Dívat se na krev?

  Vzpomínám si pořád, jak jsem byl s maminkou coby hošík asi osmiletý v novoměstské nemocnici. Čekání bylo dlouhé, nic se pořád nedělo. Až najednou někoho vezli na vozíku přímo do ordinace. Dosud nevím koho a s čím, protože maminka mi zakryla oči svou upracovanou dlaní. Asi nechtěla, abych viděl krev.

Přitom doma jsme kříž měli, ale byl dost zašlý, proužky krve na rukou Pána Ježíše a na jeho boku byly vybledlé. Z dětství či dospívání si také pamatuji, jak cizí babička říkala vnoučeti: "Pošli pusu Pánbíčkovi" a ukázala na kříž.

Na to vnouče jsem se tenkrát díval spatra, protože jsem už chodil do školy. V náboženství nám tam pan farář dával na první stránku sešitu razítka s nápisem: Z lásky k Tobě, Ježíši ukřižovaný. To už mělo úroveň.

Dneska si říkám, že od té babičky to byla předškolní náboženská výchova, latinsky formace.

Když dneska už předškoláci vidí v televizi několik smrtelných úrazů, ba dokonce vražd za jeden večer, a vidí to v pohybu, je to jistě horší než umírající Kristus na kříži.

To, co dává televize, opravdu není výchova - formace, ale deformace, zkřivení. Poznávám to i v náboženství. Když se ptám dětí, jestli by se jim pěkně usínalo, kdyby měly vedle postele mrtvolu, říkají že ne. Když jim namítnu, že televizi mají velice blízko a že je tam mrtvol plno, už ti malí mne napomínají: „To tak nesmíte brát, to je jenom nafilmovaný, tam nikdo neumírá."

Jenže Pán Ježíš skutečně zemřel. Byl z rodu královského a zemřel krutou smrtí otroka. A svou krev prolil z lásky k nám ....

Poděkujme mu!