Vědma

Při letošním vinobraní bylo královské město Znojmo plné stánků různých řemeslníků, umělců, bavičů i prodavačů. A 28 kroků, tedy 21 metrů od vchodu do chrámu Páně svatého Mikuláše se v pestrém stanu usadila vědma. Na stan si dala nápis: Věštírna. Bylo zajímavé, že tak blízko sebe byl vstup do stanu lidského a do stánku Božího, do kostela. Říkáme mu chrám Páně, tedy Pána Ježíše, který o sobě řekl plným právem, že je Světlo světa. Bylo zajímavé, že ten gotický kostel byl skutečně naplněný světlem, zatímco ve věštírně panovalo příšeří. V kostele byla pokladnička na dobrovolné příspěvky, u věštírny nebyl žádný ceník, jen jsem si vzpomněl, že při 600. výročí města velkého mezi říčkami malými si někteří naivkové (ačkoli chodí do kostela) nechali věštit za 250 korun českých. S těmi vyhozenými penězi se mi pochlubili, s tím, co se dozvěděli, raději ne.

Zpovzdálí jsem vnímal přípravu vinobraní, ržání koní v průvodu krále Jana, ale věštírnu nenápadně sledoval zblízka. Nechtěl jsem se na nic vyptávat natož provokovat nějakými komentáři, protože pravda se obhájí silou pravdy samé, jak pěkně zdůraznil blahé paměti papež Jan Pavel II.

Po zahajovací mši svaté vypukl rej naplno, před stánkem vědmy stála řada žen. Vstoupil jsem do stánku Božího a modlil se i za ně, protože mně připadly dost nešťastné. Když jsem vyšel, vedle stanu stála sanitka rychlé pomoci a lidé v červených oblecích oživovali mladší ženu. Dost nápadně naříkala, museli ji uklidňovat. Bylo tam pár zvědavců, nepřidal jsem se k nim, člověk se nemá pást na cizí bolesti ani očima. I když velkou bolest jsem sám cítil od té chvíle, co se mě mé známé ovečky přiznaly, že si také daly věštit.

Zdá se mi, že od té chvíle bylo ve věštírně prázdno. Jen jsem pak zaslechl hlas staré a celkem příjemné paní vědmy, která vyčítavě komusi říkala, že kdyby se to té nemocné stalo při koukání na kejklíře vedle, že by z toho nikdo nedělal vědu. To asi ne, pořád však vidím ten neklid, zvláštní neklid té nemocné, z něhož i zkušení záchranáři byli vyvedeni z míry. Opravdu zvláštní ...

Několik dní před vinobraním jsme navštívili zříceniny starého hradu. Jistě to nebyla náhoda, protože všechno je řízení Boží, jsme v jeho rukou, nejsme pod mocí žádného osudu. Mimořádně zdatný a obětavý průvodce nám vyprávěl nejen o zdech ale i o životě těch, kteří v nich bydlili, dokud stály v plné kráse. Ukazoval nám i rostliny, které se tenkrát běžně pěstovaly a na hradě rostou dodnes.  Ke každému květu či bobulce měl připomínku, na co pomáhá, na co škodí, věděl přesně jak nepatrné jsou rozdíly mezi jedovatými, které byly i tam, a pěstovanými, jak lehce se to může splést. Přiblížil nám tu správnou vědu, obohatil nás svým věděním. Ačkoli muž, stal se pro nás vědmou v dobrém slova smyslu. Dovedli jsme si však představit, jak tohoto vědění mohly některé vzdělané osoby tenkrát využívat anebo také zneužívat. A jak za to mohly být milovány anebo také nenáviděny.

Bylo pěkné, že při výkladu pana průvodce svítilo jasně slunce, i když nám mráz místy běhal po zádech. Pocítil jsme to, zvláště když popisoval, v jaké zimě a v jaké tmě po celé dni hradní paní a její dcery vyšívaly u gotických oken  a jak potom mladé umíraly na následky trvalého prochlazení.

Při vinobraní hřálo poslední letní sluníčko a v přítmí stanu to na první pohled vypadalo příjemně. Mráz neběhal po zádech, ale hluboko v duši spaloval, přímo vypaloval křehké kořínky milosti Boží. Máme přece věřit v Boha dobrého Otce a jen v něho. Můžeme se spolehnout, že on nás drží v otcovských rukou, že na něm a ne na žádných kartách záleží, jak dlouhá a jak složitá bude naše životní cesta. To je ten mráz uvnitř. Není nepřekonatelný. Kdysi se zpívalo a prosilo: Bože, zahřívej nás svou milostí. Ano, náš dobrý Otče, zachovej nám víru a  chraň nás ode všech pověr. Veď nás k pramenu vody živé, ke svému Synu, abychom s ním měli život a to i život věčný.