Víra, naděje a láska

 

Největší svátky jsou velikonoce, to největší, co si můžeme v životě přát (a mít) je víra naděje a láska.

Podíváme se na tyto tři ctnosti ve třech dnech, nejprve na zvláštní víru, i když svým způsobem velice  upřímnou, pak na lásku, která je vlastně neupřímná, ačkoli je tam samé miluji a pak na obyčejnou naději.

 

POSLEDNÍ SLOVO v LN 14. března 2009

Naše děti  - Josef Kllíma

 

Už dvanáctý rok jezdím po středních školách a učilištích v celé republice, abych si pobesedoval se studenty na téma .Kriminalita mládeže". Asi tak hodinu jim vyprávím různé příběhy, které jsem zpracovával coby novinář, kdy se mladí lidé dostali do maléru, aniž by věděli jak. Pak jsou otázky. Většinou stejného typu: jestli se bojím při natáčení reportáží, že se mi někdo pomstí, co si myslím o legalizaci marihuany, jestli je vinný, či nevinný Jiří Kajínek.

 

Jsou mladí, bujní, leckdy v nich doznívá puberta (nezapomenu na lísteček s otázkou: "Je mi patnáct, jsem ještě panna. Je můj táta normální?"), ale jsou otevření a upřímní (Pproč jste v tý hnusný komerční televizi, a ne na Čété?"). Někdy provokují, jindy se plaše přijdou po besedě poradit ("Kámoška je na drogách a tají to doma, co mám dělat?"). Občas se ptají, co si o nich myslím, a já odpovídám také upřímně: že na rozdíl od nás, kteří jsme měli v jejich věku svého nepřítele jasného (byli to "oni" neboli establishment reprezentovaný rudou knížkou a kariérismem mladých svazáků), jejich orientace mezi dobrem a zlem je složitější, protože ďábel se rozptýlil. Takže část z nich propadá svodům syrového konzumu, zatímco ta druhá část, idealisticky založená, často jen z pouhého protestu proti drsnému materialismu spadne do tenat různých sekt a levicového extremismu. Takže to mají s tím hledáním vlastní cesty životem podle mě složitější, než jsme to měli my.

 

Tento týden jsem poprvé dostal v jednom severočeském městě otázku: "Stěžují si podle vás komunisté oprávněně, že učebnice jednostranně deformují pohled na léta totality?" Odpověděl jsem na ni rutinně, s vědomím toho, že o komunismu máme přece všichni jasno. Včetně všech zločinů, které spáchal. A že je dvojitá drzost takhle si stěžovat, když se za všechny ty popravené a utýrané ještě ani neomluvili. Zvedlo se hned několik rukou - a já najednou s úžasem stál tváří v tvář mladým Juliům Fučíkům, kteří mi velmi mile, ale tvrdě dávali najevo, že když jsem proti ideálům komunismu. asi nechci, aby se všichni lidé měli dobře. A jestli souhlasím s tím, aby komunistická strana byla zakázaná nebo se musela přejmenovat, že asi nejsem ani demokrat.

 

Myslím si, že jsem v debatě, která následovala, obstál. Vytáhl jsem si ostatně na pomoc z hrobu utrápeného dědu, kterému sebrali majetky, své přátele a známé, kteří nesměli psát, koncertovat, studovat, vytáhl jsem své znalosti marxismu a vysvětlil jim, že správný komunista chce třídní boj a diktaturu proletariátu, takže nemá ve slušné společnosti co dělat (a nechce-li to, zase není komunista a Stalin by ho poslal do gulagu). A nakonec i argument nejprostší, který ale na ně zapůsobil nejvíc: že když si dnes stoupnou s batůžkem na nejbližší výpadovku, mohou být za tří dny i bez pasu na jihu Španělska, kdežto my jsme směli s pasem platným do všech světových států nejdál do Bulharska ...

 

Přesto mám od toho setkání nepříjemný dojem, že se cosi vrací. Nevím, je-li to tím, že tato a všechny další generace se už narodily po pádu toho rudého primitiva, který nám tak dlouho vládl, nebo proto, že jsme už o jeho diktatuře přestali hovořit v blahé nevědomosti, že vše je jasné. Anebo proto, že prostě funguje nostalgie odtékajícího času, takže pro ně začíná být tzv. reálný socialismus stejně romantický jako pro nás Rakousko-Uhersko. Jedno je ale znepokojivé: to nebyli žádní levicoví militanti, kteří se mnou o kráse komunistických idejí diskutovali. To byli chytří idealisté. V podstatě naše děti.