17 promluv na Desatero od Mons Brabce

 

Cyklus 17 promluv o Desateru Božích přikázání, které o prvních sobotách v Netíně kázal od 3.2.1996 do 1.11.1997 Mons Bohuslav Brabec z Radostína (* 1926   + 2008).

Pro internet připravil Mgr Miroslav Němeček L.P. 2004.

 

Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání....

 

Úvodní promluva

 

Milí věřící!
Vy, kteří sem chodíte pravidelně každou první sobotu, už jste zde slyšeli leccos dobrého a povzbudivého pro váš praktický křesťanský život. Vystřídali se zde různí kazatelé, známí i méně známí - každý svým způsobem s pomoci Ducha svatého se snažil o to, aby posílil vaši víru, aby pouť neznamenala jen chvilkové nadšení, radostný zpěv, ale také určitá rozhodnutí pro život ... aby pouť byla vždy také malým krůčkem. dopředu k opravdové svatosti.... neboť to je cílem našeho života: vejít do života věčného!

A to je snad nejdůležitější otázka našeho života na zemi - otázka, kterou, jednou položil Pánu Ježíši bohatý mladík: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?" Odpověď byla krátká a jasná: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání." A vypočítává tomu mladíkovi přikázání z desatera, která se týkají lásky k bližnímu. Ten mladý muž mu na to řekl: "To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází?" Ježíš mu řekl: "Chceš-li být dokonalý, jdi prodej svůj majetek, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Potom přijď a následuj mne!" Když to mladý muž uslyšel odešel zarmoucen, protože měl velký majetek...

Zde to tedy máme jasně řečeno přímo od Ježíše: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání..." Jenže: víte, která slova a výrazy lidé neradi slyší? Je jich jistě více - ale rozhodně dnešní člověk nerad s1yší slovo přikázání - a zvláště jde-li o přikázání Boží - a s tím souvisí i to, že nerad slyší slovo hřích. Jaké pak "přikázáni" - máme demokracii a tak si mohu dělat, co chci - a "hřích"? nemám žádné hříchy, nikoho jsem neokradl, nikoho jsem nezabil... A přece i moderní stát vydává spoustu zákonů, příkazů a zákazů, trestá přestupníky těchto zákonů i vězením... Nikdo se nediví a nevzpírá se, když vidí kolem našich silnic celou řadu dopravních značek, naopak, děkuje za ně, když se jimi řídí, jede daleko bezpečněji a nebloudí.. Ale když jde o cestu nejdůležitější - cestu k věčnému cíli - a Bůh nám ji označil naprosto neomylnými směrovkami, najednou se tomu člověk vzpírá a nechce to uznat ...

Známe jistě dobře původ Božích přikázáni "desatera". Bůh je formuloval na hoře Sinaj národu izraelskému, když byli na cestě z Egypta "z domu otroctví", do země zaslíbené "země svobody". Copak však lidé před tím tato přikázání neznali? Ale znali - třeba ne úplně jasně - protože "Bůh už od počátku vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil nato, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je desatero.." říká sv. Irenej z Lyonu. Už tím že se člověk narodí jako člověk, má svědomí a to mu říká, co je dobré a co ne - pokud má zdravý rozum a dobře ho užívá, tak i kdyby neznal desatero zpaměti, ví o něm, nemůže to zapřít a je zodpovědný za své skutky. Bůh tím, že tyto zákony slavnostně proklamoval, nám chce jenom pomoci, abychom v nich měli jasno, abychom se nemohli om1ouvat pro svou nevědomost... Bylo potřebí tohoto Božího zjevení, protože náš rozum prvotním hříchem se zatemnil a vůle zeslábla... Světlo Božího zjevení rozptyluje všechny nejasnosti a pochybnosti a ukazuje spolehlivou cestu života...

Někdo třeba namítne: „Boží přikázání mě svazují, berou mi "svobodu" - musím stále dávat pozor, připadá mi to, jako stálé omezování." Všimněme si toho v jaké souvislosti Bůh vyhlásil desatero... Izraelité byli v Egyptě přes 400 let - ty poslední generace jako otroci, bylo to neustálé ponižování, ba záměrná likvidace tohoto lidu - nyní se jim dostává svobody, ale oni v ní neumějí žít. A právě na počátku této svobody jim dává Bůh dekalog - "deset slov" - ne aby je znovu jiným způsobem zotročoval, ale aby skutečně žili svobodně, protože nyní bylo nebezpečí, že propadnou jinému zlu, které by bylo horší, než to v Egyptě...
Starokřesťanský spisovatel Origenes k tomu dodává: "Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa a proto první věta desatera, to je první slova Božích přikázání, se týká svobody: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví!" (Dt 5,6). Desatero bylo základem smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem: "Budete-li má přikázání zachovávat, já budu s vámi, bude blahobyt ve vašich příbytcích a pokoj ve vašich dnech..." Bůh dává svá přikázání, aby člověku ukázal, jaká je správná cesta jeho života, cesta, která vede k pravé vnitřní i vnější svobodě. Proto Boží přikázání mě neomezují, ale naopak, osvobozují z otroctví zla...

Řekne snad někdo, že když uvazuje stromek ke kůlu, že je to špatné, že to omezuje jeho růst? Naopak zdánlivé omezení vede ke správnému, rovnému růstu a chrání před zlomením silným větrem - to stromku jedině prospívá. Nebo řekne někdo, když vystupuje na vysokou horu, na kterou vede úzká a strmá stezka, že je není dobré, když vedle té stezky jsou sem tam různá upozornění, tabulky, které ukazují na možná nebezpečí pádu nebo zabloudění! Naopak - bude rád, že tam jsou, jde se mu bezpečněji a radostněji... Žalm 118 má 176 veršů a každý ten verš připomíná něco z toho, co dává člověku Boží zákon. Začíná těmito slovy: "Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem, kdo nečiní nepravosti, ale chodí po jeho cestách." Člověk, který se snaží žít podle Božích přikázání, nemůže žít nešťastně, neboť jak říká opět žalmista: "I kdybych měl jít údolím stínu smrti, nebojím se zlého, vždyť ty jsi se mnou..." Dává-li Bůh své zákony, chce pro své tvory jen dobro, nic jiného...

Bůh nám nedává své zákony jen proto, abychom "vešli do života věčného" - ale abychom už tady na zemi žili spokojeně a šťastně. Výslovně je to řečeno ve 4.přikázání: "Abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.." Ale to platí i o ostatních přikázáních. Je jistě nutné,aby i občanská společnost dávala zákony, jimiž se mají lidé řídit. Ale o kolik by jich muselo být méně, kdyby lidé více dbali na zákony desatera, jak jinak by muselo na světě být - jak jinak by to muselo vypadat třeba jen v rodinách, kdyby se více dbalo na 4. přikázání, jaká by musela být naše bezpečnost na ulici, na cestách, kdyby lidé dbali na páté i sedmé přikázání, jaká by musela být mezi lidmi důvěra a srdečnost, kdyby více dbali na 8. přikázání, jak pevné by byly manželské svazky, kdyby všichni dbali 6. a 9. přikázání. A nebylo by válek, nesmyslného zbrojení - nebylo by daleko od ráje na zemi.. A nebylo by mnohého utrpení. Vždyť mnoho utrpení si lidé zaviní tím, že nedbají Božích přikázání. Už před více lety u nás jeden lékař vydal knihu o svém zjištění: Zjistil totiž, že polovina pacientů si zavinila svou nemoc a utrpení tím, že nedbali Božích přikázáni /Dr.Bezděk/ A dnešní nejnovější nemoc, která ohrožuje lidstvo, AIDS, je toho dokladem. Hledají se prostředky, jak této nemoci zabránit, a přece je jeden po ruce, velmi levný a bezpečně spolehlivý: zachovávat 6. a 9. přikázání. Jenže to dnešní člověk odmítá - nežene se sám do zkázy? Asi ano, ale co je nám po budoucích generacích, hlavně, když my si „užijem" ...

Jenže stále platí Boží slovo ze smlouvy s Izraelem:
"Nebudete-li má přikázání zachovávat, odstoupím od vás a vydám vás do rukou vaši nepřátel..." Proč například Izraelité dvakrát upadli do zajetí? Sami o tom později vyznali: "Hřešili jsme, nedbali zákonů Božích, chodili za bohy cizími - proto to zlé přišlo na nás.." A nepřítelem člověka i lidstva může být i zhoubná nemoc...
Desatero Božích přikázání je třeba brát jako jeden celek - neříkat si: toto přikázání je méně důležité, toto je důležitější, neomlouvat se tím otřepaným "nikoho jsem neokradl, nikoho jsem nezabil, tak je to se mnou v pořádku". Kdysi jsem mluvil s mužem, který v dětství chodil do náboženství a tak mu z toho něco málo zůstalo, i když víru vlastně ztratil. Ale říká: "Vždyť těch sedm přikázání není špatných, kdyby je lidé zachovávali, bylo by dobře.." „A kterých sedm" - ptám se. "No, od toho čtvrtého po desáté" - odpovídá. „A kde pak se vám ztratila ta první tři. To si myslíte, že když odepíšete první tři přikázáni budou lidé zachovávat ta další?" Ano, přikázání se vzájemně podmiňují, obě desky se vzájemně vysvětlují, tvoří organickou jednotu. Už sv. Jakub píše: "Neboť, kdo zachovává celý zákon a pochybí v jedné věci proviní se proti všem. Neboť ten, který řekl "Nezcizoložíš" řekl také "Nezabiješ". Jestliže tedy nezcizoložíš, ale zabíjíš, provinil ses proti zákonu. . .

Desatero je tedy stále aktuální a stále potřebné bez něho nemůže člověk vejít do života věčného ani dobře žít na této zemi. Ale opět slyšíme námitku: Dokáže to člověk, aby je zachovával? Co zmůže slabý člověk sám ze sebe? Jistě, skoro nic - vždyť Ježíš nám to sám říká: beze mne nic neuděláte.. - ale s nim všechno: "Všechno zmohu v tom, který mě posiluje" říká sv. Pavel a "když Bůh dopustí pokušení, dá i sílu, abychom se jím probojovali.." Chce to jenom jedno: opravdu chtít a když člověk padne ze slabosti, znovu vstát a začít znova. Ale hlavně chtít, nebýt lhostejný, věřit Božímu slovu, věřit i těmto deseti slovům, že jsou pravdivá a pro naše dobro!

Bůh nás nenutí - dává nám volit: "Považ, že jsem dnes položil před tvé oči život a štěstí, naproti tomu však smrt a neštěstí, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách, dbal jeho přikázání, ustanovení a práv, abys byl živ..." tak mluví Bůh skrze Mojžíše k národu izraelskému.
Máme tedy možnost volby - když ale odmítneme Boží přikázání, bude to naše škoda a potom nenaříkejme a Bohu nevyčítejme.
Čapek: Náš národ může zachránit jedině, naše vysoká mravnost -
A ta vychází z přirozeného mravního zákona, který je potvrzen a umocněn desaterem!
Ježíš celé desatero vložil do přikázání lásky: "Miluj Boha.. miluj svého bližního.
Tedy nejen strohá povinnost, ale nade vše Láska - ta ti usnadní zachovávat desatero!

 

Víra - to je styl života.

2. promluva

 

Co myslíte? Je snadné kázat o desateru nebo ne? K ilustraci dva příklady. Stěžoval si kdysi jeden věřící muž: "Už léta chodím každou neděli na mši svatou, a ještě jsem neslyšel našeho otce faráře kázat desatero. A přece to považuji za velmi důležité..." A musím se vám přiznat, že ani já jsem za dobu své kněžské služby nekázal soustavně desatero. A druhý případ: Jeden kněz kázal svým věřícím o osmém přikázání - pochopitelně nemohl se vyhnout promluvit též o nactiutrhání a pomlouvání. Na to dostal dopis od jedné zbožné věřící ženy: "Pane faráři, toto nám nekažte, kažte raději o mši svaté, to se lépe poslouchá..." Takže ne všichni věřící rádi poslouchají něco z desatera - ono to zasahuje do svědomí a ne vždy příliš jemně... Bohatému mladíkovi řekl Pán Ježíš: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání..."
A to první přikázání říká: "V jednoho Boha věřiti budeš!" Tedy na počátku naší cesty k věčnému životu stojí víra - nic jiného než víra. "Kdo ve mne věří, i kdyby umřel, bude živ." (Jan 11,25) A zcela nekompromisně zaznamenal evangelista Marek: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen - kdo však neuvěří, bude zavržen." (Mk 16,16) A v listě Židům čteme: "Bez víry se mu však nelze líbit, protože kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají." (Žid 11,6) A je to zcela logické - jak bych se mohl dostat k Bohu, v kterého bych nevěřil a vědomě ho odmítal?
Ovšem stačí k víře jenom to, že uznávám Boží existenci? Už jsme se zastavili u věty, kterou z vnuknutí Ducha Svatého řekla Alžběta Panně Marii: "Blahoslavená, která jsi uvěřila.." A dospěli jsme k závěru, že věřit, to neznamená jenom uznat Boží existenci, že je to něco víc: znamená to plně uvěřil Božímu slovu - Božímu zjevení - a zcela se Bohu svěřit.
Je mnoho těch, kteří uznávají Boží existenci, méně však je těch, kteří uvěřili Božímu poselství a ještě méně je těch, kteří se dovedou Bohu plně svěřit - ať v radosti nebo zvláště v bolesti... Přijmout za každých okolností vůli Boží, a to není vždy snadné. "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, jenž je v nebesích" říká Ježíš. (Mt 7,21)
A zde jsme u jedné skutečnosti, na kterou, bohužel, zapomíná mnoho křesťanů. Totiž, že víra je a musí být stylem života. Věřící člověk se musí ve všech okolnostech života projevit trochu jinak než nevěřící. I kdybych o víře nemluvil, lidé by měli poznat, že věřící jsem - poznat ze způsobu myšlení, ze způsobu vyjadřování, mluvení, z celého mého jednání, z mých základních postojů.
Vezměme si to první a nejdůležitější: můj základní postoj k Bohu! Zde nám může dobře posloužit dnešní první čtení: Abram - Abraham. Zjišťuje, že k němu mluví Bůh: "Vyjdi ze své země." a on jde, i když neví kam. Později tentýž Bůh mu řekne: "Vezmi svého syna, svého jediného syna - a obětuj mi ho." Abraham je ochoten to splnit - nemudruje, nehádá se s Bohem, nereptá proti němu: uvěřil a bylo mu to přičteno ke spravedlnosti. Mohu si položit otázku pro své svědomí: jaký je můj postoj k Bohu - je to on, který je na prvém místě v mém životě, nebo je tam nějaká moderní modla, které se doslova klaním? Modlářství nepatří někam do starověku, modlářství v jiné podobě existuje podnes...
Jestliže mluvíme o postoji k samému Bohu, nemůžeme se nezmínit o postoji věřícího katolického křesťana k církvi. Dnes jsou mnozí, kteří říkají: "Ježíš ano, církev ne.." Koho si ale představují pod slovem "církev"? Asi jen papeže, biskupy a faráře - jenže ono to tak není - i ty jsi "církev" i tvá rodina je "domácí církev" - a jestliže kritizuješ církev, potom se prvně podívej na sebe, podívej se na svou rodinu, na své dospělé děti a přestaneš kritizovat a budeš se snažit pro svou církev něco udělat, při nejmenším se budeš varovat každého pohoršení..V Konstituci o církvi z II. vat. koncilu čteme: "Laici jsou povoláni hlavně k tomu, aby jejich prostřednictvím byla církev přítomna a činná na oněch místech a v oněch okolnostech, kde pouze s jejich pomocí se může stát solí země..."/čl. 33/ Skrze papeže je církev přítomna tam, kde je papež, skrze biskupa, kde je biskup, skrze kněze, kde je kněz, skrze tebe, kde jsi ty: ve škole, na pracovišti, v rodině, v autobuse, na silnici, při zábavě...Tam ji zpřítomňuješ, reprezentuješ, tam zjevuješ nebo také zatemňuješ její tvář. Tam za ni neseš odpovědnost.
A jaký je váš postoj k životu? V naší době se mnoho mluví o daru života a přece vidíme, jak mnozí - často i ti, kteří si říkají věřící - nemají k životu dobrý postoj... Nemyslím ani tak na mladé lidi, kteří hazardují se svým životem, myslím spíše na ty, kteří zabíjejí nenarozené. Matka Tereza říká: "Buď život existuje a potom si zaslouží veškerou úctu a ochranu od samého početí, nebo život vůbec neexistuje." A nejednou slyšíme z úst starší věřící ženy: "Co měla ta naše Mařenka dělat? Ozvalo se třetí dítě a co by si s třemi počala? To jí přece nemůže mít nikdo za zlé, že se ho zbavila - vždyť stát to dovoluje." A tato žena chodí ke zpovědi a k svatému přijímáni a takové smýšlení nepovažuje za žádný hřích - to že je postoj věřícího člověka? Ale díky Bohu, máme - ještě ženy, které mají i v této věci skutečný postoj víry. Nedávno v KT vydala jedna taková žena svědectví. Lékař ji strašil, že dítě bude postižené, že to bude debil.. A ona řekla: "I kdyby tomu tak bylo, já si je ponechám, je to moje dítě.." "Tak to si běžte rodit někam do lesa, ne k nám.." rozkřikl se na ni. Odešla - šla jinam - a dítě se narodilo úplně zdravé, jak po stránce tělesné tak duševní... To je postoj víry, opravdové, nefalšované...
V naší době je také aktuální, zda máme jako věřící správný postoj k majetku, k penězům... Je také naši povinností starat se i o hmotné věci, potřebné k životu. Vždyť Bůh sám svěřil člověku zemi - vzdělávej ji, starej se o ni... I z tohoto správcovství budeme jednou souzeni - ano, a to je ten postoj víry k majetku: jsem jenom jeho dočasným správcem, nikoliv absolutním vlastníkem. V podobenství říká Pán boháčovi: "Blázne, ještě této noci požádám tvou duši, a čí bude všechno to, co jsi nashromáždil?" Věřící křesťan ví, že jeho majetek je sociálně zatížen - že je totiž povinen ze svého zvláště nadbytečného majetku poskytovat těm, kteří - často bez vlastní viny - žijí v nouzi. Věřící křesťan ví, že chamtivost, chtivost po majetku je příčinou všeho zla - i v tom našem současném světě... Pán nám říká: "Dejte si pozor a varujte se každé lakoty, protože život člověka nezáleží v tom, že má nadbytek majetku.."
S tím také souvisí postoj křesťana k práci, k zaměstnání. Jeho práce má mít pečeť poctivosti, svědomitosti a odpovědnosti - a to i tehdy, když se mu zdá, že není za svou práci spravedlivě odměněn. Může se spravedlivě hájit, ale nikdy nemá svou práci odbýt...
Na to ukazuje Pán Ježíš v podobenství o hřivnách - služebník líný byl spravedlivě potrestán. Znal jsem jednoho důlního inženýra. Nikdy neskrýval svou víru a přesto obstál na svém místě i v době tvrdé totality - proč? Protože své práci nejen rozuměl, ale dělal ji s plnou odpovědností a poctivostí...
Takhle bychom mohli pokračovat a probírat jaké postoje má mít křesťan v různých životních situacích - postoj k manželství, mladí věřící postoj v mravní čistotě v době dospívání a před manželstvím, postoj k utrpení a nakonec i k smrti... Aniž by věřící o své víře mluvil, z jeho života by mělo být poznat, že je věřící, že to s vírou myslí opravdu vážně, že pro něho víra znamená styl života.
První křesťané neměli veřejné kostely, lidé je neviděli "chodit do kostela" a přece je poznávali, že jsou prostě jiní...
My máme kostely, jsou hodně vidět - my do nich chodíme a je nás také "vidět" - ale je to "vidět" i v našem všedním životě, je to vidět v životě našich rodin, je to vidět na pracovištích? To už je otázka pro každého z vás...
V horském kázání nám říká Ježíš: "Vy jste sůl země - jestliže sůl se zkazí, k ničemu se nehodí, jen aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí. Vy jste světlo světa - Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili Otce v nebesích ..."
Doba postní nás volá k pokaní - ale to opět není jen nějaká modlitba navíc, či trochu postu - pokání to je především "změna smýšlení" - využijte tedy této doby k tomu, abyste si ověřili a zkontrolovali své základní postoje podle víry, podle evangelia - ze špatných postojů postojů nemůže vyrůst dobrý křesťanský život, i kdybyste sebevíce dbali na své zevnější skutky - Bůh se dívá do srdce, ne na zevnějšek. Ptejte se, zda lidé kolem vás, vaše děti, sousedé, spoluzaměstnanci, spolužáci mohou na vás poznat, že jste věřící, ne podle vašich slov, ale podle skutků ... A nezapomeňte prosit: "Pane, rozmnož naši víru.." Amen!

 

V jednoho Boha věřiti budeš.....

3. promluva: O víru je třeba se starat - zdroje růstu: vzdělávání se ve víře, modlitba, liturgie...

 

Kdysi slavný maďarský kazatel Tihamér Toth kázal také cyklus kázání o desateru - a víte, kolik kázání měl na toto téma? Skoro šedesát - a podobně i u nás královehradecký biskup Brynych. Nevím, zda se mi tedy podaří toto téma vyčerpat v deseti promluvách. Ale snad s pomoci Boží vám také něco připomenu, co je pro nás aktuální....

O čem jsme to mluvili posledně? Už je to dva měsíce a leccos se zapomene - o víře, o tom, jak se má víra prakticky projevit v našich základních postojích k určitým skutečnostem našeho života - Víra se nemůže projevit jen v tom, že v neděli jdu ze zvyku do kostela, nebo jednou za rok ke svátostem, nebo že dáme pokřtít dítě, pak je přinutíme ke svatbě v kostele a budeme si přát církevní pohřeb... Víra musí být znát na našich vnitřních postojích - k Bohu, k lidem, k majetku, k práci, k bolesti, k manželství - zkrátka ve všech životních situacích by měla být moje víra poznat, i kdybych o ni nemluvil. Ovšem k tomu člověk nedospěje hned - i víra si vyžaduje stálý růst, určité dozrávání, abychom dospěli k závěru sv. Pavla: ,,Vím, komu jsem uvěřil a jsem si tím jist..." A toto zrání, dospívání ve víře, to už je také naše starost, i to nám ukládá 1. přikázání. Bůh nám dal začátek víry jako dar už na počátku našeho života, při sv. křtu. Dal nám ji jako semeno, které se má probudit a potom růst také naší přičinlivostí, dal nám ji jako světlo, které má stále svítit a k tomu je třeba, abychom je udržovali, napájeli z určitých zdrojů, které máme k dispozici.

Možná znáte výrok sv. Jana Boska, který po něm opakují i současní papežové: "Největším nepřítelem katolíků je jejich vlastní nevědomost ve víře." Žádné vnější pronásledování, žádný útisk, nemůže věřícím tolik uškodit jako nevědomost ve víře. Proč tolik věřících v minulosti ztratilo víru? Protože ji neznali... Z víry jim zůstalo několik náboženských úkonů, spíše zvyk, kterými si zpestřovali určité události svého života, ale víra nikterak neutvářela jejich život...
První přikázání nám na prvém místě ukládá, abychom se ve víře vzdělávali. Je to celoživotní úkol. Nikdy nemohu říci: "už toho vím dost.." Nestačí také říci: "však chodím každou neděli do kostela, to stačí..." Jistě, kdo pozorně naslouchá Božímu slovu, může se v lecčems poučit a povzbudit. Ale jak jsme zapomětliví - vyjdeme z kostela a už nevíme, o čem bylo evangelium. Proto je nutné vzdělávat se i doma. A na prvém místě číst Písmo svaté, bibli. To je základní zdroj naší víry, ta obsahuje zjevené pravdy Boží. "Veškeré Písmo je Bohem vdechnuté a je užitečné k učení, usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl způsobilý ke každému dobrému dílu..." /2Tim 3,14/, tak píše sv. Pavel a sv. Jeroným dodává: "Kdo nezná Písmo, nezná Ježíše Krista - jak ho může následovat?" Je to jistě smutné, když v naší současnosti katolický věřící ani neví, jak Písmo vypadá - už se nemůžeme vymlouvat, že není k dostání... Co vše lidé kupují - jaké hlouposti, - ale na Bibli nemají - jak nás v tom předčí mnozí sektáři, jak se učí celé statě Písma zpaměti, aby ta pak ohromovali naše nevědomé věřící... Další kniha, která by měla být po ruce v každé rodině je Katechismus základních pravd - najdeme v něm základní informace o své víře, normy pro mravní život, poučení, když člověka napadne nějaká pochybnost. Dnes bych doporučoval ten nejnovější katechismus katolické církve - stojí sice přes 300,-Kč, ale je to kniha na celý život a bylo by dobré, aby v žádné rodině nechyběla. Dále je dobré občas si něco přečíst z dějin církve, ale ne to co, napsali zarytí nepřátelé církve, ale to co psali lidé upřímně oddaní pravdě... A k tomu patří i dobré životopisy svatých - ti nám ukazují, jak uváděli evangelium v praktický život, jak zápasili se svými slabostmi, jaké byli jejich postoje k určitým skutečnostem z jejich života. Dávají nahlédnout do hlubšího duchovního života, ukazují, že byli lidé jako ti ostatní kromě jednoho: nezůstali na povrchu...

Pro každého věřícího je také důležité, aby sledoval současný život církve - je to až zarážející, jak je dost věřících, kteří se o současný život církve vůbec nezajímají. Jak pak mohou odpovídat na otázky těch, kteří se jich ptají? A opět: v každé katolické rodině by měl být aspoň jeden náboženský časopis pro dospělé a jeden pro děti. Na televizi a rozhlas máte každý měsíc 75,-Kč, a na Katolický týdeník nebo Světlo nebo Report - těch 25,- měsíčně nemáte? A kolik pak z vás si aspoň jednou týdně poslechne, vysílání vatikánského rozhlasu nebo nyní také našeho "Proglasu"? Jistě, není na všechno čas a také není nutné všechno přečíst a všechno slyšet, ale když pro své náboženské vzdělání neuděláme nic, nemůžeme také nikomu nic předat, ani rodiče pak nemohou předat víru svým dětem a přece jsou za to zodpovědní!!!

Druhý, naprosto nezbytný zdroj našeho růstu ve víře je modlitba. Ano, modlitba, ale nesmíte ji brát jako mechanické odříkávání naučených slov. Člověk může odříkat celý růženec nebo odezpívat celý kancionál, a při tom se vůbec nepomodlil - totiž s Bohem se nesetkal. Tak berme modlitbu - jako setkávání s Bohem, jak dialog s ním, a pochopíte, jak pravdivé je tvrzení: "Kdo se modlí, tak i věří, kdo se přestává modlit, přestane i věřit...."

Nevěříte? Tak hleďte: někdo mi bude vyprávět o určitém člověku - jaké má vlastnosti, co vše dobrého vykonal atd. Dobře, ale co je mi to platné, dokud se s ním osobně nesetkám, dokud si spolu trochu nepohovoříme - teprve potom ho mohu lépe poznat a může se mezi námi vytvořit určitý vztah... Podobně mohu o Bohu mnoho vědět, mohu i dost podrobně znát Písmo svaté a třeba i teologii, ale dokud se s Bohem nesetkám, dokud s ním nebudu mluvit, nebudu asi ani věřit v pravém slova smyslu. Snad budu uznávat jeho existenci, ale Bůh mi bude vzdálen, pro můj život to nebude téměř nic znamenat.. Vezměme si dva manžely - vezmou se, začnou společný život, ale mají moc starostí - stavějí nový dům, zařizují si byt - stálý spěch a na sebe nemají čas- začnou se jeden druhému odcizovat a jedné chvíle zjistí, že už si nemají co říci - a rozcházejí se... Tak je tomu někdy mezi člověkem a Bohem - člověk nemá čas Bohu poděkovat, poprosit ho, setkávat se s ním - člověk si mysli, že ještě věří - ale jednou přijde nějaký náraz a zjišťuje, že už mu to nic neříká... Bůh je mu cizí...

Proto Pán Ježíš apeluje na modlitbu: "Modlete se stále.." Doporučuje modlitbu osobní: "Když se modlíš vejdi do své světničky..." Ano, k setkávání s Bohem potřebuji chvíli ticha, osamělé místo, Boží chrám... a nebudu se omezovat na naučené texty a budu také při modlitbě i chvíli mlčet, abych mohl naslouchat... A právě tak doporučuje Pán modlitbu společnou: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu..." Společná modlitba ve věřící rodině je nutným pojítkem mezi členy rodiny, mezi jednotlivými generacemi... Je to setkání rodiny s Bohem, ale také duchovní setkání jednotlivých členů rodiny - Ježíš spojuje, nerozděluje... Děláte velkou chybu, když se v rodině nescházíte den co den ke společné modlitbě. Dnes se ve farnostech vytvářejí různá modlitební společenství - nic proti tomu, ale každá věřící rodina by měla být takovým modlitebním společenstvím, ve kterém by rostla jak víra, tak i láska..

A třetí zdroj růstu ve víře, který také nemůžeme pominout je liturgie - bohopocta, bohoslužba: "Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu sloužit." /Lk 4,8/ říká Ježíš. V liturgii se co nejvíce setkáváme s posvátnem, s tajemstvím. Bůh se nám v ní sděluje svým Slovem, jak zjeveným, tak vtěleným v Ježíši Kristu - dvojí stůl je zde připraven pro věřícího: stůl Božího slova a stůl Božího Těla. To obojí se nabízí k posílení naší víry a lásky, i naděje, důvěry v Boha. A k tomu, aby člověk měl čas vzdávat Bohu poctu, k tomu Bůh vyhradil jeden den v týdnu - neděli, neříkali dříve křesťané zbytečně den Páně. Kdo zanedbává svěcení neděle, nutně zanedbává svou víru, jeho víra bude ponenáhlu vyhasínat, až se ztratí úplně... Kdo se vzdaluje od oltáře, vzdaluje se nejen od společenství věřících, ale vzdaluje se i od samého Boha... Říká se velmi často v dnešní době: "Víra se žije ve společenství..." jestliže s tímto společenstvím někdo nežije, ztrácí s ním spojení, nemůže ve své izolaci dost dobře žít svou víru... Proto je tak důležité pro věřícího křesťana svěcení neděle účastí na liturgii...

To jsou tedy tři zdroje, ze kterých máme čerpat, aby naše víra rostla, abych dozrál k onomu Pavlovu vyznání: "Vím, komu jsem uvěřil a jsem si tím jist..." Je to vzdělávání se ve víře, je to denní modlitba, je to svěcení neděle účastí na liturgii... Jsou také ale otázky pro zpytování svědomí: jak se věnuji vzdělávání ve víře, jak se věnuji modlitbě, jak světím neděli účastí na liturgii...? Nezapomínejte na to před sv. zpovědí....

V evangeliu nám říká Pán: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků...." To je tedy náš cíl: získat místo v Božím království, které mi připravil Ježíš. A cesta k tomuto místu je opravdová víra a život podle ní. Amen.

Nebudeš mít Boha mimo mne...

4. promluva na Desatero: pokračování o prvním přikázání

 

"Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, to co ti bylo řečeno od Pána.." Na tato slova jsme rozjímali téměř před rokem a řekli jsme si, že "věřit" - to neznamená jen uznávat existenci Boží, ale je to něco daleko více: věřit též Božímu slovu, Bohu, tak jak mu uvěřila Maria - i když vše nechápala - věřit to znamená plně se svěřit Bohu v celém rozsahu svého života nejen v radosti, ale zvláště v bolesti, plně se mu odevzdat, tak jak to učinila Maria: "Hle já služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova..." K tomuto plnému svěření se Bohu každý věřící nedospěje, mnohý zůstane jen na začátku víry - u Boží existence.. V tom smyslu mluví i Pán Ježíš, když říká Tomášovi: "Že jsi mne uviděl, uvěřil jsi, blahoslavení jsou ti, kteří neviděli a přesto uvěřili..." Zároveň však Pán ukazuje na nutnost živé a žité víry: "Ne každý kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce..." neboli jinak řečeno, kdo formuje svůj celý život podle víry, všechny jeho postoje jsou vírou utvářeny tak, že víra se stává stylem života - aniž by o víře mluvil, je to vidět ve všem jeho mluvení a konání... "Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky..." Jste sůl země, jste světlo světa...

A posledně jsme si připomenuli, že o tento dar víry je třeba se starat, pečovat o její vzrůst a k tomu nám poslouží tři zdroje: vzdělávání se ve víře, modlitba a liturgie, zvláště nedělní... To všechno má v životě věřícího nesmírný význam - kdo z těchto zdrojů nečerpá, bude brzy žíznit, octne se v duchovní poušti a může se mu stát, že víru úplně ztratí nebo se přichytí zboží, které mu nabízejí různé sekty... S darem víry si nemůže člověk lehkomyslně zahrávat: "Království Boží bude od vás odňato, a bude dáno národu, který bude přinášet jeho užitek" - říká Ježíš svým posluchačům... Kolik našich současníků ztratilo víru proto, že nevěděli co mají věřit a že si své víry nevážili - Bůh jim ten dar odňal a dal ho někomu jinému, kdo si ho bude více vážit.
Znovu připomínám: za dar víry děkuj a stále pros o jeho rozmnožení: Pane, rozmnož naši víru...
Bude také dobře si všimnout toho, čím kdo hřeší proti 1. Přikázání. Když si vezmete zpovědní zrcadlo, tak toho tam najdete velmi mnoho - hříchy proti víře, proti naději, proti lásce k Bohu, proti povinné úctě - to zde nelze všechno probrat, to není tak nesnadné, aby jste si to prošli sami a nastavili si zrcadlo a poznali, jak to u vás vypadá se zachováváním 1. přikázání... Připomenu jen několik zvlášť moderních hříchů, před kterými není v bezpečí žádný věřící... .
Především, je to vědomá nevěra, nevíra - nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát ji svůj souhlas... /Kat/ Člověk zjevené pravdy poznal, ví o nich, ale vědomě je odmítá - tohoto hříchu se dopustili již první lidé - odmítli uvěřit Božímu Slovu, uvěřili slibu ďáblovu... S nevěrou se budeme setkávat stále, protože Bůh nikoho nenutí - člověk se pro Něho rozhoduje zcela dobrovolně... Pochopitelně tímto hříchem je vinen ten, kdo si je toho vědom, kdo aspoň částečně poznal obsah víry a odmítá jej... S tímto velmi těsně souvisí dnešní ateizmus - čteme v koncilním dokumentu Radost a naděje: /19/ "Mnoho našich současníků však toto hluboké spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateizmus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby.."

A kde hledat hlavní příčiny této moderní nevěry? U mnohých je to nevědomost ve víře. Z dětství jim zůstaly nejasné nebo naivní dětské představy, se kterými nemohli později vystačit - víra u nich zemřela na neznalost, stačilo potom trochu náporu a světlo víry u nich úplně zhaslo... U většiny je to pak konzumní styl života - zcela se ponořili do hmoty a požitku, duchovní hodnoty v jejich životě nemají místo, natož aby tam měl místo Pán Bůh. Pěstují jen ten hmotný rozměr své bytosti, který by se dal symbolizovat hospodou... A v té, jako v Betlémě, není pro Ježíše místa... Koncil také uvádí ještě jednu příčinu dnešního ateismu, nevěry a to se týká nás všech. Čteme v témže dokumentu: "Na zrodu a rozšíření ateismu mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě - o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují..." Toto je vážné konstatování a zároveň výstraha - mohli bychom zde uvést i slova Ježíšova: "Běda tomu, skrze koho přichází pohoršení..."

Hřích nevěry - vědomé a zvláště úmyslné - nebude omluven. Tak to už připomíná sv. Pavel v listě Římanům: "Neboť co mohou o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co totiž je u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho božské bytí - to je možno už od začátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoliv Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost..." /1,19/ Lidé, kteří v minulosti odpadli od víry, nebudou moci se stále na cosi vymlouvat a se omlouvat - nejsme však jejich soudci - mají své svědomí a je zde také slovo Boží: "Kdo v něho věří, není souzen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.." /Jan 3,17/ Bůh nemusí nevěřícího trestat, soudit - on se soudí, trestá sám - jeho nevěra sama je už trestem....

Nebudeš mít jiného boha mimo mne.. zaznělo na Sinaji. A první co udělali Izraelité bylo to, že si udělali zlaté tele. A myslíte, že dnes neexistuje modloslužba, že si lidé nevytvářejí různé modly a klaní se jim, staví je v životě na první místo, nad Boha? Modloslužba zůstává trvalým pokušením víry, spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh... A co vše dnešní člověk bez víry zbožšťuje! Je to moc, rozkoš, stát; jsou, kteří si udělali boha ze satana a klanějí se mu, ale nejvíce snad člověk zbožšťuje zlato, peníze, bohatství.. Do strhání dnes někteří lidé shánějí peníze, opět je na scéně zlaté tele - a jde se třeba i přes mrtvoly... "Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.." říká Ježíš /Mt 6,24/ A tak i dnešní velmi civilizovaný člověk slouží modlám, amuletům, talismanům atd. nebo si zbožšťuje - politiky, herce, zpěváky...

A je zde ještě jeden velmi rozšířený hřích proti víře: je to pověra - četli jsme kdysi v katechismu: "Kde mizí víra, tam bují pověra" - člověk to vakuum po pravé víře musí něčím vyplnit.... A tak tu máme takové lidové pověry, jako je zaklepávání na dřevo /projevuje se tím nedostatek důvěry a vděčnosti vůči Bohu - když se něco nepodaří - tak to neodnese dřevo, ale Bůh/ nebo stále přežívající pověra: v máji, do roka na máry!!! A tomu většina z vás věří, nebo se podle toho fakticky zařizujete - /babičky, maminky neznám jeden případ, kdy by se něco takového stalo/.

Ale jsou pověry daleko závažnější - věštění, dnes zvláště horoskopy, astrologie, v televizi se sledují pořady o biotronickém působení na dálku, opět se nabízejí spiritistické seance - je toho celá řada, čím lidé nahrazují pravou víru a co staví na místo pravého Boha. Pravá víra v Boha ještě nikoho nepřivedla na psychiatrii, ale takto zfalšovaná víra už mnohého... Můžeme si tady říci: co všechno musí lidé věřit, když nevěří v pravého a jediného Boha...

Velmi dobré bude si připomenout, že i dlouhodobé zanedbávání modliteb je těžkým hříchem proti víře a proti úctě Boží.. Kdo se modlí, tak i věří, kdo se přestává modlit, přestává i věřit.. toto je stará zkušenost církve. Ale je třeba zkoumat, zda naše modlitba je skutečnou modlitbou, setkáním s Bohem, zda to není jen pouhé mechanické odříkávání naučených slov. Jak snadno může o nás platit slovo Boží už ze Starého zákona: "Tento lid mě ctí toliko ústy, ale jeho srdce je daleko ode mne.."

A není jistě maličkostí, když se zanedbává společná modlitba v rodině - tam se lidé nesetkávají s Bohem, ale také ne mezi sebou, tam mizí nejen víra, ale i láska...
A nemohu opomenout také hřích, který se i nyní vyskytuje - je to svatokrádež. Co o tom říká Katechismus? "Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, jakož i s osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje tělo samého Krista.." / "Kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije.." připomíná sv. Pavel... I na to je třeba dát pozor...

Jistě bychom zde mohli mluvit ještě o dalších nedostatcích a provinění proti víře, naději a lásce - ale už ponechávám vašemu osobnímu zájmu, abyste otevřeli katechismus, nebo se vážně zamysleli nad zpovědním zrcadlem a zkoumali, jak věříte v Boha, a jaký je styl vašeho života podle víry. Víra nejen otevírá rajskou bránu, ale také oživuje tento svět, pozvedá ho z jeho nízkosti, ukazuje k věčnému cíli, k naplnění. Děkujme za dar víry, děkujme za to, že nám byla dána dispozice k víře už na sv. křtu a že tento dar nezůstal ležet ladem. Ale stále prosme za její udržení a rozmnožení. A nemáme ji jen pro sebe: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte...", to je i naše poslání v tomto světě. K tomu nám pomáhej sám Bůh. Amen.

 

Nevezmeš jména Božího nadarmo.

5. promluva o Desateru: 2. přikázání Boží

 

„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval."Ex 20,2-17, Dt 5,6-21
Když slavíme slovanské apoštoly sv. Cyrila a Metoděje, našimi kostely se nadšeně nese píseň „Ejhle oltář". Kolik je v ní obsaženo pravdy a povzbuzení. Jen se nad tím více zamyslet a ne jen mechanicky zpívat. Tak ve sloce před evangeliem stojí: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté, moudrost nebes povždy vážili, Bohu sloužiti se snažili." A my jsme nahlédli do této studnice Boží moudrosti, když jsme zde uvažovali o prvním přikázání z desatera „V jednoho Boha věřiti budeš". „Abraham uvěřil a bylo mu připočteno ke spravedlnosti," říká toto Boží slovo, uvěřila i Maria a Písmo ji prohlašuje za „blahoslavenou." Uvěřil i „nevěřící" apoštol Tomáš a Pán mu říká: „Že jsi mě viděl, věříš, ale blahoslaveni jsou ti, kteří neviděli a přesto uvěřili." Ale víme také, že věřit znamená i podle víry žít, víra bez skutků je mrtvá a nic neprospívá. Víra, to je styl života, připomenuli jsme si posledně. Hříchy proti víře jsou nevěra, pověra, zanedbávání modlitby, svatokrádež, reptání proti Bohu, modloslužba, spiritismus, věštění atd. I dnešní člověk, který víru ztratil, propadá často těmto náhražkám pravé víry. To ho však nemůže uspokojit, zůstává beznadějně prázdný. „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe, a nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě." To je dějinná zkušenost člověka, jak ji vyjádřil už sv. Augustin.

Ale přejděme již k druhému přikázání. Opět otevřeme Písmo svaté. V 2. knize Mojžíšově a úplně souhlasně v 5. knize Mojžíšově čteme: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval." Katechetická formule je kratší: „Nevezmeš jména Božího nadarmo." Ale všimněme si dobře: je to jediné přikázání z desatera, které má klausuli o trestu - nemůžeme proto říkat, že snad není tak důležité. Naopak Pán Ježíš sám ve své modlitbě klade důraz na úctu k Božímu jménu: „Posvěť se jméno tvé." A dává to hned na první místo. Myslíte, že by to tak zdůrazňoval, kdyby braní jména Božího nadarmo bylo maličkostí?

A proč tomu tak je? Protože samo jméno označuje určitého nositele - není prázdný zvuk. Když uslyšíš jméno své matky nebo otce, tak se ti okamžitě vybaví, jakoby stáli před tebou. Jistě by ti nebylo jedno, kdyby jejich jména někdo vyslovoval pohrdavě, posměšně, zlehčoval je. A co jméno Boží, ať už je v jakékoli formě? To může člověk beztrestně pohrdavě zlehčovat?
Katechismus o tom říká: „Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující jméno Boží. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté." Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat. /2143/ Z toho vyplývá, že jméno Boží smíme a můžeme vyslovovat jen tehdy, když Boha chválíme velebíme a oslavujeme. To znamená, když se modlíme, nebo svou modlitbu zpíváme, když o Bohu vážně hovoříme - v hodinách náboženství i jindy.

Staří židé měli ke vlastnímu jménu Božímu „Jahve" takovou úctu, že je raději ani nevyslovovali, ale opisovali je jinými výrazy. Víme, že za porušení tohoto příkazu byl u nich i trest smrti.
A co my křesťané i nekřesťané naší doby? Jen se podívejte hlouběji do svého života a svědomí. Neříkejte: „To bylo jen když jsem se ulekla." Ani tam to nemá místo, kdybys na to nebyl zvyklý jindy, ani v úleku bys zbytečně jméno Boží nevyslovil. A všimněte si, kolik toho je v běžných rozhovorech lidí v autobuse, v obchodech, na ulici, při zábavě, jak se tento hřích dnes vyskytuje v rozhlasových a televizních reportážích, zkrátka všude. Pravý věřící by měl svou víru vyznat i tím, že Boží jméno nikdy zbytečně nevyslovuje. To zkrátka nepatří do jeho běžné řeči. Když je to pak ve hněvu, ve zlosti, je to těžký hřích, ztráta milosti Boží. Platí zde slovo Písma: „Bůh se nenechá posmívat." S braním jména Božího nadarmo souvisí také klení a proklínání - většinou je to užívání cizích slov, která označují něco posvátného - co souvisí se jménem Božím, s bohoslužbou, posvátnými osobami anebo místy. Klení je vždy známkou hrubé povahy - a je-li to ve zlosti, je to těžký hřích a mnohdy i velké pohoršení. Velmi nehezké je, když kleje dívka nebo žena, ať už je věřící nebo nevěřící. Místo aby formou své řeči vnášela do svého prostředí jemnost a ušlechtilost, toto prostředí kazí snad více než muž, protože to nikdo od ní neočekává.

Víte, někdy lidé říkají: „Proč mě Pán Bůh trestá? Život je samá bolest a neštěstí." Přitom si neuvědomují, jak často Boha urážejí braním jeho jména nadarmo nebo klením. „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval."
Nejtěžší urážkou jména Božího je rouhání. Někdy si to i věřící pletou s reptáním proti vůli Boží. To je docela něco jiného: Reptání je hřích proti prvnímu přikázaní a spočívá v tom, že člověk je krajně nespokojen s určitou události svého života, spíše Bohu něco vyčítá.
Ale rouhání se dopouští ten, „kdo vnitřně nebo navenek pronáší nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, špatně a posměšně mluví o Bohu, a jeho slovům chybí úcta k Bohu". Zákaz rouhaní se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem. Rouháním je také uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke zločinu vede
k odmítání náboženství. Samo o sobě je těžkým hříchem. /Katechismus 2148/

I zde platí Boží slovo: „Bůh se nenechá posmívat." Vzpomeňme ze Starého zákona na babylonského krále Baltazara. Při hostině pili z posvátných nádob, které jeho otec Nabuchodonozor přinesl jako kořist z jeruzalémského chrámu. Na stěně se ukázala tajemná ruka a napsala tam tři slova: „Mene, tekel, fares" (spočetl, zvážil, rozdělil) a ještě téže noci byl Baltazar zabit. Vzpomeňme na Ježíšovy nepřátele pod křížem. Smáli se mu, tupili, vyzývali ho, aby sestoupil z kříže. Jaký trest je později stihl. Vzpomeňme na veliké zemětřesení o vánocích 1906 v Mesině na Sicílii, kde zahynulo 60 tisíc lidí. Před vánocemi se v ulicích objevily plakáty s nápisem: „Ježíšku, jsi-li nějaký, pošli nám zase jednou zemětřesení." Vzpomeňme na zkázu lodi Titanic v r.1912. Na boku lodi bylo vyzývavě napsáno: „Nepotřebujeme ani Boha, ani církev." Kdosi ještě před odjezdem z přístavu stačil napsat svým rodičům: „Jsem si jist, že tato loď do Ameriky nedopluje." Vzpomeňme i na naše Lidice. Po první světové válce tam učitel ateista vynesl ze školy kříže a spolu s dětmi je pálili na humnech Horákova statku. Víme, jaká tragedie se tam pak odehrála v druhé světové válce. Dnes tam stojí kříž. Když tam ovšem pojedete, tak vám to nikdo neřekne. A bylo by těch příběhů daleko více. Bůh se nenechá posmívat.

K druhému přikázání patří také ještě přísaha a slib. Udělat slavný slib anebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí, co se říká. Znamená to dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Je to tedy těžkou urážkou Boží, když někdo volá Boha za svědka a při tom lže nebo už předem ví, že svůj slib nesplní. Toto se týká i manželského slibu, který je zároveň spojen s přísahou. Boží zjevení samotnou přísahu nezakazuje, ale lidské svědectví musí být ve shodě s Boží autoritou a pravdou. Většinou se přísaha vyžaduje, kde chybí dostatečné důkazy určité události. Ale i tak Pán Ježíš varuje před přísahou: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nebudeš křivě přísahat, ale splníš Pánu své přísahy. Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte. Ale vaše řeč je ano, ano, ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého." /Mt 5,33/ Je samozřejmé, že dovolávat se Božího svědectví při různých malichernostech, je také urážkou Božího jména. Přísaha by nebyla vůbec třeba, kdyby člověk mluvil vždy pravdu.

Co se týká slavného slibu Bohu, je dobře, když se věřící nejdříve poradí se svým zpovědníkem. Stane, že někdo v nemoci slíbí, že až se uzdraví, že vykoná něco mimořádného, a potom s tím má velké těžkosti a nesnáze. Není také správné, když vážně onemocní dítě a matka v touze, aby se uzdravilo, slíbí Bohu, že je později věnuje duchovnímu stavu. Může pouze si udělat předsevzetí, že se bude snažit tak je vychovávat, aby mohlo být Bohem povoláno, ale vše nechávat na Boží vůli. Neuvážené sliby přinášejí vždy těžkosti.
Možná, že někteří z vás už byli na poutním francouzském místě La Salettě. A jestli pak víte, co bylo jádrem tehdejšího jediného zjevení Panny Marie? Bylo to 19. září 1846, kdy se Panna Maria ukázala dvěma pasáčkům Melanii a Maximovi. Stěžovala si na dva hříchy tamějších věřících. „Od času, co trpím pro vás! Nechci-li, aby můj Syn vás opustil, musím ho neustále prosit, a vy lidé na to nedbáte. Vytýká vám: Dal jsem šest dní k práci, sedmý den jsem vymínil sobě a lidé mi ho nechtějí dopřáti. Rovněž ti, kteří jezdí, hospodáři a čeledíni, nedovedou zakřiknouti, aby do toho nemísili jméno mého Syna: Tyto dvě věci právě zatěžují tolik jeho rámě. Když jste nacházeli brambory zkažené, kleli jste a brali jste k tomu nadarmo jméno mého Syna." A můžeme si položit otázku: Polepšili se v této věci věřící za tu dobu? Asi sotva. A je vůbec otázkou jaká je kultura našich řečí, toho, co vychází z našich úst.

Snad denně většina z vás říká tu prosbu „Posvěť se jméno tvé", možná i několikrát za den. Ať tedy také podle toho mluvíte, neboť jméno Páně je svaté!

 

Pomni, abys den sváteční světil.

6. promluva na Desatero (O třetím přikázání Božím)

 

Začněme tím, čím jsme posledně skončili - zjevením Panny Marie na La Salettě 19. září 1846. Panna Maria plačící si stěžovala dvěma dětem Melánii a Maximovi na dva hříchy tamějších věřících: „Od času, co trpím pro vás. Nechci-li, aby můj syn vás opustil, musím ho neustále prosit a vy lidé na to nedbáte. Vytýká vám: Dal jsem šest dní k práci, sedmý den jsem vymínil sobě a lidé mi ho nechtějí dopřáti. Rovněž ti, kteří jezdí, nedovedou zakřiknouti, aby do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci zatěžují tolik jeho rámě." Není tedy žádnou maličkostí, když lidé zbytečně vykřikují jméno Boží, jméno Ježíšovo, Mariino. „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval." Dobře si to zapišme do srdce a paměti toto 2. přikázání. Jediné má klausuli o Božím trestu, ať z našich úst nic takového nevychází: ani braní jména Božího nadarmo, ani klení a proklínání, tím méně ještě rouhání nebo lehkomyslná či dokonce křivá přísaha, nic takového by nemělo mít u nás místo, neboť „jméno Boží je svaté".

První, na co si Panna Maria stěžovala bylo znesvěcování neděle, dne Páně. A to je jistě i dnes velmi aktuální. Když Bůh oznamoval desatero, říká toto: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host. V šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." /Ex 20,2-17/

Tak tedy zní toto přikázání v originále. A jistě jste si povšimli, že je tam kladen důraz na odpočinek. A to nejen pro člověka, ale i pro zvířata, vše má odpočívat, vše má prožít tento den v klidu! Potřebuje člověk tento odpočinek, tento klid? Určitě! Člověk není mrtvý stroj bez citu a dechu, ale je to živá bytost, jejíž síly nejsou neomezené. Nakonec i stroj se unaví, tím spíše člověk. A Bůh to člověku přímo přikazuje, protože nás stvořil z lásky a on chce, abychom zde žili co nejdéle a ne si život zkracovali. Proto nám Bůh dává den od odpočinku, aby člověk občerstvil své síly a zachoval si zdraví, svůj život. Jako se střídá den a noc, jaro, léto, podzim a zima, tak se v určitém rytmu střídá práce a odpočinek. Člověku je tento rytmus velmi užitečný. A dokonce tento sedmidenní týden má své hluboké opodstatnění. Lidé už se několikrát pokoušeli tento rytmus práce a odpočinku změnit. Je známo z francouzské revoluce, že revoluční tribunál, aby ze života odstranil všechno křesťanské, zavedl místo sedmidenního týdne, dekády, týdny o deseti dnech. A vypráví se, že do parlamentu přišli sedláci a říkali: „My bychom to ještě vydrželi pracovat devět dní za sebou, ale naše koně to nevydrží." A tak chtě nechtě se vrátili k biblickému ustanovení. Když na scénu dějin vstoupil Sovětský svaz, i tam se snažili toto změnit. Zavedli pětidenní týden, aby ukázali, že dávají člověku více volna než kapitalisté, ale neosvědčilo se to, zavedli šestidenní týden, ale ani to nešlo. Bylo totiž vloženo do přirozenosti člověka, aby sedmý den odpočíval.

Nejlépe to vidíme na dětech ve škole. Ke konci týdne jsou unavené. Staří pedagogové to řešili jinak - na obecných školách dávali dětem volno ne v sobotu, ale ve čtvrtek! Nyní sice mají děti jako dospělí dva dny volno, ale je otázkou jestli je to z hlediska pedagogického prospěšné. Každý dospělý, kdo ve všední den poctivě pracuje, cítí, že na odpočinek nestačí jen noční spánek, ale že po šesti dnech práce potřebuje nutně den volna, aby zrekreoval své síly. Je známé staré přísloví: „Kdo v neděli vydělává, prodělává"- přinejmenším na svém zdraví.

Životní rytmus lidského života, to, aby člověk svůj život prožíval harmonicky a radostně, vyžaduje pravidelné střídání práce a odpočinku. Každé svévolné narušení tohoto rytmu přináší člověku nejen materiální, ale především morální škody. Bůh neodsuzuje jenom ty, kteří pracují v neděli, ale i ty, kteří zahálejí ve všední dny.

Vy starší si možná pamatujete, že téměř na každé vesnici se v dřívějších dobách našel hospodář, kterému k práci nestačilo šest dní a doháněl to v neděli. Získal snad více, měl větší bohatství než ti druzí, kteří v neděli odpočívali? Naopak, byl to špatný hospodář, všechno jakoby mu pod rukama kamsi mizelo.

Většina lidi touží v neděli po troše klidu, ba i těm méně věřícím i nevěřícím vadí v neděli přílišný hluk. Přiženil se do minulé farnosti mladý muž z Prahy, nepokřtěný, nevěřící, ale celkem povahově dobrý. A říkal: „Tady se mi líbí, tady se v neděli nepracuje. Doma to bylo v neděli právě opačně: stále v pracovním a stále se něco dělalo."

A to v neděli nesmíme opravdu nic dělat? V zásadě platí, že by měl člověk ustat od práce, kterou koná po celý týden ve všední dny. Měl by si skutečně odpočinout. Ale jsou situace, kdy se nelze některé práci a činnosti v neděli vyhnout, nemá-li vzniknout větší škoda. Vyžadují to v určitých zařízeních nepřetržité provozy, nejnutnější služba nemocným v nemocnicích, v dopravě, v zemědělství. Víme, že Pán Ježíš uzdravoval nemocné i v sobotu. Jeho nepřátelé mu vytýkali, že tím ruší sobotní klid. Ale on jim odpověděl: „Je někdo mezi vámi, kdo by měl jedinou ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, že by ji hned neuchopil a nevytáhl? A oč větší cenu má člověk než ovce! Proto je dovoleno v sobotu konat dobré skutky." /Mt 12,9/ A jinde říká: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou." /Mk 2,27/

Je třeba si uvědomit, že tento sváteční odpočinek a klid je z přikázání Božího a proto jeho zbytečné a svévolné porušování není pro věřícího nějakou maličkostí, ale může být i těžkým hříchem. Nepodceňujme to, neboť jde o naše dobré fyzické zdraví, ale také o dobro duchovní, morální. Jistě může se stát, že někdo si ten odpočinek představuje asi takto: Dopoledne v neděli spí, protože v sobotu dlouho do noci seděl u televize nebo flámoval, v poledne se naobědvá a potom jde na fotbal nebo do hospody. On sice odpočívá, ale to není odpočinek podle vůle Boží, proto půjde v pondělí do práce možná víc unavený než byl v sobotu.
Bůh nám dal tento den jako svůj, „oddělil jej jako svatý", jde tedy o posvěcení tohoto dne nějakým svatým úkonem, aby tím člověk vzdal chválu a dík Bohu a také posvětil sám sebe.
A zde nám církev určuje způsob svěcení: světit neděli a svátky účastí na eucharistii, mši svaté. Platí pro všechny katolické věřící od 7 let, pokud nejsou omluveni vážnou příčinou. Katechismus k tomu říká: „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše svaté. Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše zúčastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku nebo večer předcházejícího dne." /Kán 1247/ Ti, kteří o tuto povinnost nedbají dopouštějí se těžkého hříchu.

Měli bychom se na to umět dívat trochu jinak - nebrat to jako strohou povinnost, ale jako dar, milost, že mohu s ostatními věřícími tuto nedělní bohopoctu vytvářet, že ji mohu učinit plnější a krásnější. Ze svátosti křtu mám na to plné právo. Protože patřím k tajemnému tělu Kristovu, svou účastí mohu církev posílit, ale zároveň získat posilu a posvěcení i pro sebe. Když ve vaší rodině bude někdo chybět u nedělního stolu, pocítíte, že to není ono, možná budete mít i menší radost, budete na něho vzpomínat. A když někdo z věřících z farního společenství dobrovolně chybí v nedělním shromáždění, tak to také není celé, jeho místo zeje prázdnotou. Dřív lidé říkávali: „Nejdu-li v neděli na mši svatou, tak to žádná neděle není." Ano, není to neděle, den Páně, den sváteční, protože nebyl ničím posvěcen. Také nestačí poslouchat mši svatou z rozhlasu nebo televize. To může být povzbuzením pro nemocné, nebo pro ty, kdo je opatrují a nemohou se vzdálit, ale nikoliv pro zdravé a schopné. Mše svatá v sobotu večer s nedělní platností byla spíše myšlena pro ty, kteří z vážných důvodů by se v neděli do kostela nedostali kvůli zaměstnání nebo vystřídání se u dětí, ale nikoliv pro pohodlí věřících. Sice tím ten věřící svou „povinnost" splnil, ale sama neděle nevyzní pro něho jako den „svátečni".

Opět jedno svědectví. Přiženil se mladý muž do věřící rodiny. Říká: „Doma jsem do kostela nechodil, snad někdy o vánocích. Svatba byla v sobotu. V neděli ráno manželka vstala a jela s rodiči do kostela. Mě nechala spát. Když jsem se probudil, oblékl jsem si po starém zvyku modráky a dělal nějaký úklid. I druhou neděli mě nechala spát. Třetí neděli jsem to už nevydržel a zeptal se jí: To bych s vámi nemohl také jet? Ale proč ne, já jsem tě nechtěla nutit, na to musíš přijít sám." A dodal: „Víte, když se člověk obleče do svátečních, už se více cítí člověkem. A v kostele leccos slyším, co mě tak trochu rýpne, co mě pozvedne nebo ukáže, co je dobré a zlé."

Ano, člověk je více člověkem, když světí neděli tak jak to chce Bůh, když odpočívá a jde do shromáždění věřících, protože tímto právě rozvíjí svůj duchovní rozměr a tak se může pak snadněji stát harmonickou osobností. Katechismus připomíná: „Účast na společném slavení eucharistie je svědectvím příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha svatého."/2182/
A dále: „Ustanovení dne Páně, přispívá k tomu aby byla všem dána možnost mít také dostatek volného času a klidu k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému."

A proto bych kladl na srdce zvláště otcům, aby se v neděli odpoledne více věnovali svým dětem. Ve všední den na to není mnoho času a děti potřebují vědět o tom, že také mají tátu, nejen mámu.

A ukončím pořekadlem: „Jaká neděle, takový život a jaký život, taková i smrt." To navzájem spolu souvisí. Věřící, kteří opravdově světí den Páně a svátky, jsou zpravidla dobře připraveni i na smrt, smrti se nebojí, protože Ježíš jim v životě nebyl cizí. Setkávali se s ním v jeho slově, u jeho stolu, nemusí se bát setkat se s ním v hodině smrti. I zde platí Ježíšovo: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a to ostatní vám bude přidáno." Amen.

 

Cti otce svého i matku svou ...

7. promluva: První část o 4. přikázání - Autorita v rodině

 

V minulých úvahách jsme probrali, i když ne do detailů, první desku desatera, první tři přikázání, která určují náš vztah k Bohu. Pán Ježíš je shrnul v jedno přikázání a to největší - přikázání lásky k Bohu: „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své mysli, z celé své síly...." Pán chce, abychom svůj vztah k Bohu utvářeli nejen z povinnosti, ale na základě lásky - kdo Boha miluje nade všecko, kdo mu dává první místo ve svém životě, bude také plně věřit jeho slovu, jeho zjevení. Bude se umět Bohu ve všem svěřit, v radosti, ale zvláště v bolesti. Nebude pro něho těžké mít v úctě jméno Boží, nebude je brát nadarmo, nebude se rouhat. Nebude pro něho těžké světit neděli, den Páně. Bude si vědom toho, že jaká neděle, takový život a taková i smrt. První deska desatera - to je základ, to je zdroj, ze kterého pramení další přikázání, druhá deska desatera, která formuje náš vztah k sobě a k lidem, k bližnímu. Pán Ježíš shrnul přikázání této druhé desky do druhého hlavního přikázání: „Miluj bližního svého, jako sebe samého. To čiň a budeš živ."

Dnes se často setkáváme s lidmi, kteří zdůrazňují právě tuto druhou desku desatera, o první mlčí. Často připomínají lásku k bližnímu, ale už ne lásku k Bohu. Kdysi jsem seděl u holiče a zatím co on šlechtil mou hlavu, snažil jsem se trochu zušlechtit jeho duši. Při tom rozhovoru on najednou říká: „Cožpak těch sedm přikázání je něco špatného, kdyby je lidé zachovávali, bylo by jistě lépe." A ptám se ho: „Kterých sedm?" „No, od toho čtvrtého po desáté." „A co ta první tři přikázání - to už k tomu nepatří?" ptám se ho, ale na to mi neodpověděl. O tom už nechtěl slyšet. Když bychom ovšem takto smýšleli o desateru, podobali bychom se stavebníkovi, který staví dům bez základů. A tak zkušenost naší současnosti nás učí: zdůrazňuje se humanita, humanismus, solidarita, církvi se snad ještě přiznává její charitativní poslání a činnost - a při tom se rozpadají rodiny, rozpadají se manželství, zabíjejí se ve velkém nenarození, propadají se miliardy někam do prázdna a nikdo není vinen. Korupce u mocných tohoto světa, občanské války, nárůst kriminality všeho druhu. Jako podhoubí se nezadržitelně šíří nemoc AIDS, důsledek pošlapání lidské důstojnosti odmítnutím 6. a 9. přikázání. Druhá deska desatera musí být nutně zakotvena v první desce, láska k bližnímu nemůže existovat bez lásky k Bohu a naopak. Sv. Jan ve svém 1. listě mluví mnoho o lásce jak k Bohu, tak k bližnímu - mezi jiným tam říká: „Říká-li kdo: Miluji Boha, ale při tom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" /4,20/

A z těch bližních nám všem nejblíže stojí nebo stáli rodiče. Proto na prvním místě na druhé desce stojí: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi." Druhé přikázání - jediné z desatera - obsahuje varování, výstrahu, hrozbu trestem. Čtvrté přikázání - také jediné z desatera - má naopak přislíbení. Ne až to dobré ve věčnosti, ale už tady na zemi je přislíben dlouhý a dobrý život. Je z toho vidět, že Bohu mnoho záleží na vztazích v rodině, na této základní buňce lidské společnosti i církve. To proto, že život v rodině se nutně přelévá do života společnosti. Je to jako s řekou: ta se vytváří z malých potůčků, potoků a říček, které se slévají v jeden mohutný proud. Ten je buď čistý nebo špinavý, podle toho, co sebou přinášejí tyto přítoky.

Má-li být každá rodina takovým zdravým a čistým přítokem do mohutného proudu lidského společenství, je nutné, aby v ní vládl určitý řád a ten je dán čtvrtým přikázáním. Bez tohoto řádu se život v rodině stává těžkým a neradostným. Především toto přikázání ukládá dětem, aby své rodiče ctily, milovaly a je poslouchaly. Tak to často zdůrazňuje už Starý zákon. Tak v knize Sirachovcově čteme: „Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?" /7,27/ Úcta se projevuje zdvořilostí, prosbou, poděkováním, upřímnou odpovědi na otázku. Naproti tomu stojí odmlouvání, pošklebování, drzé chování. Myslím, že toto nemusím dále rozvádět, ale vy malé i velké děti byste na to měly dnes více pamatovat, nechcete-li mít špatný život už na této zemi. Nejvíce se však úcta a láska projevuje poslušností a ochotou pomáhat. „Dodržuj můj synu příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky. Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš bude se s tebou stýkat," tak čteme v knize Přísloví /6,20/

A svatý Pavel napomíná: „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů."/Kol, 3,20/ Jak je to zahanbující, když větší děti ani na veřejnosti své rodiče neposlechnou, natož potom doma. To se pak později přenáší do školy, do učení, na pracoviště - neúcta, nedbání příkazů nadřízených. Příklad Ježíš Kristus „byl jim poddán".
I když děti vyrostou, jsou plnoleté, mají i nadále respektovat své rodiče zvláště, když s nimi žijí doma. Dokud jsi s rodiči doma, mladý muži, či dívko, jsi povinen dbát řádu rodinného života. Úcta a láska k rodičům nepřestává s plnoletostí, jak si mnozí myslí. Víme, možná mnozí sami máte tu zkušenost ze své rodiny, kolik rozladění, hádek způsobí v rodině neposlušnost a neúcta dětí k rodičům.

Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům v jejich stáří. Podle možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v době nemoci, osamocení, nemohoucnosti. Několik vyznání, svědectví: Říká jedna starší žena: „Osm let jsem mladým vařila, prala, starala se o dvě děti, aby mohli chodit do práce. A potom mi snacha řekla: Teď už vás nepotřebujeme, mohla byste jít ke své dceři." Špatná odměna, že? Svědectví trochu jiné: V jedné farnosti jsem asi třikrát za rok navštěvoval nemocnou stařenku, zpovídal a přinášel Tělo Páně. Ležela na lůžku, trápena revmatismem nemohla se ani posadit. Opatrovala ji její dcera a ta říkala: „Měla jsem výhodné zaměstnání, ale nechala jsem toho, nedokázala bych dát maminku do cizích rukou." To trvalo asi deset let. A snad ještě jedno svědectví: Na úřadě sociálního zabezpečení se dožadují manželé, aby jejich maminka byla přijata někam do domova důchodců. Pracovnice se jim snaží vysvětlit, že není tolik místa a že by pro maminku bylo jistě lépe, kdyby mohla zůstat doma a že dcera by na to dostala i určitou finanční částku, ale nic to nepomohlo, trvali na svém.

Jak přiléhavě a hezky o tom mluví SZ v knize Sirachovcově: „Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet." Domovy důchodců jsou jistě dobrá zařízeni, ale mělo by to být jenom pro ty, kteří už nikoho na světě nemají, kdo by se o ně staral. Děti, které se rády zbavuji svých nemohoucích rodičů, velmi snadno se mohou dočkat toho, že i oni jednou skončí v takovém domově a potom budou vzpomínat, ale už bude pozdě.

Čtvrté přikázání však ukládá i povinnosti, které mají rodiče vůči svým dětem. I rodiče mají své děti ctít, milovat a je dobře vychovávat. Katechismus o tom říká: „Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušní vůle nebeského Otce."/1222/ Kde rodiče sami dbají Božích přikázání, kde rodiče se snaží svým dětem vytvářet radostné rodinné prostředí, kde si rodiče udělají na své děti dostatek času, kde místo televize se snaží s nimi hovořit nebo číst dobrou knihu i Písmo svaté, kde jdou před svými dětmi svou vzájemnou láskou a porozuměním, kde dokonce jsou sto před dětmi uznat svou chybu a dětem se i omluvit, když jednali nesprávně, tam nemusí mít obavy, že se jim výchova nepodaří, nemusí mít obavy, že děti k nim ztratí důvěru, nebo že jim budou utíkat z domu. Sv. Pavel napomíná otce: „Vy otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně."/Ef 6,4/ Dnes je třeba zvlášť děti chránit před negativními vlivy naši doby - učit je, aby nemarnili čas před televizí, podívat se, co děti čtou, zaopatřit jim, předplatit náboženské časopisy, občas koupit dobrou náboženskou knihu, mít doma obrázkovou bibli pro ty nejmenší. Dohlédnout jaké mají kamarády, kamarádky. Když byl sv. Jan Bosko malý chlapec, říkávala mu maminka: „Nechoď s chlapci, kteří sprostě mluví." Je také nutné chránit děti před konzumním stylem života - jsou děti, které všechno mají, všechno si na svých rodičích doslova vydupou - ale to není dobrá výchova, život jim také nebude všechno dávat.

A ještě na jednu věc bych rád upozornil. Když děti dospějí, mají právo a povinnost zvolit si své povolání a svůj životní stav. Rodiče mohou obezřetně radit, ale ne nutit. Nejedno duchovní povolání bylo zmařeno odporem rodičů, nejedno manželství bylo vinou příliš starostlivé maminky rozbito. Věřící rodiče by měli svým dospělým dětem především pomáhat svým příkladem a svou modlitbou - vyprošovat jim světlo Ducha svatého, aby dobře volili svůj životní stav, aby si dobře volili i své životni partnery. Prosit za ně a leccos na ten úmysl obětovat. Mnoho by se dalo ještě na toto téma hovořit, ale na závěr uvedu, něco, co by vás rodiče mělo povzbudit.

Ptala se kdysi jedna dosti urozená dáma německého politika Windthorsta: „Chtěla bych se nechat fotografovat. Co myslíte, v jakém postoji bych se na obraze vyjímala nejlépe?" Vynikající a hluboce věřící politik odpověděl: „Nechte se fotografovat, jak spínáte ručky svého dítěte k modlitbě. To je nejkrásnější postoj, který matce nejlépe sluší." K tomu můžeme ještě přidat obraz svaté Anny, jak u ní stojí malé dítě - Maria - a matka jí otevírá Písmo, aby ji zvěstovala Boží zjevení. Společná modlitba a společný stůl - to jsou v křesťanské rodině dva zdroje, kde se utvářejí vzájemné vztahy, kde se utváří soulad, harmonie, láska. Bůh nedal nadarmo ke 4. přikázání příslib: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi". Bůh jistě nemluvil nadarmo. On je věrný ve svých slibech, si dobře promyslete své rodinné vztahy, špatné hleďte odstranit, dobré posilujte.
Amen.

 

Cti otce svého i matku svou ...

8. promluva: Druhá část o 4. přikázání: Autorita občanská a církevní a vztah věřícího k ní

 

Původně jsem předpokládal, že 4. přikázání věnuji jen jednu promluvu - ale nedalo mi to: i dnes o tom budu mluvit. Ale trochu jinak než možná očekáváte. Řek1i jsme si, že rodina je základní buňkou lidského společenství, křesťanská rodina je malá „domácí církev", která už svou existencí, přítomností, má oživovat tento svět. Přirovnali jsme celé lidské společenství k mohutné řece, do které se vlévají malé potůčky a potoky lidských životů, zvláště rodin. Podle toho, jak čisté nebo špinavé jsou tyto přítoky, podle toho je čistý nebo špinavý život společnosti. Křesťanská rodina by měla být vždycky přítokem čistým a zdravým, měla by dávat lidskému společenství hodnoty ducha - víru, lásku, radost. Věřící rodina by měla být malou, ale zdravou oázou v duchovní poušti dnešního lidstva. Jako u oázy v poušti poutníci naleznou osvěžení, odpočinek, načerpají sílu k další cestě, tak by opravdová věřící rodina měla být osvěžením, radostí a povzbuzením k dobrému životu i ostatním rodinám ve svém okolí. Bohužel, takových rodin není jistě mnoho. A přece, neobnovíme-li naši rodinu podle evangelia, neobnovíme ani tento svět.
Nový katechismus, nejen ten, ale i dřívější katechismy v pojednání o čtvrtém přikázání, řeší také vztah mezi lidmi i ve veřejném životě. Žijeme v obcích, v národě, ve státě, v církvi. Katechismus k tomu říká: „Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje také ctít všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch." /2234/ V obci musí být starosta, na okrese přednosta, ve státě nějaká vláda - ono je někdy dost nedostatků a nepořádků, když tyto instituce jsou, natož kdyby vůbec nebyly. Otevřeme-li Písmo svaté, najdeme tam dost míst, kde se tím setkáváme. Například Josef a Maria se podřizují nařízení římského císaře o sčítání lidu - nebylo to nic proti Božím zákonům, proto poslechnou, i když taková nařízení mnoha židům v té době byla protivná. Ale v plánu Božím to mělo daleko důležitější místo a naplnění proroctví. Židé později pokoušejí Pána Ježíše: „Máme platit císaři daň, nebo ne?" „Ukažte mi peníz daně." říká jim Pán. Ukázali. „Čí je tento obraz a nápis?" Odpovídají: „Císařův." "Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího." Z toho později svatý Pavel vyvozuje: „Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest." /Řím 13,7/ Tím se řídili první křesťané ve státě, který je vlastně pronásledoval a oni tímto postojem tento pohanský stát přemohli. Z té doby se zachoval list k Diognetovi, kde se píše: „Křesťané bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci - podílejí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci. Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony. Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal a není dovoleno z něho sběhnout." První křesťané nedělali žádné krvavé revoluce - spíše naopak, sami trpěli mnoho pronásledování a přece nakonec zvítězili.
Zde bych zvláště chtěl připomenout tři důležité věci: dnes si své představené, své poslance a vládu volíme. Říká se demokraticky. Ale nemusíme si my, věřící, přiznat, že ve všech volbách, jaké se u nás konaly, jsme vlastně zradili? Ano, církev nikomu nebere svobodu vlastního rozhodnutí - ale srovnává se to ve svědomí věřícího, když volí stranu, která svým zaměřením je veskrze ateistická? „Nelze sloužit dvěma pánům, nelze kulhat na dvě strany, nelze sedět na dvou židlích." Jak snadno se dají i věřící zmanipulovat nafouknutými sliby některých politiků, třeba i tím, že některý se dá vyfotografovat jako kmotr při křtu. To je jenom zaslepenost, veliká lež a zneužití náboženství k politickým cílům.
Druhá věc je ta: Vatikánský koncil na vícekrát připomíná věřícím laikům, aby se více zapojovali, angažovali ve veřejném životě. Proč ponechávat tuto moc nevěřícím, když máme schopné muže a ženy, kteří by byli sto tato místa zastávat, mohli by zabránit lecjakému zlu. Proč došlo u nás k tomu, že mnozí funkcionáři bývalého režimu sedí ještě dnes na důležitých místech a klidně pracují metodami dřívějšího stylu? Jistě i proto, že naši věřící laici to odmítali, i když to bylo některým i nabízeno. Nepomůže nám potom kritizovat, nadávat a podobně.
Třetí věc, velmi důležitou, připomíná sv. Pavel v listě Timoteovi: „První věc, ke které tě vybízím, je toto: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a všechny ty, kdo zaujímají odpovědné postavení, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v samé zbožnosti a počestnosti." /1 Tim 2,1/ Slyšeli jsme dobře? Místo kritizování - modlitba, i když jsou třeba nevěřící a staví se proti církvi. Modlitba - to je pravá zbraň křesťanů a chcete-li pak je to i půst! Gándhí ho přece úspěšně použil vůči Angličanům.
Ovšem, světská moc - protože je většinou v rukou nevěřících - aby si udržela pozici, často dovoluje lidem, co jim vyhovuje, ale je to proti zákonům Božím. V naší době to jsou zvláště potraty, rozvody a možná i jiné věci. Tady platí Petrovo vyznání, které pronesl před veleradou: „Více je třeba poslouchat Boha, než lidi." Je to přímo tragické, když starší věřící žena často přistupuje ke svátostem a při tom klidně schvaluje úmyslný potrat své dcery: „Co měla chudák dělat, co by si počala se čtyřmi dětmi." Bohužel i v této věci dost věřících selhává, nechá se ovlivnit, zmanipulovat všelijakým povídáním v televizi či rozhlase. Bůh věřícím dává v této době velkou možnost osvědčit se ve víře i v této věci. Nedávno to řekl sv. Otec o Polsku: „Národ, který zabíjí své vlastní děti, nemá naději na budoucnost."
My věřící však také vytváříme nejen občanské, ale především duchovní společenství - církev. I té dal Ježíš určité představené, určitou organizaci, protože bez toho by církev nemohla plnit své poslání: jít do celého světa, učit všechny národy. O vztazích mezi věřícími laiky a ustanovenými pastýři církve je hodně psáno v Konstituci o církvi z posledního koncilu a také v encyklice Jana Pavla II. Christifideles laici. V Konstituci například čteme: „Laici, jako všichni věřící, mají nárok přijímat od posvátných pastýřů duchovní poklady církve, hlavně pomoc vycházející z Božího slova a svátostí. Ať vyjevují všechny své těžkosti a touhy svým pastýřům svobodně a s důvěrou, která je hodna Božích synů. Ať přijímají ochotně a s křesťanskou poslušností vše, co rozhodnou pastýři jakožto zástupci Kristovi a učitelé a vedoucí církve. Následují v tom příklad Krista, který svou poslušností až k smrti otevřel pro všechny lidi blaženou cestu ke svobodě Božích dětí. Při svých modlitbách ať nezapomínají doporučovat Bohu své představené."
Naproti tomu ukládá tato konstituce duchovním pastýřům, aby uznávali a podporovali důstojnost laiků a jejich odpovědnost v církvi, aby využívali rádi jejich moudrých rad, svěřovali jim s důvěrou úkoly i z vlastního podnětu. Koncil si přeje, aby se mezi laiky a pastýři vytvářely jakési rodinné vztahy, aby laici měli větší vědomí odpovědnosti za život církve.
Je to dost teoretické a učené, ale dočteme se tam všechno, co je třeba v dnešní církvi. Je potřeba, vytvářet lepší vztahy mezi vámi věřícími a námi pastýři. Abyste si více uvědomovali, že život církve je také ve vašich rukou a že každý z vás nese za dnešní církev odpovědnost. Nestačí přece, že v neděli přijdete do kostela a dáte nějaký drobný peníz na jeho potřeby, nebo že jednou dvakrát do roka přijmete svátosti.
Trochu legrační ilustraci. V jedné farnosti od silnice ke kostelu je dosti dlouhé schodiště - jiná cesta tam není. V zimě napadla spousta sněhu. I vstal otec duchovní a dívá se co s tím. Na mši svatou přijde několik starších lidi. Jak se tam dostanou? I šel se pan farář podívat, kdo odklízí sníh u školy? Snad pan ředitel, ale kdepak, na to přece má školníka. Šel dál ke zdravotnímu středisku. Kdo tam odklízel sníh? Snad lékaři nebo sestry? Šel ještě ke třetí instituci v té vesnici - k zemědělskému družstvu. Viděl snad pana předsedu s lopatou, jak odhazuje sníh? Ale kde, na to jsou přece jiní lidé! Ve farním společenství to však zůstalo na farářovi - a tak vzal lopatu a koště, hezky se zapotil a potom šel do chladného kostela. Víte, co z toho může být. Jenom nechtěl, aby některá ta babička nespadla a nepolámala se. A takových podobných situací je spousta. Člověk by si někdy řekl: „Nestydíte se vy věřící za takový postoj? Přece nenecháte starého faráře, ať to dělá sám? Kolik farností je bez kostelníka, kolik farností je bez ministranta, kolik farností nemá uklízečku kostela. V jedné farnosti řekla jedna věřící žena: „Ať to uklízí farská hospodyně, však za to bydlí na faře zadarmo. Té hospodyni je více jak sedmdesát let."
Ale když věřící žádají svatbu nebo pohřeb, musí to být se vší slávou: „Vždyť my jsme přece dobří věřící, a ten náš nebožtík, to byl někdo! Však jste ho, pane faráři, jistě viděl o velikonocích v kostele. Každé velikonoce chodil, nikdy nevynechal."
A ještě aktuální připomínka. Jednou v Kafarnau přišli za Pánem Ježíšem výběrčí chrámové, to jest církevní daně. Pán naznačuje Petrovi, že On by ji vlastně platit nemusel. Ale říká Petrovi: „Abychom jim nedali pohoršení, hoď udici a rybě, kterou chytíš, otevři ústa a najdeš v nich peníz. Ten vezmi a zaplať tuto daň."
Mluví se dnes hodně o odluce církve od státu, o tom, že věřící budou muset více přispívat na hmotné potřeby církve. Jak to asi dopadne? Jsou na to různé reakce: spíše asi dají ti, kteří toho sami moc nemají, než ti kteří jsou bohatí. Také už jsem slyšel jednou „věřícího": „Dokud se v církvi nic neplatí, tak v ní jsem, až se bude platit, tak z ní vystoupím." Jistě se pak ukáže, jaký vztah mají mnozí věřící k církvi a tím i ke Kristu, protože Pán Ježíš se s ní ztotožňuje, když jasně říká: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá." Rozejít se s církví, to znamená rozejít se Kristem jako Spasitelem.
A tak si udělejte krátké zpytováni svědomí. Jaké jsou vaše vztahy v občanské společnosti, v zaměstnáni, na vesnici, ve městě. Jaký vztah máte ke svému faráři, k biskupu, k papeži. Zkoumejte, zda to opravdu odpovídá tomu, co o tom říká Písmo. A to říká jednoznačně: „Dávejte císaři, co je císařovo, ale dávejte Bohu, co je Božího." Amen.

 

Láska k bližnímu - základ mezilidských vztahů

9. promluva na Desatero Božích přikázání:

 

Drazí věřící, ctitelé mariánští!
Bůh k nám mluví především o své lásce: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby kdo v něho věří, nezahynul ale měl život věčný." Ano Bůh nás miluje - až do krajnosti, až do té bolestné smrti svého Syna: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." Tato Boží láska rozehřívá i lásku lidskou, která je naprosto nezbytná k tomu, abychom milovali i Boha, je nezbytná i k tomu, abychom radostně zachovávali Boží přikázání. Zdají se nám někdy i těžká, ale nebudou těžká pro toho, kdo opravdu miluje nejen Boha, ale i člověka.

Prošli jsme zde - ne zcela úplně - první čtyři přikázání. první desku desatera, kterou Pán Ježíš shrnul v první přikázání lásky: „Miluj Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své mysli, z celé své síly." Snad bychom si mohli položit otázku, kolik jsme v minulém roce podle toho udělali: co jsme udělali pro víru - ve vzdělání, v modlitbě, v liturgii, co jsme udělali pro posvěcení jména Božího. Změnilo se něco u vás, kteří je často vyslovujete nadarmo? A jak jste se snažili, aby neděle byla skutečně dnem Páně - dnem svatým, dnem odpočinku a opravdové úcty k Bohu? A změnily se k lepšímu vaše vztahy v rodinách?
Bůh nám dává ze své lásky další dny života, neztrácejme je. Sv. Tomáš Kempenský říká: „Kdybychom se každý rok zbavili jedné chyby, brzy bychom byli dokonalí." To je takový pohled zpět, nebuďme posluchači zapomínaví, ale činitelé slova.

A to se týká i těch dalších přikázání. Když si jich blíže všimneme, týkají se nejen našich mezilidských vztahů, ale i nás samotných. Tato přikázáni jsou spíše zákazy, jsou položena negativně: ne-zabiješ, ne-sesmilníš, ne-pokradeš, ne-promluvíš, ne-požádáš. Ovšem člověk není příliš nadšen pouhými zákazy - víme, jaké potíže to dělá některým řidičům na silnici. Rád by si někdy zkrátil cestu a zrovna je tam zákaz. Nikdo zde není, tak pojedu! I tato Boží přikázání - či zákazy - je třeba podložit něčím kladným pozitivním. Tím je opravdová láska k člověku. Miluj a dělej, co chceš, říká sv. Augustin.

Svatý Pavel v listě Římanům (13,8) píše: „Nebuďte nikomu nic dlužní - jen jednu věc: že máte jeden druhému projevovat lásku. Kdo druhého miluje vyplnil zákon: Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostiv a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto jednom: Miluj svého bližního, jako sám sebe. Láska bližnímu neubližuje. Naplnění zákona je tedy láska."
A svatý Jan v 1. listě (4,19) jde ještě dál: „My milujeme, protože on napřed miloval nás. Říká-li kdo ´Miluji Boha´, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí? A toto on nám přikázal: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra."
A nemůžeme pominout ani slovo našeho Pána, které řekl jako svou závěť učedníkům při poslední večeři: „Dávám vám nové přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já jsem miloval vás. Po tom všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li milovat jeden druhého." (Jan 13,34)

O prvních křesťanech říkávali jejich současníci pohané: „Hleďte, jak se milují." To bylo jejich poznávací znamení: láska k lidem i láska k nepřátelům. Neproklínali, nenadávali, ale odpouštěli. Mohli bychom se s nimi srovnávat my křesťané ke konci druhého tisíciletí? Asi sotva!- Možná, že se domníváme, že naším poznávacím znamením je nedělní návštěva mše svaté nebo účast na nějakém poutním zájezdě.
Nejvýmluvnějším a nezastupitelným příkladem opravdové blíženské lásky je sám Ježíš Kristus. Žádný člověk mu není lhostejný, pro každého má slovo uzdravení, odpuštění, pozvednutí - ukazuje i lásku k nepřátelům, nemstí se jim, odpouští a modlí se za ně. „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste se milovali, jak jsem já miloval vás", říká učedníkům při poslední večeři.

Věřící člověk opravdu miluje druhé jako své bratry, protože všichni máme jednoho Otce, protože všichni jsme vykoupeni krví Kristovou, protože všichni jsme povoláni ke spáse. Takový člověk pak nikdy nevztáhne ruku na svého bližního, taková matka nikdy nevztáhne ruku na své nenarozené dítě, ale spíše za ně dá svůj život, takový člověk nebude svádět druhého k nestydatosti, nevztáhne ruku po cizím majetku, zadrží svůj jazyk před lží, křivým svědectvím a pomluvou. Snad nyní lépe porozumíme slovu svatého Augustina: „Miluj a dělej, co chceš" - Opravdová láska nám nedovolí hřešit a způsobí, že Boží přikázání - zákazy - nám nebudou těžké.

Ovšem nestačí jen o lásce mluvit. „Nemilujme slovem, jazykem, ale skutkem," napomíná apoštol. Láska musí mít konkrétní podobu. Je nám jistě dobře známá řeč Páně o posledním soudu: „Byl jsem hladový a nedali jste mi jíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít. Co jste neučinili jednomu z mých bratří, ani mně jste neučinili."
Proto katechismus vypočítává sedm skutků tělesného - tedy hmotného - milosrdenství a sedm skutků duchovního milosrdenství. Jak velká je to škála možností, kdy naše láska k lidem může dostat konkrétní podobu, kdy tato láska odvrací od zlého, kdy svět může poznat, že nevěříme nadarmo.

Jistě bychom si zde mohli připomenout několik velikánů opravdové blíženské lásky,ať už z minulosti nebo ze současnosti. Třeba takový Vincenc z Pauly - sám měl jen to nejnutnější a všechen čas a snahu obětoval sirotkům a lidem nejchudším. Sv. Maxmilián Kolbe nabízí svůj život za spoluvězně, Damián de Veuster jde jako první mezi malomocné, aby jim ulehčil život, s nimi sdílí jejich utrpení s nimi i umírá. Matka Tereza nechá celkem příjemného života v klášteře a jde na ulici, aby sbírala odložená nemluvňata a umírající staré lidi, neúnavně cestuje po světě, aby lidem mluvila do svědomí. Jistě bychom našli celou řadu dalších, o kterých se nemluví, ale kteří skutečně milují Krista ve svých bližních.

Nemusíme se někdy stydět, když si žijeme v blahobytu a mnoho peněz promarníme zbytečnostmi, zatím co jiní hladoví? V Německu při oslavě nového roku promarní 150 milionů marek za různé petardy, světlice a podobné hračky. U nás v jednom městě /v Olomouci/ postavili útulek pro opuštěné psy za dva miliony. „Z toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svůj život. Také my máme za bratry položit život. Kdo však má pozemský majetek a pozoruje, že bratr je v nouzi, a zavře své srdce před ním, jak v něm zůstává Boží láska?" /1.Jan 3,16/ Bohatý bratr v Evropě a Americe dobře pozoruje, že jeho chudý bratr na jihu je v nouzi - pozoruje, ale málo dělá proto, aby mu pomohl, spíše ho ještě okrádá o to málo, co má.

Ale to není vše, v evangeliu je toho ještě více. Jde o lásku k nepřátelům. V horském kázání říká Ježíš: „Neboť milujete-li jen ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A pozdravujete-li jenom své bratry, co tím konáte zvláštního? Copak to nedělají i pohani?" /Mt 5,46/

Ano i tenhle požadavek na nás klade Pán Ježíš: milovat i ty, kteří nám ublížili, kteří stojí proti nám, ty kteří jsou nepřáteli Kristova kříže a církve - i ty zahrnout do své lásky, protože i Bůh - dokud jsou na zemi je miluje a dává jim možnost obrácení. I zde nám Pán Ježíš jde příkladem: „Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí a modlete se za ty, kteří vás pronásledují." Ježíš sám se svým nepřátelům nemstil, varoval je, ale dával jim čas. Všimněme si jeho odpuštění na kříži. V podobenství o nemilosrdném služebníkovi nás varuje: „Jestliže vy neodpustíte jeden každý svému bratru, Bůh neodpustí ani vám." Svatý Otec dal k letošnímu (1996) dni modliteb za mír heslo: „Nabídni odpuštění - získáš mír." Kolika konfliktům v manželství, mezi sousedy, ale i mezi národy by se předešlo, kdyby lidé byli pohotoví odpouštět, kdyby byli pohotoví uznat svou vinu a také i za odpuštění prosit. Marně se modlíme „Odpusť nám naše viny", jestliže nejsme ochotní odpustit těm, kteří nám ukřivdili, ublížili nám. A svatý Pavel připomíná: „Lační-li tvůj nepřítel, dej mu najíst a žízní-li dej mu napít. nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." /Řím 12,21/ Toto odpuštění však nevylučuje objektivní hledání pravdy a spravedlnosti - naopak pravdivé poznání a odhalení křivdy může dopomoci k plnějšímu odpuštění. A nemohli bychom zde dobře stát před oltářem, kdyby v našem srdci hořela zášť a nenávist vůči nepřátelům. „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam se rozpomeneš, že bratr tvůj má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejdříve smířit se svým bratrem", nám opět připomíná Pán v horském kázání.

Ještě dlouho bychom mohli mluvit o lásce k lidem - vždyť evangelium Ježíše Krista není nic jiného než velké kázání o této lásce. Nejen jeho slova ale i jeho život, to vše je prostoupeno čistou láskou k člověku a tím i k Bohu. Podobně to nalézáme i v listech všech apoštolů. Kéž bychom pochopili, že bez lásky nejsme ničím, že jedině láska, opravdová, nezištná nám dá sílu, abychom vytrvali na cestě Božích přikázání, která nám pak nebudou těžká.
Kéž také Panna Maria, která tak dobře porozuměla Boží vůli, nám vyprošuje světlo a sílu Ducha svatého, abychom v tomto roce žili více opravdovou láskou a tak co nejvíce přispěli k mravní obnově našeho národa. Amen.

 

Život - dar Boží - nedotknutelné dobro!

10. promluva: o V. přikázání Desatera - Nezabiješ!

 

Kdysi jsem viděl v televizi zajímavou reportáž. Sešlo se několik lidí různých profesí, mužů i žen a hovořili o různých skutečnostech naší doby. A také o životě a jeho ceně a významu. Jedna z těch účastnic říká: „Nikdy jsem si neuvědomila velikost a cenu života jako nyní, když mám malé dítě. Když klidně spí a má ve tváři výraz pohody a jakéhosi vnitřního štěstí, tak žasnu a poznávám, ze život je veliké Tajemství." Tak asi v úžasu stála Marie a Josef nad dítětem Ježíšem, tak nějak to prožíval i Simeon a Anna ve chrámě, tak to, doufejme prožívá většina rodičů, když se jim narodí dítě. „Kdo přijme jedno z těchto maličkých", říká Ježíš, "mne přijímá."

V roce 1995 vydal papež Jan Pavel II. encykliku Evangelium vitae - evangelium života. Je to veliká obrana lidského života od jeho početí až do posledního vydechnutí. A první věta této encykliky říká: "Radostná zvěst o životě tkví pevně v základech Ježíšova poselství. Je církví s láskou každodenně přijímána a musí být také se statečnou věrností hlásána, jako zpráva, která je určena lidem každého věku a každé kultury." /1/ A mluví se tam o tom, že radost z narození Mesiáše jako dítěte je "základem radosti nad každým člověkem, který se rodí.

A sv. Otec zdůrazňuje, že každý člověk je schopen ve světle vlastního rozumu a s pomocí milosti dojít k poznání, že totiž život každého člověka je posvátný a dobrý od samého počátku až do jeho naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s největším úsilím ochraňováno.

Skutečnost naší doby je však právě opačná. Lidský život je stále více ohrožován - ne snad vždy různými katastrofami, ale samotným člověkem. To už připomenul II. vatikánský koncil v Konstituci o církvi v dnešním světě (GS 27): "Všechno je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanázie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské podmínky životní, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí
nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví a velice zneuctívají Stvořitele."

Sv. Otec připomíná, že nic nenasvědčuje tomu, že by se tento znepokojivý stav věcí zmenšoval, ale spíše naopak. "Vytváří se a upevňuje nová kulturní situace, ve které zločiny proti lidskému životu dostávají dosud nevídanou a je-li to vůbec možné, ještě mnohem horší podobu. Veřejné mínění omlouvá z velké části zločiny proti životu s odůvodněním, že jednotlivec má právo na svobodu." /čl. 3/ Je to takové, že nejen je zaručena beztrestnost těchto zločinů, ale jsou dokonce schvalovány veřejnými autoritami a jsou i hrazeny z prostředků veřejné zdravotnické péče. /4/

A tak se dnes mluví o kultuře smrti, o obchodu se smrtí. Snad není třeba mluvit o vraždě dospělého člověka. To je jeden z velmi těžkých hříchů proti životu, to snad každý rozumný člověk uzná, ale je třeba připomenout ještě snad větší zločin proti životu a to je úmyslný potrat - zabití dítěte ještě před jeho narozením. I toto je hřích do "nebe volající" o trest. Neplatí i zde v daleko větší míře to, co Bůh řekl Kainovi: "Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ven ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra." /Gen 4,2n/ Zde bychom mohli mluvit o přímém spiknutí proti životu, mohli bychom mluvit o tom, že největší válku našeho století vedou lidé proti nenarozeným a na tomto poli je také nejvíce padlých.. Zachvějeme se, když slyšíme o různých katastrofách, při nichž zahynou stovky lidí. Nechvějeme se, když každoročně jen u nás je usmrceno asi 60 tisíc nenarozených. A v ostatním světě? Jde to jistě do milionů. Nevím, jak byste se tvářili, kdyby vás někdo posadil vedle muže, o kterém je známo, že je to vrah - ale vůbec vám nevadí, že sedíte vedle ženy-matky, která dala odporně zabít své dítě, dítě, které mělo všechnu možnost budoucího života. Vůbec by vám nevadilo, že byste seděli vedle lékaře, který je na takové věci odborník.

Viděli jste někdy film "Němý výkřik"? Všichni mladí lidé by ho měli vidět ještě před svatbou, ale nejen mladí, ale i babičky a dědové! Víte proč? Nejednou jsem zaslechl od takové zbožné babičky: „Co by ta moje dcera nebo naše mladá si počala se čtyřmi, pěti dětmi? To jí přece nemůže mít nikdo za zlé, že si to nechala vzít." Místo, aby ji povzbudila, místo aby řekla: „Když vám Bůh dává dítě, tak ví proč a jistě vám pomůže," tak ji ještě radí k potratu. Pochopitelně nese pak na tom také vinu, ale myslím, že většina takových starších žen se z této spoluviny nezpovídá. Bohužel!

Co k tomu říká katechismus? "Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace /vyobcováním/. Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného. To znamená, že exkomunikace ho postihuje již spácháním zločinu, a za podmínek, které stanoví právo." Tolik katechismus. Když tedy věřící žena čekající dítě se sama rozhodne pro potrat, nebo k němu svolí, a když je tento zákrok skutečně proveden, je vyloučena z církve, i když se to nikam nehlásí a nezapisuje. Ona sama však musí předem vědět o tom vyloučení. Spolu s ní upadají do exkomunikace všichni, kteří jsou toho přímo zúčastněni. Je to tedy větší trest než na vraždu dospělého. To je jistě velmi těžký hřích, ale vrah, pokud by byl věřící nebo i jen formální člen církve, do exkomunikace neupadá. Proč? Když je totiž napaden dospělý, může se bránit nebo se pokusit o útěk, třeba se mu nic z toho nepodaří, ale tu možnost má, kdežto dítě v matčině lůně nemá ani jednu z těchto možností: nemůže se ani bránit, ani utéci. Ono sice před vražedným nástrojem uhýbá, ale neunikne, nemá kam. Církev ovšem neuzavírá Boží milosrdenství těmto vyloučeným. Mohou být přijatí do církve jen ve svátosti smíření a to až po delší době - asi za rok po provedeném potratu. Tohle si moc dobře pamatujte a také připomínejte tam, kde víte, že je to potřeba. Nesmíme k těmto hříchům mlčet.

Je to jistě velmi smutné, když lidé klesli tak hluboko, že začínající lidský život nepovažují za nic, a dítě za pouhou věc. Díky Bohu, máme však také ženy, matky - hrdinky, které se nedají ničím odradit a přivedou na svět děti i v pozdějším věku, po čtyřicítce. Děti zdravé, děti které jim ve stáří dělají radost. Matky, které dají přednost životu dítěte před životem vlastním. Nedávno sv. Otec blahořečil jednu italskou matku, která věděla, že po narození dítěte zemře, a přece nepodlehla nátlaků lékařů, aby si dítě nechala vzít. Zde by se dala vyprávět celá řada příběhů ze života.

Kromě potratů mluví se dnes o dalším útoku proti lidskému životu - o eutanazii. Jestliže u potratu jde o počátek lidského života zde o jeho zakončení. Eutanazií se rozumí záměrné usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo tělesně postiženého člověka - ať už na jeho přání, nebo i bez jeho vědomí. Takové počínání je mravně nepřijatelné. Jistě chápeme, že utrpení člověka, který je nevyléčitelně nemocný, může být veliké a těžko snesitelné. Jistě se mu má, pokud je to možné, mírnit bolest všemi dosažitelnými prostředky. I když se předvídá, že se ukrátí jeho dny, odpovídá to lidské důstojnosti. Smrt není chtěná ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutelná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky, jak říká katechismus.

Když mluvíme o tomto zločinu proti lidskému životu, je třeba, abychom si jako věřící uvědomili jedno: Utrpení, tělesná bolest, nemoc, mají také své nezastupitelné místo v našem životě a v Božím plánu se spásou člověka. Dobře to vyjádřil starozákonní Job: "Když jsme brali z rukou Božích věci dobré, proč bychom neměli brát i věci zlé?" Dnešní člověk by rád jenom bral to dobré, chtěl by hodně užívat toho, co lahodí jeho tělesným žádostem, ale nejen užívat, přímo toho zneužívá. Zneužívá ve velké míře svobody, která mu byla dána - ale už nechce nést následky tohoto zneužívání, které mohou být právě velmi bolestné. Utrpení by pro něho měla být očista, ale to on odmítá, protože nezná jeho cenu.

Apoštol sv. Pavel viděl v utrpení možnost více se připodobnit Kristu trpícímu a s ním spolupracovat na vykoupení světa: „Doplňuji na svém těle, co zbývá z Kristových utrpení pro tento svět. Pokládám totiž utrpení nynějšího času za nic ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví." (Řím 8,18) Tak bychom měli chápat utrpení a bolest. Bůh nás chce očistit už zde na zemi, abychom nemuseli daleko více trpět v očistci po smrti. V tom smyslu říká i sv. Augustin: "Pane zde na zemi mne bodej, pal a řež, ale na věčnosti mě ušetři." Chce to však jedno: abychom se učili přijímat i malá utrpení s odevzdaností a trpělivostí, bez naříkání a reptání, abychom pak měli sílu snést i utrpení větší.

A ještě bychom měli připomenout péči o tělesné zdraví podle Katechismu. V něm se říká krátce: Ctnost mírnosti má člověk k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, dopouštějí se těžkého provinění. Opět otázka ke zpytování svědomí pro řidiče! A není snad nutné připomínat, jak těžce poškozuje své zdraví ten, kdo užívá různé drogy, i kdyby byly jen "měkké", a jak velký zločin páchají proti životu ti, kdo tyto drogy vyrábějí, zprostředkují je, nabízejí mladým lidem, případně i dětem. To je opravdová kultura smrti.

Bylo by jistě dobře, kdybychom si více prostudovali 5. přikázání v novém katechismu. Mnozí by pak přestali říkat, že nikoho nezabili a že proto nemají žádný hřích. A bylo by ještě lépe, kdybychom si prostudovali i encykliku "Evangelium života".

Z ní uvedu závěrečnou modlitbu, prosbu k Panně Marii:
Ó Maria,
jitřenko nového světa, matko živých, tobě jediné svěřujeme celou oblast života: pohlédni, Matko, na nesčetné množství dětí, které se nesmí narodit, chudých, kterým připadá tak těžké žít, žen a mužů, kteří snášejí nelidské ukrutnosti, starých a nemocných, kterým lidská lhostejnost nebo falešný soucit působí smrt.
Učiň, aby ti, kdo věří v tvého Syna, jasně poznávali evangelium života a s láskou ho zvěstovali lidem naší doby.
Uděl jim milost, aby ho přijímali jako zcela nový dar, aby ho s radostí a vděčností slavili v celém svém životě a zároveň v stálosti a horlivé vytrvalosti vydávali o něm svědectví a tak mohli spolu se všemi lidmi dobré vůle vytvořit civilizaci lásky a pravdy ke chvále a slávě Boha, tvůrce a milovníka života. Amen.

 

Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem... Běda světu pro pohoršení...

11. promluva: Druhá část o 5. přikázání Desatera - Nezabiješ!

 

Milí poutníci.
Ještě jsme neskončili s 5.přikázáním. Mluvili jsme o daru života a jak je tento život dnes ohrožen. Od chvíle, kdy země otevřela svá ústa, aby pila krev Ábelovu - stále je tato planeta zalévána lidskou nevinnou krví - počínaje tou nejnevinnějších nenarozených dětí, přes krev zabíjených ve válkách, při různých masakrech až třeba po krev tekoucí při loupežném přepadení... Co jenom v našem technickém století této lidské krve vyteklo na bojištích, v koncentračních táborech v sovětských gulacích, při popravách domnělých nepřátel... Jakými zločiny proti daru života je tato země zatížená - a bohužel, už to téměř nikoho nevzrušuje...

Ale je tu ještě něco snad hroznějšího - co vlastně tak nějak tomu všemu předchází. Když si pozorně přečteme historii Kainovu, právě toto tam objevíme. "I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal ve tváři. I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul a proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout.." /Gen 4,3-7/.
Zde to máme, co zabíjí člověka už dříve, než dojde ke skutečné vraždě: hněv, závist, nenávist... zášť, skryté nepřátelství - nebo jak jinak bychom to mohli ještě nazvat. Kolik se toho může odehrát v srdci člověka, aniž by to bylo pozorovat. Obyčejně to ale člověk neskryje - tvář Kainova zsinala - ne nadarmo se říká "bledá závist" - ta se projeví i ve výrazu tváře. Kolik bychom - kromě Kaina - našli příkladů takového hněvu a závisti v samotném Písmu sv. Tak čteme o prvním králi izraelském Saulovi - Když mladý David, obyčejný pastýř, zvítězil nad filištínským bojovníkem Goliášem a lid mu provolával slávu, tu Saul se náramně rozhněval, neboť nelíbila se ta věc jeho očím... od toho dne Saul nelibě hleděl na Davida - a víme, že hořel touhou po pomstě a usiloval o Davidův život. David se musel před nim skrývat.. Nebo v 3. Král 21,4 čteme o izraelském nedobrém králi Achabovi, jak usiloval o získáni vinice Nabotovy, která byla v sousedství jeho domu. Nabot mu ji nedal - "I přišel Achab domů hněvaje se a skřípaje zuby a vrhl se na pohovku, odvrátil tvář svou ke stěně a nejedl..." Víme, že to také skončilo zavražděním toho Nabota... A co král Herodes při narození Ježíšově: "Když viděl, že byl od mudrců oklamán, velmi se rozhněval a dal pobít v Betlémě a okolí všechny chlapce do dvou let.." /Mt 2,16/

A snad nemusíme chodit do minulosti, vždyť jsme stále svědky toho, co způsobuje neovládaný hněv mezi manžely, v rodinách, někdy mezi sousedy nebo i mezi národy - v našem století rasová nenávist, v Africe je to kmenová nenávist, či etnická-národnostní v Bosně, bohužel se stále vyskytuje i mezi různými náboženskými vyznáními. A stále jsou lidé, kteří tuto nenávist dokonce rozdmýchávají - vzpomeňme jen, jak u nás byla zcela záměrně rozdmýchána tzv. "třídní nenávist" po nástupu komunismu v padesátých letech a kolik nevinných lidí jí padlo za oběť... A nejen u nás... Není tedy hněv, závist a nenávist žádnou maličkostí... Připomíná to v horském kázání, když mluví Pán Ježíš také o 5. Přikázání a říká: "Slyšeli jste, že bylo řečeno vašim předkům - nezabiješ - kdo by pak zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu. Kdo pak řekne svému bratru hlupáku, propadne veleradě, a kdo řekne svému bratru blázne propadne pekelnému ohni..." /Mt 5,22/ Vnitřní hněv se velmi často projeví nadávkou a ponížením člověka, pošlapáním jeho cti a dobrého jména. Když např. se manželé hádají, nikdy by neměli užívat hrubých nadávek, které tupí, ponižují, urážejí. Když rodiče právem kárají své děti, neměli by je ponižovat - i dítě má svou důstojnost, i když chybilo.

A opět nemůžeme zavřít oči nad tou skutečností, že v přítomnosti si lidé při různých střetech slova nevybírají. A vzpomenou si na to věřící, když zpytují své svědomí? Většinou to považují za nic... Sv. Jan varuje: "Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah, a víte, že žádný vrah nemá v sobě věčného života..." /1. Jan 3,15/

Ale nemusí být každý hněv hříšný - existuje také hněv spravedlivý... Člověk nemůže zůstat lhostejný nebo dokonce se usmívat, když někdo páchá nějaké zlo, zvláště když je někdo povinen dbát na pořádek, výchovu řád na pracovišti a podobně. Tak rodiče nemohou mlčet k hříchům svých děti - nejen mohou, ale i musí jim ukázat, svůj spravedlivý hněv... tak učitel nemůže se usmívat k nekázni svých žáků, může se rozhněvat i trestat - tak vedoucí na pracovišti nemůže mlčky přihlížet k lajdáctví toho či onoho pracovníka... Známe jistě z Písma, jak se Mojžíš rozhněval, když sestupoval s hory Sinaj a nesl kamenné desky desatera a spatřil, jak v táboře Izraelité uctívají zlaté tele, tak se rozhněval, že desky odhodil a rozbil je na úpatí hory.. Modloslužba Izraelitů mu nemohla být lhostejná... A když Pán Ježíš přišel do chrámu a viděl tam ty prodavače, hluk a zápach - zůstal k tomu lhostejným? I on se rozhněval a začal všechny z chrámu vyhánět, zpřevracel směnárníkům stoly - to bylo jistě na místě, když se na ně spravedlivě rozhněval.. A nejednou vyřkl své "běda" proti farizeům a učitelům zákona.

Ale ani tento spravedlivý hněv nemá trvat dlouho, když byla zjednána náprava, je třeba se ovládnout a snažit se o umírněnost a trpělivost... Sv. Pavel napomíná: "Hněvejte se, ale nehřešte - slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.. .nedávejte místo ďáblovi..." /Ef 4,26/
Páté přikázání nevyžaduje jen úctu k tělesnému životu bližního, ale také k jeho životu duchovnímu - k duchovnímu rozměru člověka. Pán Ježíš říká: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši nemohou uškodit.." Ano, to je v tom případě, když jde jen o fysické násilí, ale člověk může druhému člověku "zabít" duši, totiž zkazit ji, přivést k tomu, aby ztratila milost Boží a tím i spásu. A zde musíme mluvit o pohoršení - zkáze člověka na duši...

Katechismus říká: "Pohoršení je postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti: může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.." /2284/
Patří k tomu přímé navádění ke hříchu podněcování ke zlu, ale také i mlčení tam, kde je člověk povinen promluvit, aby zlu zabránil... špatný příklad - pohoršení je tím těžší, když je dávají ti, kteří jsou posláni k tomu, aby druhé vychovávali - ať jsou to rodiče, učitelé, kněží, vůbec představeni vůči podřízeným, ať jsou to lidé, kteří vykonávají určitou moc, ať v národě nebo v obci, kdekoliv. Pán Ježíš odsoudil zvláště ty, kteří kazí, pohoršují malé děti: "Kdo však jedno z těchto maličkých, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen, a aby byl potopen hluboko do moře... Běda světu, že svádí ke hříchu..! Svody sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého svádění přichází.." /Mt 18,6/

Jak velkou zodpovědnost za duše svých dětí mají rodiče, kteří před dětmi hrubě, sprostě mluví, kteří jim sprostě nadávají, klejí, jak velkou zodpovědnost bere na sebe otec, když ho děti vidí přicházet z hospody opilého, když děti vidí, a slyší, jak se rodiče hádají nenávidí se a podobně... Jakou zodpovědnost bere na sebe učitel, když dětem místo pravdy předkládá lež, zvláště co se týká dějin nebo někdy i náboženství, nebo zlehčuje mravní normy i třeba jen přirozené mravnosti... Jak velkou zodpovědnost na sebe bere věřící, když dělá něco, co je v přímém rozporu s vírou - jeho špatný příklad je daleko větším pohoršením, než když tutéž věc udělá nevěřící... Konstituce o církvi v dnešním světě připomíná, že jednou z příčin, proč mnozí dnešní lidé ztratili víru je špatný, pohoršlivý život křesťanů. Jak obezřetný byl svatý Pavel, když napsal: "Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby se nepohaněla naše služba." /2 Kor 6,3/

Jako se dnes čím dál více šíří fyzické násilí, tak snad ještě více je svět zaplavován mravním zlem, hříchem a tím i pohoršením, zkázou dětí a mladých lidí. Knihy, zvláště pak filmy, ve kterých je zlo přímo oslavováno, nevkusné reklamy, divadla, rozhlas, všechny tyto komunikační prostředky se stávají dost často nástroji pohoršení a mravní zkázy. Nejednou se stává, že mladý člověk, který se dopustil určitého zločinu, přesně okopíroval to, co viděl ve filmu nebo četl v nějaké špatné knize... Děti a mladí lidé jsou dnes pod velkým náporem tohoto zcela záměrné šířeného zla...

Co proti tomu postavit? Opravdový věrohodný křesťanský život. Vytvářet dětem v rodině tak silné dobré křesťanské prostředí, aby se ty negativní vlivy paralyzovaly, utlumily, oslabily. Vytvářet dětem takové prostředí, aby se cítily jakoby v zátiší a tak nabraly sil proti zlu zvenku... Pán Ježíš to požaduje po nás zcela jasně: "Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích.." /Mt5,l4/

Toto není jen nějaká rada, to je příkaz našeho Pána - je třeba, abychom ho také zahrnuli do svého zpytování svědomí - jsem opravdu světlem, nejsem leckdy tmou, která vzdaluje od Krista? Myslím, že když každý bude zpytovat své svědomí v tomto přikázání tak, jak jsme zde o něm uvažovali, nebude nikdy říkat "nemám hříchu, nikoho jsem nezabil.."

Snad nyní pochopíme Ježíšovo přikázání: "Miluj bližního svého, jako sebe samého." Snad lépe pochopíme Pavlovo "láska nečiní něco zlého" a "bez lásky nejsem ničím.." Budeme-li mít více lásky k lidem a tím i k Bohu, nebude nám ani toto přikázání těžké...

Panno Maria, plná pokory, lásky a služby, vypros nám sílu, abychom byli v tomto světe více světlem a tak pomáhali svým bližním k dobru a ke spáse. Amen.

 

Důstojnost člověka

12. promluva na Desatero: 6. a 9.přikázání

 

Nejsvětější Srdce Ježíšovo vzýváme jako „hlubinu všech ctností", Srdce, které pro záchranu člověka dalo poslední kapku krve. A srdce Ježíšovy Matky, Neposkvrněné srdce Panny Marie, srdce, které se stalo stánkem Ducha svatého, zvítězí nade vším zlem dnešního světa. Obě tato srdce jsou obrazem a vzorem dokonalé čistoty a svatosti, ozařují svým světlem temné stezky našeho pozemského života. A tato dvě srdce by měla před námi zářit, když budeme uvažovat o smyslu 6. a 9.přikázání, neboť v nich se naplnil původní Boží plán: Člověk má být obrazem samotného Stvořitele!

Když maďarský kazatel Tihamér Toth začíná mluvit o 6. přikázání, říká: „Vím dobře, že pojednání o tomto přikázání na kazatelně je neobyčejně těžkou a choulostivou úlohou." Bylo by mnohem snadnější pominout toto obtížné téma. Ale dosáhneme tak cíle? Bylo by to tak lepší? Bylo by to lepší, když v současnosti kdekdo o tom mluví, pochopitelně ne podle vůle Boží! Mluví o tom divadlo, časopisy, filmy, rozhlas, reklama. V naší době zvláště televize otravuje jedem nečistoty mnoho lidských srdcí, vtlouká se to dětem do hlavy již ve škole, předčasně a záměrně se z nich dělá dospělé, a rodiče o tom ani nevědí. Ze všech stran se na nás šklebí hřích nečistoty. Jdeme-li ke kořenům, tak za tím vším je veliký byznys, který je plně ovládán „duchem nečistoty".

A zde bychom jako hlasatelé evangelia, Božího slova, měli mlčet? Ono se to nelíbí ani mnohým „věřícím" nebo dokonce kněžím či některým teologům, když Svatý otec mluví s velkým důrazem o těchto věcech, když pranýřuje různé sexuální zvrácenosti, když varuje před následky tohoto zneužíváni lidské sexuality. Ale lidé neslyší a nevidí - nebo nechtějí slyšet a vidět, jak se šíří nemoc AIDS - důsledek pohlavní nevázanosti. Lidé nechtějí slyšet a říkají si: „To se mne zatím netýká", anebo „však se pracuje na výzkumech, aby se proti tomu našel lék". Ano, pracuje se, ale jak velké finance se na to vynakládají a při tom by stačilo jedno - zachovávat to, co chtěl Bůh v šestém a devátém přikázání! Tento lék by nestál ani korunu, jen trochu sebeovládání a kázně!

Abychom to vše lépe pochopili a porozuměli, je třeba něco si říci o důstojnosti člověka. To nám připomíná i katechismus. Začíná výklad 6. přikázání stvořením člověka. Ano je třeba se vrátit na počátek. Je tam několik vět, ale jsou velmi důležité. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, jako muže a ženu stvořil je." Dává jim rozdílné schopnosti a síly, aby mohli přivádět na svět potomstvo. „Ploďte a množte se a naplňte zemi." /Gn 1,28/ Když pak Adam spatřil poprvé svou ženu, kterou mu Bůh dal, řekl: „To je konečně kost z mých kostí a maso z mého masa." Tímto vyznáním je zdůrazněna rovnost v důstojnosti obou. Písmo pak dodává: „Proto opustí člověk otce svého i matku a přilne k své manželce a ti dva budou jedním tělem." Tím je zdůrazněna jednota a nerozlučitelnost manželství. A Písmo po těchto slovech Adamových stroze dodává: „Byli pak oba - Adam a jeho žena - nazí a nestyděli se." A neměli důvod, protože ve své původní svatosti neviděli na sobě na svých tělech nic špatného, byla v nich plná harmonie mezi tělem a duchem. „Viděl Bůh všecko, co učinil, a bylo to velmi dobré." /1,31/ Svatost jejich duší, srdcí a svatost jejich těl, která se vším všudy vyšla také z rukou Božích, působily, že ve své nahotě neviděli naprosto nic zlého.

Tuto důstojnost člověka zdůrazňuje Boží zjevení vícekrát. Tak v žalmu 8 čteme: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všecko." /5-7/ Učinils ho o málo menším, než jsou andělé. Jak je to pro nás důležité toto postavit a zdůraznit proti dobovým názorům, které by rády udělaly z člověka jen jakési lepší zvíře, živočicha s jakousi nástavbou. Ovsem toto stržení lidské důstojnosti, ponížení člověka na pouhého živočicha má také svůj podíl na dnešní mravní nevázanosti.

Katechismus k tomu říká: „Když stvořil Bůh člověka jako muže a ženu, daroval stejným způsobem muži i ženě stejnou důstojnost. Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha. Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci a něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele."

Důstojnost muže a ženy se ještě zvyšuje tím, že je Bůh volá k účasti na své stvořitelské činnosti. Bůh tímto dává člověku svou plnou důvěru. Skrze člověka má být na zemi rozmnožováno a zachováno lidské pokolení! Jakou nevýslovnou lásku dal Pán Bůh lidem najevo, že si zvolil právě tuto možnost k zachování lidského pokolení. Sám bezprostředně stvořil jen první dva lidi, muže a ženu, těmto dvěma však a skrze ně i ostatním dal účast na své tvůrčí síle, aby tak darovali dalším lidem život. Není to něco úžasného, když člověk může mít podíl na předávání života? Všechny lidské technické vynálezy nemohou předčit toto pozvání člověka na stvořitelském díle Božím.

Ovšem Boží zjevení, Písmo a konečně i samotné dějiny, nás poučují o něčem, co v plánu Božím nebylo. Byla to první vzpoura člověka proti Bohu, byl to první hřích, který narušil harmonii mezi člověkem a Bohem, mezi přírodou a člověkem a konečně v člověku samém. Není správné si myslet, že první hřích byl u prvních lidi v oblasti sexuální, protože tam hřešit ani nemohli, na pohlavní život, jako první manželé měli právo. Bylo to v oblasti vztahu k Bohu: „Budete jako Bůh", tak jim sliboval ďábel, „poznáte dobré i zlé", byla opět pýcha, tatáž pýcha, které se dopustili padlí andělé, pýcha lidského srdce, která rozvrátila Boží řád.
„I otevřely se oběma oči. Poznali, že jsou nazí, a skryl se Adam i jeho žena před tváří Hospodina Boha v rajském stromoví." /Gn 3,7/ Zde je pramen všech těch těžkostí, zápasů, bojů i proher, které doprovázejí náš život, i v oblasti lidské sexuality. Sv. Pavel to vyjádřil velmi výstižně: „Duch žádá proti tělu, tělo žádá proti duchu. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum, a dělá ze mne zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista." /Řím 7, 23/

Zde apoštol vyslovil velikou pravdu: Když člověk zhřešil, když jeho hříchem byla poskvrněna jeho duše, je i narušeno jeho tělo, vše se naklonilo ke zlému. Bůh přesto nepřestal milovat člověka. „Poslal svého Syna, aby hřích zničil; a on vzal na sebe tělo, jako mají hříšní lidé. Bůh pak na Jeho těle hřích odsoudil ke zničení." /Řím 8,3/ Je to něco, co nemůžeme plně pochopit: Syn Boží vzal na sebe naši porušenou lidskou přirozenost, naše tělo, aby nás pozvedl do stavu milosti.

Sv. Jan v úvodu k svému evangeliu píše: „Všem, kdo ho přijali, dal moc státi se Božími dětmi, těm kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani ze žádosti těla, ani ze žádosti muže, nýbrž z Boha." /12-13/ Narodili jsme se tělesně svým rodičům, ale svatým křtem jsme s zrodili „z Boha", stali se jeho dětmi, bratry a sestrami Kristovými. Naše lidská důstojnost, mravní povznesení k účasti na životě Božím, nám byla Kristem obnovena, takže už nemusíme být otroky žádostivosti a hříchu. Ovšem záleží i na naši spolupráci s Boží milosti.

Sv. Pavel v prvním listě Korinťanům píše: „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy? Smíme tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce? Chraň Bůh! A což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, že je s ní jedno tělo? Je přece řečeno: Budou dva jedno tělo. Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch! Utíkejte před smilstvím! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, zůstává mimo jeho tělo. Kdo se však oddá smilnění prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sobě?" /6,15-19/
A o něco málo před tím říká tentýž Pave1: „Kdo by Boží chrám ničil, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý a vy jste ten chrám!"/3,17/

Jsou to slova velice nekompromisní a výstražná a sv. Pavel je měl z evangelia, ne sám ze sebe. To nás nutí, abychom usilovali o mravní čistotu, kterou je třeba postavit proti té záplavě nestydatosti, nestoudnosti. „Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat: to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným." /Katechismus 2339/

„Ovšem sebeovládání je dlouhé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jedou provždy. Předpokládá to začínat vždy znovu každém údobí života." /Katechismus 2342/ Neznamená to, že úsilí o čistotu nezná slabostí a pádů. Opět připomíná katechismus /2343/: „Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalosti a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk je bytost, která svými četnými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří."

Je to ctnost mravní, to znamená, že vyžaduje zvláštní úsilí člověka, ale je také Božím darem, milostí, ovocem Ducha svatého. Proto je třeba o ni také prosit. Vzpomeňme na Davida: Hluboce padl proti manželské věrnosti, ale dělal pak velké pokání. Vzpomeňme, jak prosil ve svém žalmu „Odvrať svou tvář od mých hříchů a zahlaď všechny mé viny. Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti." /50,11/ Nemůžeme říci, že David byl špatný člověk, ale asi spoléhal na sebe, ve slabé chvíli se v něm probudila žádostivost, neuvědomil si svou důstojnost a padl. Avšak vstal a začal znova! Tak se dosahuje ctnosti čistoty.

Co bychom si měli z této úvahy zapamatovat? Zvláště to, že jsme stvořením Božím. Bůh nám dal zvláštní důstojnost tím, že nám vtiskl do duše svůj obraz. Tento obraz nese v sobě jak muž tak i žena a to tedy vyžaduje vzájemnou úctu, zvláště, když křtem jsme se stali Božími dětmi. A toto vědomí lidské důstojnosti je třeba při výchově probouzet v dětech a učit je úctě jak k sobě, tak ke druhým. Varovat se všeho, co člověka ponižuje, co strhává jeho důstojnost, co šlape po jeho mravní velikosti. A přes všechny lidské slabosti a třeba i pády usilovat o ctnost čistoty. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha."

Do Ugandy ve střední Africe přišli misionáři asi před 120 roky. Tamější panovník je přijal docela dobře - takže mohli naplno rozvinout svou evangelizační činnost. Ale už tomu tak nebylo za jeho syna. Dnešní řečí to byl homosexuál. Když mu jeho sluhové, mladí chlapci, nechtěli být po vůli, nechal je krutým způsobem mučit a usmrtit. Ti mladí křesťané raději volili krutou smrt, než aby svolili k takové zvrácenosti! Jistě bylo více takových statečných.

A jestli jsme byli někdy tak slabí, a jestli byly i pády prosme se ža1mistou:

„Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování,
na své milosrdenství, které trvá věčně.
Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění,
pamatuj na mě ve svém milosrdenství,
pro svou dobrotivost, Hospodine !" /Ž 24,6-7/
Amen.

 

Výchova k čistotě, čistí až k oltáři, věrní až do smrti.

13. promluva na Desatero: druhá o 6. a 9.přikázání

 

O slovanských apoštolech zpíváme: Přinesli mám oni Písmo svaté, abychom ze studnice této zlaté, moudrost nebes povždy vážili, Bohu sloužiti se snažili...
A my jsme posledně z té Boží moudrosti poznali, jak velkou důstojností obdařil Bůh člověka, když ho stvořil ke svému obrazu, když ho stvořil jako muže a ženu a přibral je, dal jim účast na své stvořitelské činnosti.

Učinil je o málo menšími než jsou andělé. Ovšem Písmo nás také zpravuje o pádu prvního člověka, jeho neposlušnosti, která rozbila harmonii mezi ním a Bohem, mezi člověkem a přírodou a konečně rozbila harmonii i v člověku samotném tak, že „tělo žádá proti duchu a duch proti tělu..." jak připomíná sv. Pavel.

V naší současnosti, kdy člověk hledá jen smyslné požitky, jsme svědky toho, jak je bezuzdná pohlavní nevázanost, jak člověk příliš ztělesněl. Písmo připomíná dobu, kdy také člověk „příliš ztělesněl". Bylo to před potopou.. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli je zlý. Litoval že na zemi, učinil, člověka, a trápil se ve svém srdci..." Je to jistě vyjádřeno hodně lidsky ale vidíme z toho, že nečistota a násilí velice Boha uráží a že s takovými lidmi se dá těžko co dělat - těžko se dají pohnout k pokání, k nápravě. A proto nezbylo, než je zahubit potopou...

A v této situaci vyrůstají děti, mladá generace. Je to jistě tragedie, když patnáctiletá dívka se doslova chlubí v novinách, jak to pozvedlo její sebevědomí, že už si „vydělává" sama, když stojí někde u silnice, zvláště na hraničních přechodech a nabízí se cizím mužům. Je to smutné v době, která se chlubí takovými vymoženostmi a při tom je poznamenána dětskou prostitucí. Kdo vrátí obětem této zvrácenosti opravdovou životní sílu, kdo jim vrátí radost ze života? Takový hřích je hluboce zraňuje, aniž si to třeba uvědomují a bude je to provázet po celý život.

Jak tomu zabránit, jak chránit děti před touto nákazou, která nevede k životu, ale ke smrti? Mluví se dnes hodně o pohlavní, sexuální výchově, stát skrze své školy si osobuje právo na tuto výchovu, aniž se ptají rodičů. Každá výchova má být vedena zásadou prevence - totiž předcházet zlu. Ve věci pohlavního vývoje není na tom každé dítě stejně - bylo by chybou poučení v této oblasti zcela opomíjet, ale také velikou chybou je jaksi uspíšit a tím nevhodně zasáhnout dítě v době, kdy není k tomu dostatečně zralé. Obojí přináší více škody než užitku. Proto jakási šablonovitá pohlavní výchova ve škole může leckteré dítě dokonce uvést na cestu zla. Bohužel, mnoho rodičů ani neví anebo se ani nezajímá, co dítě ve škole o těchto věcech slyší. Někdy se dokonce ve škole dětem říká, aby o tom nikomu neříkaly anebo učebnice se jim nedávají ani domů. Vy rodiče, kteří jste zde a máte děti v základní škole, víte vy vůbec, co vaše dítě ve škole slyší a jaké filmy či obrázky se mu ukazují? A dokázali byste sami své děti v určitém věku přiměřeně poučit tak, aby si osvojily úctu ke každému člověku, úctu k druhému pohlaví a vůbec i ke svému tělu?

Nedávno vyšel církevní dokument s názvem „Pravda o lidské sexualitě a jejím významu" a tam se říká: „Církev vždy tvrdila, že rodiče mají povinnost a právo být prvními a hlavními vychovateli svých dětí... Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit - a to převážně už v rodině - o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky..." A dále se tam říká: „V případě, že rodičům při výchově jejich dětí k lásce pomáhají jiní lidé, doporučuje se, aby se přesně informovali o obsahu a způsobu, jakým se uděluje taková doplňková výchova. Nikdo nesmí zavázat děti nebo mladé, aby tajili obsah a metodu poučování udíleného mimo rodinu..."/115/ Jestliže tedy učitel nebo vychovatel poučuje děti o pohlavním životě a při tom jim říká „nikomu o tom neříkejte" nebo knihy, ze kterých se čerpá, se dětem nedávají domů, potom je zde něco v nepořádku vůči dětem i jejich rodičům.

A na jedno nesmíme zapomenout, co zvláště zdůrazňovali dřívější vychovatelé. Totiž že nelze sexuální výchovu odtrhnout od výchovy všeobecné - to by vedlo jenom ke zkáze. Totiž někteří si myslí, že tím je vše vyřízeno. Je nutné napřed vychovávat dítě ke svědomitosti, poctivosti, pravdivosti, pracovitosti, pilnosti, je nutné probouzet v něm cit pro čest a odpovědnost a potom nebude problému se sexuální výchovou. Jeden ze starších pedagogů švýcarský profesor Dr. Foester, píše „pohlavní slabost a zvrhlost širokých vrstev naši mládeže je právě jen výrazem všeobecně zanedbané péče o povahu v našem vychování. Každá opravdová výchova je již sama sebou pohlavní - je pevným hradem proti nezřízené pudovosti. Naši moderní vychovatelé se silně klamou, když se domnívají, že v moderní škole je možné podat odděleně pohlavní poučení od výchovy k odpovědnosti a silně porušeného citu pro čest.." A tohle psal tento pedagog na začátku našeho století co by asi říkal dnes?

Je ale dost rodičů, kteří si s tím nevědí rady a když dítě přichází s nějakou otázkou, tak je nevhodně odbudou - a samozřejmě dítě si pak hledá poučení jinde, většinou ale na špatné adrese. Je dnes dost dobré i katolické literatury, jen je třeba mít o to zájem a neponechávat to náhodě. Je také třeba chránit dítě před nevhodnými časopisy, filmy, vybírat jim pořady v televizi a vysvětlit jim, proč to nebo ono není pro ně vhodné. Vědět s kým se mladý člověk stýká - maminka sv. Jana Boska velmi dbala na to, aby se její chlapci nestýkali s těmi, kteří sprostě mluví - věděla dobře, že už v Písmu je psáno: špatné řeči kazí dobré mravy. Dalo by se o tom mluvit ještě mnoho, ale je dost dobrých knih, kde rodiče mohou najít poučení - napřed ale doporučuji publikaci, kterou vydala papežská rada pro rodinu: Pravda o lidské sexualitě a jejím významu.. To by mělo být takovým východiskem.

Jak důležitá je tato výchova, to se pak ukáže u mladých lidí, když se připravují na život v manželství. Jak často slyšíme mezi mladými lidmi „vše se musí vyzkoušet", „nelze přece kupovat zajíce v pytli", jak i některé maminky dávají svým dospívajícím dcerám rady, jak si zavázat chlapce, aby jí neutekl. Kolik pak snoubeneckých párů dnes přichází k oltáři zachovalých v čistotě duše i těla. Když jsem kdysi přišel do jedné farnosti, říkala mi jedna starší žena, matka čtyř dětí: „Možná, že se vám bude zdát, jak je to zde dobré, když je v neděli plný kostel - ale neklamte se, mám čtyři děti a jestli mohu jen o jedné dceři říci, že šla k oltáři čistá, tak je to všechno. A co slyším a vidím, tak je to ve zdejší zbožné farnosti napořád." Pak se divíme, že to v manželstvích neklape... že až příliš brzy přicházejí krize a třeba i rozvody.

Když před dvěma léty na světovém setkání mládeže se sv. Otcem v Manile padesát tisíc mladých se zavázalo, že do svatby budou žít čistě, tak si naše televize Nova z toho udělala pěknou legraci. Najdeme snad v Písmu nějakou zmínku o tom, jak by to mělo být před svatbou mezi mladými lidmi. Najdeme - a to hned na začátku. Věta, kterou bychom mohli přejít bez povšimnutí, nebo ji špatně porozumět. Bůh říká: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" /Gen 2,24/. To je program pro mladé lidi, chlapce i děvčata. Nejdříve se naučit opouštět své rodiče, učit se určité samostatnosti. Platí to pro chlapce i děvče. Vidím to velmi často u mladých manželů: každou neděli se jede k rodičům manželky - to více, nebo k rodičům manžela. Neříkám, že by je někdy neměli navštívit, ale ti mladí lidé pak mají málo času na sebe. Je auto, tak se jede.

To druhé: přilne ke své ženě - platí to samozřejmě i obráceně - jde o to, aby toho času užili ke vzájemnému poznání svých povah, svých zálib a své připravenosti k manželskému životu. Oni se berou, ale vůbec nevědí, co to obnáší, do čeho vlastně jdou.

A teprve nakonec stojí to třetí: „Stanou se jedním tělem.." To je tedy nakonec, ne na začátku... Tedy: opustit, přilnout, stát se jedno tělo - nebo láska /ne pouhá erotika/ svatba, jedno tělo. Bohužel: mnoho dnešních mladých lidí to dělá právě obráceně a když dojde ke svatbě, už si nemají co dát, svatba je pro ně nudnou záležitostí.

Mohli bychom zde užít i Ježíšovo slovo o dvou cestách, které vedou k věčnosti - cesta úzká a strmá vede k radosti, široká, pohodlná k záhubě. K manželství také vedou dvě cesty: ta první je také úzká, cesta kázně, sebezáporu, čistoty, vzájemné úcty - dává záruku, že manželství se může stát kouskem ztraceného ráje, pak je to cesta hříchu, nekázně a ta vede většinou do manželského pekla, zvláště, když mladí nerozumí a nebo nechtějí rozumět pokání.

K tomu „čistí až k oltáři" patří také ještě dovětek: „Věrni až do hrobu!" -"Nepožádáš manželky bližního svého - nezcizoložíš." Tak přikazuje sám Stvořitel a zakladatel manželství - Bůh. Je to pro dobro samotných manželů - dává jim to jistotu a bezpečí, nemusí žít ve strachu, že jeden druhého jen tak pro nic za nic opustí, že budou při sobě stát nejen v radosti, ale i v bolesti, že si navzájem budou pomáhat nést životní břemeno. Je to pro dobro dětí, potomstva, ty potřebují pro zdravý růst tělesný i duševní, mravní, radostné rodinné prostředí. Jestliže dnes stále více mluvíme o mravně narušené mládeži, jestliže vzrůstá kriminalita mládeže, narkomanie - je to třeba ve většině případů připsat na vrub rozpadlým manželstvím, kdy dítě ztrácí otce nebo matku, nebo i oba dva a končí v dětském domově... Kolik slzí, kolik bolestí způsobí nevěrný manžel, nevěrná manželka celé své rodině! Marně prosí, hříchem jim ztvrdlo srdce, jdou bezohledně za svou vášní.

Věrnost a nerozlučitelnost je velkým dobrodiním i pro lidskou společnost. Neříká se nadarmo: jaká rodina, taková i společnost - rozpadá se rodina, rozpadá se i společnost. Představte si, jen kolik soudců, advokátů, písařek a jiných lidí je zaměstnáno na každém okrese při rozvodových řízeních - kolik za to dají lidé peněz. Opět si ale připomeňme slovo našeho Pána. Je zcela nekompromisní. Tak čteme u sv. Marka /10,2/: „Přišli k němu také farizeové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: Co vám přikázal Mojžíš? Řekli: Mojžíš dovolil vyhotovit jí rozlukový list a rozvést se. Ježíš jim řekl: Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření lidí Bůh jako muže a ženu stvořil je... Už tedy nejsou dva, ale jedna bytost. A proto: co Bůh, spojil člověk nerozlučuj. V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se ona se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.." Tato slova snad nepotřebují komentáře - i když se mnohým nelíbí, je to tak. Proto rozvedení, kteří uzavřeli nový občanský sňatek - pokud jsou věřící, nemohou přistupovat ke svátostem. Církev nemůže rušit Boží slovo, Boží zákon, to by popřela samu sebe. Tedy věrní až do hrobu - těm, kteří o to usilují, Bůh dá dost síly, aby splnili co si slíbili.

To že u nás i jinde se tolik manželství rozpadá, svědčí o tom, že lidé ztratili víru - je těžko prosazovat hodnotu šestého a devátého přikázání, pokud nepřijmeme přikázání první - není-li člověk věrný Bohu, nebývá věrný ani lidem... Jistě zde také sehrávají své ty různé televizní seriály se spoustou manželských zápletek a nevěrností, kde se razí heslo: Mohu si se svým životem dělat, co chci. To je ale velký omyl. Jestliže jednou někdo řekne: Já se ti odevzdávám, tak už mu ten život nepatří - patří i tomu druhému i ten má na něj právo - a nakonec je to dar od Boha, patří především jemu. Je to velký omyl, když někdo říká, že si se svým životem může dělat co chce.

V naší době někdo řekl: „Přijde doba, kdy lidé budou toužit po čistotě a nebudou ji moci dosáhnout.... Přesto však by nebylo dobře předem se vzdávat a říkat „nedá se nic dělat". Je třeba, aby každý začal sám u sebe a znovu se zvedl, když padl. Je třeba odmítat všechna ta lákadla, která na člověka dorážejí, je třeba posilovat svou vůli kázní, sebezáporem, modlitbou a postem. Je třeba mít před sebou onen věčný cíl, který je nám určen: blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.." Amen.

 

Buď poctivý, svědomitý, svého si hleď!

14. promluva na Desatero: 7. a 10.přikázání: Nepokradeš! Nepožádáš statku svého bližního!

 

Jestliže zde uvažujeme o Božích přikázáních, vidíme, že jsou určitým způsobem řazena.Je to určitá stupnice hodnot, na kterých stojí nejen život jednotlivce, ale i celé lidské společnosti. Na prvním místě je to vztah k Bohu: „Dávejte Bohu, co je Božího," říká Ježíš. Dávejte mu svou víru, důvěru, lásku, prokazujte čest jeho svatému jménu, dejte mu ze svého času jeden den v týdnu. Na druhém místě je to vztah člověka k sobě a k bližnímu. A protože rodina je základním kamenem lidského společenství, je zde čtvrté přikázání, které upravuje vztahy v rodině. A protože život je největším darem, je na dalším místě ochrana tohoto života. Život však vzniká ze zdrojů, kterými Bůh obdařil muže a ženu, proto Bůh šestým a devátým přikázáním střeží tyto prameny života, aby nebyly zneužívány. V sedmém a desátém přikázání chrání majetkové vlastnictví člověka, v osmém pak pravdu. Toto všechno má své místo ve vztazích mezi lidmi, tyto hodnoty dávají záruku, že i na zemi lze žít život důstojný člověku a žít v pokoji. Každým vážným porušením těchto zákonů si člověk sám připravuje těžkosti a katastrofy.

Mluvili jsme v posledních dvou promluvách o věcech velmi závažných: o nutnosti mravní čistoty i o manželské věrnosti. Nebylo to téma jistě snadné a nebylo také plně vyčerpáno, ale to podstatné snad bylo řečeno. Ale právě tak není v naší současnosti snadné mluvit o tom dalším, protože mnoho lidí v dnešním světě vidí jen peníze, bohatství, zisk za každou cenu. Lidé se nebojí žádného zla, jen aby získali trochu špinavých peněz. Téměř ve všem hrají svou roli finance a bohatství. Modla „zlatého telete" se objevuje ve všech možných obměnách i ve své obludnosti. Lidé kolem ní tančí a křepčí až k úplnému šílenství, jak Izraelité pod horou Sinaj. Je dobře si zde připomenout pokušení, které prožil sám Pán Ježíš. To třetí bylo nejhroznější. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, ukázal mu všechna království světa a řekl mu: „Toto všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." A mnohý člověk opravdu padá před tímto démonem peněz a neštítí se žádného zla, ani vraždy, jen aby jich získal co nejvíce.

A to snad nesmíme mít žádný majetek? Naopak! K tomu, aby rodina a každé lidské společenství mohlo žít spokojeně, má každý člověk přirozené právo na všechno, co k životu důstojnému člověka, potřebuje. Co o tom říká katechismus: „Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací je ovládalo a těšilo se z jejich plodů. Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádáním a ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená solidarita." /2402/

Zde je vysloveno několik jasných zásad. I když země byla svěřena do vlastnictví všech lidí, není dost dobře možné, aby lidé měli všechno společné. To by asi skončilo tak, že někteří by měli nadbytek a mnozí třeba vůbec nic. Člověk žije ve větším bezpečí, když má určité věci vlastní, sám se o ně stará a je si jist, že nikdo nemá právo mu je brát. Tento majetek získává člověk především svou poctivou prací, ať už pracuje samostatně nebo jako dělník. Za poctivou práci mu náleží spravedlivá mzda a je velkým hříchem, jestliže zaměstnavatel ho vykořisťuje. Ovšem zrovna tak je hříchem, když někdo požaduje slušnou mzdu za nepoctivou práci, za práci špatně udělanou nebo když někdo svou práci předražuje. I toto je možno nazvat lichvou a jistě tento hřích není v naší společnosti něčím neznámým. K tomu patří i předražování zboží, různé podvody, padělání listin a podobně. Jen ten majetek je chráněn Božím zákonem, který byl získán poctivou svědomitou prací.

Spravedlivě můžeme také získat majetek dědictvím nebo i darem. Nikdo jistě nemůže nic namítat proti tomu, když děti dědí majetek po rodičích nebo po příbuzných. Mají na to právo. To uznávají všichni lidé světě, i když jsou i takoví, že pro sebe toto právo uznávají, ale druhým je upírají. Podobně je tomu i s dary, různými odměnami nebo i poctivými výhrami. Ze všech těchto způsobů, kterými člověk může spravedlivě získat majetek, musíme vždy dávat přednost poctivé a svědomité práci, jedině ta může mít plné požehnání Boží. Kdysi stávalo v učebniích: „Jeden nepoctivý groš, sto poctivých z kapsy vyhání."

I když jsme svůj majetek získali spravedlivě, nesmíme zapomenout, že i ten je sociálně zatížen, a že jsme jenom dočasnými správci tohoto majetku a že i z tohoto správcovství budeme jednou souzeni. Co k tomu říká katechismus? „Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých. Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby majetek přinášel užitek a aby se dělilo plody majetku s druhými, na prvém místě s členy své rodiny." /2404/ Tedy každý jsme jenom správcem a jsme povinni ze svého majetku, zvláště z toho, který nám přebývá, podělovat ty, kteří jsou v nouzi. V listě svatého Jakuba /2,14/ čteme: „Bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ´Tak s Pánem Bohem. Zahřejte se a najezte se!´ Jestliže jim nedáte, co potřebují pro své tělo, co jim je to všechno platné?" A svatý Jan ve svém 1. listě /3,17/ píše: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi a bez soucitu se od něho odvrátí, jak v něm může zůstávat Boži láska?" To je ono sociální zatížení majetku, to je ono správcovství, za které neseme odpovědnost před Bohem i církvi a celou lidskou společnosti. Není jistě třeba podporovat lenochy, lidi, kterým se doslova nechce pracovat, ale zrovna tak není dobře odvrátit se od toho, kdo bez vlastní viny padl do bídy.

Je špatným správcem svého majetku ten, kdo k němu nezřízeně lne, kdo jej hromadí a činí si z něho modlu svého života. Kdo se ani pořádně nenají, jen aby mu stále přibývalo. To je lakomství, jeden z hlavních hříchů. A není to hřích jistě malý, když je kladen na druhé místo hned za pýchu. Lakomý člověk je stále vnitřně neklidný, protože pořád jen počítá, kde by co ještě získal, protože stále žije ve strachu, aby o něco nepřišel. Kolik Božích výroků bychom našli v Písmu svatém o tomto hříchu a jeho následcích! Snad postačí uvést, to co říká Pán Ježíš, třeba v podobenství o boháči: „Pošetilče, ještě této noci bude od tebe vyžádána tvá duše a čí pak bude to, co jsi naskládal? Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem." /Lk 12,21/ Nebo jiná závažná slova čteme u svatého Marka /8,36/: „Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí." A svatý Pavel to shrnul do jedné lapidární věty: „Ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou dědit Boží království." /1.Kor 6 10/

Druhým extrémem ve špatném spravováni majetku je marnotratnost, marnivost. Jsou lidé, kteří stále reptají a naříkají, že se jim nedostává. Když si jich podrobně všimneme, vidíme, že kupují věci, které vůbec nepotřebují, že dávají dětem na všechno, na co si ony vzpomenou. Co vidí u druhých, to také musí mít. Nevím, jestli to říkám dobře, ale dříve se tvrdilo: „Když je muž třeba opilec, ale žena umí trochu hospodařit, tak ten dům udrží, ale je-li žena rozhazovačná, může se muž snažit sebevíce, tak dům neudrží." Je rovněž smutnou zkušeností, že někteří rodiče až příliš šetří, aby dětem dali co nejvíce, ale děti klidně rozhazují, ničeho si neváží. Dobře si tedy pamatujeme: „Každý jsme jenom správcem, ne absolutním vlastníkem."

Mohl bych zde vypočítávat všechny ty poklesky a hříchy proti poctivosti či spravedlnosti, ale to si sami můžete najít v katechismu, nebo v kancionále ve zpovědním zrcadle. Je toho velmi mnoho, o čem bychom měli mluvit, a co by jistě mnohým lidem znělo dost nepříjemně. Není to tak jednoduché, jak si to mnozí vykládají, že totiž jen určité věci „přemístili" nebo že „když nekradou, okrádají svou rodinu".

Ještě malou poznámku k desátém přikázání: Nepožádáš statku, majetku svého bližního. Nezřízená touha po majetku a bohatství vede k dalšímu hlavnímu a těžkému hříchu, k závisti, která se může proměnit i v nenávist. K tomu malá ilustrace. Když kterýsi Američan navštívil naši zemi, vyjádřil se před odletem do své vlasti takto: „Pochopil jsem hodně rozdílů mezi námi a vámi. Když si někdo v USA koupí krávu, přemýšlí soused o tom, jak to udělat, aby si ji mohl koupit také. Když si u vás v Čechách někdo koupí krávu, přemýšlí soused o tom, jak to udělat, aby mu chcípla." Závistí si člověk škodí sám sobě, i když si to neuvědomuje.

A to nejdůležitější na konec: Kdokoliv se zmocnil jakýmkoliv nepoctivým způsobem cizího majetku, nebo cizí majetek poškodil, někoho ošidil, podvedl, má spoluúčast na cizí krádeži a je povinen vlastníkovi vrátit, oč byl okraden. Katechismus k tomu podotýká: „Směnná spravedlnost vyžaduje odčinění spáchané nespravedlnosti. Dnes se velmi často ozývá slovo restituce: Lidé se velmi domáhají navrácení toho, co jim bylo neprávem odňato. Mají na to plné právo. Otázkou zůstává, zda sami vracejí, co odňali druhým, co prostě někomu ukradli, a zda nahradili škodu. Jde-li o věřícího, nesmí se domnívat, že stačí z toho hříchu se vyzpovídat a je to v pořádku. Jsou povinni buď před zpovědí nebo co nejdříve po zpovědi škodu hradit, a to není vždycky tak jednoduché. Kdyby tak všechny věci nebo peníze, které byly ukradeny, uloupeny dostaly nohy a mohly se vrátit ke svým majitelům, to by nebyl na světě jen nějaký šum, ale hrozný rachot.

Katechismus k tomu říká: „Ježíš chválí Zachea, pro jeho předsevzetí: Jestliže, jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." /Lk 19,8/ Ti, kteří si přímo nebo nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit. Jestliže ta věc už neexistuje, mají vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, a také nahradit plody a zisky, které by z nich vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit věci všichni, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži anebo jí využili." /2412/ Proto si pamatujme: „Lépe mít maličko, ale spravedlivě, než příjmy veliké, ale nepoctivé."

A ještě si pamatujme ze zkušenosti: „Lidé, kteří umírají a mají na svědomí nepoctivý majetek a nedali to před smrtí do pořádku, umírají velmi těžce." Chceme-li umírat lehce, nezatěžujme se balastem nepoctivě získaného majetku. „Boháč těžko vejde do Božího království, ale blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří Boží království." Amen.

 

Lež a přetvářka

15. promluva: první část o 8. přikázání desatera: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

 

Známe jistě mnohá naše přísloví, která jsou také vyjádřením jistých lidských zkušeností. Musíme ale přiznat, že naše mladší generace už mnoho přísloví nezná. Ale jedno snad ještě znají: „Kdo lže, ten i krade." - dá se to však říci i obráceně „Kdo krade, tak i lže." Toto přísloví potvrzuje jednu skutečnost: že totiž všechna Boží přikázání spolu souvisí, porušení jednoho, znamená porušení druhého. Uvažovali jsme posledně o tom, že jsme jen dočasnými správci hmotného majetku, že i z něho budeme jednou vydávat počet, že s ním nemůžeme nakládat libovolně, že náš majetek je sociálně zatížen, že každý nepoctivě a nespravedlivě získaný majetek je nutno nahradit, bez restituce není možné odpuštění, a že je tedy lepší jeden poctivý groš než sto nepoctivých, a že nelze zároveň sloužit Bohu a mamonu.

A tak jako nelze dobře žít ve společnosti bez této Boží ochrany majetku, ať už osobního, či soukromého, nebo společného nebo veřejného, tak nemůže lidské společenství dobře žít bez pravdy, pravdomluvnosti, upřímnosti. Bez pravdy a pravdomluvnosti se ztrácí mezi lidmi důvěra, družnost a srdečnost, život se stává neradostným a těžkým. „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu", říká sv. Tomáš Aquinský. Katechismus k tomu, dodává: „Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno a tajemstvím, jež má být zachováno, vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti má člověk druhému sdělit pravdu." /2469/

Bude dobře, když otevřeme Bibli hned na jejím začátku.
Tam čteme: „Hospodin Bůh přikázal člověku: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den kdybys z něho pojedl, propadneš smrti. Avšak ďábel v podobě hada řekl ženě: Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Žena hadovi odvětila: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli. Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." /Gen 3,1-5/

Zde je pramen a původ veškeré lži, nepravdivosti - je to ďábel, odpůrce Boží a nepřítel i člověka. Svou lží ho strhl do neposlušnosti i do smrti: „Nezemřete, budete jako Bůh." a člověk se nechal svést. Všimli jste si někdy, že u malých dětí, které to nikdo nemusí učit, se záhy vyskytnout tyto dva hříchy - lež a neposlušnost? To bylo na počátku lidstva a to je určité dědictví. Proto bychom si měli dobře pamatovat: každá úmyslná lež, každé záměrné klamání je proti pravdě a je z ďábla. Možná, že jste někdy neporozuměli tomu, co Pán Ježíš řekl o Jidášovi v synagoze v Kafarnaum: „Jeden z vás je ďábel." V té chvíli od Ježíše odešlo mnoho jeho učedníků a přece Ježíš o nich toto neřekl. Oni totiž jednali čestně - neuvěřili, tak odešli. Jidáš však už také nevěřil a neodešel, zůstal, jakoby dál věřil. Lhal celým svým jednáním, přetvařoval se, dělal se věřícím a tuto lež dovršil zrádným políbením, které opět bylo lží, přetvářkou.

Pán Ježíš měl co dělat s lidmi, kterým se tenkrát říkalo farizeové. Lidé, kteří chtěli navenek vypadat velmi spravedlivě, ale uvnitř byli plni mravní špíny. Mnohokrát o nich slyšíme z evangelia. A jednou jim Pán Ježíš řekl: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit přání svého otce. On byl vrahem lidí od počátku a nedržel se v pravdě, protože pravdy v něm není - když lže, mluví z vlastního, poněvadž je lhář a otec lži." Jan 8,44

A tento otec lži rozsévá své zhoubné semeno, kde jen může, nejen snad ve světě, který je daleko od Boha, ale i mezi věřícími. Nebyl to jen Jidáš, který se přetvařoval, ale byli to i křiví svědkové při Ježíšově soudu u Kaifáše nebo u Piláta. V prvotní křesťanské obci dva manželé Ananiáš a Safira obelhali Petra a byli za to stiženi náhlou smrtí. A nemyslete si, že dnes lidé, kteří si říkají křesťané, nelžou. Když kdysi jeden novokněz přišel na své prvé místo, farář, starší kněz ho zavedl do kanceláře a říká mu: „Tady na tom místě se hodně lže." Novokněz se tomu podivil, ale farář mu říká: „Když lidé přijdou žádat o pohřeb, tak vám toho o nebožtíkovi navykládají to nejlepší, ale při tom je vidět, že jsou rádi, že už zemřel." A můžeme k tomu dodat, že dnes rodiče lžou i při křtu svých dětí. Slibují, že je budou vychovávat ve víře, ale předem vědí, že tomu tak nebude. Lžou i někteří snoubenci při svatbě - neříkám, že všichni! Současní církevní právníci říkají, že třetina manželství uzavřených v kostele je neplatná, protože si snoubenci navzájem lhali. Nebyli k sobě upřímní, nebo leccos zatajili. Leckdy tvrdí, že jsou věřící, ale není to pravda. Jde jim jen o to, aby měli parádu v kostele, ono je to přece lepší než jen na úřadě.

A ještě bych zde rád na něco upozornil, to se týká nás všech. Zpíváme kostelní písně. Zamysleli jste se někdy nad tím, co tam říkáte? Nemělo by se i o nás často říci slovy prorokovými: „Tento lid mě ctí toliko ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne."? Tolik toho slibujeme Pánu Ježíši v písních, které zpíváme k svatému přijímání, ale moc pravdivé to není. Nadšený zpěv, ale skutek chybí. Když říkáme v modlitbě Páně - jako i my odpouštíme - je to vždycky pravdivé? Kolik by toho zde bylo k zamyšlení.

Snad není třeba připomínat, že žijeme ve světě lží a polopravd. Lžou reklamy, když nabízejí nejlepší a při tom nejlevnější zboží, lžou politikové, když před volbami slibuji voličům hory doly, lžou učebnice dějepisu, když vynechávají to, co zrovna není vládnoucí vrstvě příjemné. Ruský spisovatel Solženicyn kdysi řekl o Sovětském svazu: „Zde v Sovětském svazu lžou všichni, polovina obyvatel z prospěchu, polovina ze strachu." Nedivme se, že celý ten systém, který si dělal právo na věčné trvání, se musel zhroutit jako domek z karet. V samých základech tohoto systému byla lež: Bůh neexistuje, ale vy budete jako Bůh. Slibovali lidem ráj na zemi a učinili z ní peklo. Náš svět je nemocný, především tím, že trpí nedostatkem pravdivosti, je prostoupen lží, nejen malou, ale i velkou. To vede k nedůvěře a podezírání, osočování, pokrytectví, ztrátě opravdové radosti. Proto sám Solženicyn vybíze1 své spoluobčany: „Nežijte se lží!" Dobře totiž poznal na své kůži, kam vede lež, jak člověka zotročuje. Jestliže lidé touží po svobodě, měli by napřed toužit po pravdě, po pravdě lidské a po pravdě Boží. To totiž spolu souvisí: Bůh je pravda sama a je ručitelem pravdy mezi lidmi: Jestliže však člověk neuznává tu nejvyšší normu pravdy, totiž Boha, nebude dbát ani pravdy mezi lidmi. Proto Ježíš říká: „Vytrváte-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda z vás učiní lidi svobodné." (Jan 8,30) A před Pilátem prohlašuje: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Proč dnes lidé nechtějí slyšet slovo Boží a Boží pravdu? Protože žijí se lží a ve lži, obelhávají velmi často sami sebe vším možným. „Proto odložte lež a mluvte pravdu každý se bližním, vždyť jste vespolek údy", napomíná křesťany v Efesu sv. Pavel (4,25).

Možná, ale namítnete, že člověk přece nemůže vždy říci pravdu, musí někdy lhát z jakési nutnosti nebo z nouze, aby předešel nějakému nedorozumění. A vůbec, lidé se často ptají na věci, po kterých jim není. Nebo jsem vázán určitým tajemstvím a někdo se snaží je ze mně dostat, třeba i vyhrožováním nebo i mučením. Jsou to opravdu někdy velmi těžké situace a přece nemůžeme lhát a tímto zlem si pomáhat k něčemu dobrému. Nemůžeme zde užít také falešného hesla, že účel světí prostředky. V takovém případě je možno užít takzvané zámlky - prostě mlčím nebo rozhovor otočím jiným směrem. Ptal jsem se kdysi jednoho muže na jeho práci. Nechtěl o tom mluvit a tak řekl: „Bavme se raději o počasí." Pochopitelně jsem se dále neptal.

Není také dobře zatajovat lidem těžce nemocným jejich skutečný stav. Nemocný má právo na pravdu o svém stavu, protože to může dokonce rozhodnout o jeho věčnosti. Je vlastně projev opravdové lásky k člověku, když ho taktně připravujeme na smrt. Skutečnost je někdy taková, že příbuzní nalhávají nemocnému, jak ještě bude běhat, jak pookřeje až přijde jaro. Nechtějí ho polekat, neupozorní ho nato, aby si dal svůj život do pořádku, přijal svátosti, aby byl připraven. Nemocný naproti tomu zas nechce polekat ty živé a proto mlčí a o svátosti raději nežádá. Nakonec to dopadne tak, že zemře, aniž by se smířil s Bohem i lidmi. Tohle by ovšem bylo téma na jednu promluvu. Není to v takových případech snadné, ale i zde platí Kristovo slovo: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, a co je nad to je ze zlého." Mt 5, 37.

Co by asi říkali dnešní lidé i mnozí křesťané příhodě, kterou čteme v životě sv. Jana z Kentu, který žil v 15. století. Jednou se vydal na cestu do Říma, na cestě ho přepadli lupiči a když ho o všechno obrali, tázali se ho ještě, zda ještě něco nemá. Když světec řekl, že už nemá nic, nechali ho být a zmizeli. Pak si ale vzpomněl, že si do oděvu zašil několik zlaťáků. Rozběhl se za lupiči, a řekl jim, že na ty peníze zapomněl. Nelhal, protože v tom rozrušení skutečně zapomněl. Lupiči se ocitli v rozpacích, něco takového se jim ještě nestalo. A co udělali? Vrátili mu všechno, o co ho před tím obrali. Dnešní člověk by asi řekl: blázen světec a blázni i lupiči, když mu vše vrátili. Bůh jistě soudí jinak! Ještě mnoho bychom mohli mluvit o pravdě a lži. Vždyť dnešní svět je lží jakoby prostoupen, všude se s tím setkáváme. Mnozí řeknou, že to jinak prostě nejde, kam bych přišel. Co k tomu všemu říká katechismus: „Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Máme povinnost ji ctít a dosvědčovat. Všichni lidé, protože jsou osoby, jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozeností pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se pravdy poznané a podle jejich požadavků zařídit svůj život." /2467/

Pravda, neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se při tom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví. /2468/ Proto učedník Kristův přijímá život v pravdě, což znamená vést prostý život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale při tom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou," tak čteme u sv. Jana /1,6/. Proto nežijme se lží, ale usilujeme o pravdu, pravdu hledejme a tím se co nejvíce přiblížíme k Pravdě samé, kterou je Bůh. Amen.

 

Pomluva, posuzování, donášení

16. promluva: druhá část o 8. přikázání - Lehkovážné posuzování, nactiutrhání, pomluva, donašečství, povinnost náhrady a omluvy

 

Dále ještě budeme uvažovat o 8. přikázání, o pravdě a jejím opaku - lži. Znovu si připomeneme Ježíšův soud, jak před Kaifášem, tak před Pilátem. Začalo to vlastně Jidášovou lží, přetvářkou, jeho zrádcovským políbením. Pán o něm kdysi řekl: „Jeden z vás je ďábel." Právě proto, že se takhle přetvařoval, lhal celým svým jednáním, navenek jako učedník a jako věřící, uvnitř jako nevěřící a zrádce. Nakonec odsoudil sám sebe. A před Kaifášem i před Pilátem se pokračovalo ve lživých žalobách a svědectvích, v překrucování Ježíšových slov. „Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné." (Marek 14,55-56) Kolik asi lží, křivých svědectví a křivých přísah bychom napočítali u dnešních soudů, kolik nevinných bylo odsouzeno a kolik provinilců propuštěno. Už proto musí být Bůh, musí existovat jeho spravedlnost, aby všechno bylo jednou vyrovnáno a napraveno.
Ale je toho ještě mnohem více, o čem mluví 8.přikázání - nejen lež, přetvářka, pokrytectví, křivá žaloba a svědectví.

Vypráví jedna východní legenda (není to z Písma svatého!), že když Pán Bůh stvořil člověka, dal mu dva koše. Jeden koš nese na svých zádech - v tomto koši jsou jeho vlastní chyby a nedostatky, druhý koš nese na své hrudi a v tom nese chyby svých bližních. Do toho koše na zádech člověk nevidí - nevidí své slabosti, nebo jen velice málo, zato dobře vidí do koše na své hrudi- na chyby svého bližního. A toho svádí k tomu, aby lehkovážně nebo i opovážlivě svého bližního posuzoval a soudil, odsuzoval, aby bez dostatečného důkazu připouštěl nějakou mravní vinu. Pán Ježíš nás varuje: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a mírou, kterou měříte, bude naměřeno i vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra a trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: Dovol, odstraním ti z oka třísku a sám máš ve vlastním oku trám! Pokrytče! Odstraň ze svého oka trám, a teprve budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout svému bratrovi z oka třísku."(Mt 7,1-5)

Katechismus k tomu podotýká: „Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku." (2478) Když farizeové a učitelé zákona sledovali každé slovo Pána Ježíše a podsouvali mu zlé úmysly, on jim říká: „Proč myslíte na zlé věci ve svém srdci?" Když nás tedy dráždí slova nebo jednání našich bližních a svádí nás to k posuzování, snažme se nejdříve hledat pravdu a snažme se připomenout si v té chvíli své vlastni slabosti. Hledejme na druhých také nějaké dobro, a nebudeme je tak snadnou soudit. Jestliže Bůh je k nám shovívavý a milosrdný, buďme i my takoví k nedostatkům našich bližních, nebo jak říká sv. Augustin: „Hříchy, bludy, nenáviďte, ale bloudící milujte."

Osmým přikázáním chrání Bůh také dobré jméno a čest člověka. Katechismus 2479: „Čest je společenské svědectví vzdávané lidské důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst a na úctu." I ve Starém zákoně čteme: „Lepší jest dobré jméno, než bohatství veliké, a mít vážnost je lépe než stříbro a zlato."(Př 22,1) A moudrý Sirachovec napomíná: „Péči měj o své jméno, neb to zůstane ti spíše nežli veliké, poklady zlata." (41,15) Pán Ježíš jde ještě dále: „Tak sviť vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili Vašeho Otce v nebesích." (Mt 5,16)

Je tedy naší povinností pečovat o svou čest a dobré jméno - čili žít tak, aby můj život vzbuzoval úctu u druhých, aby moje skutky se shodovaly s vnitřní vírou, aby zde nebylo rozporu mezi slovem a činem, abych nedělal hanbu a ostudu sobě, rodině, církvi a vůbec samému Bohu. Ale je také mou povinností z přikázání lásky chránit čest a dobré jméno druhého člověka.

A jsou dvě velká zla, dva velké hříchy, kterými můžeme snadno zkazit dobré jméno a čest druhého člověka. Je to nactiutrhání a pomluva. Mezi těmito hříchy někdy lidé špatně rozlišují. Katechismus říká: „Nactiutrháním hřeší ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky svého bližního druhým osobám, které je neznají." Prostě řečeno: někdo se dopustí nějakého prohřešku, pádu, hříchu, o kterém nikdo neví, jen třeba jediný člověk, a tento to začne vykládat jiným lidem, kterým po tom nic není - onen dotyčný ztrácí u nich dobrou pověst a těžko si ji získá zpět, i kdyby se hodně snažil. Dokonce tím může být poškozena i jeho existence v zaměstnání, ve společnosti. Není to tedy obvykle jen nějaký lehký hřích, ale spíše těžký. Znovu opakuji: nactiutrhání je bezdůvodné vyjevování tajných nedostatků a prohřešků -skutečných - lidem, kterým po tom nic není.

Naproti pomluvy se dopouští ten, „kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dává příležitost k mylným úsudkům o nich." (2477) Opět jednodušeji řečeno: Pomluvy se dopouští ten, kdo si o svém bližním vymýšlí zlé nepravdivé věci, nebo skutečně chyby zveličuje a vypráví to druhým. Tento hřích je mezi lidmi znám odnepaměti. Takto hřešil i první pomluvač - ďábel, když chtěl svést první lidi. A ve Starém zákoně na mnoha místech čteme varování před tímto hříchem. „Nebudeš mezi lidmi ani pomluvačem ani donašečem. Nesáhneš na život svého bližního" napomíná už Mojžíš izraelské. Velmi krásně to vyjadřuje žalmista. (14,13): „Pane, kdo smí přebývat ve tvém stánku, na tvé svaté hoře? Ten kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, s pomluvou na jazyku nepobíhá, nečiní žádné křivdy svému bližnímu, aniž hanu vznáší na své druhy." Ale zároveň se tam mluví o trestu: „Kdo svého bližního tajně očerňuje toho budu stíhat." (Ž 100,5)

Tento hřích byl asi znám v dějinách lidí stále. I dnes jsme toho svědky - v rodinách, na obcích, i na politickém kolbišti je používán jako zbraň proti protivníkovi. Právem se často žádá veřejná omluva i finanční odškodnění.

Lidé se často omlouvají: „Ale já tím nechci přece někomu škodit - to se jen tak mluví, něčím si přece musíme ukrátit čas!" Možná, že je to „zábava", ale že by byla vždycky nevinná - tomu se vždy věřit nedá. V knize Sirachovcově čteme: „Mnoho lidí padlo pod ostřím meče, ale ne tolik, kolik zahynulo pro zlý cizí jazyk." (28,22) Asi více lidí bude zavrženo pro svůj zlý jazyk, než těch, kteří padli ve válce. Bohužel se tento hřích nejednou vloudí i do řad věřících. Často nám to předhazují i nepřátelé církve. Říkají: „Ten a ten, ta a ta chodí do kostela, je tam třeba každý den, nosí na krku mariánskou medaili - a při tom na nikom nenechá suchou nitku. Farářem počínaje zkritizují každého, kdo není podle jejích gusta." Zdaleka nechci tvrdit, že takových je mnoho, ale najdou se, a dělají církvi a víře jen ostudu a mnohé odradí. Velice kompromitují pravou a upřímnou zbožnost.

K tomu bychom mimo jiné ještě mohli přidat další zlo, které také není vzácné: je to donašečství. Někdo neopatrně pronese o svém bližním nepříznivý úsudek - třeba i pravdivý - a posluchač nemá nic pilnějšího, aby to ještě za tepla donesl dotyčnému. Co z toho může být? Jenom zlosti a nepřátelství. V jednom dřívějším katechismu bylo k tomu pěkné přísloví: „Po lidských žlabech kalná voda teče, ty ji musíš roznášet?" Velice snadno se roznesou špatné řeči, klevety, jsou jako peří ve větru - a při tom se k původní zprávě stále něco přidává, až je z toho hotový román.

Co by nás mělo proti všem těmto hříchům chránit? Především je to povinnost odčinění. Opět katechismus: „Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a pravdě ukládá povinnost odčinění, i když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba učinit tak v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je třeba dát mu zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobená. Je to povinnost svědomí." Tedy každé nactiutrhání, pomluva musí být odčiněna, nestačí jen toho litovat nebo u věřícího se vyzpovídat, byť velmi upřímně. A zde chápete, že to není opravdu snadné.

Vypráví se ze života sv. Filipa Neriho, římského kněze, který ve své pastoraci dovedl užívat i dobrého humoru, že mezi těmi, kdo k němu chodili ke zpovědi, byla také jedna žena, která moc mluvila a klepařila. Marné bylo všechno domlouvání, ona přece tím nic zlého nemyslela. A tak jednou světec ji chtěl názorně ukázat, jak to vypadá s těmi jejími pomluvami. Vzal ji na věž kostela, a tam před ní roztrhl sáček s peřím - to se rozletělo do všech stran. A řekl jí: „A nyní běžte a všechno to peří posbírejte." „To přece není možné" - vykřikla ona žena. „Tak je to právě s těmi vašimi pomluvami - ony se rozletí do všech koutů města a vy byste to měla u všech těch lidí odvolat a pomluvené odprosit, ale i to bude těžko možné."

Chce to tedy jedno jediné: dávat si dobrý pozor na jazyk, na svou řeč. V Písmu bychom našli celou řadu varovaní na toto téma. Sám Pán Ježíš připomíná: „Z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, budou se odpovídat v den soudu. Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen." (Mt 12,36) Zvláště však velmi dobře o tom mluví sv. Jakub: „Tak i jazyk: Je to sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň a jak velký les zapálí. I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou zkroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí na to, aby zkrotil jazyk. Je to nástroj špatnosti, který nedá pokoje, plný smrtonosného jedu. Z jedněch úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to být nemá." (3,5 n)

Ano, tak to mezi námi nemá být - mezi námi věřícími. Řeč nám byla dána jako veliký dar k dorozumívání, k povzbuzování a chcete-li i k napomínání i ke slušné zábavě - také k chválení našeho Pána, ale nikoliv ke zlému. Buďme rychlí ke slyšení, ale zdlouhaví k mluvení. Učme se lidem více naslouchat, než stále jen prosazovat sebe. A často si připomínejme to zlaté pravidlo, které je krátce vyjádřeno naším příslovím: „Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato." Amen.

 

Hora Sinaj ještě stojí

Závěrečná 17. promluva na Desatero, které stále platí, protože není jiné cesty

 

Všeobecná vůle Boží je, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" /Jan 3,16/. Před svým nanebevstoupením říká Ježíš svým učedníkům: „Jdu, abych vám připravil místo, v domě Otce mého je příbytků mnoho, kdyby ne, řekl bych vám to." /Jan 14,2/ Každý z nás má tedy připravené místo ve věčném životě u Pána a to nám nikdo nemůže vzít. Pán říká: „Moje ovce uposlechnou mého hlasu, já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Navěky nezahynou a nikdo mi je nevytrhne z rukou. " /Jan 10,27/ Proto sv. Jan ve svém nahlédnutí do Božího království „viděl veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků." /Zjev 7, 9/ Je to jistě nepatrný zlomek těch, které známe jménem a které církev veřejně prohlásila za svaté, mnohem více je těch neznámých chudých, tichých, milosrdných a čistého srdce, které Pán blahoslavil v horském kázání. Mezi těmi je i moje místo. Nedosáhnu-li ho, nebude to vina Boží, ale moje vlastní vina.

„Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání," říká Pán bohatému mladému muži. A vyjmenoval mu desatero. Bůh nám tedy jasně označil cestu, která vede k věčnému životu. Ale nejen k radostnému věčnému životu - ale i k radostnému a pokojnému životu zde na zemi. Když Bůh dával tyto zákony izraelskému lidu u hory Sinaj, řekl: „Budete-li má přikázání zachovávat, já budu s vámi, bude blahobyt ve vašich příbytcích a pokoj ve vašich dnech. Nebudete-li je plnit, odstoupím od vás a vydám vás do rukou vašich nepřátel." Říkám to hodně zkráceně ale je to tam několikrát zdůrazněno, že tyto zákony mají sílu vést člověka i k pokojnému životu na zemi. To už bychom si mohli každý sám promyslet, jak by to vypadalo, kdybychom desatero opravdu zachovávali!

A proč se člověku nechce žít podle desatera, když přece musí uznat, že je to jen pro jeho dobro - nejen to věčné, ale i časné? Mnohým se zdá, že přikázání člověka příliš svazují a omezují. Dnešní člověk mnoho mluví o svobodě - chce být volný, nechce se ničím vázat, chce užívat, touží po tom, aby si mohl dělat co chce. Na co přikázání, na co morálka? Když tržní hospodářství, tak bez všech morálních přívlastků, když manželství, tak bez všech závazků, když život, tak právo silnějšího.

V jedné pověsti, spíše bajce se vypráví: Ve sklepě majitele vinice stál obrovský sud, plný dobrého starého vína. On na něj pyšně ukazoval a říkal: „Deset silných obručí udržuje dýhy pohromadě, takže ani jedna kapka drahocenného vína nevyteče nazmar. " Hosté chválili výborné víno tak dlouho, až ono zpyšnělo a začalo se bouřit: „Jsem jediným pokladem v celém sklepě. Ve mně kypí život, ve mně proudí síla, rozdávám radost a humor. Ale vše nadarmo. Samo jsem spoutáno jako nějaký trestanec těmito deseti železnými obručemi. Ony brání mému vzrůstu, mému vývoji, mé svobodě. A staré víno bylo den co den pyšnější a bujnější. Sbíralo síly, aby se osvobodilo z tvrdého tlaku obručí. Z počátku nesměle, ale když se jedna obruč uvolnila, dodalo si odvahy, zabralo a ejhle, obruč praskla, potom druhá, třetí. Víno jásalo. „Vytoužená svoboda nastává. " Konečně praskla poslední obruč. Dýhy se náhle rozpadly a víno, sice svobodné, vyteklo na špinavou podlahu a stalo se z něho bláto! Tento obraz se ještě najde na zdech starých klášterů a pod ním je napsáno: „Libertate periit - svoboda ho zahubila."

Současná stav tomu dává za pravdu! Kolik lidí bylo takto špatně pojímanou svobodou svedeno k různým podvodům, krádežím, takže je to přivedlo až za mříže! Kolik mladých lidí se domnívá, že není třeba zachovávat desatero a jak končívají? Roztrhli ty obruče desatera a spoutaly je drogy, nemoc AIDS a nakonec předčasná smrt! Domnívali se, ze jsou svobodní a zatím se stali otroky zla, hříchu. A slovo Boží jasně říká, že to je to nejhorší otroctví, do kterého může člověk padnout!

Proto hora Sinaj stojí stále nepohnutě, jako velký a výmluvný památník platnosti desatera, pokud zde budou na této planetě lidé. Tam byly zákony desatera vyryty do kamenných desek. A není trvanlivějšího materiálu, než je kámen! I když tyto desky se někde ztratily, neznamená to, že to, co na nich bylo vyryto přestalo platit! Proč to nepřestalo platit? Protože ještě před tím to Bůh vyryl do ještě ušlechtilejšího materiálu, a tím je lidské srdce, lidská duše! Zároveň dal člověku vnitřní kompas, který mu to stále připomíná. I kdyby člověk neznal desatero zpaměti, nemůže říci, že je nezná, neboť jeho svědomí mu to bude stále připomínat. I kdyby se snažil sebevíce své svědomí otupit a uspat, ono se bude znovu probouzet, nedá mu spát, zvláště pak se probudí před smrtí.

Katechismus k tomu podotýká: „Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením „přirozeného zákona." /2070/ Sv. Irenej z Lyonu už ve 2. století napsal: „Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby je připomenul. Připomenutím je desatero." Bylo to třeba, protože prvotním hříchem se lidská mysl zatemnila. Aby se tedy člověk nemohl omlouvat a vymlouvat, Bůh tento přirozený zákon, vepsaný do lidského srdce, jasně vyjádřil. Je povinností člověka, aby desatero znal a ve světle evangelia jej správně chápal a dobře mu rozuměl.

Proč ve světle evangelia? Protože Ježíš jasně říká v horském kázání: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Skutečně říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, až se to všecko stane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třebas i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký." /Mt 5,17n/ Dokud tedy bude člověk na této planetě a dokud bude člověkem, nikdo nemůže vymazat z jeho duše přirozený mravní zákon a proto ani nemůže být zrušeno desatero, které ho přesně formuluje.

A co je hlavní příčinou, že člověk, ačkoli ví, že tyto zákony jsou jen k jeho dobru, je tak snadno přestupuje, odmítá je? Je to hřích, který se jako první objevil u padlých andělů a u prvních lidí. Je to lidská pýcha, lidská nabubřelost a domýšlivost, která nechce respektovat nic a nikoho. Pýcha, která v člověku křičí: „Tak tohle já respektovat nebudu. Ani jedno z deseti přikázání nebudu uznávat já, který létám do vesmíru a na všechno mám počítače. Dejte mi pokoj s nějakým Bohem a jeho zákony. Já si na všechno stačím sám, já chci být svobodný. " Přesto že už vidíme výsledky tohoto počínání, nedáme se poučit a tak nás asi bude Bůh muset vydat do rukou našich nepřátel.

A co nám usnadní Boží přikázání zachovávat? Je to především láska. U hory Sinaj oznamoval Bůh své zákony za hromů a blesků. Hora sama se zachvívala a lidé se chvěli. Ježíš však pokojně shrnul všechna tato přikázání jen do dvou přikázání lásky: „Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duši a silou a miluj bližního svého jako sebe samého - to čiň a budeš živ." Jestliže dítě poslouchá svého otce jen ze strachu před trestem, tak sice nejedná přímo špatně, ale samo se velice ochuzuje. Poslouchá-li z lásky, je to pro ně radostné, necítí to, jako něco těžkého, vytváří se tím velice dobrý vztah mezi ním a otcem. Říká se: „Pro milého nic těžkého."

Při poslední večeři několikrát Pán Ježíš zdůraznil, že pravá láska k Bohu se ukáže právě zachováváním jeho přikázání. „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a i já ho budu milovat a zjevím se mu." /Jan 14,21/. „Poslušnost je více než oběti", čteme už ve Starém Zákoně /1 Sam 15,22/. Jestliže se někdo domnívá, že svou lásku k Bohu dokáže tím, že bude hromadit spoustu mechanických modliteb, že sjezdí všechna dostupná poutní místa, že věnuje třeba na stavbu nového kostela velkou sumu peněz, je na velkém omylu, pokud se nejprve nesnaží poctivě žít podle Božích přikázání a to všude: doma i venku, v kostele i na pracovišti ba i při zábavě a odpočinku! „Tak sviť vaše světlo před lidmi", říká Pán Ježíš. A to bude svítit, když se budeš poctivě snažit žít podle desatera.

A co dělat, když přes všechnu snahu člověk ze slabosti padne a Boží zákon přestoupí? Je zde jediný a účinný lék, který nabízí Ježíš: „Obrať se, čiň pokání, vstaň a začni znova! " Ježíš ti pomůže, stačí, když budeš upřímně litovat, když se pevně rozhodneš k nápravě a když využiješ daru svátosti smíření. Můžeš pak dál dobře pokračovat v cestě ke spáse!

Končím své úvahy o Božím zákoně, o desateru. Není to všechno, dalo by se říci ještě mnoho, ale snad to nejdůležitější jste slyšeli. Teď už záleží na vás, co už jste s tím udělali nebo ještě uděláte. Bůh ponechává plné rozhodnutí na nás, na naší svobodné vůli. Plně si přeje naši spásu, ale nenutí nás. Mojžíš říká svému lidu před svou smrtí: „Hle, dnes vám předkládám požehnání a zlořečení: Požehnání, budete-li poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, které vám dnes ukládám. Zlořečení, nebudete-li poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, a sejdete s cesty, kterou vám dnes ukazuji." /Dt 11, 26/

Trochu jinými slovy totéž říká Pán Ježíš v horském kázání: „Vejděte těsnou branou! Neboť široká je brána a prostorná cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!" /Mt 7,13/

Co si zvolíme? Je jediná možnost - jít cestou Božích přikázání, ta vedou k životu.