Výklad mše svaté

Výklad mše sv., který poprvé zazněl při pěší pouti na Velehrad L.P. 2015

Prameny:

Komentář ke mši svaté: P. Jan Nekuda, P. Pavel Hověz

Příběhy z knihy: Bruno Ferrero Rosa pro duši, Portál, Praha  2014

(použity s laskavým dovolením vydavatelů)

 

Každá  promluva má 5 částí:

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

2. Proč čteme ten příběh

3. Slovo Boží

4. Četba komentáře ke mši svaté:

5. Závěrečná modlitba

Poděkujme svatým Cyrilu a Metoději za jejich dílo, prosme, aby jejich dědictví žilo a v našem národě se obnovila víra, naděje a láska a pomodleme se za zemřelé poutníky, za dobrodince poutníků, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru, mladou maminku, která shání dárce kostní dřeně,  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

Ježíši, Maria a Josefe, ve vás rozjímáme nádheru pravé lásky a na vás se s důvěrou obracíme.

Svatá Nazaretská rodino, učiň i naše rodiny místy společenství a večeřadly modlitby, opravdovými  školami evangelia a malými domácími církvemi.

Svatá Nazaretská rodino, kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá násilí, uzavřenost a rozdělení, kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen, brzy pozná útěchu a uzdravení.

Svatá Nazaretská rodino, kéž příští biskupská synoda dokáže ve všech vzkřísit vědomí posvátného a neporušitelného charakteru rodiny a její krásy v Božím plánu.

Ježíši, Maria, Josefe, naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji.

Maria, uzdravení nemocných ........

Maria, Královno míru ...........

Bože buď milostiv a žehnej nám a dopřej příhodné počasí a potřebnou vláhu.

Bože odplať  zemřelým poutníkům i našim dobrodincům životem věčným a všem, kteří nám pomáhají, dopřej hojné požehnání. Amen.

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Byl jednou jeden šlechtic. Byl už velmi starý. Vlastnil rozlehlé pozemky s dobrou půdou, která - když byla správně obdělána - dávala velkoryse zeleninu, ovoce a obilí. Dobrý stařec pocítil, že přišla hodina, kdy se jeho tělo promění v prach a jeho duch se vrátí ke Stvořiteli všech věcí. Měl dva syny, které velmi miloval. Byli to dva moudří a dobří mladíci, ale otec věděl, že své místo bude muset přenechat jen jednomu z nich. Koho ale vybrat? Jednou večer si otec syny zavolal a řekl jim: „Nechám svoje hospodářství tomu z vás, který mi přinese to, co je na světě nejcennější.“ Na druhý den předstoupili synové před otce s tím, co bylo v jejich očích na světě nejvzácnější. Starý otec se zeptal staršího syna: „Tak tedy, synu můj, co jsi mi přinesl? Co je v tomto světě nejcennější?“ Mladík otevřel dlaň a ukázal mu zlatou minci. „To je to, co je pro tento svět nejvzácnější. Zlato je kouzelný kov, otevírá všechny dveře a s hrstkou takových mincí je možné splnit všechna přání a koupit si, cokoli si člověk přeje.“ „Ano, to je pravda,“ odpověděl otec. „Zlato je opravdu drahocenné a vzácné. Zvolil jsi dobře, synu.“ Pak se obrátil k mladšímu synovi, aby viděl, co zvolil on. Mladík otevřel dlaň a ukázal otci drobounké zrnko obilí, které se mu mezi prsty téměř ztrácelo. „To je pro mě nejcennější věc, co existuje,“ vysvětlil mladík. „V tomto drobounkém zrnku je uzavřena neuvěřitelná síla. Když je zasadím do hlíny a nechám déšť, ať je zalévá, a slunce, ať je zahřívá, stane se z něj rostlina plná dalších zrn, z nichž se bude moci stát další drahocenná věc: chléb. Můj bratr řekl, že za peníze se dá koupit všechno. Ale kdyby na zemi nebyly rostliny a plody a obdělaná půda, k čemu by bylo všechno zlato na světě? Všichni bychom zemřeli. Proto jsem ti přinesl malinké semínko. To má pro mě největší cenu.“ Otec mu dal s úsměvem za pravdu: „Vybral sis dobře, synu můj. Až naposled zavřu oči, moje pozemky budou tvoje. Tvůj bratr nebude mít potíž najít práci v bance...“

 

2. Proč čteme ten příběh

Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme. To jsou základní slova, která říkáme nebo zpíváme, když vrcholí mše svatá. To je opravdu její smysl, tajemné a nekrvavé zpřítomnění Ježíšovy oběti, oslava jeho vítězství a pozvánka do nebe. Začátek něčeho velkého, tak jak to naznačil mladší syn v příběhu. Mše svatá je jakoby semínko pro Boží království, pozvánka do něj a posila na cestě k němu. Bůh nám slíbil, že nás bude doprovázet zde na zemi a jednou nás vezme k sobě do nebe.

 

3. Slovo Boží

Čtení z knihy proroka Ozeáše (2,16b.17b.21-22)

Toto praví Hospodin:

„(Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu,)

zavedu ji na poušť,

budu mluvit k jejímu srdci.

Bude poslušná jak ve dnech své mladosti,

jako když vycházela z egyptské země.

Zasnoubím se s tebou navěky,

zasnoubím se s tebou a dám ti věnem spravedlnost, právo,

lásku a slitování,

zasnoubím se s tebou a dám ti věnem věrnost.

Pak poznáš Hospodina.“

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:  

Vstupní obřady

Projdeme si je a bude to celkem 5 bodů: průvod - kříž - úkon kajícnosti - Kyrie a Gloria - vstupní modlitba

 

Sešli jsme se ke slavení velikého tajemství naší víry, ke slavení eucharistie.

Tuto slavnost lidově nazýváme mše svatá. Podle učení II. Vatikánského koncilu je to vrchol a zdroj života církve.

Eucharistie je památka Ježíšovy smrti a vzkříšení, tajemným způsobem zpřítomňujeme na oltáři jeho kalvárskou oběť. Ježíš přichází živý mezi nás. 

 

Mše svatá má 2 základní části: bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti.  Před nimi předcházejí vstupní obřady a na konci jsou závěrečné obřady.

Účelem vstupních obřadů je, abychom mezi sebou vytvořili společenství.

Zmrtvýchvstalý Kristus chce přijít mezi své učedníky shromážděné v bratrské jednotě a lásce. Dalším účelem je připravit se na setkání s Kristem v jeho slově a ve slavení jeho oběti.

Není to úkol jednoduchý. Na bohoslužbu přicházíme ze světa venku, často rozptýleni a plni rozličných starostí. Je nebezpečí, že nebudeme dost vnímaví a pozorní k posvátným skutečnostem. Proto je třeba přijít včas, zklidnit se a soustředit se. Přicházíme-li  pozdě, rušíme i ostatní. Pokud se nám to někdy stane, zůstaneme raději vzadu a místo k sezení si hledáme až ve chvíli, kdy se zpívá, nikoli při modlitbě nebo čtení.

 

Mše svatá začíná průvodem kněze a ministrantů k oltáři. Tento průvod je doprovázen zpěvem. Vstupní zpěv nám pomáhá k tomu, abychom se sjednotili, nechali se vtáhnout do posvátného dění a nebyli jen nezúčastněnými diváky. Proto je důležité, aby se do zpěvu zapojili všichni. Vstupní zpěv nás rovněž uvádí do tajemství liturgické doby nebo svátku.

Po příchodu k oltáři jej kněží a jáhni uctí políbením. Oltář symbolizuje Krista. Je to místo, kde se zpřítomňuje Kristova oběť a stůl hostiny, kterou pro nás Pán chystá.

Při větších svátcích může kněz oltář také okouřit. Kadidlo používali lidé už odedávna. Kouř stoupající vzhůru je obrazem našich modliteb. Libá vůně nám připomíná, že naše modlitby i náš život se mají stát obětí, která se Bohu zalíbí.

 

 

Znamení kříže, pozdrav

Po vstupním zpěvu spolu s knězem děláme znamení kříže. Křížem nás Kristus vykoupil a tímto znamením jsme byli při křtu označeni jako jeho učedníci. Proto všechno, co chceme konat ve jménu Kristově (ať už je to bohoslužba, modlitba nebo i obyčejná práce), začínáme znamením kříže.

Když se lidé sejdou, nejprve se pozdraví. Naše shromáždění má náboženský charakter, proto kněz, který shromáždění předsedá, nás pozdraví biblickým pozdravem. Pozdravy jsou vzaty převážně z listů svatého Pavla. Kněz může vybrat jeden z několika možných.

Tento pozdrav vyjadřuje nejen přání, ale ujištění o tom, že Pán je skutečně přítomen mezi námi, protože jsme se shromáždili v jeho jménu.  Kristus je přítomen zvláštním způsobem v osobě předsedajícího, proto naše odpověď: „I s tebou“.

 

 

Úkon kajícnosti

Kněz může věřící několika slovy uvést do mešní liturgie. Potom vyzve k úkonu kajícnosti.  Ten se objevuje na začátku mše v celých dějinách církve.

Jde o to, abychom uznali, že jsme hříšníci, neboť hřích je překážkou mezi námi a Bohem. Jedině tehdy, odřekneme-li se hříchu, můžeme s užitkem slavit svatá tajemství.

Úkon kajícnosti je možné provádět trojím způsobem. Ve mši, při které se na začátku konají jiné obřady (např. svěcení vody, průvody apod.), úkon kajícnosti odpadá.

 

 

Kyrie, eleison, Gloria

Pokud už nebylo obsaženo v úkonu kajícnosti, následuje volání Pane, smiluj se, řecky Kyrie, eleison. (Vyslovuje se: e-le-i-son). Je to vzdání holdu, chvály a zároveň prosba. Římané takto vzdávali hold císaři. Svatý Pavel ve svých listech používá pojem Pán – Kyrios o Ježíši Kristu. Volání „Pane, smiluj se“ nacházíme také v evangeliích.

Zpěvem Kyrie, eleison vzdáváme Kristu čest, jaká mu náleží, oslavujeme ho jako svého Pána a prosíme o smilování.

O nedělích mimo dobu adventní a postní a o slavnostech a svátcích zpíváme po Kyrie chvalozpěv Gloria - Sláva na výsostech Bohu. Je to starý a úctyhodný hymnus, používaný už od 4. století.

Skládá se ze tří částí: Na začátku je verš z Písma – známý chvalozpěv andělů nad Betlémem. Pak následuje chvála Otce a volání ke Kristu. Krátkými zvoláními vyjadřujeme velebení Boha Otce i jeho Syna Ježíše Krista.

 

 

Vstupní modlitba

Celou úvodní část mše uzavírá kněz modlitbou. Tato vstupní modlitba se nazývá kolekta – sbírka, shrnutí. Je to proto, že v ní kněz shrnuje do jedné modlitby to, co každý z nás osobně předkládá Bohu. Po úvodní výzvě „Modleme se“ by měla následovat krátká chvíle ticha. To proto, abychom Bohu v duchu přednesli své prosby. Kněz tyto prosby všech shrnuje v hlasité modlitbě a předkládá je Bohu Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Při tom stojí s rozepjatýma rukama – je to modlitební gesto známé již z kreseb v katakombách.

Modlitbu kněze stvrzujeme zvoláním „Amen“, což znamená „Ano, tak jest“.

Pokud pozorně sledujeme myšlenky vstupní modlitby, pak naše AMEN zazní naprosto samozřejmě zřetelně a rozhodně.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

Ježíši, Maria a Josefe, ve vás rozjímáme nádheru pravé lásky a na vás se s důvěrou obracíme.

Svatá Nazaretská rodino, učiň i naše rodiny místy společenství a večeřadly modlitby, opravdovými  školami evangelia a malými domácími církvemi.

Svatá Nazaretská rodino, kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá násilí, uzavřenost a rozdělení, kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen, brzy pozná útěchu a uzdravení.

Svatá Nazaretská rodino, kéž příští biskupská synoda dokáže ve všech vzkřísit vědomí posvátného a neporušitelného charakteru rodiny a její krásy v Božím plánu.

Ježíši, Maria, Josefe, naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji.

Maria, uzdravení nemocných    -   oroduj za nás.

Maria, Královno míru -   oroduj za nás.

Bože buď milostiv a žehnej nám a dopřej příhodné počasí a potřebnou vláhu.

Bože odplať našim zemřelým dobrodincům životem věčným a všem, kteří nám pomáhají, dopřej hojné požehnání

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Bylo jednou jedno horské jezírko, malé a modrozelené. Připomínalo drahokam zasazený do malé zelené misky. Jeho břehy porostlé zeleným mechem byly posety růžovými a žlutými květy. Vysoký skalní štít vrhal svůj chladný stín na hladinu jezírka, sotva zčeřeného lehounkým dechem vánku. Každý den sem chodila pít srnčí rodinka. Nořili tlamy do vody zlehka, že ji ani nezvířili. Malí tvorečci se radovali z toho kousku nebe spadlého na zem, jenž proměňoval zapadlý kousek světa v malý ráj. Nejočekávanější chvílí u jezírka byl soumrak. Jakmile slunce zapadlo a nebe potemnělo, za horským štítem vykoukla hvězda a odrážela se v jezeře. „Ahoj,“ zašeptala svým chvějivým světlem. „Rádo tě vidím!“ zavinilo se jezírko. „Já také!“ odpovídala hvězda. Vždyť se znali celá staletí. Jak to jde nahoře?“ ptalo se jezírko. „Hvězdy v Malém voze už se zase pohádaly a teď spolu nemluví. Saturn se čím dál víc vytahuje, že prý má prstence podle poslední módy.“

„Jako obvykle,“ povzdechlo si jezírko. „Jako obvykle,“ přitakala hvězda. „Jsme tak jiní a bydlíme od sebe tak daleko. Ale naše srdce jsou si tak blízká,“ uzavřelo jezírko. Chvíli klábosili, chvíli mlčeli. A v hlubokém tichu noci k sobě promlouvala jejich srdce. Ale jednoho dne s velkým vřeštěním a kejháním přilétlo na břeh jezírka hejno tlustých namyšlených kachen cestou na jih. Pronikavé „kvá, kvá!“ a jejich silné zobáky zahnaly ticho a mír nebeského zrcadla. Kachny byly praktická stvoření, nijak je nezajímalo šeptání větru nebo odlesky na průzračné vodě. Po desítkách se vrhaly do vody a zobáky začaly rozorávat dno ve snaze najít něco k snědku. „Žrát a tloustnout“ - to bylo jejich heslo. Čvachtaly, kalily vodu, lomozily. Peří a cucky lítaly na všechny strany. Jemňoučký prach uložený na dně jezírka se rozvířil a zakalil vodu. Větvičky, listy a řasy, které čistily a zadržovaly vodu, byly pryč. Když se večer mezi kopce vrátilo ticho, hledala hvězda marně svého přítele, v němž se na zemi odrážela. Jezírko bylo jen louží páchnoucího bahna bez života. Jezírko bylo mrtvé. Vítr odnesl zprávu mrakům a mraky hvězdám, Měsíci a Slunci. Srnčí rodinka se smutně vydala k horám. Jen svišť v noci viděl, jak z nebe padají slzy světla.

Existuje láska, která bere, a tou je nečistota. Ale existuje láska, která dává nebo hledí, a to je čistota. Čistá láska je opakem lásky vlastnické. Čistota je láska bez hltavosti, bez touhy mít. Je to dokonalá průzračnost. Čistota je nejkouzelnější vlastností člověka.

 

2. Proč čteme ten příběh

Protože televize má mnoho kanálů a v každém kanálu je bláto a špína. I v tom televizním  s výjimkou salesiánské televize dobrých zpráv - TV Noe. I oni  musí odvysílat zprávy o zemětřesení, suchu a podobně. Když bylo v Portugalsku před 250 lety zemětřesení, Evropané ještě nevěděli, jak probíhá zpětná vlna, japonsky tsunami. A všichni běželi podívat se na mořské dno při ústupu vody. Při zpětné vlně se nestačili vrátit. A pro mnohé z těch, kdo přežili, to bylo velké pokušení ve víře. A výzva, že je třeba místo studia bible se věnovat přírodním vědám, že je třeba svět více zkoumat, abychom mohli nebezpečí předvídat a bránit se jim. Stejně všemu zlému nezabráníme. Proto potřebujeme jasnou řeč Božího slova, proč vlastně tu jsme, když stejně zemřeme. Tím se podobně jako v tom příběhu uklidní rozčeřená hladina, tím se pročistí voda a my zase spatříme odlesk hvězd.  Když se budeme jako ty kachny jen čvachtat v různých kanálech, zůstane nám jen to bláto. Proto je Slovo Boží tak důležité, proto je první část mše svaté Bohoslužba slova.

 

3. Slovo Boží

Čtení z knihy Nehemjášovy  (8, 1-12)

Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.

Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prvního dne měsíce sedmého.

Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět. Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona.

Znalec zákona Ezdráš stál na dřevěném lešení, které k tomu účelu zhotovili; po pravici vedle něho stál Matitjáš, ............, po levici pak Pedajáš...

I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal.

Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: "Amen, amen." Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi.

Nato ........... Pelajáš a levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě.

Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.

Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon, řekli všem lidu: "Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte." Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona.

Dále jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou."

Také levité utěšovali všechen lid: "Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!"

I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:

Z části věnované bohoslužbě slova si teď projdeme čtení a zpěvy po nich:

 

     Po vstupní modlitbě se všichni posadí a začíná bohoslužba slova.

Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy. Homilie, vyznání víry a přímluvy ji rozvíjejí a uzavírají.

Ve čteních z Písma sv., které jsou vykládány v homilii, k nám mluví živý Bůh.

Trvalým používáním Písma svatého jsme Duchem svatým poučováni ve víře, abychom mohli svým životem vydávat Kristu svědectví minulé neděle.

 

     Alespoň krátká bohoslužba slova je součástí slavení každé svátosti i žehnání. Je to proto, že Boží slovo živí a rozvíjí naši víru, která je ke slavení svátosti nezbytnou dispozicí. Bohoslužba slova může existovat i samostatně.

     V Božím slově je mezi námi přítomen živý Bůh.  Dává se nám jako pokrm pro život. Proto při slavení eucharistie hovoříme o dvou stolech: O stolu Božího slova a stolu Těla a Krve Páně. Uspořádání lekcionáře odpovídá přání II. Vatikánského koncilu, aby nám byl stůl Božího slova bohatě prostřen.

     O nedělích a svátečních dnech jsou ve mši svaté 3 čtení – první je ze Starého Zákona nebo ze Skutků apoštolů, druhé z novozákonních listů nebo z knihy Zjevení, třetí z evangelia. Texty jsou rozděleny do tří ročních cyklů A, B, C, které se stále opakují. Můžeme říci, že po uplynutí tří let jsme seznámeni s hlavními částmi Božího slova.

     Uspořádání textů se řídí dvěma zásadami. První je zásada harmonizace podle tématu – čtení ze Starého Zákona je sladěno s evangeliem. Učíme se vnímat, jak se Starý Zákon naplňuje na Ježíši Kristu.

Texty druhého čtení a evangelií jsou uspořádány podle zásady polosouvislého čtení. Čteme postupně z určitého listu nebo evangelia, ale ne tak, že by jednotlivá čtení navazovala bezprostředně na čtení z minulé neděle.

     Ve všední dny má mše dvě čtení: první je ze Starého nebo Nového Zákona, druhé je z evangelia. V liturgickém mezidobí je první čtení uspořádáno ve dvou ročních cyklech, které se opakují. Evangelia jsou každý rok stejná.

 

     K navození pozornosti a lepšímu pochopení může posloužit krátké uvedení do čtení.

 

Responsoriální žalm

     Ozvěnou prvního čtení je zpěv žalmu. Slovy Písma svatého odpovídáme na to, co jsme ve čtení slyšeli. Zpěvák nebo schola zpívají jednotlivé verše žalmu a my ostatní opakujeme odpověď, latinsky responsum. Proto tomuto zpěvu říkáme zpěv responsoriální. Pokud se žalm nezpívá, má se recitovat vcelku a refrén se opakuje jen na začátku a na konci. 

     Zpěv žalmu se nazývá také graduále – podle toho, že zpěvák, který vystupoval ke zpěvu na ambon, musel zůstat stát na druhém stupni (stupeň je latinsky gradus). Z plné výše ambonu se mohlo zvěstovat jen evangelium.

     Žalmy jsou vynikající školou modlitby. Vyjadřují různé stavy lidského srdce před Bohem: děkování, prosby, vyznání vin apod. Modlil se je i Ježíš.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Zrovna jsme se živě bavili s Jirkou, když se na okamžik odmlčel a vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj bílý kapesník bez proužků. Rozevřel ho a pořádně se vysmrkal. Já jsem dál mluvila. Když si důkladně vyčistil nos, složil zase pečlivě kapesník podle rýh, dokud nebyl jako předtím. Pak si ho pravou rukou zase zastrčil do kapsy. Když se na mě zase podíval, došla mi slova. Nevěřila jsem svým očím a můj výraz toho byl jasným důkazem. „Něco se děje?“ „Ty si vždycky takhle skládáš kapesník, když se vysmrkáš?“ „Jo, a co se děje?“ „No, jsme spolu už pětadvacet let, ale doteďka jsem netušila, že si takhle skládáš kapesník.“ „A co má být?“ „No, musím ti říct, že když peru a najdu takhle složený kapesník v kapse od kalhot, tak ti ho dám zpátky do šuplíku, protože si myslím, že jsi ho nepoužil.“ Teď zase stál s otevřenou pusou Jirka. Po chvíli vykřikl: „Nyní už chápu, proč mi jdou tak špatně čistit brýle!“

 

2. Proč čteme ten příběh

Každý si musíme přiznat, že něco nám došlo až moc pozdě, každý můžeme odhadnout, že něco nám ještě dojde, a že možná budeme překvapeni, jako ta manželka, která neprala žádný kapesník, protože manžel je po vysmrkání skládal.

Rádi bychom se však změnili k lepšímu, ale jak na to přijít. Poznej sám sebe, říkali mudrci už dávno, totéž mnohokrát požaduje Pán Ježíš, proto je evangelium tak důležité.

 

3. Slovo Boží

Slova svatého evangelia podle Lukáše (6, 41 - 49)

Ježíš řekl: Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?

Jak můžeš říci svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku', a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.

Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.

Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

Proč mne oslovujete 'Pane, Pane', a nečiníte, co říkám?

Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?

Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?

Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven.

Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká."

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:

Projdeme si teď  zpěv před evangelium, evangelium samotné a homilii, lidově kázání:

 

     Středem a vrcholem bohoslužby slova je evangelium. Není divu, že se na jeho četbu připravujeme.

První přípravou je zpěv aleluja s veršem z Nového Zákona. Shromáždění věřících takto vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Při zpěvu aleluja a verše před evangeliem všichni stojíme. Tento zpěv aleluja většinou nahrazujeme mešním zpěvem z kancionálu.

Pokud má evangelium předčítat jáhen,  celebrant mu polohlasně udělí požehnání slovy: „Ať ti Bůh očistí srdce i ústa, abys dobře zvěstoval jeho svaté evangelium, a ať ti k tomu dá své + požehnání.“ Když čte evangelium sám celebrant, modlí se podobně: „Očisť mi srdce i ústa, Bože, abych dobře zvěstoval tvé svaté evangelium.“

Před evangeliem a po něm říkáme krátká zvolání (aklamace). Otevíráme svůj rozum, srdce i ústa, chceme Boží slovo rozumem poznávat, srdcem milovat a ústy vyznávat. Proto se žehnáme malým křížem na čele, na ústech a na srdci.

     Evangeliu nasloucháme vstoje. Tím vyjadřujeme úctu Kristu přítomnému mezi námi ve svém slově a připravenost uvést jeho slova v čin.

     Zvláštní úcta se projevuje i knize evangelií. Evangeliář se může nést v průvodu spolu se svícemi a kadidlem. Při četbě stojí ministranti se svícemi u ambonu a jáhen nebo kněz může knihu okouřit. Po přečtení úryvku knihu políbí a v duchu říká slova: „Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů.“

 

Homilie

     Součástí liturgie už od nejstarších dob je homilie, lidově kázání. Je většinou zaměřená na přečtené texty Písma svatého. Může se ale také týkat obsahu svátku nebo nějakého textu ze mše svaté nebo aktuálních potřeb posluchačů.

     V homilii se vykládají tajemství víry a zásady křesťanského života. Homilie umožňuje aktualizaci Božího slova, převedení do životních situací posluchačů.

     O nedělích a zasvěcených svátcích se nesmí vynechat. V ostatní dny se doporučuje, protože povzbuzuje ducha pro denní úkoly.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Vypráví se o jednom obchodníkovi, který měl krám na rušné ulici. Do jeho obchodu chodilo mnoho lidí a kupovalo jeho zboží. Muž stál u pokladny a třídil do jednotlivých přihrádek mince i bankovky. Jeden přítel, který se u něho v krámě stavil, si všiml, že má zvláštní přihrádku na falešné nebo neplatné peníze. Přesto je ale od zákazníka vzal, poděkoval a nic nenamítal. „Co tím sleduješ?“ divil se přítel. „Bereš si falešné mince a ani nemrkneš!“ Obchodník se smutně usmál. „Víš, když se mi to stane, pomyslím si: já jsem také taková bezcenná mince, a přesto mě Bůh přijímá bez řečí.“ Ježíš říká: „Poslední budou prvními...“

 

2. Proč čteme ten příběh

Jsou falešné doklady, falešní hráči, falešné peníze ale i falešné náboženství. To je také náboženství, lidé mu věří a modlí se i přinášejí oběti. Je to falešné proto, že věří jen člověku, jen výtvorům svých rukou nebo svých úvah. Nemůžeme je povýšeně odsoudit, jak nám připomněl ten příběh, ale právě jak bylo čteno, musíme oddělovat pravé od falešného. Pán Ježíš učí svatého Petra a tím i nás, co je pravé a falešné. A jak uslyšíme, někdy i to, co se na první pohled zdá dobré, nemusí takové být. Nechme vždy poslední slovo Pánu Ježíši, jehož slova čteme v evangeliu. Potvrdil je pak svým utrpením a zpečetil svým vzkříšením.

A to jsou základní slova vyznání víry. 

 

3. Slovo Boží

Slova svatého evangelia podle Matouše (16, 13 - 24)

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"

Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."

Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"

Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.

A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."

Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!"

Ale on se obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:

Projdeme si vyznání víry a přímluvy:

 

     O nedělích a slavnostech následuje po homilii vyznání víry, latinsky Credo, přesně přeloženo: Věřím. Je to naše odpověď na Boží slovo, které jsme slyšeli ve čteních a homilii. Projevujeme s ním souhlas a připomínáme si pravdu víry, dříve než budeme slavit eucharistickou oběť.

     Vyznání víry vzniklo mimo mši svatou jako křestní vyznání. Je to rozvinutí odpovědí na otázky, které byly kladeny tomu, kdo byl křtěn – křtěnec musel vyznat víru v Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

     Během staletí vzniklo mnoho formulací vyznání víry. Nejvýznamnější z nich jsou dvě, které dnes užíváme při liturgii: kratší – takzvané apoštolské, starobylé vyznání západní církve, a delší – nicejsko-cařihradské, užívané na východě i na západě. Je plodem prvních dvou ekumenických koncilů v Niceji a v Cařihradě.

     Ve vyznání víry je formulován celý obsah naší víry.

     Ve mši svaté se zpravidla modlí vyznání nicejsko-cařihradské.

 

     Bohoslužba slova končí přímluvami neboli modlitbou věřících. V prvotní církvi byla tato modlitba běžnou záležitostí. Starobylým příkladem takové modlitby jsou velkopáteční přímluvy. Ve středověku se modlitba věřících ze mše svaté postupně vytratila. K obnovení došlo po II. Vatikánském koncilu.

     V přímluvách se projevuje naše účast na Kristově kněžském poslání, stáváme se u Boha horlivými přímluvci za druhé.

     Obvyklé uspořádání proseb by mělo být toto:

1. za potřeby církve
2. za státní představitele, spásu celého světa a občanské společenství
3. za trpící
4. za místní společenství

     Modlitbu přímluv řídí kněz. Všichni vyjadřujeme svou účast společnou invokací. Z několika možných se většinou užívá zvolání: „Prosíme tě, vyslyš nás“.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

         

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Byl jednou jeden poustevník. Byl moc a moc svatý, hubený jako lunt, samá ruka samá noha a vždycky na sobě nosil širokánskou bílou kutnu. Jmenoval se Bruno, ale byl tak dobrý, že mu všichni říkali „svatý“ Bruno. Nejedl maso ani sladkosti a živil se prakticky jen salátem bez zálivky. Svatý Bruno nejraději mluvil s Bohem, a tak trávil celý den a většinu noci v modlitbách. Postavil chatrč v divokém údolí plném lesů a hustých křovin. Tu a tam bylo bohužel jezero. A jak víme, v jezerech žijí užvaněné kvákavé žáby. A tak, jakmile se svatý Bruno ponořil do večerní horlivé modlitby, okny k němu doléhalo neustálé a otravné kvákání žab. K tomu se přidávalo bzučení much a pískání komárů, klapání zobáků volavek a šumění listů. Svatý Bruno se snažil soustředit na modlitbu, v rukou třímal pevně kříž, ale neúnavné žáby se snad střídaly, takže nikdy nepřestávaly. Svatý Bruno se tedy začal modlit velmi hlasitě, ze všech sil se snažil překřičet nezastavitelné žabí kvákání, ale nebylo to k ničemu. Byl stále rozhněvanější, a tak šel k oknu a zvolal: „Ticho! Modlím se!“

Byl to světec a příkazy světců jsou vždy vyslyšeny. Lesy i rybníky se okamžitě ponořily do ticha, jako když uhasí oheň, a chatrč svatého Bruna se zahalila do hlubokého měkkého ticha. „Ach, konečně!“ oddechl si svatý Bruno. Ropuchy a rosničky už se ani neozvaly, volavky se dívaly do oken chatrče se zavřenými zobáky, mouchy a komáři se neodvažovali vznést z listů, na něž usedli, a dokonce utichl i večerní vánek. Spokojený světec pokračoval v modlitbě. Ale nebyl ve své kůži, něco mu chybělo. Najednou se uprostřed modlitby vynořil odkudsi jasný hlásek, který říkal: „A co když se Bohu líbí kvákání žab více než tvoje modlitby?“ Světec byl překvapen a rozladěn: „Jak se může Bohu zdát příjemné kvákání žab nebo pískání komárů? Nebo nějaký jiný rámus? Proč vlastně stvořil Bůh rámus?“ V zajetí těchto otázek přistoupil svatý Bruno k oknu a pokorně pravil: „Dobrá! Dělejte, jak chcete.“ Všechno zase začalo. Hmyz a žáby zaplnily noční ticho rytmem svých zvuků. Ale uši svatého Bruna se už nevzpíraly. To, co se mu předtím zdálo jako nedůstojný kravál, mu najednou připadalo jako kouzelná a podivuhodná hudba. Světec plný úžasu pocítil, že mu srdce tluče v souzvuku s vesmírem. A že les, nebe, křoví, vítr i drobná a větší stvoření na zemi se společně modlí nádhernou modlitbu. Od toho večera vešel svatý Bruno ve známost jako „svatý, který se modlí se žábami“.

„Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe.“

 

2. Proč čteme ten příběh  

Druhá část mše svaté se jmenuje Bohoslužba eucharistická, někdy se také říká Bohoslužba oběti. Zdá se mi to správnější. Neporučíme větru dešti, ale musíme přijmout život a svět takový, jaký nám jej Bůh dává, jako svatý Bruno, o kterém jsme četli, i s těmi žábami, které také Bůh stvořil. Jeho svátek najdeme v kalendáři 6. října. Jsme na pouti a víme, že to znamená jít přes hory a doly, do kopce  a s kopce a zase znovu. Není možná jen rovina, samá pohoda. Vždycky je dvojí možnost, těžkosti přijmout anebo na ně nadávat. Oběť nebo kritika. Kritika je jen lidská a stejně většinou nepomůže, oběť má význam před Bohem, i když se nám zdá namáhavá. Ještě lépe to říká náš biskup otec Vojtěch, když často opakuje, že všechno máme přijímat  jako dar i úkol.

 

3. Slovo Boží

Čtení z první knihy Mojžíšovy (22,1 - 14)

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.

Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme."

Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu.

Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?"

Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví.

I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.

Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna."

Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.

Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí".

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:

Příprava darů

 

Projdeme si teď bohoslužbu eucharistickou, která má 3 části. Její struktura odpovídá úkonům a slovům Krista při Poslední večeři:

Ježíš vzal chléb – to je naše příprava darů

Ježíš vzdal díky – to představuje eucharistická modlitba

Ježíš lámal a dával svým učedníkům – tomu odpovídá svaté přijímání.

Nejprve příprava darů - budou to celkem 4 body: obětní průvod - příprava darů - umývání rukou - modlitba nad dary

 

Po přímluvách začíná bohoslužba eucharistická. Středem slavení se stává oltář, na kterém se zpřítomňuje oběť kříže.

Nejprve je příprava darů, která má tyto části: obětní průvod - příprava darů (potichu nebo nahlas) - umývání rukou - modlitba nad dary

 

Obětní průvod

     Ministranti nejprve připraví oltář. Potom následuje přinášení darů.

Zástupci věřících v obětním průvodu přinášejí chléb a víno. Ostatní věřící tento průvod doprovázejí zpěvem, který má trvat aspoň tak dlouho, než se dary uloží na oltář.

     V prvokřesťanských dobách přinášeli všichni osobně své dary z toho, co měli doma. Nebyl to jen chléb a víno, ale například i olej, med a jiné. Dary byly určeny pro chudé, pro podporu služebníků církve, pro hostinu, která byla se slavením eucharistie spojená a nazývala se agapé. Část z darů chleba a vína byla oddělena ke slavení eucharistie. I když dnes nesou obětní dary jen určití věřící, je to úkon nás všech. Spolu s dary přinášíme Bohu sami sebe, celý svůj život s jeho námahami, starostmi i radostmi, jak to vyjadřuje vzápětí doprovodná modlitba kněze. Při různých příležitostech se mohou přinášet i jiné dary (například prvotiny ze sklizně, květiny, místní výrobky, apod.).

 

Příprava darů

     Přinesené dary jsou kladeny na oltář. Děje se to prostým gestem – pozvednutím, spojeným s modlitbou. Jde o upravené žehnací modlitby, které se v době Pána Ježíše používaly při židovské hostině. Pokud se nezpívá, kněz je pronáší hlasitě. Začínají slovy: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa.“

     Ještě před pozvednutím kalicha se do vína přimísí několik kapek vody.

Původní smysl byl praktický – v Palestině bylo zvykem víno ředit. Dnes to má význam symbolický – naznačuje se zde spojení našeho lidství s Ježíšovým božstvím. Při slavení svátosti máme dostat podíl na božství toho, který se pro nás stal člověkem. Tak to vyjadřuje i doprovodná modlitba.

     Pak se kněz skloní a potichu prosí slovy z knihy proroka Daniela, aby se Bohu zalíbila naše účast na Kristově oběti. Říká: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.“

 

Umývání rukou

     Dary položené na oltář se mohou okouřit a stejně tak i oltář, aby se naznačilo, že oběť církve a její modlitba stoupá jako dým kadidla před Boží tvář.

Po okouření oltáře mohou být okouřeni i kněz a lid.

     Potom následuje mytí rukou. Původně to bylo z praktických důvodů – ten, kdo přijímal velké množství darů věřících, si potřeboval ruce očistit. Dnes se tímto gestem vyjadřuje prosba o čistotu srdce. Kněz polohlasem recituje verš z 51. žalmu: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu.“

 

Modlitba nad dary

     Nyní se kněz obrací na věřící s výzvou: „Modleme se, aby Bůh přijal oběť své církve“, nebo jinou výzvou stejného obsahu. Tato výzva se objevila s době, kdy se začala eucharistická modlitba recitovat potichu. Kněz se měl naposledy rozloučit s obcí, dříve než vstoupil do nejhlubšího tajemství, než začal potichu recitovat eucharistickou modlitbu.

     Tato výzva má dnes podobnou funkci jako výzva „Modleme se“ na začátku mše svaté nebo po svatém přijímání. Vybízí nás k pozornosti a aktivní účasti na Kristově oběti.

     Příprava darů je uzavřena modlitbou nad dary. V jejích slovech se vyjadřuje podivuhodná výměna, které se zúčastníme: chléb a víno – dary Stvořitele – se stávají naším darem Stvořiteli, aby se proměněné v Tělo a Krev Kristovu staly znovu dary Božími člověku. Prosíme, aby Bůh přijal a proměnil nejen naše dary, ale spolu s nimi i nás. Svůj souhlas potvrzujeme svým AMEN.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Vedoucí jednoho akrobatického souboru jednou mluvil  o svém umění, kterým každý večer okouzloval stovky diváků v cirkuse. Vysvětloval: „Musím mít naprostou důvěru ve svého kolegu, který mě má zachytit na konci zhoupnutí. Obecenstvo si může myslet, že velká hvězda na visuté hrazdě jsem já, ale ve skutečnosti je tou velkou hvězdou on. Musí být připraven mě přesně v pravý okamžik chytit a musí mě popadnout, když k němu letím prázdným prostorem.“ „Jak to funguje?“ zeptal jsem se. „Tajemství je v tom, že létající akrobat nedělá nic,“ řekl mi, „kdežto kolega, který ho chytá, zastane všechno. Když k němu letím, musím mít prostě jen napřažené paže a čekat, až mě chytí a stáhne do bezpečí na pódiu za hrazdou!“ „Vy neděláte nic?!“ řekl jsem překvapeně. „Nic,“ opakoval. „To nejhorší, co může akrobat na hrazdě udělat, je snažit se zachytit se kolegy. Nesmím chytat já jeho, ale on mě. Kdybych se ho chytil, mohl bych mu zlámat zápěstí nebo by on mohl zlámat ta moje, což by znamenalo pro oba dva konec. Jeden létá a druhý chytá - a ten první musí důvěřovat a natáhnout paže ke kolegovi, který je připraven ho chytit.“

To jsou poslední Ježíšova slova: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Zemřít znamená mít důvěru v toho, kdo na nás čeká, a starat se o umírajícího znamená říci mu: „Neboj se, pamatuj, že jsi milované Boží dítě a že On bude při tobě, až uděláš ten velký skok. Nesnaž se ho chytat, to on chytí tebe. Jen natáhni ruce a měj důvěru. Důvěru. Důvěru.“

„Toto je čas důvěry,“ říká Ježíš, „protože smrt není to, co si myslíte.“ Křesťané nejsou odborníky na „sbohem“, ale na „nashledanou“. Pro nás není smrt tečkou ve větě, ale čárkou.

 

2. Proč čteme ten příběh

Protože ukazuje moc Pána Ježíše nade vším. A my mu důvěřujeme, ještě víc než ten akrobat, o kterém jsme četli, svému kolegovi. Pán Ježíš má moc i nad chlebem  a tuto moc svěřil apoštolům a ti pak svým  nástupcům, biskupům a kněžím. Je to moc ke službě, pozná se to, když kněz nebo biskup ve svátosti smíření odpouští hříchy ve jménu Božím, a při mši svaté, když nastává ta hlavní část: eucharistická modlitba, která vrcholí proměňováním chleba v Tělo Kristovo a vína v Jeho Krev, ale tak, že podoba se nemění a my dál cítíme chuť chleba a vína, protože se změnila podstata.

 

3. Slovo Boží

Slova svatého evangelia podle Lukáše (10,16 -21)

Ježíš řekl: Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal."

Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu."

Řekl jim: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.

Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.

Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích."

V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté:

Eucharistická modlitba

 

     Nyní začíná střed a vrchol celého slavení eucharistie – vlastní eucharistická modlitba, modlitba díkůvzdání a posvěcení. Eucharistická modlitba je svou povahou modlitba předsednická – jménem celého shromáždění ji pronáší předsedající kněz, který je k tomu náležitě zplnomocněn svátostí kněžství. Je to vždy modlitba k Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Její rozmanité prvky tvoří jeden organický celek.

Preface, Svatý

     Po úvodním dialogu, který chce shromážděnou obec vyburcovat k Boží chvále, následuje preface. Je to zpěv chvály a díků, v němž oslavujeme Boha Otce za jeho dílo spásy. Původně jej předsedající volně improvizoval. Preface odpovídá povaze svátku nebo liturgické doby, kterou právě slavíme. Vyúsťuje do společného volání „Svatý, Svatý, Svatý“. Připojujeme se ke chvále, kterou vzdávají Bohu andělé a svatí v nebi. I my chválíme Boha pro jeho velebnost a vznešenost. Základem je vidění proroka Izaiáše. K němu připojujeme slova chvály, kterými Krista vítaly zástupy o Květné neděli.

 

Další pokračování eucharistické modlitby

     Na chvalozpěv Svatý navazuje další pokračování eucharistické modlitby. V jejím jádru stojí zpráva o ustanovení eucharistie. Kněz koná totéž, co sám Pán konal při Poslední večeři a co přikázal učedníkům, aby konali na jeho památku. Této části mše říkáme proměňování. Dochází ke zpřítomnění Kristovy oběti na kříži. Moc Ducha Svatého a slova ustanovení způsobují proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu.

     Pozdvihování proměněných způsob vzniklo v době, kdy kněz recitoval eucharistickou modlitbu potichu, obrácen zády k lidu. Byla to odpověď na touhu věřících vidět proměněné dary a klanět se jim. Toto gesto má ale i jiný smysl  - nabízíme jím proměněné dary Bohu Otci.

     I my sami se při mši svaté stáváme obětí – spolu s Kristem obětujeme Bohu sami sebe jako údy Kristova těla.

     Eucharistická modlitba vyžaduje, aby jí všichni naslouchali s úctou a v tichosti a aby se na ní podíleli společnými zvoláními.  Víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína  vyjadřujeme tím, že při proměňování klečíme. Vzdáváme Kristu úctu, jaká mu náleží.

     Eucharistická modlitba končí závěrečným díkůčiněním „Skrze něho a s ním a v něm“, na které všichni odpovídáme svým „Amen“. Toto „AMEN“ je nejdůležitější z celé mše sv., proto je třeba, aby z našich úst zaznělo rozhodně a opravdově.

     Eucharistická modlitba byla nejprve volně improvizovaná. Dokladem je zpráva svatého Justina z období kolem r. 150. Později najdeme několik stanovených znění. Ve středověku se na západě prosadil jeden text eucharistické modlitby, tzv. římský kánon. Recitoval se latinsky potichu. Po Druhém Vatikánském koncilu najdeme v misálu 4 eucharistické modlitby. Římský kánon byl upraven do podoby dnešní první eucharistické modlitby, kromě toho byly dány k dispozici 3 nové. V posledních letech bylo do češtiny přeloženo několik nových eucharistických modliteb – pro mše s dětmi, o smíření a pro různé potřeby.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Jedna dívka si přišla postěžovat k mamince, jak je život  těžký. Už nevěděla, jak dál, měla chuť všechno vzdát, byla unavená bojem s každodenními starostmi. Připadalo jí, že jakmile jeden problém vyřeší, hned se objeví další a všechno zase zkomplikuje. Matka ji vzala do kuchyně. Naplnila tři rendlíky vodou a zapálila pod nimi. Voda přišla brzy do varu. Do prvního dala mrkev, do druhého vejce a do třetího hrst mleté kávy. Nechala je beze slova nějakou dobu vařit. Po nějakých dvaceti minutách vypnula sporák. Vytáhla mrkev a položila ji na talířek, stejně tak i vejce, kávu přecedila do hrnku. Pak řekla matka dívce, aby si sáhla na mrkev: udělala to a viděla, že je měkounká. Pak jí matka řekla, aby si vzala do ruky vejce a rozbila je: když sloupla skořápku, viděla, jak vejce varem ztvrdlo. Matka řekla dívce, ať ochutná kávu. Dívka se napila a usmála se nad bohatou chutí a vůní nápoje. Pak se matky zeptala: „Co to má všechno znamenat?“ Matka jí vysvětlila, že každá z těch tří věcí musela čelit stejnému protivenství: vroucí vodě. A každá z nich reagovala jinak. Mrkev vešla do vody silná a tvrdá, ale po marném boji s vroucí vodou změkla a zeslábla. Vejce bylo na počátku křehké. Tenká skořápka chránila jeho tekutý vnitřek, ale v boji s vroucí vodou ztvrdlo. Zato mletá káva se chovala naprosto jedinečně. Když byla vhozena do vody, začala na tu vodu působit a úplně ji proměnila! „A která z těch věcí jsi ty?“ zeptala se matka své dcery. „Když na dveře zaklepe problém, jak odpovídáš? Jsi jako mrkev, která změkne? Nebo jako vejce, co ztvrdne a vyprahne mu srdce? Nebo jsi jako káva, která promění vodu svými vnitřními schopnostmi?“

Utrpení je jako sochařské dláto: ukáže, co je v tobě.

 

2. Proč čteme ten příběh

Protože i my bychom si přáli, aby Pán Ježíš proměnil naši duši, abychom nasákli jeho dobrotou, aby nás provonělo jeho milosrdenství jako ta káva provoněla vodu. Chceme se od něho učit přetvářet své srdce.

 

3. Slovo Boží

Slova svatého evangelia podle Matouše (11, 27 - 30)

Ježíš řekl: Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté: 

   Třetí část bohoslužby oběti tvoří svaté přijímání. Eucharistická slavnost je zároveň oběť i hostina. Slavení eucharistické oběti vrcholí důvěrným spojením s Kristem ve svatém přijímání. Projdeme si tuto část  a bude to celkem 5 bodů: Otče náš - Pozdravení pokoje - Lámání chleba a Beránku Boží - Pozvání k přijímání - Svaté přijímání a modlitba po něm

 

Otčenáš, embolismus    

Obřady, které nyní následují, tvoří přípravu na tento veliký okamžik. První přípravou je modlitba Páně. Tato modlitba se před přijímáním objevuje už od starověku. Je to kvůli prosbě o každodenní chléb. Podle výkladu církevních otců je každodenním chlebem i chléb nadpřirozený, eucharistie. Prosíme také za očištění od vin, aby svaté věci mohly být dány skutečně svatým.

     Otčenáši předchází úvod. Nazývat Boha Otcem je odvážný čin, proto se odvoláváme na Ježíše Krista, který nás této modlitbě naučil.

     Poslední prosba Otčenáše je rozvedena. Prosíme, aby celé naše společenství bylo zbaveno moci zla. Tato část se nazývá embolismus (řecky „vsuvka“).

     Naší odpovědí je radostné zvolání, že veškerá moc na nebi i na zemi patří Bohu. Tento dodatek je používán už od křesťanského starověku.

 

Pozdravení pokoje

     Ve svatém přijímání se nespojujeme pouze s Kristem, ale také obnovujeme a prohlubujeme naše spojení s ostatními bratřími a sestrami.  Nutným předpokladem pro přijetí eucharistie je proto vzájemné smíření a odpuštění.

     Už od ranných dob církve je doloženo, že svatému přijímání předcházelo pozdravení pokoje. Tímto znamením vyjadřujeme ochotu ke smíření, vzájemnou lásku, zájem a starost jeden o druhého. Ve starověku se lidé zdravili políbením. Dnes se zdravíme způsobem, který stanoví biskupské konference podle zvyklostí jednotlivých národů. U nás to děláme podáním ruky se slovy: „Pokoj tobě“, nebo  „Pokoj Vám“. Musíme dbát na to, abychom toto gesto nepoužívali bezmyšlenkovitě a formálně, ale abychom do něho vkládali hluboký vnitřní obsah. Máme pozdravit jen své nejbližší sousedy a nemáme opouštět své místo.

     Přání pokoje předchází modlitba za pokoj a jednotu celé církve. Modlitba se obrací ke Kristu, knížeti pokoje. On je dárcem pravého pokoje, který svět dát nemůže.

     Kněz nám tento Kristův pokoj přeje a my zase jemu.

 

Lámání chleba, Beránku Boží

     Po pozdravení pokoje následuje lámání chleba. Tento úkon konal Kristus při Poslední večeři a za časů apoštolských se stal označením pro celé slavení eucharistie.

     Lámání chleba souviselo s praktickou potřebou rozdělit velký kus chleba pro ty, kteří jej budou přijímat.  Obřad lámání chleba má hlubokou symboliku, o níž mluví svatý Pavel v 1. listě Korinťanům: „Protože máme účast na jednom chlebě, stáváme se jedním tělem.“ Účast na jednom chlebě života je zdrojem naší vzájemné lásky a jednoty.

     Dnes používáme při mši většinou malé hostie. Symbolika lámání se týká jen velké hostie, kterou kněz láme na více částí a podává aspoň několika věřícím.

     Lámání je také znamením Ježíšovy oběti, jeho vydanosti.

     Malý úlomek proměněné hostie kněz vpouští do kalicha s Krví Páně, aby se naznačilo spojení Těla a Krve ve Zmrtvýchvstalém Kristu. Potichu říká: „Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu.“

 

     Lámání chleba doprovázíme zpěvem Beránku Boží. Vzývání se opakuje tak dlouho, kolikrát je třeba, než se lámání dokončí (např. při koncelebraci více kněží). Většinou se opakuje 3x, naposledy s prosbou „Daruj nám pokoj“.

     Voláním Beránku Boží se obracíme k Ježíši Kristu. Připomínáme si jeho obětní smrt. Drahou krví Krista, pravého velikonočního Beránka, jsme byli vykoupeni.

Celebrant se na přijímání připravuje tichou modlitbou, ve které prosí: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, tys naplnil Otcovu vůli a v Duchu svatém jsi dal svou smrtí život celému světu. Skrze své tělo a svou krev vysvoboď i mě ze všech mých nepravostí a zbav mě všeho zlého; ať vždycky miluji tvá přikázání a nikdy se od tebe neodloučím.“ Může použít i jinou, kratší modlitbu stejného obsahu.

 

Pozvání k přijímání

     Kněz ukazuje věřícím eucharistický chléb, připravený k přijímání, a zve je ke Kristově hostině. Říká přitom zvolání Ježíšova předchůdce Jana Křtitele: „Hle, Beránek Boží…“ Také druhá část pozvání je ozvěnou Písma sv., a to verše z knihy Zjevení: „Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině“. Tato slova nám připomínají, že eucharistie je předobrazem nebeské svatební hostiny, na níž máme jednou dostat podíl.

     Na pozvání odpovídáme spolu s knězem upravenými slovy setníka z Kafarnaa. Vyjadřujeme jimi velikou pokoru, svou nehodnost k přijetí eucharistie a zároveň víru v Ježíšovu uzdravující moc.

 

Přijímání

     Následuje vlastí přijímání. Nejprve přijímá kněz a po něm ostatní věřící.

     Během rozdávání eucharistie se zpívá zpěv k přijímání. Jeho smyslem je ukázat radost srdce a jednotou hlasů vyjádřit duchovní jednotu přijímajících.

     Po svatém přijímání je vhodná chvíle k tiché modlitbě, osobnímu setkání s Pánem ve vlastním nitru, k osobnímu díkůčinění. Díkůčinění můžeme vyjádřit také společným zpěvem nebo společnou modlitbou.

     Purifikace neboli čištění posvátných nádob po přijímání nepatří mezi prvky slavení eucharistie. Není třeba jí věnovat zvláštní pozornost. Může se vykonat i na bočním stolku.

     Chvíli posvátného ticha ukončí kněz výzvou k modlitbě. V této modlitbě shrnuje naše osobní díky a prosí za užitek přijatých darů pro náš život z víry.

Zvoláním Amen přijímáme modlitbu za svou.

 

5. Závěrečná modlitba

Pomodleme se  za dobrodince, letošní i dřívější i zemřelé, za nemocné, zvláště za sestru Barboru  a za všechny potřebné, za mír a vláhu a za římskou synodu o rodině:

 

 

1. Příběh z knihy Rosa pro duši

Jedna matka si přála motivovat svého chlapce ke cvičení na klavír, a tak ho vzala na koncert slovutného polského skladatele Ignáce Paderewského. Jakmile se usadili, zahlédla maminka v hledišti o dvě řady dál kamarádku a šla ji pozdravit. Chlapec už byl znuděný čekáním, a tak vstal a začal se potulovat po divadle, dokud nedošel až ke dveřím s nápisem: Zákaz vstupu. Když zhasla světla a koncert měl začít, matka se vrátila na své místo a zjistila, že synek zmizel. Nervózně ho hledala očima, ale pak se zvedla opona a reflektory namířily na piano uprostřed jeviště. Matka s hrůzou zjistila, že její syn sedí u piana a klidně přehrává tóny z písně „Bratře Kubo“. V tu chvíli vešel „mistr“. Svižně přešel k pianu a pošeptal dítěti do ucha: „Nepřestávej hrát.“ Paderewski si sedl vedle chlapce, natáhl levou ruku a začal hrát doprovod. Pak kolem dítěte natáhl i pravou paži a rozvinul melodii do krásné skladby. Starý mistr a mladý žák spolu proměnili trapnou situaci v úžasně kreativní představení.

Přesně tohle se děje, když jsme s Bohem. Svými silami a tou nejlepší snahou dokážeme hrát příjemně plynoucí hudbu. Ale s rukama Ježíše, který je jediný Mistr s velkým M,  se díla našeho života stávají výjimečnými kusy. Až budeš příště chtít uskutečnit něco důležitého (to můžeš každý den), dej pozor. Možná uslyšíš, jak ti do ucha šeptá Mistr: „Nepřestávej hrát!“ Ucítíš jeho milující paže kolem sebe. Zjistíš, že jeho silné ruce s tebou chtějí hrát koncert tvého života.

 

2. Proč čteme ten příběh

Mše svatá je půlhodinový obřad, který provádí pověřená osoba. Jsou kněží, kteří ve všední den nepřetáhnou 25 minut a v neděli 50 minut a lidé je mají rádi, protože ví, kdy bude konec a že ještě před odjezdem autobusu stačí něco vyřídit. Mše svatá je však také posvátné tajemství, tajina, jak řeknou věřící Rusové, protože to je nekrvavá oběť kalvárská, jejíž cenu nelze vyjádřit pozemskými čísly. Ano, obojí se dá a má spojit, nějak podobně jak jsme slyšeli v tom příběhu a děcku a virtuózovi.

I když se nadále  pár lidí bude nervózně dívat na hodinky, přesto můžeme jít ze mše svaté s vědomím: byli jsme vykoupeni, Pán Ježíš platil nejvyšší cenu, ale týká se to i mě, a mohl jsem tajemně být přímo u toho.

 

3. Slovo Boží

Slova svatého evangelia podle Jana (3, 13 - 18)

Ježíš řekl: Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

4. Četba komentáře ke mši svaté: Závěrečné obřady

     Setkali jsem se s Kristem i s ostatními bratřími a sestrami. A nyní nastal čas, abychom se vrátili ke své práci, do svých domovů, mezi své blízké.

Závěrečné obřady jsou jenom krátké.

     Nejprve je čas na zprávy ze života farnosti a jiná oznámení. Mají být co nejkratší. Je možné říci také shrnující slovo k liturgii, kterou jsme slavili.

     Potom následuje pozdrav a závěrečné požehnání, při kterém kněz dělá nad věřícími znamení kříže. Obvyklé požehnání slovy: „Požehnej vás všemohoucí Bůh“ může být obohaceno o formuli slavnostního požehnání nebo o žehnací modlitby. Texty jsou uvedené v misálu.

     Na závěr jsme propuštěni slovy: „Jděte ve jménu Páně.“ Je to upravený překlad latinských slov „Ite, missa est“ – „jděte, jste posláni“. To, co jsme zakusili a přijali, máme nyní nést do světa, ve kterém žijeme.

     Kněží a jáhni uctí oltář políbením jako na začátku mše. Po pokleknutí před svatostánkem a úkloně odchází kněz spolu s asistencí v průvodu do sakristie. Během průvodu zpíváme závěrečnou píseň. Z kostela odcházíme teprve po jejím skončení.

 

     Naše mše svatá není jen nějaká vzpomínková slavnost, je to setkání a živým Pánem. Každou účastí na mši stavíme most mezi sebou a Bohem. Uzavíráme s Bohem smlouvu.

     Kdo byl na mši, nebude už osamělý, nepůjde domů sám. Může počítat s tím, že Bůh je s ním. Ovšem, musí sám tu smlouvu respektovat a zachovávat.

     Účast na mši sjednocuje naši vůli s vůlí Boží. Otevírá nám oči – činí nás vidoucími. Otevírá naše ruce, činí nás milujícími.

 

     Stojí za to vynaložit kus úsilí, abychom na mši nebyli pasivními statisty, ale živými účastníky. Dokážeme to?