Zvědavým čtenářům KT potřetí a třikrát

 

1.

SPOJENÍ S NAŠIMI BLÍZKÝMI SMRTÍ NEKONČÍ

Vyšlo v KT 12.10. 2008, vyvěšeno 6.11.2008 

 

 

Zúčastnil jsem se pohřbu, na kterém byl kněz. Musím říci, že jsem byl mile překvapen lidskostí, s jakou obřad vedl. Říkal však věc, které nerozumím -prý se můžeme modlit k zesnulému, když už teď zemřel. Myslel jsem, že se věřící modlí k Bohu, případně k nějakým svatým. Ale k mrtvým rodinným příslušníkům?

 

Ano, věřící se modlí k Bohu i k těm, kdo jsou blízko něho, tedy v nebi. Těm říkáme svatí. O těch, kdo zemřeli, také říkáme, že odešli k Bohu, že on si je k sobě zavolal. Modlitba je vlastně rozhovor. Lidé mohou mezi sebou rozmlouvat. i na dálku a přitom se nemusí vidět díky všem možným divům techniky.

Každá modlitba je obrácením se k Bohu. I s ním můžeme vést rozhovor, ačkoli ho nevidíme, nevíme, jak se na naše slova či myšlenky tváří. U modliteb veřejných, společných či liturgických používáme slova osvědčená, vybraná z Bible, nebo modlitby složené významnými lidmi. Soukromě však Bohu nemůžeme říkat opravdu co chceme, přímo žvatlat jako děti před svým tatínkem. Přímo nás k tomu vybízí, když píše, že  můžeme Bohu říkat Abba - otče. Můžeme mu připomenout i své blízké, živé a zemřelé.

A odtud je už jenom krok k tomu, abychom to řekli také jim. Když je někdo nemocný a my se za něj pomodlíme v kostele, rádi mu to pak řekneme a víme, že ho to povzbudí. Když je někdo už mrtvý, můžeme sice přijít na jeho hrob, ale to už není ono. Co kdybychom mu to vzkázali přes Boha, ke kterému odešel? Takto můžeme chápat modlitbu k zemřelým, o níž je řeč v otázce.

Navíc pořád platí závěrečné věty z Vyznání víry: Věřím ve společenství svatých. Věřím v to, že mezi lidmi zde na zemi a těmi, kdo už nás předešli k cíli, existuje něco společného. A že to platí o všech, kteří nás předešli, až jsou v nebi, anebo teprve v předsíni, kde si musí, lidově řečeno, odložit špinavé boty a převléci se do čistého. Říká se tomu očistec, je to však předsíň nebe. Můžeme se s velikou pravděpodobností domnívat, že se tam dostane velká většina zemřelých. Tím už jsou nasměrováno mezi svaté, ke kterým se běžně obracíme s prosbou o přímluvu. Proto se k nim už teď můžeme obracet, i když jsme v jakémsi předstihu.

To je společenství v praxi, přes hranici času, přes hranice hmotného světa, ale pořád s napojením  na Boha, který ve světě, kde se vše mění, zůstává bez proměny. Tak stejný a tak dobrý, že i přes tělesnou smrt nekončí spojení s našimi zemřelými.

 

2.

MUSÍ KNĚZ PODAT SV. PŘÍJÍMÁNÍ KAŽDÉMU?

Vyšlo v KT 12.10. 2008, vyvěšeno 6.11.2008  

 

Jeden z účastníků bohoslužeb v našem kostele - ale není to náš farník - je známou osobností. Víme o něm, že provedl řadu nedobrých věcí, on ale přesto pravidelně chodí ke svatému příjímání. Upozornila jsem pana faráře, že by mu neměl podat, ale on odpověděl, že to není tak jednoduché.Musí kněz opravdu podat úplně každému? 

ODPOVÍDÁ P. Jindřich Bartoš, děkan ve Znojmě

 

Je dobře, když dnes lidé cítí, že sv. příjímání k plné účasti na mši svaté patří. Vyzýval k tomu už na počátku 20. století papež Pius X. Velmi k tomu přispívala i pobožnost prvních pátků v měsíci s měsíční sv. zpovědí a s úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Byla to předzvěst a příprava na obnovu, kterou přinesl koncil v 60. letech. Pokud dnes někde většina účastníků mše sv. nepřistupuje ke sv. příjímání, je to známka, že zůstávají stále poněkud vzdáleni prameni milosti, který Kristova přítomnost ve mši sv. nabízí.

Druhou věcí je, aby příprava a dispozice ke sv. příjímání byla brána s velkou vážností a odpovědností, aby se sv. příjímání nestalo jen automatickou věcí účasti na mši sv. zde je třeba přiznat, že tato tendence dnes obecně  v církvi je. Časté sv. příjímání musí souviset s častější zpovědí.

Jak často se má chodit ke zpovědi nelze asi obecně nařídit, protože je to hodně individuální věcí. nejméně jednou za rok, jak říká katechismus, je limit pro základní udržení kontaktu s Bohem, ale ne pro každonedělní nebo dokonce každodenní účast na sv. příjímání. I když se křesťan snaží žít bez těžkých prohřešků, jak by ostatně vždycky měl, určitou pravidelnost  třeba po měsíci nebo i něco více by měl  vidět jako potřebnou.

Očekáváme také, že častá účast na sv. příjímání bude křesťana vnitřně přetvářet a zdokonalovat. Zde je velmi těžké někoho posoudit jen z vnějšího pohledu. I když provedl řadu nedobrých věcí, mohlo mu být ve svátosti smíření odpuštěno, a může tedy ke sv. pří- jímání přistoupit.

I když se mu ještě nedaří zcela jiný život, muže být účast na sv. přijímání velikou posilou na cestě. Jsou to velmi jemné věci vztahu mezi člověkem, Bohem a církví, netaktní jednání by mohlo člověka vnitřně zranit.

Odmítnout sv. přijímání je možné jen v situaci veřejně obecně známého pohoršlivého života s jasnými známkami nekajícnosti nebo výsměchu, nebo když je podle vnějšího chování zřejmé, že přistupující vůbec neví, o co jde. V takové situaci muže kněz přijímajícímu taktně sdělit, aby třeba po bohoslužbě za ním přišel, a o věci si promluvili. Častěji jde spíš o neznalost než o úmysl provokovat nebo věc znevažovat.

Zvláště ve svátosti smíření může kněz něco doporučit nebo nařídit, ale když to kajícník neučiní, nemůže kněz třeba odmítnutím sv. přijímání dávat veřejně najevo, že něco není v pořádku. Mohlo by to být i vyzrazením zpovědního tajemství.

Ve vzniklé situaci muže kněz o podmínkách přijetí sv. přijímání také častěji mluvit obecně třeba v kázáních bez zbytečné obavy, že tak na někoho osobně míří. Podobně mohou prospět také neformální rozhovory v křesťanských společenstvích o těchto věcech. V současné době v kostelech přibývá lidí, kteří z nějakého důvodu, nejčastěji kvůli neuspořádanému manželství, nemohou k sv. přijímání přistupovat, protože tento stav nelze schválit a oni ho z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí změnit. V takových případech by o tom měli pohovořit s knězem a zajímat se, jak praktikovat prosbu za odpuštění, kajícnost a duchovní sv. přijímání.

Při příležitostech, kdy na mši sv. přijde víc lidí, kteří jsou církvi nebo křesťanskému životu vzdáleni, se obvykle muže před sv. přijímáním připomenout, že mohou přistoupit jen ti, kteří jsou připraveni svatou zpovědí a obvykle k sv. přijímání chodí. Konkrétnější vysvětlování je spíš pro osobní rozhovory.

 

3.

 KLEKAT NEBO NE

Vyšlo v KT V SRPNU 2008, vyvěšeno 6.11.2008  

 

Při občasné návštěvě kostela jsem vždy na rozpacích, když vidím katolíky klekat. Sama se považuji spíše za hledající a když všichni kolem mě klečí, je mi to trapné. Klekat si však nechci, protože by mi to přišlo z mé strany pokrytecké, když pro mě ten moment neznamená to, co pro ostatní. Poradíte mi, jak to mám řešit? 

 

Kleknutí je viditelný projev toho, co se děje v duši. Většinou se kleká při pozdvihování a mnozí si přitom říkají slova apoštola Tomáše: Pán můj a Bůh můj. Proto se před ním sklánějí až k zemi a dotýkají se jí pravým kolenem. Pro zajímavost: před králem či šlechticem se kdysi poklekalo na levé koleno, aby se zdůraznilo, že v něm vidí opravdu jen člověka, byť urozeného původu. I zde jsou výjimky: Kdo si nemůže kleknout, má se jen hluboce uklonit, v některých zemích a v některých vyznáních se věřící pouze uklánějí, někdy ovšem velice poctivě - až k zemi.

Myslím, že by bylo pěkné se trochu uklonit, aby se člověk příliš neodlišoval. Vnitřně tím nenaruší svoje přesvědčení a svou svobodu. Oboje je totiž důležité: každý odpovídá sám za sebe, ale žádný člověk není ostrov. Proto si dovolím přidat příběh, kterým nechci zasáhnout ani na vás ani ostatní vaše sestry. Někde se sešli samí muži a byli vyzváni, aby se rozdělili na dvě skupiny: na jednu stranu ti, kteří se rozhodují sami a nedbají na názory své ženy a naproti nim ti ostatní. Na druhé straně zůstal jen jediný muž. Reportéři či psychologové se ho ptali, jak k tomu našel odvahu, jak to dokázal být tak samostatný. On jim odpověděl: „Víte, žena mi vždycky říkala, abych se nehrnul tam, kam jdou všichni."

Těžko říci, zda radila skutečně dobře. Člověk opravdu nežije sám a musí se nutně přizpůsobit, zejména v tom vnějším. Určit přesnou hranici je vždy těžké, někdy i bolestné až smrtelné. Mučedníci pro víru a mučedníci svědomí nepodlehli ani krvavému nátlaku.

Zde se  však o takový případ nejde. Je zajímavé všimnout si, jak se chovají při mši svaté ti křesťané jiných vyznání, kteří nevěří ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše ve svaté hostii a zdůrazňují, že je to především památka. Neklekají, zůstanou stát téměř ve vojenském pozoru, tedy také ve velice uctivém postoji, ale podle svého.

Když člověk někam jde, často slyší: Dívej se pod nohy. Navrhoval bych to malé sklonění jako pozorné prohlédnutí  cesty. Vždyť si všichni přejeme najít takovou, o které se nejen dá říci, že je zlatá střední, ale která nás nakonec dovede k cíli.