Dvě otázky a odpovědi

Seriál v časopise Obrázek libereckých farností zahrnuje dvě otázky a odpovědi na ně:

1. Co v dnešní společnosti považujete za nejhorší?

2. Jaké navrhujete řešení?

1. Za nejhorší považuji nadávání na druhé, někdy i na celý svět. Často slyšíme, že všichni jsou mafiáni, že prostý člověk nic nezmůže, že si ti nahoře stejně udělají co chtějí. Jindy zase nářek, jak nám  kácejí  lesy, otravují vzduch, kam se to svět řítí. Někteří  mluví dokonce i proti Pánu Bohu, sice jemně, ale něco mu pořád vyčítají - jedni jakoby mu říkali: tys to udělal špatně, my to opravíme. Tys nedal každému plodnost, my budeme dělat pokusy až budou moci mít děti třeba i stařeny. Tys spojil umírání s bolestí, my dáme injekci , aby člověk rychle zemřel a netrápil se. I věřící se vyčítavě ptají: Za co mně Pán Bůh trestá. Vždyť jsem nic neudělal. Tím se vytváří nejen blbá nálada, ale i nevěra, která jakoby přecházela ve vzpouru, podobné, v jaké byl na kříži lotr po levici.

2. Rád bych navrhl: Místo  takových řečí, které připomínají spíše kouř, ba dokonce smradlavý dým, zapálit malé světélko.  Zasadit jeden strom anebo o něj pečovat. Nevolit ty, kdo prosazují zlo. Kdo nejde volit tak jim dá kousek svého chybějícího hlasu. Říci někde, že i politikové to mají těžké, je přece něco jiného než nadávat, že za to berou těžké peníze.  A vyzvat k modlitbě za světské představené, to už je hrdinství. Sebrat věci vyházené z popelnice je víc než řvát, za co ty úklidové čety platíme. Když se pohrdá životem, tak ho přijmout, matka více dětí svědčí sama sebou a je to víc než nadávání na to, jak vymíráme a jak se tady roztahují cizinci.  Šířit nebo vydávat dobrý časopis je víc než rozčilování na nahotinami v trafikách. Říci, že když předkové tvrdili: Co Bůh dělá, dobře dělá, platí pořád, je víc než vyznání víry, to je vyznání důvěry. A to vede k Ježíšově závěti: Do tvých rukou svěřuji svůj život. Stejně ho někomu musíme odevzdat, ať ho rádi svěřujeme Bohu, ať se to učíme tím, že mu svěřujeme vše už teď. Před maturitou jsme v přírodních vědách probírali zkameněliny. Profesor nám řekl, že se v těch usedlinách nacházejí různé ulitky, a čím je ta vrstva mladší, tím jsou větší a pak z dějin zmizí. A objeví se nový druh, zase nějaké malinkaté ulitky, postupně se po miliony let zvětšují a pak zase zmizí. V té chvíli jsem si uvědomil, že my přerůstáme své rodiče výškou. Co když je to s námi lidmi také tak, napadla mně kacířská myšlenka. Ale pak jsem si řekl: Tak to, Pane Bože beru, tu generaci dlouhánů, i kdyby to už měla být ta hodně blízká konci. Na tobě to nechávám, protože i s tím máš jistě svůj plán. Nechávám to na tobě, tobě to svěřuji. To mě velice uklidnilo. Od té doby uplynuly čtyři desítky let. Děti dneska přerůstají rodiče nejen po stránce  výškové.  Ale i s tím může Pán Bůh něco udělat. Na něm to nechme, on ví, co  má dělat. Na nás je, abychom zapalovali malá světýlka všude, kde to jde. Víc se třeba po  nás nežádá, vždyť i z malého zdroje může být hodně světla.

V čísle 6, ročník 7 z 15.5.2009 odpovídal:  Jan Peňáz