JEŽÍŠ PLATIL KRVÍ ZA NAŠI SVOBODU

Říci o někom, že má zlaté srdce, je ta největší pochvala. Když to však chceme vyjádřit písemně, srdíčko nakreslíme červenou pastelkou, použijeme barvu krve. Zlato je přece jen chladný mrtvý kov, zatímco krev je teplá a  dokud proudí, žijeme. Také se mluví o lásce až za hrob, o darování života z lásky, a to už s prolitím krve dost souvisí. Pán Ježíš ji prolil na kříži, a tím nás vysvobodil z moci všeho zla. Tvrdě a krvavě to zaplatil.

Z lásky k nám, nebojme se to říci. Proto křesťané uctívají svatý kříž, proto si dávají kříže na oči v kostelích, na rozcestích a nakonec i doma.

Je pravda, že když si na kříž zvykneme, už nám někdy nepřipadne tak důležitý. Je možné, že se podíváme a jen přemýšlíme, jak šikovný řezbář ten kříž vyřezal či kdo jej ulil a zdobil. Nebo se dokonce ptáme, zda jej musíme doma mít. Ani nám nepřijde, že to ukřižování musela být hrozná smrt.

Něco však s námi občas přece jen zatřese. Třeba když mladí chlapci zemřou v boji za svobodu druhých. Papež Pavel VI. dvacet let po skončení světové války přímo křičel na schůzi OSN: "Již nikdy válku!" Další světové války jsme sice byli uchráněni, ale krev se na bojištích prolévá dál. Nedávno jsem zaslechl, že se ve Spojených státech říkává: Strom svobody se musí občas zalévat krví. Zatřáslo to se mnou víc, než když vidím krvácející těla v televizi či krvavé rány namalované na obrazech.

Kristus nás na dřevěném kříži vysvobodil z područí hříchů a smrti. Proto je tento popravčí nástroj někdy nazýván stromem života. Byl skutečně zalit jeho krví. Při pohledu na kříž můžeme zůstat lhostejní, můžeme uvažovat o věcech vedlejších, můžeme se ta­ké trochu polekat, ale měli bychom' být vděční za tu svobodu. Vážit si jí a dobře jí využívat.