Pohřeb v Dijonu, zádušní mše sv. ve Křtinách
04.12.2009 - poutní místo Křtiny
Jedna z mých profesorek mi dnes zapoledne sdělila emailem:
Dnes byl v Dijonu pohřben P. Maurice Delaunay.
Byl narozen 1927, vysvěcen 1955 a jako studentský kněz působil na místním Carnotově lyceu celkem 16 let. Dožíval ve farnosti sv. Josefa v Dijonu.
Otci Mořicovi jsem velice vděčný. Na Carnotovo lyceu v Dijonu jsem nastoupil roku 1967 ve svých 16 letech, abych tam mohl s dalšími Čechoslováky tři roky studovat a udělat si maturitu. Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!" (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili tomu knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech." A on mi řekl: „Jak se jmenuješ?" Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám." Byl první, který mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.
A ještě v jednom si na něho pořád vzpomínám. Umíte si představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Abbé Delaunay, tak se jmenoval ten kněz, však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.
Do třetice přidávám velkou vděčnost za jeho radu, když jsem jel autostopem do Itálie. Po složení maturity jsem chtěl využít toho, že mám ještě pas a podívat se ještě do Řím než se vrátím domů. Bylo už jasné, že se pak dlouhou dobu nikam nedostanu. Otec Delaunay mi napsal italsky malý papírek s doporučením, které mi vícekrát otevřelo a srdce lidí, na které jsem se obrátil a někdy i dveře jejich domu. Dal mi také velice cennou radu: Nechoď za těmi vašimi krajany do české koleje, ubytuj se v té francouzské. Poslechl jsem ho. Francouzi po mně chtěli nějakou sumu. Rodáci by mě jistě nechali spát zadarmo a určitě by se i nějaké jídlo našlo. Cenu bych za to pak platil asi doma u různých výslechů. Otec Mořic vystihl, co mnozí netušili, že tajná policie právě naše krajany bedlivě sleduje a všechny, kdo s nimi přišli do styku, velice podezírá.
Dnes večer jsem za něho měl mši svatou.
Toto sdělení jsem pak francouzsky poslal spolužákům a profesorům.