Jak těch let Bohu díky pomalu přibývalo a jak se o tom psalo - 2 dodatky k Septuagintě III a závěrečný povzdech a pozdrav

Dva dodatky k Septuagintě III.

 

V prvním dodatku (jako závdavek k IV. dílu, bude-li jaký) je ještě 14 věcí a příhod, na které jsem si vzpomněl až po vytisknutí III. dílu, v druhém dodatku je vzpomínka na setkání s StB v semináři, následuje závěrečný povzdech, povzbuzení a pozdrav.

 

První dodatek:

 

1)                      Když byla řeč o roztodivných lidských vlastnostech a jiných zvláštnostech, spolužák Vít vždycky říkal: „Všichni jsme střelení, ale každý jinak trefený.“  K tomu není co dodat.

 

2)                      Ve Křtinách jsem sloužil mši svatou u původního oltáře, tedy obrácen ke svatostánku, a jak se říká – zády k lidu. Jednou jsem si posteskl panu proboštu Petru Piťhovi: „Otče, já musím sloužit pořád zády k lidu.“ Uklidnil mě jasnými duchovními slovy: „Neříkejte zády k lidu, ale v čele lidu.“ Tato jeho rada je nepřekonatelná a nadčasová.

 

3)                      V Taizé v jižním Burgundsku je od poloviny 20. století společenství křesťanů všech vyznání, které bolí naše nejednota, proto se mu říká Mezinárodní ekumenická komunita. Mají společné modlitby se zpěvy, které jsou známy jako zpěvy z Taizé. Když se tam v 60. letech začali sjíždět mladí z celého světa, pocítili různost jazyků jako zatížení, proto zavedli společné zpívané odpovědi v latině. Až později jsem si uvědomil, že to bylo právě v té době, kdy se v katolické církvi latina opouštěla, modlitby i zpěvy se zaváděly v lidových jazycích – a tak už málokde slyšíme gregoriánský chorál s jeho víc jak tisíc let starými nápěvy. W. A Mozart prohlásil, že by dal všechna svá díla za to, kdyby byl autorem jediné chorální preface. A nápěvy z Taizé, kterým je dnes víc jak půl století, stále oslovují svou jednoduchostí a skutečnou hloubkou a zpívají se pořád – a nejenom v Taizé! Zajímavé je i to, že zakladatel komunity bratr Roger zdůrazňoval, že lidé se nemají modlit v kroužku, otočeni k sobě, ale mají být vždy obrácení jedním směrem – k Bohu – většinou tedy k oltáři, ke kříži a podobně.

 

4)                      V Nesvačilce jednou v červnu napadla dost silná vrstva sněhu. Zasněžena byla i dvě sousední políčka se vzrostlým obilím. Jedni sousedi hned vzali dlouhý tenký provaz a táhli ho přes pole, aby sníh z pučících klasů rychle spadl. Druzí neudělali nic a počkali až sníh sám (rychle) roztaje. První nesklidili v tom roce nic, druzí měli úrodu jako obvykle. Boží příroda si vždy poradí.

 

5)                      Jeli jsme autem na pouť na Turzovku. Na Žifčákově hoře jsme u pramenů, v kapli i v bazilice vše pěkně prožili a cestou zpátky jsem chtěl poutníkům ukázat Trojmezí, místo, kde se stýkají hranice ČR, Slovenska a Polska a kde poslední sobotu v prázdninách je pravidelná Pouť tří národů, na které se scházejí věřící z ostravsko-opavské, žilinské a bielsko-żywiecké diecéze se svými biskupy. Dojeli jsme do nejvýchodnější vesnice v našem Slezsku, do Hrčavy a vydali se na to místo. Přesný bod je vyryt na kameni uprostřed potoka, kde teče trochu vody. Stál jsem na něm chvilku bosý, sestry se z břehu jen shovívavě dívaly. Pak jsme zajeli do první polské vesničky (také ve Slezsku) Jaworzynky a vrátili se zpět. Do slovenského Čierného by s muselo pěšky a přes kopec, to se nechtělo ani mně. Pak jsem to celé nadšeně popisoval jednomu poutníkovi z Frýdku, který místní poměry dobře zná. Když jsem mu to vše barvitě vylíčil, jen suše poznamenal: „Je to pěkné, co se vám povedlo, ale nejlepší na tom je, že natruc všem těm hranicím, které nebyly vždy tak klidné jako teď, lidé ve všech těch třech obcích a v celém okolí stejně mluví stejným jazykem – po naszymu!“

 

6)                      Hned po vysvěcení, kdy už se vědělo, že nastoupím na Vranov u Brna, jsem dostal od (proti)církevního tajemníka okresu Brno venkov pozvánku na schůzi mladých kněží z okresu v rámci prorežimního Sdružení Pacem in terris. Pozvánka byla spolupodepsána všemi děkany, kteří do toho okresu patřili. Ptal jsem se P. Aloise Učně ze Žďáru, zda tam mám jet. Nedoporučil mi to a svou radu komentoval slovy. „Teprve začínáš a už je zde nutnost rozhodnout se podle svého svědomí, a ne podle lidských nařízení.“ Nejel jsem tam. Vranovský pan farář P. Oldřich Mifek byl velice šikovný, a protože v ten den zrovna nastoupil na 14 denní praxi na Vranov jeden bohoslovec, vzal ho na schůzi a všem děkanům a delegátům říkal: „Tady je ten nový vranovský mladý.“ Nikdo ho neznal, mně asi také ne, všichni byli spokojení. Jenže tajemník věděl, kdo je kdo. Musel jsem za ním jít pro razítko do občanského průkazu, že jsem zaměstnán, které dávali až když kněz složil slib věrnosti republice. V něm podepsal, že nebude ohrožovat její celistvost a podrývat její zřízení. Tajemník se mně přitom zeptal: „Proč jste nepřijel na tu schůzi mladých kněží?“ „Byl jsem nemocen,“ řekl jsem. Tajemník na to: „A máte na to papíry?“ „Mohu vám je donést, pane tajemníku.“ Mávl rukou, že to není potřeba. Když jsme vyšli z kanceláře, pan farář mi řekl: „Dobře jste to na něj zaválel.“ Ale já jsem nelhal v ničem, svědomí jsem měl čisté. Ta schůze byla v týdnu před mou primicí a já jsem by  trochu nachlazen. Abych neomarodil, naše paní obvodní doktorka, moje sestřenice Marie Chocholáčová, se u nás každý (možná každý druhý) den stavila a píchla mi kalciovou injekci pro posílení. Jistě to měla v záznamech a klidně by to potvrdila písemně i s razítkem.

Bože, děkuji, že na své děti nezapomínáš. 

 

7)                      Když jsem byl malý a slyšel jsem písníčku: Letěla husička, letěla zvysoka, přišel na ni střelec, střelil ji do boka ….., v které se pak popisují její malé osiřelé děti, vždy mě to rozesmutnilo skoro až k pláči.

 

8)                      Tatínek nám vysvětloval, co je řeznický kousek a přímo nám to ukazoval, když se doma upekla kačena. Rozkrojí se na půlky a z každé strany se něco málo odřízne pro sebe. Nikdo pak už je nebude dávat k sobě, a proto se na to nepřijde. Často si na to vzpomenu i při jiných příležitostech.

 

9)                      Když u nás byli na návštěvě Francouzi, vždy se divili, že zde jsou pole osetá mákem veřejně přístupná. Když jsme jim nabídli makové buchty či housky posypané mákem, nikdy si nevzali. Takový strach měli z drog.

 

10)               Na občanských svatbách v Moutnicích si nakonec oddávající – předseda MNV – a oba novomanželé připíjeli. Pan předseda vůbec neměl rád víno, a proto mu matrikářka do skleničky nalévala vodu a celý tácek otočila tak, aby si oba mladí vzali to víno. Jednou to nevyšlo a jeden z nich popadl předsedovu vodu. Nevím, jak se tvářil a jak to komentoval. Ve stejné obci jedna paní nabídla řemeslníkům slivovici. Spletla se a nalévala jim do skleniček vodu z Turzovky, kterou měla také na čestném místě. Neřekli nic, ale divili se velice.

 

11)               V Újezdě u Brna chodíval každý den na věž zvonit starší pán, někdy s sebou bral svého vnuka. Ten mu řekl: „Dědí, až umřeš, bude chodit zvonit tatínek a až umře on, budu chodit každý den já jako teď ty.“ Není nad upřímnost a čistotu dětského srdíčka a věrnost je to nejkrásnější na světě.

 

12)               Při závěrečné mši sv. na jedné pěší pouti na Velehrad jsem řekl, že jsme vlastně obešli zeměkouli, která na rovníku má obvod cca 40 tisíc kilometrů, Bylo nás tři sta a trasa měřila 133 km (3x 133=399 a dvě nuly k tomu) Jeden z mých synovců přijel autem až na tuto mši sv. Po ní mně hrdě hlásil: „Ujel jsem celkem 600 km, každým kolem 150!“ Ohlášky bral naprosto vážně!

 

13)               P. Tomáš Prnka rád a pěkně lidem popisoval všechny krásy poutního kostela ve Křtinách. Výklad vždy uzavíral slovy: „A nejkrásnější ozdobou jste tady vy, poutníci i farníci.“

 

14)               „Alkohol je metla lidstva. Nejlépe si s ním nic nezačínat.“ Když jsem tuto moudrost citoval, uslyšel jsem hned peprnou námitku: „Ale zametat se musí.“ To je sice pravda, ale nutno vzít jinou metlu!

 

Druhý dodatek:

 

Dvě setkání s StB

Pan rektor litoměřického semináře, Mons. Josef Poul, rodák z Radostína, čekával každé poledne u vchodu a předával nám doporučené dopisy. Když jsem tam byl už 9 měsíců, podával mně obálku se zpáteční adresou SNB Litoměřice a s velkým pochopením mi řekl: „Na každého to jednou čeká.“ Vevnitř totiž bylo pozvání na služebnu SNB, kam pravidelně jednou za týden zvala tajná bezpečnost jednoho bohoslovce, aby získala agenty pro spolupráci.

Úředník v civilu se mě tam vyptával na mé spolužáky z Francie, jestli něco nevím o těch, kteří tam zůstali. To jsem opravdu nevěděl. Pak se ptal, co jsme měli v semináři k obědu. Na to jsem si tenkrát nemohl vzpomenout, i když jsem se opravdu snažil. Asi mi to hodně pomohlo, protože jsem tím jasně ukázal, jak mám slabou paměť i pozorovací schopnosti. Později mě napadlo, že to byl ten hluboký spánek, o kterém se v Písmu píše, že ho Bůh sešle, aby někoho zachránil.

Úředník si vše zapisoval a ukončil to oznámením, že mi ještě napíše dopis a že se podepíše Alexandr.

Za rok, o zimních prázdninách 1973, když jsem byl doma u rodičů, přišel takto podepsaný dopis. Na obálce bylo jen mé jméno a příjmení, a protože tatínek se jmenoval úplně stejně, dopis otevřel. Byla v něm pozvánka od Alexandra, abych čekal v 10 dopoledne na okraji rodné vesnice, že tam pro mne přijede auto. „Co to je za divné psaní?“ ptal se mne tatínek. Řekl jsem mu vše. Po poradě s rodiči a s panem farářem z Jam jsme se domluvili, že v tu hodinu se všichni budou modlit a já nikam nepůjdu a budu čekat doma.

Lidé potom vyprávěli, jak přes Slavkovice několikrát přejelo černé auto. Nakonec přijelo k nám. Vystoupili dva muži. Jeden pořád mlčel a druhý se vyptával na seminář a naznačoval, že by je velmi zajímalo všechno, co se v něm děje. Snažil jsem se jim naznačit, aby to ode mě nechtěli. Pak jsme jim dali svačinu. Odcházeli a při loučení, kdy už ze mě spadlo všechno napětí, mi řekl ten druhý: „Kdybyste se něco dozvědělo těch spolužácích emigrantech, že nám dáte zprávu?“ V té chvíli jsem už přestal dávat takový pozor, a proto jsem přikývl, což mne dodnes mrzí.

Tím to všechno pro mne, Bohu díky skončilo. Nikdy se ke mně nehlásili ani spolužáci z ciziny ani tajní.

Bylo však více kolegů, na které dělali hrubší nátlak. Jednomu z nich přímo řekli: „Víte, že my vás můžeme fyzicky zlikvidovat a vůbec nic se nám za to nestane. Znáte přece případ kněze Coufala z Bratislavy a kněze Popieluszka z Polska.“

 

 

Závěrečný povzdech:

Skoro na všech setkáních různého typu slyším na úvod nebo někdy i na závěr:

„Rád bych zde přivítal pana ...“ „Rád bych vám poděkoval za ....“ „Rád bych vás seznámil s dnešním programem.“

Vždycky mně napadne: „Tak zbytečně nemluv a udělej to hned. Řekni prostě a upřímně, že vítáš pana …, že nám děkuješ a že nás s tím seznámíš.“

S tímto nešvarem asi nic nenadělám. Sám se však snažím v podobných situacích nebychat (možná by se mohlo říci nebychovat), prostě nepropadnout „bychoismu“, jak to nazval jeden můj dobrý známý.

 

ZŮSTAŇME V POKOJI:

Nic není náhoda, všechno je řízení Boží,

nic není samozřejmost, všechno je Boží dar.

BOHU DÍKY ZA VŠE.

 

Ježíši, důvěřuji Ti.

 

 

Nahrávka těchto zvonů pořízená Českým rozhlasem je někdy vysílána i na Rádiu Proglas.

 

 

 

14 bodů

 

Pokyny k tisku: 4 stránky na list, duplex, oboustranný tisk, překlápění na delší straně,

vytisknout strany: 8,1,6,3,2,7,4,5