vyžádala 3 miliony jen na opravu zničené střechy a dalších 6 milionů na opravu fasády; milionovou částku pohltily také další nutné opravy, ale kostel je dnes v pořádku. Místní pan farář nás pak doprovodil I na další (naši poslední) štaci, jíž byl  již zmíněný poutní kostel sv.Anny v Plané u Mariánských Lázní, kdysi cíl četných procesí sudetských obyvatelů. Za totality byl

v hraničním pásmu, přístup k němu byl velmi omezený a kostel velice zchátral. Na štěstí z příspěvků svých příznivců- českých i odsunutých Němců byl v minulých letech postupně obnoven; vnější omítka by sice ještě vyžadovala generální opravu, ale střecha je v pořádku. 

Po večerním přesunu po plzeňské dálnici naše víkendové putování skončilo; někteří z nás vystoupili už na konečné stanici metra Zličín, zatím co většina účastníků dojela až na "konečnou" u hotelu ILF na stanici metra Budějovická.

         Navzdory deštivému sobotnímu večeru a nedělnímu ránu i chladnu byla nálada výborná a všichni byli s cestou velmi spokojeni. Část našich spolucestujících pak přišla v úterý večer na Bílou Horu vyslechnout velmi pěknou přednášku Mgr.Libora Gottfrieda o neútěšném dětství a mládí "Největšího Čecha", císaře a krále Karla IV.,

i když to byli lidé z různých pražských farností, někdy i dost vzdálených.