KŘTINSKÁ KOSTNICE

odborně

KAPLE SV. LAZARA

- kterého Pán Ježíš vzkřísil - a kde očekávají své vzkříšení

i kosterní pozůstatky farníků pochovávaných kolem starých kostelů od 13. do 18. století

POD POUTNÍM KOSTELEM JMÉNA PANNY MARIE VE KŘTINÁCH

pod patronací Moravské komendy Řádu Svatého Lazara Jeruzalémského - Bohemia

OBSAH ČLÁNKU:

A) Stručně a lidově o kapli  

B) Přesný popis kaple  

C) Podrobná lékařská zpráva o kapli a kostech  

D) Něco o Řádu svatého Lazara Jeruzalémského

A) Stručně a lidově o kapli pod kostelem

Skoro každý kostel má uprostřed kámen 1 x 2 m se 4 kruhy na zvednutí, který slouží jako vstup do kostelního sklepa, odborně krypty, což se dá přeložit jako místo UTAJENÉ, SKRYTÉ, znáte slovo kryptogram - nápis schovaný v jiném Tak to bylo i u nás, pod tím byly schody, které sem vedly, vidíte před sebou. Po nich sem nosili kosti, které našli, když kopali kolem starého románského kostela základy pro dnešní stavbu. Kosti ukládali do vedlejší místnosti, za tím okénkem, kde dnes je ta malá moderní socha Panny Marie. Tak to bylo od začátku stavby kostela - 1728 -  zhruba do roku 1900. V roce 1893 nadzvedli kámen zedničtí učni a vlezli tam. Za 50 let pak o tom v roce 1943 mluvil p. Antonín Cvilink, asi hodně básnil a tak vznikly ty pověsti o podzemí. Před sto lety byla dlažba prošlapaná, proto dali novou, všechno překryli a proto se 100 let o tom nevědělo, i když bylo jasné, že tady něco je. I tato prostora měla větrání, jeden větrací otvor vedl ven do zahrady směrem k dnešnímu penzionu Santini, dodnes je tam mříž. Tudy sem vlezli speleologové v roce  1991. V té vedlejší místnosti  pak našli na hromadě kosti, jak to vidíte na fotografii. Když pak tady pracovali, využili toho, že jeden ze čtyř zvedacích háků byl zrezavělý, vyrazili ho a nad ním provrtali dlažbu a tudy sem dotáhli elektřinu. Nahoře je dodnes vidět v dlažbě malý otvor, který ústí tady nad schody. Pak udělali nový přístup, kterým jsme sem přišli, tím, že prohloubili protilehlý větrací kanál. Klenba nad námi má jen kolem 30 cm a dobře přenáší zvuky. Když je nahoře svatba, uslyšíme váhavé kroky ženicha, pak šlapání lidí vytvářejících špalír a pak ťukání střevíčků nevěsty.  as a není to moc vysoko. Klenba je původní přes 250 let stará, ty přihrádky na kosti jsou doplněné ve 21. století, ale z původních cihel. Poznáte to podle malty.  Vidíte, že třetinu věnovali mrtvým, dvě třetiny živým. Vpředu je plastika Umučení Páně, vzadu Panny Marie  Křtinské a plastika sv. Lazara.

Pomalované lebky: Věnec a písmeno T.

Věnec se dává vítězům, dodnes dostávají závodníci, kteří vyhrají,  kolem krku  věnce. Na těch lebkách jsou věnce z vavřínových listů. Tím se chce říci, že to vyhráli, protože vytrvali v dobrém až do konce. Za to jim patří odměna, proto jim namalovali věnec vítěze.

 

Písmeno T: My říkáme od A až do Zet, Řekové mají Alfu a Omegu, v hebrejské abecedě se začíná Alef - hlava býka, je to podobné obrácenému A, huba a dva rohy - a končí Tau. Jako naše T. Proto může písmeno T připomínat konec, podobně jako na hřbitovech bývá někdy napsáno místo číslo popisné: Číslo poslední. Pozor: Svatoantonínský kříž má také podobu písmena T  a nosí jej často mniši františkáni. A ještě pozor: Neplést si hebrejské písmeno tau s panem Tau z televize!

Ještě jedna věc: Na hřbitovech bývalo málo místa, lidé umírali hodně. Nejvíc děti, proto dětské hroby bývaly jinde než ty rodinné. Do rodinného hrobu dávali dědečka, našli tam kosti z pradědečka: Teď měli tři možnosti: 1) zakopat je hlouběji pod novou rakev s dědečkem 2) dát je do šátku a položit pak uzlíček na rakev 3) nechat je ve hlíně rozházené - tak se to dnes někde neuctivě dělá.   Byla však 4. možnost a dělalo se to v zaalpských zemích: Kosti vzali, očistili a popsali a pak uložili na skrytém místě v blízkosti oltáře. Tak vznikaly kostnice, v bočních kaplích anebo v  kryptách. Tady je asi ta 4. možnost, všechno ostatní jsou báje a dohady. To jen záhadologové na tom chtějí vydělat a zviditelnit se.

Závěr:

Mrtví nám říkají: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.

My jim však odpovídáme: Kdybyste nebyli vy, nebyli bychom ani my.

Proto s vděčností se za ně pomodlíme: Otče náš,  Zdrávas Maria  ... (můžeme rozsvítit svíce).                                   

Odpočinutí věčné dej jim a všem zemřelým, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji. Amen.

Odplať, Bože, všem našim zemřelým dobrodincům, zvláště rodičům, životem věčným. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

.... Nás pak požehnej, ode všeho zlého ochraňuj, na všech cestách této země provázej a ke šťastnému shledání v nebi jednou přiveď všemohoucí Bůh        Otec + i Syn i Duch svatý.  

B) Přesný popis kaple pod kostelem

Křtiny, zvané Perla Moravy, mají vedle krás, které nás zaujmou na první pohled, plno dalších zajímavostí a záhad. Nedivme se proto, že po celá staletí jsou středem zájmu různých skupin toužících odkrýt mnohá tajemství.

Především táhlo a táhne podzemí kostela. Lidé se ptají, zda dva staré kostely, které musely v první polovině 18. století ustoupit stavbě nynějšího chrámu, nezanechaly nějaké dosud neznámé prostory? Neměly své krypty? A kde se pohřbívalo v dřívějších staletích? Poslední výzkum byl zahájen 1. prosince 1990. K historickému objevu došlo přesně 9. února 1991 v 21:25 hod. Výzkum prováděla speleologická skupina pod vedením Marka Šenkyříka.

Co bylo objeveno?

Krypta lichoběžníkového půdorysu o šířce 1,4 m - 2,9 m a délce v hlavní ose 9,5 m. Do krypty ústilo čtyři až pět chodeb směřujících většinou do dosud neznámých zazděných prostor pod terasou schodiště. Výška krypty 2,8 m až 4 m. V této prostoře byla objevena 1 až 2,2 m vysoká vrstva volně promíchaných lidských kostí, zcela zakrývající dno.

Největší pozoruhodností křtinské kostnice (ossaria) se stal nález dvanácti lidských lebek, které jsou označeny černou kresbou ve tvaru vavřínového věnce a symbolu v podobě písmene T na čele. Měli snad na mysli slova starozákonního proroka Ezechiela? " Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají" - Toto znamení mělo ve starokenaanském písmu podobu písmena tau. Ez 9,4. Věnec se skládá ze dvou ratolestí spojených v týlní krajině buď přímo nebo pomocí ozdobné stužky. Mezi lístky vavřínu je umístěna kresba plodů v počtu 6 až 8 na každé straně. Podle vyjádření historiků jde o kresby pocházející ze 17. století. Chemická analýza použitého barviva prokázala, že jde o směs dřevěného uhlí a živočišného tuku.

Byli to lidé nějakým způsobem výjimeční. Je dokonce možné, že takto byly původně označovány lebky mučedníků. Jedná se o mučedníky z doby husitské?

Ke vzkříšení památky katolických mučedníků dochází u nás v době pobělohorské a právě o Křtinách je známo, že byly centrem rekatolizačního hnutí na Moravě. Je nepochybné, že pro zdobitele měly tyto lebky mimořádný význam. Tehdy k nim měli lidé jistě zvláštní vztah.

Křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní ze tří důvodů:

• 1. Jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou lokalitu podobných nálezů od míst maximálního rozvoje zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku
• 2. Typem kresby, který řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, neboť patří lebky zdobené pouze jednoduchou černou kresbou mezi nejstarší
• 3. Jedná se o první nález na Moravě a v českých zemích vůbec

Tyto kosti byly uloženy v místech, kde právě jste. Jsou to tělesné ostatky nejméně 974 lidí. Celkový objem objevených kostí je přibližně 20m³. Dne 4. května 1991 byly podstatná část kostí a lebek převezena k antropologickému prozkoumání na oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Odkud tolik kosterních pozůstatků? Kolem bývalého malého českého kostela, který stával na místě středu dnešního chrámu, byl hřbitov, který pro stavbu nového kostela musel být zrušen. Křtinská kostnice obsahuje kosti snad od 13. století do 1. čtvrtiny 18. století. Do kostnice byly uloženy ostatky z hrobek, případně krypt původních kostelů.

 Křtinská hrobka je jedinečnou příležitostí seznámit se s celou řadou zajímavých informací pro antropologické a lékařské studie o životě našich předků. Je to i místo, kde bude možnost se zamýšlet nad smyslem našeho pozemského života. Vpředu je plastika Umučení Páně, vzadu Panny Marie  Křtinské, obě od  ing. Jaromíra Garguláka z Brna. Kapli vévodí plastika sv. Lazara. Úpravu  kaple a zařízení naplánoval , ing. arch. Ladislav Miler.

V neděli 23. října 2005 byla za účasti mnoha vzácných hostů a tvůrců po mnohaletých přípravách otevřena kostnice. Místním duchovním správcem P. Tomášem Prnkou byla po 17 hod. slavnostně požehnána a uvedena do provozu. Mimo jiných zajímavostí je v ní vystaveno i šest z celkového počtu dvanácti záhadných lebek pomalovaných vavřínovým věncem a písmenem tau. Kaple je přístupná o hlavních poutích a na vyžádání do předchozí domluvě na faře.

C) Podrobná lékařská zpráva o kapli a kostech

KTEROU PŘEDNESLA PŘI JEJÍM SLAVNOSTNÍM OTEVÍRÁNÍ 23.10.2005 RNDr. LADISLAVA HORÁČKOVÁ, Ph.D., VEDOUCÍ ODDĚLENÍ LÉKAŘSKÉ ANTROPOLOGIE ANATOMICKÉHO ÚSTAVU LÉKAŘSKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

V roce 1991 objevili členové Speleologického klubu v Brně pod chrámovou věží dosud neznámou prostoru, téměř zcela vyplněnou lidskými kostmi.

Odkud se tam kosti vzaly? Z historických pramenů je známo, že chrám byl vybudován na místě dvou zrušených středověkých kostelů. Kolem tzv. českého kostela se nacházel hřbitov a ten musel ustoupit výstavbě chrámu. Tehdy byly kosti přeneseny do krypty pod věží. Vypadá to jako by se původně připravovala v chrámu skutečná kostnice (s přístupem směrem pod dnešním schodištěm), ale josefínská nařízení, že se nesmí pohřbívat v kostelech zřejmě toto rozhodnutí zhatila.

Rozhodnutí prostudovat kosterní pozůstatky ovlivnil nález jedné z pomalovaných lebek, která ležela na povrchu asi 20 m³ velké hromady kostí. Aby se daly prostudovat, musely být kosti přeneseny do druhé krypty, kde právě jste a v níž byli původně asi pohřbíváni kněží a mnichové premonstrátského kláštera v Zábrdovicích, kterým kostel patřil. Tuto těžkou práci vykonali členové speleologického klubu a jejich nadšení pomocníci pomocí malé bedničky, kterou, naloženou kostmi protahovali spojovací chodbou dlouhou 6 m, do níž je vstup zazděný v místě okénka v němž je umístěna plastika Panny Marie ing. Garguláka.

Kosterní pozůstatky, datované do 13. - 18. století, se v základních parametrech nijak výrazně neliší od obdobných novověkých souborů. To potvrdil i detailní antropologický výzkum provedený na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V kryptě byly uloženy kosterní pozůstatky téměř 1000 osob.

Z výsledků výzkumu vyplývá, že křtinští muži se dožívali nejčastěji věkové kategorie 40-50 let. Jejich lebky byly v průměru středně robustně stavěné s výrazně modelovaným svalovým reliéfem.

Podobně jako u mužů, také ženy se dožívaly ponejvíce věkové kategorie 40-50 let, avšak ve více než jedné třetině pouze věku 20-30 let (tento fakt souvisí s nebezpečím porodního a poporodního období). Samozřejmě, že i zde se našly kosterní pozůstatky dlouhověkých jedinců - ty jsou téměř v každé populaci.

Rekonstruovaná tělesná výška dosáhla u mužů v průměru 171,2 cm, u žen 160,0 cm. Obě hodnoty spadají do intervalu vysokých tělesných výšek. Jednou z mnoha zajímavých otázek, se kterou jsme se při studiu křtinské kostnice setkali, bylo posouzení nálezu dvanácti lebek se symbolem vavřínového věnce. Věnec, táhnoucí se po obvodu lebek, se skládá ze dvou ratolestí spojených v týlní krajině buď přímo nebo pomocí ozdobné stužky. U jedné z lebek je kresba v týlní partii evidentně nedokončena. Několik centimetrů nad kořenem nosním je u všech lebek umístěno písmeno T. Celá kresba je provedena černou barvou, která je (podle chemického rozboru) směsí dřevěného uhlí s živočišným tukem.

Sedm lebek bylo určeno podle klasických kritérií jako typicky mužské, čtyři jako spíše mužské a jedna jako spíše ženská. Téměř polovina lebek byla silně poškozena, zejména v obličejové partii. Nepozorovali jsme žádné významné patologické změny a ani takové znaky, z nichž by bylo možno usoudit na příčinu smrti. Pouze u jedné z lebek byl postmortálně v šípovém švu vyvrtaný otvor o průměru 6 mm. Snad měl sloužit k zavěšení lebky, případně k umístění ozdoby na lebku. Jeho okraje však byly ostré a nenesly žádné stopy opotřebení.

Průměrnými hodnotami absolutních i relativních metrických znaků se skupina s nákresy nijak významně nelišila od průměrných hodnot celého křtinského kosterního souboru.

Exhumace kosterních pozůstatků a jejich uchovávání v kostnicích (karnariích či ossariích), tedy tzv. druhý pohřeb, je v Evropě poměrně starým pohřebním zvykem. V našich zemích vznikaly kostnice hlavně ve 14. století. V 15. století byly již "vžitou institucí". Zejména v silně katolických oblastech, jichž se podstatně nedotkla reformace (např. jižní Německo, Rakousko, Itálie) se zvyk "druhého pohřbu" bohatě rozvíjel a vedl až k lidovému kultu předků a duší. Svého vrcholu dosáhl v 19. století. Od 17. do 20. století se v těchto oblastech lebky předků pečlivě popisovaly, aby nebyla možná jejich záměna, když se lidé v karnerech modlili za duše zemřelých.

Je velmi pravděpodobné, že se o vznik kostnic zasloužilo přeplňování, uprostřed vesnic kolem kostela lokalizovaných, a tudíž stísněných středověkých hřbitovů za morových epidemií a válečných událostí. Někteří viděli smysl zakládání kostnic především v memento mori. Lebky vystavené na odiv sloužily jistě, snad již v pozdním středověku, ale především v baroku, připomenutí si smrti, jako např. lebky zazděné ve stěnách některých kostnic, případně fantastické ornamentální dekorace na stěnách a oltářích v některých kaplích v Itálii a u nás např. v Sedlci u Kutné Hory.

Vedle toho označování lebek, tzn. pomalovávání různými symboly a popisování lebek jmény mrtvých, poukazuje na jiné pojetí zvyku. Lidé chtěli mít kosti svých předků nezaměnitelně před sebou, když se v kostnicích modlili za jejich duše nebo když je obdarovávali svěcenou vodou a světlem. V kostnicích, které byly mezi lidem považovány za místo pobytu duší, byly dříve slouženy zádušní mše. Někde se zde také konaly bohoslužby, např. za účelem ovlivnit uzdravení nemocného nebo ulehčit umírajícímu zápas se smrtí. Rušení ossarií probíhalo postupně již od dob reformace, tedy od 16. století. V našich zemích pochází nařízení o tom, že kosti z ossarií mají být uloženy do země na hřbitově z konce devadesátých let 18. století. Nařízení se však plnilo různými způsoby, často vůbec ne.

Do přelomu století existoval na mnohých rakouských venkovských hřbitovech zvyk uložit všechny zemřelé do řadových hrobů, které byly po určitém počtu roků znovu obsazovány. Buď sám hrobník nebo nejbližší rodina se postarala o očistění a vybělení lebky. Očištění se provádělo vyvařováním kostí v kotlích po několik dnů anebo ponořením speciálně upravených proděravělých nádob do jezer, kde se o důkladné očištění kostí od zbytků měkkých tkání postaraly ryby. Za nejlepší způsob bělení lebek byl považován svit měsíce a tak byly lebky vystavovány delší dobu ve střešních výklencích domů. Jakmile byla lebka dostatečně vybledlá, začala další fáze, malování. Používalo se vápna, později klihových či dokonce olejových barev.

Na lebky byly zobrazovány např. vavřínové listy táhnoucí se od záhlaví ke spánku, což zřejmě souviselo v některých oblastech se zvykem korunovat lebky skutečnými vavřínovými věnci. V severních částech Rakouska se častěji setkáváme s kresbami větviček, listů i plodů dubů, vinné révy, buku, vrby, oleandru a břečťanu. Je třeba zdůraznit, že na jedné straně se zobrazovaly obzvlášť bohatě listnaté větvičky, někdy nesoucí plody, zatímco druhá strana byla zdobena jen málo olistěnou větví. Šlo o poukaz na stoupající a klesající křivku života, motivu, který se vrací i na náhrobcích a hrobových křížích. Lebky dětské, svobodných žen a šestinedělek (výjimkou však nejsou ani lebky starců) byly dekorovány reprodukcemi květů, mezi nimiž převládaly růže.

V tomto případě šlo o symboliku nebeské radosti, která zesnulého očekává nebo také o symbol "růžové zahrady", která se často i dnes používá jako synonymum hřbitova. Narážkou na zážitky duše na onom světě je také umístění bodláků, jež ojediněle zdobí lebky, neboť duše podle lidové víry musí na své cestě na věčnost projít skrze bodláky a trní.

Lebky nejčastěji pomalovávali a popisovali místní truhláři, méně často hrobníci nebo samotní příbuzní. Mnohde šlo také o domácí putující lidové umělce, méně často učitele a místní kněze. Se změnou způsobů natírání se měnilo popisování lebek časově i místně. Místo celých jmen a povolání zemřelých se zejména ve východním Tyrolsku a Solnohradsku objevil zvyk uvádět pouze iniciály, data narození a úmrtí, případně bylo vystaveno na oltáři nebo zazděno podél klenutí portálu 24 lebek vždy jen s jedním písmenem abecedy s poukazem na to, že každý z nás, ať se jmenuje jakkoliv, podlehne smrti. S popisem se často váže umístění symbolu kříže s monogramem Krista a Marie, pod jejichž ochranu je lebka svěřena. Dodržovalo se pravidlo, že hlavy rodičů i když exhumace byly od sebe časově vzdáleny, byly odpovídajícím pomalováním navzájem podobné. Na lebku otce se umisťoval monogram Kristův, na lebku matčinu Mariin. Lebky se ve většině kostnic vystavovaly na policích nebo velkých oltářních stolech, záleželo pouze na regionálních zvycích.

Jednu z dochovaných kostnic s přibližně dvěma sty pomalovaných lebek je dosud možné vidět v Rakousku, v malebném městečku na úpatí Východních Alp - Hallstattu - v kapli sv.Michala. Zajímavé je, že nejmladší takto označené lebky pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let našeho století a byly takto upraveny před necelými dvaceti lety.

Význam a smysl pomalování křtinských lebek je však podle našeho názoru zcela jiný. Téměř shodný způsob označení všech dvanácti lebek svědčí o tom, že v tomto případě nebyla totožnost mrtvých důležitá. Kresba snad spíše symbolizuje nějaký zvláštní povahový rys nebo možná osud společný všem dvanácti zemřelým. Evidentně byly takto označeny kosterní pozůstatky lidí nějakým způsobem výjimečných. Je dokonce možné, že by se mohlo jednat o lebky mučedníků. Historikové se shodují v názoru, že kresby podle svého charakteru pochází ze 17. století. Je obecně známo, že v době pobělohorské dochází u nás ke vzkříšení památky katolických mučedníků a byly to právě Křtiny, které v té době prosluly jako jedno z významných center rekatolizačního hnutí na Moravě.

Možná, že by se podařilo trochu poodhrnout roušku tajemství dvanácti dekorovaných lebek, kdybychom dokázali vysvětlit symboliku kresby, především písmene T uprostřed čelní krajiny. Je možné, že se jedná o poslední písmeno hebrejské abecedy - tau a byly takto označeny lebky osob, které měly být spaseny. Je ale také možné, že jde o symbol kříže, snad antonínského, který má podobu tohoto písmene.

Svatý Antonín Veliký byl egyptský poustevník a opat žijící na rozhraní 3.- 4. století. Jeho přísný asketický život přiměl k následování velké množství mladých mužů, takže bývá pokládán za zakladatele křesťanského mnišství. Svatý Antonín Veliký je zobrazován jako stařec s holí ukončenou nahoře křížem v podobě písmene T. Kromě zvonku a vepříka bývá často vykreslen s hořící pochodní nebo nádobkou s ohněm. Spojitost s křtinskými malovanými lebkami by mohla být následující. Chorobě, která se občas epidemicky vyskytovala i v našich zemích - ergotismu, se říká lidově "oheň svatého Antonína" (ignis sancti Antonii). Šlo o onemocnění, způsobené námelovými alkaloidy, které vyvolávaly zúžení cév a často vedly vlivem rozsáhlých poruch okrajových částí těla až k hlubokým snětím - gangrénám. V dřívějších dobách docházelo často ke kontaminaci chlebové mouky žitnými zrny pozměněnými parazitickou houbou Claviceps purpurea. Jedna z posledních větších epidemií postihla české země např.v letech 1736 - 1737. Lidé se s prosbou o uzdravení obraceli právě pod ochranu sv. Antonína a věřili, že s jeho pomocí se jim podaří z této těžké nemoci uzdravit. Bylo by zajímavé zjistit, zda se epidemie námelové otravy - ergotismu nevyskytla v průběhu minulých století přímo ve Křtinách nebo blízkém okolí. To se nám však dosud žel nepodařilo.

Další nezodpovězenou otázkou zůstává způsob, jakým se lebky do křtinského chrámu dostaly. Byly označeny přímo ve Křtinách anebo sem byly přineseny, či tento zvyk přinesla osoba, která se s ním někde seznámila? Existují někde u nás dosud neobjevené analogické případy? Přes řadu podobných otázek, které zůstávají nezodpovězeny, můžeme konstatovat, že křtinská kolekce lebek se symbolem vavřínového věnce je unikátní a to hned ze tří důvodů: jde o dosud nejseverovýchodněji vzdálenou lokalitu od míst maximálního zvyku pomalovávat a popisovat lebky zemřelých, která leží v jihozápadním Rakousku, dále typem kresby, který řadí křtinské lebky k nejstarším svého druhu, a v neposlední řadě proto, že se v českých zemích jedná o ojedinělý nález.

Avšak křtinský kosterní soubor není významný pouze nálezem pomalovaných lebek. Mezi kosterními pozůstatky byly nalezeny kosti se stopami mnoha chorob a v takovém stádiu, v jakém je dnešní medicína už nezná. Kromě zhojených poranění (sečných a bodných), různých zlomenin a dlouhodobých vykloubení, zanechaly stopy na kostech takové choroby jako velmi časté onemocnění minulých století - tuberkulóza (vystavený gibus-vznikl zborcením obratlových těl), časté byly i nálezy kostí postižených příjicí - syfilis (v 18. a 19. století rovněž běžnou chorobou). V genetické laboratoři v Londýně byla potvrzena přítomnost typických fragmentů DNA původce lepry (jeden z prvních dokladů o přítomnosti lepry na našem území). Bylo zde nalezeno 5 lebek se znaky nádorů - tří zhoubných a dvou nezhoubných.

Všechny tyto nálezy obohatily naše znalosti o chorobách, jejich epidemiologii a průběhu a proto můžeme říci, že podobně jako je tomu na pitevnách ZDE MRTVÍ UČÍ ŽIVÉ - Hic locus est ubi mors gaudet sucurrere vitae a to je odpověď těm, kteří se domnívají, že bychom neměli rušit klid mrtvých nějakými výzkumy (takové názory občas také slyšíme). Snažili jsme se připravit zemřelým, kteří chtěli být na věky v blízkosti Panny Marie Křtinské pietní a důstojné uložení jejich tělesných pozůstatků.

Budeme velmi rádi, když pochopíte, že nejde o nějakou atrakci. Naším záměrem bylo vzdát hold všem těm, kteří tady byli před námi a na jejichž myšlenky a práci všichni navazujeme. Kaple se může stát v tomto uspěchaném světě místem vzpomínek na minulé generace a místem rozjímání.

Ráda děkuji všem, kteří se na přípravě krypty podíleli - od nálezců Marka Šenkyříka, Radovana Drtila a dalších členů Speleologického klubu v Brně, ing. arch. Ladislavu Milerovi za projekt krypty, za krásnou výzdobu plastikami ing. Jaromírovi Gargulákovi, za obrovskou pomoc při instalování kosterních pozůstatků kolegům z Anatomického ústavu LF, především dr. Lence Vargové, Martě Lněničkové, Jiřině Menšíkové, Vladimíru Vedrovi, studentkám Přírodovědecké fakulty Tereze Trubačové a Ivaně Jarošové. Za velmi pěkné uspořádání vystavených exponátů patří poděkování výtvarnici paní Stanislavě Bártové a řadě dalších a dalších, kteří se na celé akci podíleli. Moje poslední poděkování však patří tomu, který byl duší celého projektu a bez něhož by křtinská krypta nevznikla - panu děkanovi Tomáši Prnkovi, dlouholetému a obětavému duchovnímu správci křtinského chrámu Páně.

Odpočinutí věčné dej jim a všem zemřelým, o Pane, a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji. Amen.                                                           Odplať, Bože, všem našim zemřelým dobrodincům, zvláště rodičům, životem věčným. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

D) Něco málo o řádu sv. Lazara Jeruzalémského

Vojenský a špitální Řád svatého Lazara Jeruzalémského je mezinárodní křesťanský rytířský a vojensky organizovaný řád, udržovaný a trvající od svého založení ve Svaté zemi. České velkopřevorství a jeho Moravská komenda, jako součást mezinárodního Řádu, je pod ochranou francouzské královské rodiny.

Cílem řádu na území České republiky je zejména: bránit a ochraňovat křesťanskou víru, rozvíjet snahy ke sjednocení křesťanů, udržovat řádové bohoslužby, modlitby a jiné duchovní aktivity v souladu s křesťanskou tradicí. Dále udržovat a rozvíjet veškeré principy křesťanského rytířství, aktivně konat humanitární a charitativní činnosti ve všech jejich podobách, zejména pak vyvíjet a poskytovat pomoc, službu a péči nemocným a umírajícím a všeobecně všem, kteří pomoc, podporu a péči potřebují a sami si pomoci nemohou.

 

Symbolem Řádu je zelený kříž s osmi hroty a symbolizuje osm rytířských ctností: víru, naději, lásku, milosrdenství, statečnost, spravedlnost, moudrost a umírněnost.