Svatá Lucie noci upije,

       ale dne nepřidá. To temno zůstává.

My také někdy nemáme jasno, jak odpovědět, zvláště když nějaký puberťák anebo provokatér na nás vyhrkne: Co z toho máš, že chodíš do kostela?

Právě teď kolem svaté Lucie vychází slunce nejpozději v celém roce. Takže i my, kteří máme to štěstí, že většinu roku můžeme vstávat až za světla, zažijeme  rozbřesk, svítání. A vnímáme, jak se věci postupně vylupují z temnoty.

Co z toho máš?

Ale vždyť žádný člověk není ostrov, žádný nejsme izolovaný jedinec (italsky Isola je ostrov), žádný jsme se tady neoctli náhodou a nejsme ve vzduchoprázdnu.

Ptejme se jinak:

1. Co z toho má Bůh. Chválu, která mu patří. První slova po probuzení, a tím víc první slova, když vyjde slunce a svět se zaskví ve své kráse by měla být: Buď za tu krásu Pán Bůh pochválen.

2. Co z toho mají ti druzí. A nejen ti, kteří s námi nechtěli sem jít. I ti, kteří nemohli přijít, protože už nekráčejí po této zemi. Naši předkové, bez nichž bychom my tady nebyli, vždyť kdyby nežilo 8 našich pradědečků a prababiček, nežili bychom ani my. A  můžeme pokračovat v násobení, i když možná pro některé z nás to v dřívějších pokoleních byli stejní lidé. Ti zemřelí z toho mají užitek, za ně je přinášena tato nejsvětější oběť. Jim to prospívá.

3. A co z toho mám já?  Víc než si myslíš - může být trochu břitká odpověď na pichlavou otázku. Ve tmě se skautíkovi na hlídce zdá, že tam je nějaký přihrbený lupič. V slunečních paprscích uvidí ztepilý stromek.

U oltáře jde opravdu o víc než jen o pár babiček, kvůli kterým se šedovlasý kněz belhá k oltáři. Už je to, že si udělaly čas, když všichni tvrdí, že ho dneska nemá nikdo. Až jednou uvidíme sílu oběti, té Kristovy jediné a spásonosné, té, která je zpřítomňována na oltáři a které se my za cenu svých obětí zúčastníme.

Až jednou budeme v tom nehasnoucím světle věčnosti tolik obdivovat.