Devatero PLODŮ DUCHA SVATÉHO

 

 Apoštol Pavel píše v listě Galaťanům v 5. kapitole a 22. a 23. verši také o 9 plodech neboli ovoci Ducha Svatého: 

 

Ke každému z 9 plodů bude citát z Písma, kde se o něm také dočteme, a vysvětlení z pohledu kladného i záporného. Výklad doplní a dva příběhy z knihy Norberta Lechleitnera Křídla pro duši, vydané nakladatelstvím Vyšehrad v Praze 2001. To také dalo laskavé svolení s jejich použitím. Děkujeme. Některé příběhy jsou nepatrně upraveny.

Pomůcka k zapamatování citace z Písma: Gal 5, 22 - G je obrácená devítka a ta se rovná 5 +2+2.

Pomůcka k zapamatování devíti darů ve správném pořadí: LARAPO  - SHOVLÍDO – VĚTIZD.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Sírachovec  11:15   Moudrost, rozvaha a znalost Zákona pocházejí od Hospodina, láska a cesty dobrých skutků jsou od něho.

Římanům  13:10    Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Co je to láska?  Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu.

Co není láska:  Láska není, když má člověk rád jen sebe, to je sobectví. Proto neříkejme, že ti dva už prožili lásku, když se  spolu už vyspali, bylo to jen sobectví a jen sexuální zvědavost.

 

Vzorem každé lásky je láska mateřská.

1. příběh  (č. 78) Matka

Byla vytyčena trasa nové silnice, ale poblíž jedné vesnice bránila její stavbě velká skála. Stavitelé rozhodli, že nejvýhodnější řešení bude krátký tunel. Vesničané si několik dní museli zvyknout na signál trubky a ohlušující detonace. Dělníci byli zkušení muži, pro které odstřel patřil ke každodenní práci. Střelmistr naplnil vyvrtanou díru dynamitem, potom zatroubil signál a lidé se ukryli do bezpečí. Nikdy se žádné neštěstí nestalo.

Jednoho dne se však přihodilo něco neočekávaného. Sotva signál trubky dozněl a zápalná šňůra už hořela, takže každým okamžikem muselo dojít k výbuchu, uviděli muži ke svému zděšení malé dítě běžící přímo k místu odstřelu. Děcko nic netušilo o hrozícím nebezpečí, bezstarostně se sehnulo a sebralo zajímavě zbarvený kamínek.

Muži zachvácení panikou stáli za bezpečnostními zátarasy, volali na dítě, dávali mu znamení rukama, ale dítě jim jen vesele zamávalo. Jako kdyby jim hrůza ochromila nohy - nikdo z nich nevyběhl, aby dítě zachránil, protože všichni věděli, že cestu zpátky by už nestihli. Osud vykročil svou cestou.

Dítě by jistě bylo rozdrceno masou kamene, kdyby nepřiběhla jeho matka. Okamžitě pochopila situaci a udělala něco, co v takové chvíli může udělat jenom matka: klekla si a s úsměvem rozevřela náruč. Dítě se k ní rozběhlo. Když tichem zaburácel výbuch, dítě už bylo v bezpečí v jejím objetí.

 

Láska skutečně nemyslí jen na sebe.

2. příběh  (č. 106) Nic jsem nezmeškal

Dva muži společně vyrostli a byli od školních let přátelé, protože je spojovala jedna velká vášeň: fotbal. Každou neděli odpoledne se scházeli na hřišti, fandili svému mužstvu a potom zápas probírali ve svém oblíbeném lokále. Samozřejmě znali všechny hráče a každou sezónu i všechna umístění v tabulkách. Nenechali si ujít ani jediný zápas.

Tedy skoro ani jediný, protože jednu sezónu promeškali sedm zápasů. Bylo to v roce, kdy jeden z nich těžce onemocněl. Druhý místo toho, aby šel na zápas a potom o něm kamarádovi vyprávěl, zůstával u postele nemocného a povídali si o vrcholných výkonech i prohraných zápasech svého mužstva. Nemocný muž se už neuzdravil a brzy zemřel. Jeho přítel jednou později řekl: "Viděl jsem hodně dobrých zápasů. Viděl jsem několik zápasů vynikajících. Ale nejvíce jsem měl ze zápasů, které jsem neviděl." 

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Izajáš  51:3    Hospodin potěší Sión, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování.

Jan  15:11    To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“

Co je to radost? Radost je příjemný cit, vznikající jako odpověď na úspěch či zisk. Slabší než radost je spokojenost, silnější je pocit štěstí. Radost je často doprovázena úsměvem nebo smíchem. Tělesnými projevy radosti je zvýšení srdečního tepu a krevního tlaku. Opakem radosti je smutek.

Co není radost? Radost není škodolibost - příjemný pocit, že druhý utrpěl škodu nebo bolest. Radost nemůže být, když se někdo druhému  vysmívá nebo posmívá.

 

Radost vůbec nezávisí na množství hmotných věcí a nedá se vyjádřit čísly.

1. příběh  (č. 33) Maličkosti 

Každý týden, když metař při své práci došel k jednomu domu v ulici, vyšla žena, dala mu sklenici limonády a kousek pečiva. Byl to milý stařík, vlídně poděkoval a hned se zase dal do práce.

Jednoho dne v domě zazvonil zvonek a přede dveřmi stál metař. V ruce měl kytičku a krabičku bonbonů. Byl trochu nervózní, když ženě říkal: "To je pro vás, paní, jako dík za vaši vlídnost." "To jste opravdu neměl," odpověděla žena rozpačitě. "Sklenice limonády, to přece nic není." "Možná, že to není mnoho," odpověděl metař, "ale nikdo jiný toho tolik neudělal."

 

Radost se někdy musí hledat, přímo vyhlížet.

2. příběh  (č. 39) Dík

Mudrc nikdy neopomněl poděkovat Bohu, bez ohledu na to, zda byly časy dobré nebo zlé. Jednoho dne, když divoká bouře ohýbala stromy a ve vsi lilo jako z konve, žáci hádali, co ho může při tak strašném počasí přimět k radostným slovům díků. "Ó, Bože," pravil mudrc, "dnes je opravdu nepříjemný den. Ale děkujeme ti, Bože, za to, že není každý den tak strašný."

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Žalm  119:165   Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou.  Jan  14:27    Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

Jan  16:33   To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“

Co je to   pokoj? Ottův slovník naučný píše, že mír je „požehnaný a blahodárný stav tichosti a dobré vůle mezi lidmi, národy a státy jakožto opak sporů, různic a války“. Slovo pokoj vyjadřuje ještě hlubší úroveň, tedy osobní a vnitřní prožití tohoto stavu. 

Co není pokoj? Pokoj nevzniká tím, že se vyhlásí klid zbraní, je to teprve příměří, a ne už úplný mír. Pokoj je ještě víc než jen stav míru, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí.

 

Je zajímavé, že po pokoji touží každý člověk, je však jasné, že se pro to musí něco udělat anebo vydržet.

1. příběh  (č. 4) Hádka 

Dva čínští nosiči nákladu se srazili na rohu ulice.  Rozpoutala se prudká hádka. Chodci se zastavovali a přihlíželi scéně mezi rozkohoutěnými muži. Argumenty a obvinění létala sem a tam.

Mezi zvědavci byl také turista, který si nechtěl takovou folklórní podívanou nechat ujít. Protože obvinění byla čím dále ostřejší, obrátil se na svého domorodého  průvodce s otázkou, zda se ti dva sebe co nejdříve nepustí pěstmi. "Myslím že ne," odpověděl Číňan, "protože ten, kdo dá první ránu, zároveň ztratí tvář. Útokem dá totiž najevo, že je hloupější a došly mu argumenty."

 

Pokoj jako vnitřní stav záleží právě proto na našem vnitřním přístupu.

2. příběh  (č. 100) Touha

Před dávnými časy žil malý chlapec v domě na zeleném pahorku. Nebyl však úplně šťastný, protože existovalo něco, co si přál víc než všechno ostatní na světě. Každý večer seděl na schodech před domovními dveřmi. Lokty měl opřené o kolena, hlavu v dlaních a upřeně se díval na dům se zlatými okny, která se leskla na druhé straně rozlehlého údolí.

Ten dům zaujal jeho fantazii a on si maloval, jak nepředstavitelně nádherný palác tam asi musí být, když se jeho okna tak třpytí. Snil o ušlechtilých lidech, kteří v tom skvostném domě bydlí, a nic si nepřál toužebněji, než aby mohl s nimi pobýt.

Jednoho dne už své touze neodolal. Místo toho, aby šel jako každé ráno do školy, rozhodl se, že se vydá na cestu k domu se zlatými okny. Celé hodiny šel, aby se dostal k tajemnému cíli: nejprve s kopce dolů, roklinou a přes louky. Kolem poledne usedl pod strom, snědl svou přesnídávku a únavou téměř usnul. Ale ptáci ve větvích ho udržovali bdělého. Jeho odpočinek však přece jen trval déle, než si myslel, protože se už stmívalo, když konečně vyšel na vytoužený vršek a dospěl k cíli své cesty. Ale jak byl zklamán, když místo vysněného paláce se zlatými okny našel jen obyčejné selské stavení, jehož okna nebyla ze zlata, nýbrž z úplně obyčejného skla.

V domě bydlel starý muž se starou ženou a vyčerpaného chlapce mile přijali. Smutně pokyvovali hlavami, když jim malý pocestný vyprávěl o svých snech a svém velkém zklamání. Po horké polévce a kusu chleba s máslem uložili chlapce do čisťounké postele, protože už bylo pozdě na to, aby ho odvedli domů.

Chlapec se brzy ráno probudil. Nejprve vůbec nevěděl, kde je, ale pak se upamatoval na události minulého dne. Vstal, přistoupil k oknu a když odtáhl záclonu stranou, učinil ohromující objev. Daleko, na pahorku na druhé straně údolí, stál dům a jeho okna zářila a třpytila se jako ryzí zlato, tak nádherně, jak to snad ještě nikdy neviděl. Poznal, že se dívá na okna svého domu, a byl dokonale šťastný, když se k večeru vrátil do svého domova se zlatými okny.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

1. Timoteovi  1:16  Došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.

Židům 6,11 -12 Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení.

Co je to shovívavost? Shovívavost je odolnost snášet utrpení dosažené sebeovládáním, umírněností a zdrženlivostí. Shovívavý člověk chce konflikt řešit mírumilovně, i když se druhá strana uchýlí k násilí. Je to schopnost odpustit, smilovat se nad hříšníky.

Co není shovívavost? Shovívavost není slabošství ale také ne tichá příprava pomsty.

 

Shovívavost se těžko podaří, pokud budeme jednat ukvapeně.

1. příběh  (č. 23) Poučení

Jeden z mnoha mudrcových žáků upadl v podezření, že je zloděj. Ostatní si u mudrce stěžovali, ten se však tím problémem nezabýval. Za nějaký čas byl tento žák při krádeži dopaden. Teď se podezření stalo skutečností. Žáci čekali, že mudrc pachatele povolá k odpovědnosti. Ale mudrc s celou záležitostí opět nic neudělal.

Pobouření žáci tedy podali mudrci písemnou žádost, v níž ho prosili, aby zloděje konečně potrestal, jinak že všichni odejdou. Nyní mudrc k sobě svolal všechny žáky. "Vy, kteří jste pobouřeni a předali jste mi dlouhou písemnou žádost, jste chytří," pravil mudrc. "Neboť vy jste pochopili, co je správné a co není. Klidně odejděte, pokud si myslíte, že už se tady nic nenaučíte. Nikdo vás nebude zdržovat. Ale váš ubohý spolužák ani neumí rozlišovat mezi tím, co je správné a co ne. Kdo jiný ho má poučit, když ne já? Jen odejděte, jeho si však ponechám ve své blízkosti." Slzy studu očistily duši zlodějovu a pokora se usídlila v srdcích pobouřených.

 

Shovívavosti se musíme učit opravdu trpělivě.

2. příběh  (č. 45) Trpělivost

Muž odjíždějící do vzdáleného města, aby tam nastoupil na své první učitelské místo, se loučil s přítelem. "Až budeš zakrátko stát před svou třídou, vždycky si uvědom něco, na co ve styku se žáky nikdy nesmíš zapomenout: musíš mít trpělivost!" radil mu přítel. Mladý učitel slíbil, že si radu vezme k srdci.

V rozhovoru přítel radu ještě třikrát opakoval. Když se chystal k tomu, že kamarádovi počtvrté důrazně doporučí, aby nikdy neztrácel trpělivost, mladý učitel rozzlobeně zvolal: "Co mě pořád otravuješ s tou svou směšnou radou! Myslíš, že jsem ji napoprvé nepochopil? Je přece úplně samozřejmé, že člověk ve styku s druhými musí mít trpělivost!" "Tak proč ji nemáš?" povzdychl přítel.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Žalm  27:4   O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.

Co je to vlídnost? Vlídnost je to způsob, jakým hovoříme s bližním. Spočívá především v mluvení,  protože „čím srdce přetéká, to ústa mluví“. Slovo vychází ze srdce a srdce znamená „mysl“, v níž se nachází osoby a věci, které jsou milovány. Mohli bychom říci, že slovo vychází z lásky: kolik máš lásky, tolik vlídné je tvé slovo.

Co není vlídnost? Vlídnost nemůže být pouze navenek, mluvit přátelsky, ale v srdci smýšlet úplně naopak.

 

Nejtěžší je říci vlídně nepříjemné věci.

1. příběh  (č. 25) Změna chování

Rodiče měli starosti kvůli jedinému synovi, který ve velkém městě vedl dosti nevázaný život. Věděli, že ho jako dítě moc rozmazlovali, a situaci, na kterou si stěžují, tak částečně zavinili sami. Proto se nemohli divit, že všechno jejich napomínání se u syna minulo účinkem. "Žiju teď a chci ze života něco mít," bylo jeho heslo. Bylo mu jedno, že svůj nákladný životní styl vede na úkor rodičů a pomalu přivádí do nebezpečí i je.

Jednoho dne si otec promluvil se svým starším bratrem: "Ty jsi přece kmotr našeho syna. Víme, že jsme ho měli vychovávat přísněji, a je nám líto, že jsme vždycky byli tak ústupní a syn nás teď nechce poslouchat. Žádná napomenutí ani spílání nepomáhají. Tebe však měl vždycky moc rád. Určitě na něj máš nějaký vliv. Nechceš se pokusit přimět ho, aby se změnil, ještě než uvrhne do neštěstí sebe i nás? Neprosil bych tě o to, kdybych si věděl ještě jiné rady."

Kmotr se tedy vydal na dalekou cestu a navštívil synovce, kterého mnoho let neviděl. Ve tváři dříve krásného a statného mladíka byly už jasně vidět stopy nezřízeného života. Strýc však o tom neztratil ani slovo. Místo toho mluvilo tom či onom, o radosti ze shledání, o podmínkách studia v cizím městě, a synovec se očividně snažil, aby se svému oblíbenému strýci zalíbil.

Když strýc druhého dne ráno chtěl odjet, třásly se mu ruce a stěžoval si na bolesti zad. "Pomalu stárnu. Sebemenší námaha se už nepříjemně projevuje. Prosím tě, mohl bys mi zavázat boty?" Synovec mu rád pomohl. "Vidíš, člověk den ze dne stárne a ztrácí síly. Proto na sebe dávej pozor, abys mohl ještě dlouho užívat života." S těmito slovy se strýc rozloučil, aniž by mu ze rtů splynulo jediné pokárání či výtka. A přece synovec od toho dne svůj život změnil.

 

Člověk musí hlídat sám sebe, aby v nevlídném prostředí neztratil svou vlídnost.

2. příběh  (č. 13) Falešná pýcha

Vrátný v luxusním hotelu ve městě přišel jednou po dlouhém pracovním dni domů a jeho žena mu sdělila, že ho opustí. Velmi zaraženě se jí zeptal, proč se tak náhle rozhodla, když přece spolu šťastně žijí už tolik let.

"Jsem zděšená," odpověděla žena, "protože dneska jsem viděla tvou druhou tvář. Náhodou jsem šla kolem hotelu, kde pracuješ, obvykle do té noblesní čtvrti nikdy nechodím. Z druhé strany ulice jsem viděla, jak arogantně jsi ve své zlatě oprýmkované uniformě odehnal žebráka, jak jsi zaháněl děti, které tam obtěžovaly, a jak podlézavě a samolibě jsi vykonával svou službu. S takovým mužem už nechci žít."

Muž tiše vyšel z místnosti. A od toho dne se jeho chování změnilo: Byl vlídný, spolehlivý a skromný.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Filemonovi 8 -14: Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím, já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. “  

Co je to dobrota? Dobrota je přirozená a vrozená vlastnost. Nemusíme se ji učit. Každý ji máme od narození v sobě. Je však nutné, abychom ze všech sil chtěli být dobří jak jen to bude možné. Všichni umíme být dobří a laskaví, když je nám krásně v létě u potůčku na rozkvetlé louce anebo si hrajeme se štěňátkem nebo koťátkem, každý se usměje na malé dítě. Zkusme to i jindy.

Co není dobrota? Dobrota neznamená lhostejnost podle přísloví, že si na sobě nechá dříví štípat. Křesťan má být dobrý ve významu dobrotivý, ale ne dobrák za každou cenu.

 

Stálým přímo živočišným pokušením je dosáhnout svého cíle po zlém, ukazuje se však, že to nemůže být trvalé

1. příběh  (č. 10) Tučná ryba

 Jednou chytil jeden racek velkou a tučnou rybu a okamžitě se na něj s velkým křikem vrhlo celé hejno ostatních racků. Klovali ho, poranili ho na různých místech a všemožně se snažili mu tučnou rybu vzít násilím. Nenechali ho na pokoji, bez ohledu na to, kam zamířil. A slétali se stále další rackové, až nakonec byla přesila příliš velká a racek rybu pustil. Okamžitě ji chytil do zobáku jiný racek a všichni pronásledovatelé nechali prvního racka být a vrhli se na toho s rybou.

 

Dobré věci se vytvářejí dlouho a bolestně.

2. příběh  (č. 6) Obrácení

Jedné noci seděl mudrc pohroužen do hlubokého meditování. Dovnitř se vplížil zloděj, hrubě ho vyrušil a žádal peníze, nebo život. Mudrc ukázal na malou skříňku a řekl: "Tam jsou všechny moje peníze." Poté se opět věnoval meditaci. Avšak když zloděj skříňku vybíral, mudrc se k němu obrátil: "Nech mi ještě trochu peněz, abych si zítra mohl zaplatit jídlo." Zloděj si vzal skoro všechno, a když chtěl zmizet, mudrc za ním zavolal: "Je zvykem poděkovat, když člověk dostane dárek!" Zloděj poděkoval a utekl.

O něco později však byl zatčen. Byl vyslýchán a doznal, že přepadl mudrce. Při soudním jednání byl také mudrc předvolán jako svědek. "U mě ten muž nic neukradl. Dal jsem mu peníze a on za ně poděkoval." Když si zloděj odpykal trest ve vězení, poprosil mudrce, aby ho přijal jako svého žáka.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Žalm  89:9  Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy.   

Lukáš  16,10 „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci.“

Zjevení Janovo  14:12   Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“

Co je to věrnost: 

Věrnost se týká především manželů, je to základ manželství.  Manželská láska totiž ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového rozhodnutí“. „Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování se dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu.“ Věrnost se někdy ztotožňuje se zachováním sexuální výlučnosti v křesťanském manželství, má však ve skutečnosti širší význam: v katolické formuli svatebního slibu jeden druhému slibuje, že ho „nikdy a v ničem neopustí a bude s ním sdílet dobré i zlé“. Věrnost se však týká každého člověka, v každém stavu i věku máme věrně plnit své slovo a své povinnosti.

Co není věrnost: 

Věrnost není záležitost politická, i když se dodnes hovoří o „věrném spojenectví“ a všichni ústavní činitelé skládají slib věrnosti České republice, je zde věrnost chápána jinak, jako politická. Opakem politické věrnosti je zrada, zatímco opakem věrnosti je nevěra. Požadavek bezvýhradné politické „věrnosti“ však může být i prostředkem ovládání. Tak jedním z hesel, které Adolf Hitler dal svým bojovým oddílům SS, bylo „Věrnost je moje čest.“ Víme, jak smutně to skončilo.

 

Věrnost se týká především stálosti vztahů a to nejen v rodinách.

1. příběh  (č. 11) Lék na nesmrtelnost

Jeden král měl velký strach ze smrti. Neustále byl připraven na to, že náhle zemře. Když se mu pak doneslo, že se několika lékařům a mágům podařilo vyrobit zázračný nápoj prodlužující život, povolal je ke dvoru, aby měl nápoj nesmrtelnosti stále při ruce.

Jednoho z ministrů velmi trápilo, že král propadl takové bláhovosti, zvláště když lékaři a mágové nad ním získávali stále větší moc. Proto vyčkal na příležitost, kdy měl být králi opět podán tajemný nápoj nesmrtelnosti. Bleskurychle přiskočil, uchopil pohár a drahocennou tekutinu vypil.

Rozzlobený král ho dal zajmout a rozkázal, aby byl ministr za svou drzost popraven. Ten však zůstal úplně klidný a nevzrušeně řekl: "Ten rozkaz, králi, je úplně zbytečný, protože jsem právě vypil kouzelný nápoj a stal se nesmrtelným. Kdybych však přesto zemřel, pak jste mi zavázán díkem, že jsem vás osvobodil od bandy podvodníků." Bystrá odpověď mu zachránila život a přivedla krále k rozumu.

 

Věrnost také vyžaduje jít vytrvale za svým cílem.

2. příběh  (č. 18) Vytrvalost

Muž začal hloubit studnu. Už byl v hloubce deseti metrů a stále ještě nenarazil na vodu. Nakonec výkop vzdal a začal jinde od začátku. Přestože tentokrát kopal patnáct metrů hluboko, v půdě se stále ještě neobjevovaly známky vlhkosti.

Vyhledal si nové místo a kopal ještě hlouběji než v obou předchozích jámách. Ale ani tady na vodu nenarazil. Zklamaný a vyčerpaný se svého úmyslu vzdal.

Hloubka těch tří výkopů činila dohromady skoro padesát metrů. Kdyby býval měl trpělivost a z veškeré energie, kterou nakonec při svém úsilí spotřeboval, věnoval jen zlomek hloubení první studny a kopal ještě kousek, jistě by na vodu narazil.

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

Izajáš  30:15    Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.

Co je to tichost?

Tichý člověk mlčí, když má mlčet, ale hovoří tehdy, kdy má zvednout svůj hlas. Tichý mlčí tam, kde by jeho slova bořila, ale mluví tam, kde jeho slova budují. Jeho slova nepůsobí bolest, která boří, ale mohou způsobit bolest, která buduje.  

Tichý člověk si nestěžuje nepovolaným lidem, ale za všech okolností děkuje Bohu. Tichý člověk neprojednává s lidmi to, co by měl projednávat s Bohem, neříká lidem to, co by mělo slyšet jen Ucho Hospodinovo.   

Co není tichost?

Tichý člověk není ten, který sice mlčí, ale uvnitř to v něm vře a představuje si, jak to jednou všem vytmaví.

 

Tichost neznamená jen ticho pro uši, ale i v duši.

1. příběh  (č. 104) Umět naslouchat

Muž, který už nemohl snášet věčné hádky se svou manželkou, požádal mudrce o radu a pomoc. "Jakmile někdo z nás otevře ústa, druhý ho už přeruší. Slovo dá slovo a už se zase hádáme a oba jsme nevrlí a špatně naladění," stěžoval si muž. "Přitom se přece milujeme, ale tak to dál nejde. Prostě nevím, co mám dělat."

"Musíš se naučit své ženě naslouchat," pravil mudrc. "A až si budeš jist, že toto umění ovládáš, zase za mnou přijď. "

Po třech měsících se muž opět objevil u mudrce a prohlásil, že teď už se naučil slyšet každé slovo, které jeho žena řekne.

"Dobře," usmál se mudrc. "Chceš-li žít ve šťastném manželství, musíš se ještě naučit slyšet každé slovo, které neřekne."

 

Tichost však někdy vyžaduje velkou dávku statečnosti a trpělivosti.

2. příběh  (č. 64) Těžko snesitelné

V jedné vesnici žil muž, jenž byl uznávaným nejsilnějším atletem své doby. Žádný jiný muž ho nepřekonal v síle, nikdo nebyl schopen udržet holýma rukama u sebe dva voly, kteří táhli na opačné strany, a nikdo nedokázal uzvednout takovou váhu jako on.

Jednoho dne se vesničané podivili, když svého hrdinu viděli na trhu supícího vzteky. Cizinec, který tam přišel, se domácích ptal, proč jejich slavný atlet tak zuří. "Ale, rozčiluje se kvůli nějaké poznámce, která ho prý urazila," zněla odpověď. "To je opravdu zvláštní," podivil se cizinec, "že tak silný muž, který dokáže unést ta nejtěžší břemena, neunese tíhu jednoho nevlídného slova."

 

Kde se o něm v Písmu ještě dočteme:

2 Petr 1,5-7  Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.

Co je to zdrženlivost?  Zdrženlivost je vzdání se věci nebo činnosti, která způsobuje požitek. Cizím slovem se nazývá abstinence. Tento výraz se používá zvláště v souvislosti s drogami a to především alkoholem. Existuje ale také abstinence sexuální a například vegetariánství lze považovat za abstinenci v požívání masa.

Co není zdrženlivost?

Zdrženlivost - abstinence může být buď vnucená. Konkrétně v případě alkoholu může existovat (obecná a bezpodmínečná) abstinence vnucovaná státem (která se nazývá prohibice); ale i v mnoha jiných oblastech je požívání alkoholu zakazováno, z čehož opět některé zákazy jsou dány zákonem například alkohol za volantem, v práci. To pak není zdrženlivost v křesťanském slova smyslu.

 

Zdrženlivost znamená, že jsme připraveni omezit i své plány i svá přání.

1. příběh  (č. 31) Upřímnost

Byl jeden muž a ten měl ve zvyku neustále mumlat "Spásu a blaho", a tak také zdravil ostatní lidi. Když se ho někdo zeptal, jak přišel na to, neustále sobě a jiným přát "spásu a blaho", vyprávěl tento příběh. "Dříve jsem pracoval jako nosič břemen. Jednoho dne jsem si úplně vyčerpaný sedl do stínu stromu a zhluboka si povzdychl: „Ach Bože, kdybys mi denně dával dva kusy chleba, aniž bych se musel tak dřít, byl bych do konce svého života šťastný a spokojený.“

Asi jsem na chvilku zdříml, protože najednou mě polekal velký křik v mé blízkosti. Hádali se tam dva muži, a když jsem je chtěl uklidnit, dostal jsem ránu do nosu a v krvi padl na zem. Hluk přivolal strážného a ten oba rváče zatkl. Když mě viděl, jak tam ležím celý zakrvácený, myslel si, že jsem se také zúčastnil té pranice, a strčil mě do vězení s nimi. Nějakou dobu mě tam drželi a denně jsem dostával dva kusy chleba, a přitom jsem nemusel pracovat.

Když už jsem měl žaláře po krk a ironií osudu se mi tak drastickým způsobem splnilo mé přání, uslyšel jsem jedné noci ve snu hlas, jenž pravil: ,To máš z toho. Prosil jsi o dva kusy chleba a ne o spásu a blaho!' Když jsem se probudil, okamžitě jsem zvolal: ,Spásu a blaho!' V té chvíli přišel dozorce a řekl: ,Nosiči, jsi volný, můžeš jít.' Kvůli této lekci přeji každému člověku i sobě už jen ,spásu a blaho. '"

 

Zdrženlivost neznamená ovládat svou touhu po hmotných výhodách, ale často i touhy na první pohled ušlechtilé.

2. příběh  (č. 49) Výhra

Starší ze dvou bratrů přenechal mladšímu zděděné malé hospodářství a šel k jednomu mudrcovi, aby vkročil na stezku osvícení.

Po sedmi letech se vrátil zpátky do vsi a navštívil mladšího bratra. "Odpusť mi mou zvědavost, bratře," zeptal se mladší bratr, "ale prosím, řekni mi, čeho jsi dosáhl za všechna ta léta, co jsi byl pryč? Přiblížil ses trochu svému velkému cíli?"

"Pojď se mnou k řece," odpověděl starší. "Něco ti ukážu." Na břehu řeky se soustředil, pronesl krátkou modlitbu a potom přešel po vodě na druhý břeh.

Když se mladší bratr vzpamatoval z obdivného úžasu, dal převozníkovi několik drobných penízků a nechal se převézt na druhý břeh. "To bylo opravdu velkolepé," řekl. "Ale pořád, bratře, se mi nechce věřit, že všechna ta léta přísného umrtvování světských vlivů a roky meditování nad svatými texty ti nepřinesly nic jiného než tento kousek, který stojí jen pár drobných."

 

Je to všechno opravdu jemné, duchovní. Potřebujeme pomoc Ducha svatého. Prosme o ni starobylou modlitbou východních křesťanů:

"Nebeský králi, Duchu utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude přítomen a všechno naplňuješ, poklade všeho dobra a prameni života, přijď, přebývej v nás, očisť nás a spas nás, ty, který jsi dobrý."

Amen.