Je to chůze po tom světě

Celý život se dá přirovnat k pouti. A je to pouť velkolepá, neboť jejím cílem je blaženost v nebi, v Božím království. Když jsme ve svatém roce 2000 putovali do Říma, došli jsme za pět dní k Matce Boží v komůrce. v cele - německy Mariazell. Za dalších pět dní, kdy už začínaly potíže, jsme si řekli, že do Mariazell to byla procházka. Když jsme pak došli do Itálie, vytáhli jsme mapy pěší trasy z Vídně do Říma, kterou každý rok podniká spolek Wiener Wander (vídeňský vandrák). Viděli jsme, že oni jdou jen po venkovských silničkách a polních cestách, že údolími italských řek procházejí křížem krážem z jednoho břehu na druhý. To už jsme byli na cestě víc jak 14 dní a už jsme toho začínali mít dost. Ani krok navíc, ani metr zbytečně, říkali jsme si potichu. Proto jsme šli přímo po staré státní silnici. Šli bychom i po dálnici, jenže na ni pěšáka nepustí. A nezastavili jsme se ani v Ravenně, jejíž památky přitahují ročně miliony návštěvníků, ani v Assisi u sv. Františka. To už byl měsíc cesty za námi a Řím blízko před námi. Nevyřčeným heslem všech bylo: "Ať už tam jsme co nejdříve!" A když jsme doputovali, byla to veliká radost, kterou nezkalilo ani to, že jsme se osobně nesetkali se Svatým Otcem.Až teď nás mrzí, že se nemůžeme pochlubit společnou fotografii s ním. Na pouť jsme se také samozřejmě připravovali, každý po svém.
Stejné části, doprovázená podobnými pocity, má každá pouť třeba i ta netínská (i 15.8. i 18.8). Ke Třem křížům je to procházka, mezi Loupežníkem a Závistí člověk neudělá ani krok navíc. A od rybníka už ti první nejsou k udržení. Obdobné to je i při delších trasách. A také v životě. Každý se bojí závěrečných zkoušek, ale později přizná, že chodit do školy byla vlastně procházka. Ve středním věku není čas na žádné zdržování, což nemusí být vždycky správné. Skutečně dospělí a zralí lidé se pak úplně jinak dívají na životní cíl a krátkodobá lákadla už nemají smysl.
Mše svatá je připomínkou smrti a vzkříšení našeho Pána. Tím vrcholil jeho život. Proto můžeme srovnávat její průběh s poutí jako takovou.
Příprava na mši svatou pro nás většinou znamená, že přemýšlíme za koho bude sloužena. A to nemusí být jen za zemřelé příbuzné anebo na jiný osobní úmysl. Nemusí to ani být na kostelním seznamu. Každý může přijít se svým úmyslem, všichni máme za co děkovat a jistě i za koho prosit. To všechno se má shrnout do té první modlitby, která se latinsky nazývá COLLECTA. Kolekci se dělají sběratelé známek, tato modlitba má jakoby sesbírat naše úmysly. Proto ticho před ní je tak důležité a nemá být vyplněno jen němými otázkami, proč to ten kněz nemůže najít.
Pak je bohoslužba slova. Procházíme dějinami spásy, slyšíme o tom, jak Bůh chránil vyvolený nárůdek i jak provázel hrstku rybářů, která se vydala obrátit svět k svému Pánu, ukřižovanému Galilejci. Sami dobře víme, jak se nám to málo daří, rádi bychom zažili více důvěry v Boží pomoc. Proto každého potěší, když uslyší, že se to už mnoha podařilo. A to má být také náplň kázání.
Při bohoslužbě oběti už jde do tuhého. Chce to naši silnou víru v Ježíšovu přítomnost. Navíc se máme svým způsobem připojit k Ježíši Kristu, který vydává své tělo a prolévá svou krev. Při vybírání peněz se i osobní oběť od nás vyžaduje.
A na závěr bývají ohlášky, je to jakési odlehčení všeho toho vážného. A pak si každý oddechne. když uslyší: "Jděte ve jménu Páně." A malí vyrazí na zmrzlinu, velcí také. Latinsky však poslední věta zní: "Ite, missa est." Doslova to znamená: Jděte, mše je skončena. Jiný výklad slova missa však může být: Jděte, poslání nastává. Anebo dokonce: Misie začíná. Ať už jsme tam, říkali jsme si před Římem. Jakou asi dneska mají zmrzlinu, říkají si ti malí (možná i velcí). Jak máme naplnit své poslání, jakým způsobem bychom mohli misijně působit? To je cílem a vrcholem mše svaté i naší životní pouti. To je i cílem každé pěší pouti. Ukázat ne rukama, ale nohama k prameni křesťanství u nás, k duchovnímu středu Slovanů i Evropy, ukázat, že i mládež umí něco obětovat a dokáže se bavit.