Dopisy chlapcům, děvčatům, manželům, rodičům - všem o věrnosti

«My máme otevřené manželství,» prohlásila mladá žena a rozhlédla se kolem sebe, jako by čekala potlesk. «Dopřáváme jeden druhému svobodu prožívat sexualitu i s jinými partnery, když to potřebujeme. Ale pokud jde o naše city, máme se rádi a jsme si věrni.» Výrok té mladé dámy chutná jako slaďounký med, ale je to postoj nesprávný a prolhaný.

Je to výrok absurdní, ale zní dobře. Vždyť žijeme v době svobody a tolerance. Sexualita bez lásky je znetvořená sexualita. Je to čistá chtivost na úkor druhého. «To přece nevadí,» namítnou možná někteří, «když se to děje za vzájemného souhlasu.» To je ale obrovská lež. Lidé, kteří střídají sexuální partnery, vlastně pořád hledají trochu štěstí. Kdo pořád běhá jen za vlastním uspokojením, zůstane nakonec prázdný a neuspokojený. Není schopen navazovat a udržovat vztah, protože to, co si v hloubi duše přeje, mu zůstává zavřeno.

Tělesná blízkost manželů není jen věcí pudu, ale také růstu lásky, jde o touhu vyjádřit hlubší city. Zralá láska především hledá, jak učinit šťastným a ne jak obšťastnit sám sebe. Sv. Pavel vidí pohlavní život jako zcela přirozenou součást manželského života a vybízí křesťany, aby jej nezanedbávali. Manželé by se neměli jeden druhému upírat (1.Korintským 7,3-5).

Žít otevřené manželství je slabomyslnost. Jeden určitě zůstane neuspokojen.

A právě žena nedokáže oddělit sexualitu od lásky. Její potřeba něžnosti je širší než u muže, týká se celého člověka, celého těla a celé duše. Proto se muž musí učit vyhovět této potřebě, pokud má dojít ke šťastnému partnerskému vztahu. Žádná žena nebude chtít odejít z manželství, pokud ji muž bude všestranně a celou milovat.

Nedůvěra nesouvisí se svobodou, ale pramení z neuspokojení.

Vždycky jsem si myslela, že pokrok je něco, co nahradí špatné, a čím se život usnadní. Kde se mluví o utrpení, které vznikne tím, že otcové či matky opouštějí své rodiny, aby si užili s jinými partnery? Koho trápí děti, které už nevědí, kam patří, které v nejistém vztahu svých rodičů postrádají bezpečí a jistotu? Kdo vidí bolest ženy středního věku, která je odstavena na úkor mladší. Jaké je zoufalství, ztráta sebevědomí, pocity méněcennosti na straně té, která zůstane odstrčená? Víte, co znamená ztráta důvěry? O tom se nemluví, když se propaguje sexuální volnost.

Občasná nevěra se v médiích podává jako normální sexuální chování.

A divákům se vymývají mozky tím, že podvedení se většinou představují jako ohyzdy nebo surovci, kteří si jen zaslouží, aby od nich partner odešel a zahýbal jim. Sotva existuje nový film, kde se manželská nevěra podává jako něco nenormálního, nesprávného. To časem u diváků vyvolá záměnu hodnot. Prolhané podání diváci přenáší do vlastní reality a podle toho měří jednání své i svého okolí.

Bible o manželské věrnosti: «Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky? Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou. Buď požehnán tvůj zdroj, raduj se z ženy svého mládí. Proč bys blouznil, můj synu, po cizí, proč bys v náručí cizinku svíral? Cesty člověka jsou Hospodinu zřejmé, on sleduje všechny jeho stopy. Svévolníka polapí jeho zločiny, bude spoután provazy svého hříchu.» (Přísloví 5,16-18.20-22)

«Víš,» řekl mi kolega, «dřív jsem se lidem jako ty hodně smál,» (měl na mysli moje názory na manželství), «ale dnes to vidím jinak.»

Bylo třeba několika ztroskotaných vztahů, než pochopil, že egoistický životní styl mu nepřinesl naplnění, které hledal. Někteří si teprve ve stáří všimnou, jak jsou vlastně osamělí. Nevěrnost se projevila. Když se vnějšek člověka stane nezajímavým, nemají nikoho, ke komu by patřili, pro koho by byli důležití. Nebylo by lepší se včas zamyslet a rozvíjet manželský vztah, aby člověk měl někoho i ve stáří, někoho, s kým může sdílet radosti i starosti?

Stejně tak je třeba pečovat o manželský vztah, pracovat na něm a starat se o blaho druhého. Žena by měla svému manželovi přinášet úctu, aby se neocitl v nebezpečí, že tento deficit bude naplňovat u kolegyní v práci. A muž dělá jen dobře, když si i po mnoha letech své ženy váží a nevnímá ji jen jako něco, co je dáno. Zvlášť když žena stárne, potřebuje utvrzení, že je pro něho stále ještě krásná a atraktivní. Jestliže bude mít jistotu, že ji muž miluje a váží si jí, pak bude v podstatě odolná proti lichotkám a pochopitelné přízni jiných mužů.

Jestliže opravdu dojde k nevěře, má to dalekosáhlé důsledky, větší, než se obecně přijímá.

I když ten druhý odpustí a také své odpuštění vysloví nahlas, jizvy zůstávají. Snad nejhorší je ztráta důvěry, ten zdánlivě navždy prohraný boj proti nedůvěře. Tomu, kdo porušil věrnost, stal se věrolomným, je těžké důvěřovat. Podvedený musí bojovat i s pocity méněcennosti. Co ten druhý na tom cizím člověku vlastně viděl, co mému partnerovi mohl ten cizí člověk dát - co vlastně v našem vztahu chybí? Copak nejsem správný muž? Copak nejsem žena, která je hodna lásky? Má-li mít manželství šanci i po narušení věrnosti, má-li se znovu stát zdravým manželstvím, k tomu musí ta provinivší se strana mít mnoho trpělivosti, lásky a citu, aby bylo možné znovu vybudovat důvěru.

Kdo Boha ze svého života vyřadí, ten je nevěrný vůči Bohu, ale i vůči ostatním lidem. Vždyť mu chybí měřítko pro dobro a zlo. Nechává se honit vlastním egoismem. Boží přikázání se nedají beztrestně porušovat. Ale Bůh je věrný, a to i tehdy, když my jsme nevěrní (2. Timoteovi 2,13) stále znovu nám podává ruku. Smíme se obrátit a prožít odpuštění, které v sobě zahrnuje nesmírně mnoho. «Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti» (1. Janův 1,9).

Vybráno z časopisu Ethos, číslo 2/2000