Jak se připravit na svátost smíření (svatou zpověď) ... - svátost smíření celkově

 

Svátost smíření má 5 částí:

1. zpytování svědomí
2. lítost
3. předsevzetí
4. vyznání - tedy vlastní svatá zpověď, při níž dá kněz rozhřešení a uloží kající skutek
5. kající skutek - zkráceně pokání

 

Svátost smíření

"Přijměte Ducha Svatého. Kom hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte jsou zadrženy." (Jan 20,23)

Těmito slovy dal Ježíš apoštolům a po nich všem, kteří přijmou svátostné kněžství, pravomoc smiřovat člověka s Bohem.

Člověk je schopen velkých činů, ale také velkých selhání a provinění. Vina porušuje vztahy lidí a narušuje Boží plán se světem. V nejhlubším smyslu je vina porušením vztahu k Bohu, a to vyjadřujeme slovem hřích.

Hříchu se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně porušuje nějakou morální hodnotu - kdo jedná špatně; jinými slovy: kdo jedná proti svému svědomí.

Svědomí není nějaký abstraktní pocit, ale je to soud našeho rozumu, který nám ukazuje, co máme konat jako dobro nebo čeho se varovat jako zla.

Objektivní morální hodnoty, kterými se má k svému prospěchu podle Boží vůle řídit člověk i lidská společnost, jsou v Písmě shrnuty do tzv. "Desatera Božích přikázání" a v evangeliích

prohloubeny Ježíšovým učením.

Lidská vina může mít různé stupně. Je zřejmé, že je rozdíl mezi vraždou a malou lži. Proto rozlišujeme smrtelné (těžké) hříchy a zraňující (lehké) hříchy.

Smrtelného hříchu se dopouští ten, kdo se zcela vědomě a zcela dobrovolně proviňuje ve velmi závažné věci. Smrtelný hřích usmrcuje v duši člověka Boži život, milost. Spojení s Bohem je zcela přerušeno.

Kde chybí některý z uvedených předpokladů, nejde buď vůbec o hřích, nebo jde o hřích zraňující (lehký). Ani zde ovšem nejde o nějakou bezvýznamnou událost. I lehký hřích vzdaluje člověka od Boha.

Kristu přivádí znovu a znovu klesajícího křesťana k Bohu i společenství církve svátostí smíření.

 

Svátost smíření má tyto části:

• 1.
• Sebepoznání (zpytování svědomí). Člověk se zamýšlí nad svými činy a hodnot! je z hlediska Božího zákona. V praxi je možné použít tzv. "zrcadla svědomí", obsaženého ve vhodné příručce (viz další podstránka).
• 2.
• Lítost:. Bez lítosti není odpuštění. Je důležité vědět, že to není věc citu a nemusí vést k slzám. Lítost znamená nejen poznat, že jsme něco udělali špatně, ale tuto špatnost uznat a distancovat se od ní. Tím začíná proces, kterému říkáme obrácení. Lítost, tedy vnitřní rozchod se zlem, je pro překonání hříchů tak rozhodující, že pří dokonalé intenzitě této lítosti (motivované láskou k Bohu) Bůh odpouští ihned, jakmile se po hříchu k němu obrátíme, i když nám pak zůstává povinnost podrobit svůj hřích soudu zpovědníka.
• 3.
• Neoddělitelnou součásti takové lítosti je předsevzetí nehřešit a případnou zaviněnou škodu napravit.
• 4.
• Vyznání (zpověď). Aby měla smysl Kristova slova o "odpuštění" a "zadrženi hříchů", je nutné, aby kněz, než udělí odpuštění, byl s lidskou vinou seznámen. Pro praxi je třeba vědět, že úmyslné zamlčeni smrtelného hříchu má za následek neúčinnost svátosti smíření. A že u smrtelných hříchů je třeba uvést i počet a závažné okolnosti. Je rozdíl, provinil-li se někdo jednou, nebo proviňuje-li se stále. Lehké hříchy není nutné vyznávat, protože se nám odpouštějí  i mimo svátost smíření, např. modlitbou, četbou a rozjímáním Písma, přijetím eucharistie apod. Pro duchovní růst je však vyznání i lehkých hříchů, případně i rozhovor o osobních problémech, velmi důležité. Kněz, který zpovídá, je vázán velkou, neobyčejně přísnou povinnosti mlčet. Je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže, neexistuje žádná výjimka. Není tedy třeba bát se prozrazení. Po vyznání kněz uloží kající skutek a dá rozhřešení.
• 5.
• Kající skutek (také pokání neboli dostiučinění). Abychom si uvědomili, že hřích není jen tak něco bezvýznamného, ukládá zpovědník vykonání nějakého dobrého činu. nebo skutku sebezáporu.

 

 

Na okraj:

• Odpustky

Odpustkům se většinou špatně rozumí. Odpustky nejsou odpuštěním hříchů, je to vždy jen prominutí tzv. "časných trestů" za hříchy, jejichž vina již byla odpuštěna PRÁVĚ VE SVÁTOSTI SMÍŘENÍ. Odpustky, respektive jejich nesprávné udělování, způsobily v církvi mnoho zla.

Pozitivní a trvalé na odpustcích je, ze si při nich člověk uvědomuje, že hřích vleče za sebou následky, které musí být postupně odčiňovány, i když hřích je dávno odpuštěn. Kromě toho se jimi upevňuje vědomí, že církev chce pomoci jednotlivcům překonávat následky hříchů.

 

Vypsáno z brožurky kanovníka Jana Kabeláče