Zvědavým čtenářům KT - Styl Marie Terezie anebo duch prérie? (jaro 2008)

  Proč jsou v amerických filmech vidět křesťanská společenství, jak při
bohoslužbách jásají, tancují a projevují radost a v našich kostelích
panuje nálada spíše zachmuřená a statická?

Za všechno může Marie Terezie. Když u nás panovala, byly v Americe jen samé prérie. Na nich pak začali osadníci stavět domy a obdělávat půdu a tak se stalo, že bydlí daleko od sebe, do kostela, katolického či protestantského jedou z velké dáli, dříve v rozvrzaném dostavníku, dnes v autě s výbušným motorem a proto se při příchodu hlučně objímají, pokřikují na sebe a podle toho pak vypadá i bohoslužba. Hlučně při ní tleskají a běžně vybíhají z lavic a pohybují se.

Právě za Marie Terezie bylo zavedeno, aby u nás lidé měli do kostela blízko, ne víc jak hodinu cesty pěšky. A oni chodili po svých, přírodou v zimě ztichlou, na jaře naplněnou ptačím zpěvem. Do kostela přišli plni těchto dojmů. Po cestě si jako pozdrav říkali: „Vítám vás na Slovo Boží." Před kostelem si podávali ruce a uvnitř zpívali mariánské a další písně s nápěvy nerozeznatelnými od těch lidových, které si notovali při polní práci. Chůze je unavila a proto byli rádi, že sedí, nebylo jim až taková zima, protože přece jen byli rozehřátí pohybem.

Víme, že na polích v Americe pracovali černoši a že jejich písně daly základ jazzu a dalším moderním hlučným žánrům.

Většina našich lidí ani těch amerických už v zemědělství nepracuje, na polích u nás i u nich lomozí traktory a kombajny, auto se všude vytahuje i na pár stovek metrů, ale duch hudby se drží dál. I zaoceánská družnost i ta naše zdrženlivost. Je však také možné, že rozdíly nejsou až tak velké, protože ve filmech to často bývá barvitější než ve skutečnosti.

Naše kostely to jsou památky, kterých si váží všichni. V Americe se scházejí věřící v prostorách  daleko novějších. I to má vliv na hudbu, zpěvy a chování při bohoslužbě.

Je také zajímavé, že Američané opěvují každou věc starší než 200 let. Proč bychom tady měli odmítat a kvůli jejich zvyklostem opouštět zvyky a zpěvy starší víc jak tisíc let?  Někomu sice připadnou smutné a statické, ale můžeme v nich přímo cítit vnitřní pnutí, život, který je udržel v růstu už po tolik staletí.

Nevím přesně, jak se střídá na americkém západě podnebí, ale katolickou specialitou je liturgický kalendář, který řídí střídaní barev u oltáře, různé typy výzdoby a písní a také střídání doby pokání (tedy omezení) a hojnosti. Většina protestantských církví toto zdůrazňuje daleko méně. A proto se snaží o pestrost svým způsobem. Hlavní však je, abychom všichni chválili Boha, jak nejlépe umíme, aby to bylo opravdu k jeho slávě a našemu duchovnímu povzbuzení.