Dvě rodinné pěší poutě do Jeruzaléma

 

Dvě pěší poutě z Francie do Jeruzaléma

¨

O dobrodruzích Božích, o manželství a pouti

 (překlad rozhovoru, který s poutníky vedl Luc Adrien a který vyšel v časopisu Famille chrétienne, číslo 1611 z 29. 11. 2008)

Dva páry  pěšky do Svaté země

Jedni bude slavit zlatou svatbu, druzí se právě vzali. Co mají společného Jenovéfa a František Vivierovi, sedmdesátníci, s Matyldou a Eduardem Cortesovými, kterým ještě není třicet? Oba dva páry nedávno putovaly z Francie do Jeruzaléma. Setkali jsme se s nimi k rodinnému rozhovoru, který šel dále než k popisu chůze.

Spojuje je chůze. Chůze a zbožnost, kde se spojuje tělo i duše. Spojuje je i srdce. Každý z těchto párů, které se vydaly na dobrodružnou cestu manželství, která není vždy tou nejsnadnější, doplnil svou cestu lásky dlouhou poutí, z Francie až do Svaté země. Tuto cestu, kterou letadlem zvládnete za pár hodin, chtěli tito poutníci projít a prožít krok za krokem jako příběh a podobenství.

V rodině „Palmových" poutníků (jak se nazývají ti, kdo jdou do Jeruzaléma) jsou „staří": Jenovéfa a František Vivierovi, 72 a 71 let, rodiče pěti dětí, kteří se putovali  do Svatého města z poutního města Le Puy od 8. května do 20. prosince 2006, tedy 230 dní chůze. Pak tu jsou „nováčci": Matylda a Eduard Cortesovi, 28 let, kteří týden po svém sňatku vyšli  od Notre Dame v Paříži (17. června 2007) na svatební téměř osmiměsíční cestu. Bez peněz.

Ti starší si mezi sebou vykají, mladší si tykají. Dva páry z rozdílných generací žijí stejnou vírou  a vrhly se do stejného smělého putování. Oba odmítají slovo výkon a vyhrazují je pro dobrodružství věrnosti v manželství. Neboť dokázat sjednotit krok s tím druhým po celý pozemský život je tak obtížné jako kulatý kruh anebo mír ve Svaté zemi.

Vivierovi jsou už veteráni. František, bývalý plukovník u ženistů, 10 let v důchodu, putuje se svou ženou z Le Puy, kde žili 17 let, (skoro) každý rok do nějaké svatyně: do Compostely přirozeně v roce 1998, do Říma bylo třeba jít ve Svatém roce 2000, Hora sv. Michaela v Normandii je přitáhla v roce 2002, Nový Dvůr v České republice v roce 2003, Compostela znovu 2004 a nakonec Jeruzalém v roce 2006.

Zatímco Eduard Cortes už má jako novinář a fotoreportér za sebou velkou slávu cestovatele a spisovatele - od hory Ararat, kde se snažil najít stopy po arše Noemově až po Saigon, do kterého dojel z Kábulu v malém Citroenu, se svou snoubenkou Matyldou šli pěšky jen krátké čtyři dny před tímto velkým skokem. Ani neměli čas si vychodit boty (čehož budou hořce litovat).

Po studiu historie a mezinárodních vztahů a solidarity, zakončeném půlroční stáží v Charitě v Africe, tmavovlasá Matylda, drobná a rozhodná, podepsala na dva roky smlouvu s misijním hnutím Fidesco v Douale v Kamerunu. Když se vrátila, pracovala v této organizaci při doprovázení dobrovolníků v Africe. Toto místo opustila po 15 měsících a vdala se, aby „následovala svého dobrodužného manžela na této bláznivé svatební cestě!"

Opravdu bláznivou se dá nazvat  tato pěší cesta s 5788 kilometry přes 14 zemí za 232 dnů, kdy se neopustili ani na krok po 24 hodin denně. Odkázáni na almužnu. Buď dojdou nebo padnou.  Došli i přes těžkosti, o jakých se jim nesnilo. Člověk jim rád věří, když je slyší anebo čte jejich dvouhlasý horoucí příběh, který právě vydali knižně. Plavba dopadla velmi dobře, protože Matyldina příď je plná slibů: nový poutníček na tom lidském světě. Přistání malého Cortese se čeká v lednu.

Když se Matylda a Eduard vrátili do Francie, usadili se v Orleánu, Jenovéfa a František se přestěhovali do Bourges, aby byli blíže  svým dětem a svému rodnému kraji. A pár kroků od slavné katedrály staří přivítali mladé. Čtyři hodiny otevřené debaty a s otevřeným srdcem nad rozloženými mapami probírali vzpomínky i plány. A společně děkovali za toto plahočení ve dvou na cestě do nebe.

Co vás vedlo k tomu, abyste se dali na osmiměsíční pouť?

František Vivier: Když se blížily mé sedmdesátiny a 50 let našeho manželství, chtěli jsme poděkovat Bohu za svou rodinu, za své děti a vnoučata, za radosti a námahy našeho života.

Jenovéfa V: Díkůvzdání starých manželů.

Eduard Cortes: Chtěli jsme začít svůj společný život silným prožitkem. A svěřit Bohu své manželství tak, že se vydáme tam, kde žil. Ale ne  letadlem ...

Matylda C: Manželství je bláznovství, proto jsme se rozhodli začít to naše něčím bláznivým!

František Vivier:: My jsme byli tak dojati z toho, že mnoho našich přátel starých jako my zažili rozpad manželství ve chvíli vstupu do důchodu, že jsme si řekli: udělejme něco společně. Naštěstí nám chůze vyhovovala.

Jak jste se připravovali?

František Vivier: Četli jsme knihy těch, kdo tam šli před námi Chalenconovu, Villemagnovu, Lescuyerovu, manželů Mestelanových ..... Po roce úvah se nám ukázala jako nejlepší cesta pořád po souši s navázáním na jižní větev první křížové výpravy. Vybrali jsme si přímou trasu mimo velká města (Le Puy, průsmyk Montegenevre, Terst, Medžugorje, Albánie, Istanbul, Ankara, Aleppo, Damašek, Pont Allenby).

Jenovéfa V: Do Istanbulu jsme přišli unavení. Přijel tam za námi syn Antonín a přivezl nám náhradní boty a zimní oblečení. Když uviděl naše vyhublé tváře, byl tak zděšen, že nás chtěl přesvědčit, abychom tam přestali a telefonoval našim dětem, aby mu s tím pomohli... Podařilo se jim uvést nás do pochybností. Ale po několika dnech odpočinku jsme zase byli ve formě a neposlechli jsme je.

František Vivier: Určili jsme si denní etapy kolem 25 kilometrů a odpočinkové dny, ale nezajišťovali jsme si noclehy, jak to běžně děláváme. Vyšli jsme s baťohy 12 a 14 kg. Abychom neměli puchýře, oba páry bot byly vyšlapané.

Eduard Cortes: A my jsme neměli vaše zkušenosti starých poutníků a vyšli jsme v nových botách.  .. Mučení! Jednu etapu jsem dokonce šel 30 km v ponožkách, protože jsem už opravdu nemohl.  Naopak: naše baťohy vážily 7 a 4 kg: to nejmenší minimum. Každý měl spací pytel, stanový dílec, který jsme zavěšovali na své poutnické hole (strávili jsme 82 nocí v pod širým nebem) a náhradní prádlo. Já navíc kameru a fotoaparát.

Jaký byl rozdíl mezi touto poutí a vašimi dřívějšími?

František Vivier: Museli jsme vydržet tu dobu  A se ženou stále do dvou metrů - což v běžném životě není.

Matylda C: Ano, neopustit se na krok po 24 hodin denně, to není samo sebou ¨

A přece vy Cortesovi jste se právě vzali?

Matylda C: Právě že jsme na sebe nebyli zvyklí. Náš první společný život byl intenzivní.....

Eduard Cortes: Ano, vydržet tu dobu. Navíc vydržet nezajištěnost. To bylo velmi náročné. Škola věrnosti našemu slovu, našemu slibu. Chtěli jsme radikální prožitek, měli jsme ho, ale ne tak, jak jsme si to představovali. Po celou dobu žít v napětí: seženeme něco k jídlu, místo na přespání anebo na postavení stanu. Žebrání nás dělalo velice zranitelnými. Nemyslel jsem si, že to bude tak těžké a nejsem si jistý, jestli bychom to udělali znova.

Matylda C: V každém případě platí, že svatební cesta se nedá opakovat, že ano!

František Vivier: Naše bankovní karta nás takových starostí uchránila. Každodenní potíž poutníka je skutečně vědět, kde bude večer spát. Každý den se naše obavy vyřešily. Spaní jsme si platili víc jak v polovině nocí, zbytek jsme dostali zadarmo. Přiznávám, že jsme nijak nestrádali až na obvyklé bolesti, mezi nimi také staré zranění z Alžírska.

Jenovéfa V: Ne. Nebylo to těžké, až na pár nesnadných chvil, jako třeba sestup v průsmyku Plancol v Alpách, kde jsme šli po ledovcovém sněhu bez ostruh. Brzdili jsme jen patami a mohli jsme každou chvilku uklouznout, což by bylo smrtelně nebezpečné.  Vůbec jsme si to neuvědomovali.

František Vivier: Ale večer jste mi to vyčetla, to byla scéna.

Jenovéfa V:  Ano, první, ale také poslední. Opravdu jsem se bála. Když je napětí velké, musí se dostat ven, jak to chcete dělat jinak. Ale  buďte klidný, do nebe půjdeme spolu...

František Vivier: V to doufám. A vy půjdete přede mnou, protože  budu mít trochu strach...

Matylda C: Vy jste mnohem slušnější než my. Když jsme si nadávali, to lítala slova!

Jenovéfa V: To je věc věku, asi ... Přidám ještě jednu špatnou vzpomínku: hrozné vedro v Bosně, kde jsme zažili v okolí Mostaru 45 stupňů.

František Vivier: Největší strach jsem měl při krátké cestě na blatníku traktoru v noci a velkou rychlostí, kde jsem se už viděl pod koly. Kromě toho jsme strach neměli, nepotkali jsme ani útočné osoby ani nebezpečnou krajinu ani skutečně zlé psy ..

Ani ty hrozné kangaly, ta odporná turecká psiska?

František Vivier: Ne, ani ty ne. Vás otravovali?

Matylda C: Vícekrát. A to tak, že Eduard se naštval a na jednoho zařval a odehnal ho, ačkoli nám všichni přísně přikazovali, že si musíme lehnout na zem a nehýbat se.  Už jsem čekala, že manžela uvidím povaleného na zem, ale kangal zdrhl. Asi nebyl zvyklý narazit na tvrdou kost.

Eduard Cortes: Já a kost?

Eduarde Cortesi, vy jste zvyklý na dobrodružství. Přesto jste měl strach?

Eduard Cortes: Neklid a strach na mně přicházely bez přestání. Navíc jsem cítil odpovědnost za Matyldu a říkal jsem si: „Ty jsi blázen, ty nemáš právo ji zavléci do takového dobrodružství". Jediným lékem zůstávala důvěra: odevzdat každý okamžik do velké prozřetelnosti Boží. Ale jak jsem musel bojovat, abych v sobě toto odevzdání obnovil, když se všechno rozpadalo na kusy. Pán Bůh nám opravdu dal znamení své vlídnosti. Přece však to bylo nesnadné „Ano", které jsem musel několikrát denně opakovat.

Nebylo to příliš troufalé  jít bez peněz?

Eduard Cortes: Možná.. Ale žebrat a tím pádem být nezávislý na druhých a na Bohu, to byla naše myšlenka: dotáhnout evangelium do důsledků. Náš úmysl byl obětavý ale velmi  idealistický. My jsme vlastně Boha vyzvali: „Tys řekl, že se postaráš o všechno, když ti budeme důvěřovat, my tě bereme za slovo. Dokaž to!" On však vyzkoušel nás....

Matylda C: Bylo to těžké, ale také krásné, protože jsme neměli stejnou hladinu „důvěry" zároveň. V páru vždycky jeden táhne druhého a pak druhý prvního.

Změnila tato zkušenost váš pohled na svět?

Eduard Cortes: Ano. Můj pohled na člověka byl příliš idealizovaný, vytvořený z křesťanské dobrotivosti, určitého optimismu, pohled „naděje". To se rozpadlo. Viděl jsem na světě zlo, lidi, kteří mi připadali zlí, nenávist k druhému. Viděl jsem velice „špinavé" stopy prvního hříchu: jakoby temnou stranu lidstva. Dnes se mi těžko říká: srdce člověka je dobré. Hřích všechno pokazil a Kníže tohoto světa vládne.

Matylda C: Naše naděje není už jen nejasný optimismus anebo dobrý pocit, je to pohled víry, která mnohdy se slzami tvrdí, že Bůh jedná i přes zdánlivý neúspěch a temnotu, on vítězí a člověk může být zachráněn díky jeho milosti. Ale .. to je víra!   

Eduard Cortes: Touto zkušeností nás Bůh očistil od určité naivity a umožňuje nám přiblížit se ke skutečné naději. Teď doufám v člověka „protože doufám v Boha".

František Vivier: To, co říkáte, mně nepřekvapuje a přesto jsem cítil něco opačného: já jsem viděl „světlou" stránku lidstva. Jistě i proto, že jsem kdysi velel alžírským střelcům a uchoval jsem si přirozenou sympatii k lidem z těchto zemí. To mně pomohlo vytvořit okamžitě přátelství s Araby a Turky, u nichž jsme strávili polovinu cesty. Tato pouť, kterou jsme, pravda, neprožívali v tak radikálních podmínkách jako vy, mně přivedla k důvěře v člověka.  A od nynějška věřím, že lidé jsou lepší než by se zdálo .......

Eduard Cortes: My jsme byli bezbranní, bez zajištění, tak závislí na lidech, které jsme potkávali, že nás jejich přístup zasahoval přímo ať už v dobrém nebo ve zlém. Například: V Itálii jsme byli vícekrát vyhnání kněžími. Toto odmítnutí se mně hluboce dotklo. Když však přijmeme křížovou cestu, může se nám stát cestou radostnou.

Matylda C: Všechno se nás dotýkalo citlivým způsobem. Když mi srbské děvčátko v Kosovu dalo svou hračku a řeklo: „To bude pro tvé první dítě" tak jsem se rozplakala.

Obohatila vás tato zkušenost po stránce duchovní?

Eduard Cortes: Ano. Šli jsme ke Golgotě a hrobu, nebylo tedy možné, aby smrt a Vzkříšení nepoznamenalo každý náš den. My jsme zkoušeli brát vše co se přihodilo v tomto světle - a někdy v nedostatku světla.

Matylda C: Tato zkušenost upevnila naši víru, otevřela nám srdce  a rozšířila duši. Vyrostli jsme v spolucítění i spolutrpění.  Živý Kristus jde s námi v každé chvíli našich životů s takovou vlídností, jakou netušíme.

Jenovéfa V: My jsme také svědky krajní péče Boha o nás na naší cestě. Víckrát jsme například zabloudili  pak našli mnohem lepší cestu než tu, kterou jsme předem vybrali, jakoby nás vedl dobrý anděl.

František Vivier: Opravdu jsem zpanikařil v Medžugorje, kde jsem ztratil mapy. Byl jsem na dně, protože jsem přišel o své jistoty. Znovu se ukázala Boží prozřetelnost a když jsem je našel - v kostele! - má důvěra se uklidnila.

Eduard Cortes: Od hořkosti mi pomohla všechna ta znamení Boží prozřetelnosti, která denně lemovala naši cestu.

Matylda C: Bůh odpovídal na naše žádosti ale ne podle našich „plánů" a tím zkoumal naši důvěru. Jednou, když jsme právě  přešli průsmyk v Bosně, vymrzlí, vyčerpaní, s morálkou na dně, zastaví vedle nás nějaký chlap, spustí okénko a říká: „Co tady děláte, jste blázni! Postarám se o vás." Čekal na nás v příští vesnici a zamluvil nám pokoj v hotelu. To by případ Dobrého Samaritána.

Eduard Cortes: Z důvodu zátěže jsme měli jen jeden nůž. Švýcarský nůž, velmi cenný, protože měl čepel, pero, nůžky, párátko, pinzetu. .. Ztratili jsme jej v Turecku když jsme na zídce krájeli jablko. Katastrofa, nemohli jsme si koupit nový.  Byla z toho rodinná hádka. Dokonce jsem Matyldu označil za „ženu slabé víry..."

Tři dny potom jsme spali u muslimského šperkaře, velmi bohatého, který se nás zeptal, co nám může dát: Švýcarský nůž, odpověděli jsme jedním hlasem (i když by Matylda asi víc chtěla brilianty). A dal nám jej, to bylo radosti a děkování!

Za pár týdnů jsme jej zapomněli u hostitelů na Anatolské plošině. Byla to má jasná vina. Nová hádka.  „Pane, poraď si, potřebujeme nůž..."  Za několik hodin jsem našel švýcarský nůž na kraji silnice!

František Vivier: Vyhnuli jsme se několika dobrodružstvím: kurdský atentát v Istanbulu, zemětřesení v Anatolii, záplavy v ulicích Ankary... Odmítám myšlenku, že po nás nastoupila Boží spravedlnost!

Jak jste se modlili?

Jenovéfa V: Naše poutní modlitba je růženec střídavě. Je v rytmu s naší chůzí: růženec, odpočinek, růženec .. Celkem tedy víc jak 400 velkých růženců. K růženci jsme přidávali dlouhé litanie složené ze jmen světců našich rodin a z různých jmen dávaných Panně Marii, například Panna, která rozvazuje uzly anebo Panna pokoje, ze jmen svatých, s kterými jsme se setkali na svých poutích ... Šli jsme  za Francii, na úmysly otce Brincarda, biskupa v Le Puy, který nám požehnal na cestu, za ochranu života, na podporu nadace Jeronýma Lejeuna, jejíž znak jsme měli na tričkách.

Matylda C: My jsme snili o velkých mystických  skocích a měli jsme modlitbu na úrovni chudobek....

Eduard Cortes: Vymysleli jsme si „duchovní program", ale ten se rozpadl na kusy, tak jsme byli zaměstnáni svýma nohama a svým žaludkem. Tato pouť zjednodušila naši modlitbu. Prosebná modlitba velice jednoduchá, často velmi silná a velmi přímá: „Máme hlad, Pane" , „chce se nám spát, Bože!" A děkovná modlitba stejně prostá a také stejně silná!

Matylda C: Modlitba dítěte. Dítěte, které očekává všechno z nebe. I s jeho vrtochy: „Pane, já bych chtěl švýcarský nůž!"

Eduard Cortes: Všechny krásná slova se rozplynula.. Říkali jsme si: „My už se nedokážeme modlit." Přitom však jsme byli v úplné nahotě modlitby.

Matylda C: Dokonce jsme si nadávali: „ Řekni to Pánu Bohu místo, aby ses vztekal!" Často jsme mu vyčítali: „O, Pane, už toho máme dost, máme dojem, žes nás nechal být!" Byla to opravdu chůze ve třech: Eduard, já a Bůh. To asi je křesťanské manželství: manželství ve třech?

Eduard Cortes: Od našeho návratu se modlím Otče náš jinak. Zvláště „Chléb náš vezdejší dej nám dnes"a „Buď vůle tvá". Pochopil jsem, že jsem se snažil dříve říkat „Buď vůle má a pomoz mi ji uskutečnit"! Vzali jsme sebou evangelium, že je celé přečteme, ale nedodrželi jsme slovo s Božím Slovem.

Jenovéfa V: To jak mluvíte o své víře mě dojímá. Ukazuje to velmi vnitřní a velmi svobodný vztah k Bohu.

František Vivier: Naše modlitba byla také snaha přijmout věci, které přicházely bez debat a s důvěrou.

Eduard Cortes: Ano, souhlasím. Dvakrát jsme byli vykázáni ze Svaté země: Izraelci nechtěli pustit na své území dva žebráky bez peněz a bez zpátečního lístku. To byla jedna z mála chvil, kdy jsem brečel: „Do ..,  šli jsme pro kočku!"

Museli jsme zavolat francouzské konzuly v Jordánsku a v Izraeli na pomoc: přijeli vyjednávat na hranice. Museli jsme si dát poslat bankovní kartu a koupit dvě letenky abychom dostali vízum: prozřetelnostní zádrhel v našem rozhodnutí chudoby jinak bychom na to byli pyšní. Ovocem této překážky  bylo určité sebezřeknutí. Byli jsme  připraveni to vzdát na konci a říci si. „Už měsíce sníme o tom, že vstoupíme do Jeruzaléma, tím hůř. Jestli se to nepodaří, je to v plánu Božím. Pane, dělej, co chceš."

Matylda C: Přesto jsme bojovali abychom se tam dostali a použili jsme přísloví: „Pracuj, jako by vše záleželo na tobě a modli se, neboť vše záleží na Bohu"..

Jenovéfa V: Odevzdání až k přijetí smrti na cestě ... Byla jsem připravena zemřít - a vy také, Františku, že ano?¨

František Vivier: Ano, ale až po vás. ....

Vaše nejbolestivější vzpomínky?

Eduard Cortes: V Turecku chtěl jeden chlap Matyldu znásilnit, museli jsme se bít. Tato nehoda nás uvedla do strachu, který nás rozleptával celé týdny.

Matylda C: V Sýrii jsme se málem zbláznili. Neustále jsme byli pod dozorem tajných služeb, které navíc organizovaly každý večer nocleh v rodinách, které kontrolovaly. Později jsme se dozvěděli, že jsme vstoupili do země ve chvíli kdy Mossad (izraelské tajné služby) právě vyhodily do vzduchu statek podezřelý, že v něm je vojenská nukleární stanice.... Všichni policajti byli utrmácení. Dva západní turisté s kamerou, ideální podezřelí.

Změnila tato dlouhá pouť něco ve vašem běžném životě, ve vašem rodinném životě??

Jenovéfa V: Umožnila mi vysvětlení a odpuštění, které mi dovolí zemřít v pokoji.

František Vivier: Dodal bych rád totéž...

Jenovéfa V: Byla jsem Františkovi velmi vděčná, protože sama bych takovou cestu nikdy nepodnikla, příliš bych se toho bála.

František Vivier: Komu to říkáte? Co bych byl bez vás? Vždyť ani neumím anglicky.. Tím, že jsme šli spolu a stejným směrem jsme upevnili svou smlouvu.

Eduard Cortes: Já jsem byl také velmi vděčný Matyldě a stále ji plně obdivuji. Prožili jsme jakési hození do manželského života, zkratku, která nám pomohla dost omezit období idealizace. Museli jsme se sladit hodně rychle abychom přežili. Tím víc, že Matylda je lepší chodec než já!

Matylda C: Ale jsem méně vytrvalá než ty v zaměření na cíl. My jsme si opravdu mysleli, že už se dobře známe 9 let, ale nebylo to tak. Získali jsme mnohem jasnější vědomí o našich vlastních hranicích  i o hranicích druhého: když takto žijeme 24 hodin denně, není možné si hrát na osobnost a masky spadnou velmi rychle.

Eduard Cortes: Musí se dbát na napětí, na snahu druhého, na jeho strach, únavu, přání. Člověk se odhaluje jaký je. Já  jsem lenošný a dělám jen to, co se mi líbí.

Matylda C: Já jsem netrpělivá a vzteklá. Odevzdání je pro mne těžší, jsem citlivější na drobnosti. Například jsem dbala na to, abychom byli velmi čistí, s čímž si Eduard dělal mnohem méně starostí.

Jenovéfa V: Jsem překvapena jasným pohledem, kterým se na sebe díváte a láskou, která září z vašeho páru. Uchovejte si ji, to je váš poklad. Pro vás je těžší zůstat věrní než pro nás.

Eduard Cortes:  Na jednu stranu nemáme na výběr: musíme dělat vše pro to, aby to šlo. To je závazek který nepřežije pokud se neprohlubuje. Je však pravda, že nemáme podporu společnosti, naopak  na druhou stranu jsme více vybaveni než vy díky přípravě na manželství a psychologickým i duchovním pomůckám, které upevňují pár zevnitř.

Změnila tato pouť váš pohled na druhého. A na druhé?

František Vivier: Na Východě jsme se setkali s křesťany i muslimy, kteří měli smysl pro Boha a smysl pro pohostinnost, to je poučení pro nás Západní lidi. Cizinec je tam přijímán jako dar od Boha. To změnilo můj pohled na cizince a povzbudilo, abych je začal učit číst a psát.

Eduard Cortes: 0d vstupu na Balkánský poloostrov už jsme nemuseli žebrat, bez přestání nám nabízeli ubytování, vodu, jídlo. Pohostit je na Blízkém východě povinnost daná islámem - a je to povinnost, kterou rádi vidíte, když vyjdete s prázdnou peněženkou.

Matylda C: Vzpomínám na tureckého pekaře, který nám dal dva čerstvé chleby, beze slov ..  

Eduard Cortes: Do Istanbulu nám zbývalo 60 km - vůbec to nebylo příjemné . obrovské a nehezké zóny - a my jsme byli vyhladovělí. Chladící auto zastavilo, řidič otevřel čelo vozu a nacpal naše baťohy potravinami. Jeho čin nám umožnil ujít těch 60 km v jednom tahu!

Změnilo toto přijetí váš pohled na islám?

Eduard Cortes: To je těžko rozlousknout. Oni nás uznávali jako „hadž" , poutníka, a my jsme nikdy neskrývali svou víru. Většina lidí, s nimž jsme se setkali nám prokazovali úctu, ale nikdy bez proselytismu.  Ten proselytismus byl někdy těžce snesitelný. Měli jsme právo na základní převýchovné hodiny.

Matylda C: Jen ty, Eduarde.. Protože já jako žena jsem měla právo zůstat jen se ženami!

Jenovéfa V: Tato pouť nám umožnila  objevit hlubokou víru východních křesťanů. Mohli jsme mnohokrát ocenit bohatství jejich liturgie, štědrost jejich pohostinnosti s vědomím jejich křehkého postavení. V Iskanderun (v Turecku) nás bylo na Všechny svaté šest věřících s biskupem.

František Vivier: V předvečer našeho příchodu do Jeruzaléma jsme hledali nocleh v palestinské čerpací stanici, ti nás poslali pryč. Zkusili jsme židovskou osadu ohraničenou mřížemi, ani neotevřeli. Policie nás odbyla: Poraďte si sami. Ujali se nás beduíni, kteří nás vzali do velkého stanu mezi kozy a velbloudy. Zapálili oheň, připravili jídlo... Jedna žena tam právě porodila. To byl Betlém na kraji Jeruzaléma.

Jenovéfa V: Kolik manželů nás pustilo do své postele? Udělali bychom to my?

Eduard Cortes: Často jsem si říkal: Kdybychom zaklepali na dveře svých vlastních příbuzných, neotevřeli by nám.

Františku a Jenovéfo, vaše nejmilejší vzpomínky?

František Vivier: Příchod do Jeruzaléma cestou od Jericha. Uviděli jsme staré město při východu z tunelu pod horou Scopus v zářivém slunci zimního rána. Nezapomenutelné.

Jenovéfa V: Já nezapomenu nikdy jak na křižovatku od Betléma přijel autobus, z kterého vystoupily všechny naše děti a vnoučata. Před naším odchodem jsme  rozbili pokladničky a všem nabídli letenky. Všichni přijeli na Vánoce. Duchovní spojení, které jsme prožívali tím, že jsme se denně modlili a posílali pohledy se tělesně projevilo na tomto přesvatém místě.

Zdá se vám každodenní život všední po takových dojmech?

Matylda C: Nebrali jsme se abychom žili ve stálých citech, ale šli společně k Otci. Podobenství naší pouti nás přivedlo k prázdnému hrobu, který je vlastně živým hrobem. Přidávám konkrétně, že se nemohu nabažit teplé sprchy a možnosti naplnit sklenici pitnou vodou pouhým otevřením kohoutku.

Eduard Cortes: Mám pocit, že jsem prožil mimořádnou cestu a drahocennou zkušenost. Zůstávám v díkůvzdání. Vím, že to nebylo jen s vlastními silami.. Samozřejmě, byly to naše nohy, naše houževnatost, naše  touha dojít, naše láska a naše ubohá pýcha - strach, že neuskutečníme svůj sen byl jako střelka! - které nás stále poháněly, ale to by bývalo samo nestačilo.

František Vivier: Přes více závazků k dobrovolné pomoci  v různých společenstvích, přes tolik věcí, které je potřeba udělat a přečíst, se stále točím jakoby v kruhu. Chytil jsem vir „poutničky", nejšťastnější jsem jen na cestě. Myslíme na další putování ...

Jenovéfa V: Je velice pravděpodobné, že s vámi budu muset jít, že ano?

František Vivier: Jak bych mohl být bez vás. Vy umíte anglicky a ovládáte buzolu.

Co si o tom myslí vaše děti?

Jenovéfa V: Všechny nám říkají: „Rychle zas někam jděte! Nemáme se nikdy tak dobře, jako když vy se za nás na pouti modlíte .."

 

Mapka

 

Cortes-ovi v Burgudsku

 

Cortes-ová v Alpách

 

Cortes-ovi v Sýrii

 

Cortes-ovi před Jeruzalémem

------------------------------------

Vivier-ovi vycházejí z Le Puy

 

Vivier-ovi v Řecku

 

Vivier-ovi v Turecku - u studny sv. Pavla v Tarsu

 

Vivier-ovi s dětmi  a jejich rodinami (jedna dcera chybí) a místním biskupem v Betlémě

 

všichni při rozhovoru - foto: Luc Adrien, ostatní foto: poutníci