Dvacet let svobody?

         Blížící se dvacáté výročí pádu komunismu v Československu si zaslouží nejen připomínat, ale i zamýšlet se nad tím, co nám dalo a co nám vzalo. Máme opravdu svobodu, o kterou jsme před dvaceti lety usilovali? Svobodný je ten, komu nestojí v cestě žádná překážka, jež by mu bránila vykonat to, co vykonat chce. Není podstatné, zda tato překážka je objektivně neodstranitelná nebo pochází z našeho dobrovolného postoje. To je doloženo osvědčenou zkušeností, že i otroctví může být dobrovolné.

         Při této příležitosti nemohu nevzpomenout jednoho památného setkání ve Štokách u Jihlavy po skvělé přednášce Jiřího Grygara o vzniku vesmíru, kterou jsme s několika přáteli uspořádali na podzim 1987 na havlíčkobrodské staré radnici. Že se blíží přelomové časy, se již dalo tušit. Bylo proto legitimní promýšlet, co dělat, pokud bychom politickou svobodu opravdu získali. O tomto tématu jsme před 22 lety diskutovali. Ve skvělé náladě: vždyť nejnovější vědecké výzkumy dávaly za pravdu nám, lidé se přestávali bát a komunisté už si nebyli tak jisti... Mezi diskutujícími byli skvělí lidé: kromě hostitelů, politického vězně Josefa Čecha a jeho ženy Lídy, želivský opat Vít Tajovský, astronom Jiří Grygar... Netušili jsme, že byt je odposloucháván, protože už se žádné následky nedostavily.

Názory se rozcházely. Někteří byli optimisté,  já patřil k menší skupině skeptiků. Ukázalo se - pohříchu, že skepse byla blíže tomu, co mělo v následujícím dvacetiletí nastat. Kde se staly chyby? Do vznikajících demokratických struktur infiltrovalo už v čase listopadového převratu příliš mnoho komunistů. Ať už měli kabáty jakékoli, ať už to byl záměr nebo přirozený vývoj. To otupilo kritický a spravedlivý přístup k naší minulosti, která je dosud bolestná. Nejsme s ní usmířeni. Nejsme usmířeni mezi sebou a dokonce ani sami se sebou.

Spravedlnost přišla při budování kapitalismu v českých zemích zkrátka. To má za následek trvale napjaté vztahy. Zlomená páteř národa i dvacet let poté, co mohlo být započato s její léčbou, se nechce zhojit. Rány jsou těžší než jsme tušili. Politická svoboda vyžaduje zdravé jedince, odolné proti svodům konzumismu, klientelismu a korupce. Takoví, my Češi, většinou nejsme. Proč? Opustili jsme víru, mravnost a řád. Už za to tvrdě platíme teď, a nezmění-li se to, budeme do budoucna platit stále víc.

Naše posttotalitní společnost je ovládána strachem. A vychytralí kramáři v politických funkcích s tímto strachem stále pracují. Jsou to učenliví žáci Nicoly Macchiavelliho, který napsal, že „strach nikdy nepomíjí". Lidé mají stále důvod něčeho se bát: Ztráty zaměstnání a příjmů, ztráty majetku a blahobytu, zdraví i toho, co považují za štěstí... Vychytralí kramáři v politických funkcích tento strach podněcují tím, že lidu předkládají v pestrých barvách obrazy nepřátel: Němců, Církve, evropské byrokracie, jinak smýšlejících... Nezáleží na tom, kolik mají tyto obrazy nepřátel společného s pravdou. Strach dokáží vyvolávat a živit i fikce.

Po několika letech nemravného blahobytu přichází šok v podobě světové finanční a ekonomické recese. Bilance je neradostná. Ale povinností křesťana je optimismus, jehož zdrojem je poznání, že nikoli pouhé očekávání, ale hodnověrná naděje nám budou ve všech životních těžkostech oporou. Tato naděje je založena na evangelním paradoxu: Největší prohra je největší výhrou. Kdyby Kristovo učení bylo dílem lidským, už dávno by - tak jako vše, co pochází od lidí - zaniklo. Skutečnost, že nezaniklo, dokládá, že základy naší víry jsou pevné: Víme, komu jsme uvěřili a můžeme si být jisti.

Především tuto naději v nás přijel povzbudit a upevnit svou nedávnou apoštolskou návštěvou v naší zemi Svatý otec Benedikt XVI., který se nepřišel na Petrův stolec omlouvat lidem za to, že "Bůh možná náhodou existuje". Tento papež nás nejen povzbuzuje ve víře, lásce a naději, ale také připomíná, že každý člověk bude jednou ze svého konání skládat účty Pánu žně.

Svatý Pavel, můj velký a slavný patron, žil a byl umučen v časech nepředstavitelně těžkých, kdy vladařem římské říše byl smutně proslulý císař a masový vrah Nero. Přesto nás toto kníže apoštolské vybízí k naději a k modlitbám za vladaře. Buďme optimisty i my a modleme se za své vladaře, aby pochopili, že víra, mravnost a řád jsou dobré pro všechny. Pro nás, pro ně i pro ty, kteří se ještě nenarodili.

Copyright: Pavel Jajtner

Na Losím gruntě, 14. října 2009, D.G.