Pátá pěší smírná pouť P. MUDr Ladislava Kubíčka - životopisy (vlastní a od různých autorů)

P. MUDr. Ladislav Kubíček se narodil 3. ledna 1926 v Rachově na podkarpatské Rusi, tenkrát obec patřila k Československu, postupně k Maďarsku, pak k Sovětskému svazu a nyní k Ukrajině.

    Gymnázium studoval v Brně, maturoval v roce 1945 - po ročním přerušení v důsledku německé okupace - a začal studovat medicínu. V roce 1948 zároveň začal studovat teologii v Brně. V témže roce byl vyloučen ze studia medicíny a pracoval jako pomocná síla v nemocnici v Moravské Třebové a zároveň  vedl Katolickou akci mezi studenty. Na příkaz ministerstva však po roce mohl pokračovat ve studiu medicíny a v roce 1950 promoval na Masarykově univerzitě. Potom působil jako lékař na různých místech jihlavského kraje.

    V tomto období také vykonával vojenskou službu, nejdříve ve škole pro důstojníky v záloze, ale při prověrce byl přidělen k útvarům PTP, konkrétně práce na šachtě na Kladensku. V roce 1959 byl s ním rozvázán ve zdravotnictví pracovní poměr pro nepřátelský poměr k lidově demokratickému zřízení a nastoupil brigádu na šachtě v Karviné. Zde byl také zatčen - údajně za vedení dvou protistátních skupin, které se scházely jen k modlitbě a náboženské činnosti a odsouzen pro podvracení republiky. Po propuštění na amnestii pokračoval v práci na šachtě a po úmrtí maminky přešel do Kamenoprůmyslu v Letovicích.

     Na kněze byl tajně vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou v Praze dne 7. února 1967 a byl ustanoven do duchovní služby, kterou vykonával na různých místech litoměřické diecéze:

 

 

 

Vlastní životopis P. MUDr. Ladislava Kubíčka

(Čteno při slavnostním jmenování sídelním kanovníkem 6. listopadu 2000 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.)

 

    Narodil jsem se 3.1.1926 v Rachově na Podkarpatské Rusi, tenkrát Československu, postupně v Maďarsku, pak v Sovětském svazu a nyní na Ukrajině. Pokřtěn jsem byl v Rachově - tenkrát v Košické diecézi - vodou Tisy doma, protože pro velkou zimu si netroufali mě odnést do kostela. Výuka náboženství ve škole byla jednoduchá: farář byl Maďar a nerozuměl česky a já nerozuměl maďarsky. Rodiče mě naučili se modlit, ale do kostela nechodili. Gymnázium jsem studoval v Brně, kde jsem se stal ministrantem u sv. Tomáše jako náš děkan P. Bezděk, pod vedením nynějšího profesora v Prešově, Novotného.

    Maturoval jsem v roce 1945 - po ročním přerušení v důsledku německé okupace - a začal studovat medicínu. V roce 1948 jsem začal studovat zároveň teologii v Brně. V tomtéž roce jsem byl vyloučen ze studia medicíny a pracoval jsem jako pomocná síla v nemocnici v Moravské Třebové a zároveň jsem vedl Katolickou akci mezi studenty. Na příkaz ministerstva jsem po roce pokračoval ve studiu medicíny a promoval v roce 1950. Působil jsem pak jako lékař na různých místech jihlavského kraje.

    Mezitím jsem prodělal základní vojenskou službu, kterou jsem nastoupil ve Škole pro důstojníky v záloze, ale při prověrce jsem byl přeřazen k elitním útvarům PTP, kde jsem také získal zkušenosti v práci na šachtě na Kladensku. Vojnu jsem ukončil na svátek sv. Kateřiny v hodnosti vojína. V roce 1959 byl se mnou rozvázán pracovní poměr ve státním zdravotnictví pro nepřátelský poměr k lidově demokratickému zřízení a nastoupil jsem na brigádu na šachtu v Karviné, kde jsem absolvoval havířský kurz. Tam jsem byl také zatčen - údajně jsem byl vedoucím dvou protistátních skupin, které se scházely jen k modlitbě a náboženské činnosti. Byl jsem odsouzen pro podvracení republiky. Po propuštění na amnestii jsem pokračoval v práci na šachtě a po úmrtí maminky jsem přešel do Kamenoprůmyslu v Letovicích, kde jsem v Závodní škole práce získal kvalifikaci lisovače a brusiče umělého kamene.

    Mezitím jsem byl tajně vysvěcen na kněze biskupem Trochtou v Praze a v roce 1969 jsem byl ustanoven do duchovní služby, kterou jsem vykonával na různých místech diecéze.

    Jelikož jsem byl krajským církevním tajemníkem Dlabalem označen za nejsocialističtějšího kněze, mám radost, že mohu být připočten ke slavné svatoštěpánské kapitule právě v předvečer Velké říjnové.

    Vidím v tom i důkaz vítězství pravdy nad pavědeckou lží, vítězství Boží vůle nad pýchou mocipánů, kteří mně v kriminále prorokovali, že do kostela přestanu chodit.

 

P. Ladislav Kubíček

 

 

Malé zamyšlení nad třebenickou tragédií

(Úvaha přednesená při mši sv. v kostele sv. Jakuba v Čížkovicích 12. září 2004)

 

    Ta dnešní neděle má pro nás všechny hořkou, trpkou příchuť. V našich srdcích je zármutek a palčivá bolest, rozum se zdráhá vzít na vědomí fakta, která jsou tak otřesná. Včera jsme prožili zblízka své 11.září. Ne nepodobné tomu, které jsme před třemi léty spoluprožívali s New Yorkem a Washingtonem. V obou případech jsme svědky zločinů, jejichž původci prokázali, že jim chybí i ta nejmenší špetka lidství. S neuvěřitelným cynismem se dali na cestu absolutního zla.

     Včerejší vražda na třebenické faře je bohužel o to víc neuvěřitelná, že byla spáchána na člověku ryzího charakteru, člověku, jehož cílem a posláním bylo sloužit a pomáhat bližním, a to i těm, kteří si to často podle našich měřítek ani nezasluhují, totiž zlodějům a vrahům.

    Událost, která námi otřásla, je přímo modelovým případem situací, ve kterých si mnozí, křesťané i nekřesťané, kladou otázku: Proč? Jak je možné, že toto Bůh dopustí? Někdy taková otázka končí jen velkým otazníkem, jindy si na ni tazatel odpoví sám zdánlivě logickým způsobem: Dobrý a milosrdný Bůh by toto přece dopustit nemohl, Bůh tudíž není. - Tak jednoduché to ale není. Předchozí závěr svědčí o velmi povrchním myšlení. My s naším lidským rozumem nejsme s to pochopit, co, proč a jak Bůh dopouští. Boží jednání, záměry, budou pro nás smrtelníky vždy určitým tajemstvím. Bůh je náš Otec a my jsme jeho děti. Vzpomeňme si na naše dětství,  

kdy se nám občas jednání či záměry otce nezdály a teprve v dospělosti jsme poznali, jak moudře tehdy jednal v náš prospěch. A tak možná až v dospělosti vůči Bohu-Otci, totiž v životě věčném, rozpoznáme dobře i tento jeho záměr.

    Když prezident Havel poprvé nastupoval do svého prezidentského úřadu, pronesl těsně po svém zvolení­ novoroční­ projev, v němž zazněla památná věta: Naše země nevzkvétá. Ani dnes, téměř po patnácti letech nemůžeme ří­ci, že by naše země vzkvétala. Pokud bychom měli na mysli jen stav ekonomiky v naší­ zemi, nemuselo by nás to nevzkvétání­ tak moc mrzet. Musí­ nás ale mrzet a silně znepokojovat stále se prohlubující­ morální­ úpadek v celé naší­ společnosti, který odstartoval už v roce 1938 a po kratší­m údobí­ hnědé a dlouhém údobí­ rudé totality měl po roce 1989 naději na změnu trendu k lepší­mu. Bohužel, nestalo se tak. Žádoucí­ priority v pořadí­ morálka - legislativa - ekonomika byly hned začátkem 90. let zaměněny za bezbřehou honbu za majetkem ve stylu zhasněme světlo (a kraďme), která morální­ krizi ještě výrazně prohloubila. Dnes musíme konstatovat, že naše země je morálně těžce nemocná. A možná potřebuje i naši pomoc.

 

    Znovu se vraťme k otázce: Proč? Jak je možné, že toto Bůh dopustí? Je správné se ptát, ale pokud si chceme sami seriózně odpovědět, musí­me usilovně hledat a zvažovat. Vyčerpávají­cí­ odpověď nenajdeme, ale měli bychom přemýšlet a hledat pozitivní­ východiska. čí­m ví­ce jich najdeme, tí­m lépe. Zároveň tí­m lépe pochopí­me Boha i svět.

    Představme si situaci, že by P. Ladislav Kubí­ček žil mezi námi ještě řadu další­ch let. Jistě by s úžasnou pokorou a láskou dále pokračoval ve službě svým bližní­m, pokud by mu to jeho již skromné fyzické sí­ly ještě dovolily. Nakonec by zemřel snad nějakým tichým, bezbolestným způsobem, který bychom mu jistě všichni přáli. í po takové jeho smrti bychom byli dozajista zarmouceni jeho odchodem, modlili bychom se za něho a s láskou bychom na něho ještě dlouho vzpomí­nali. Možná by ale takto jeho dí­lo nenalezlo patřičného pokračování­.

    Proč včera před ránem všemocný Bůh nezasáhl a nezadržel ruku vraha?

1) Jistě tomu nebylo proto, že by otce Ladislava neměl rád.

2) Vzpomeňme také toto: Bůh dal lidem (prostřednictví­m Mojží­še) desatero jako návod k „bohulibému" chování­. Dal ale také člověku, a tedy i tomu dosud neznámému vrahovi, svobodnou vůli. A dal-li mu svobodnou vůli bezpodmí­nečně, pak přece nemůže zadržovat ruku či jinak omezovat svobodnou vůli jakéhokoliv člověka.

3) Nakonec myslí­m to nejdůležitější­. Nedopustil snad Bůh to strašné včerejší­ drama třeba kvůli nám, kvůli lhostejnosti, s jakou se smiřujeme s morální­ devastací­ společnosti. Patrně nestačí­ zlo nečinit, po straně je jen slovně odsuzovat, patrně je třeba mu nějakým zásadovým a účinným způsobem čelit. Může to být soustavný a systematický tlak na zákonodárnou, výkonnou a soudní­ moc, který by napomáhal k systémovému zlepšení­ společenského klimatu, k návratu k tradiční­m a osvědčeným hodnotám, ke zlepšení­ péče o narušenou mládež včetně výrazně zjednodušují­cí­ch a rychlejší­ch procedur pro osvojení­ opuštěných dětí­ atd. Či není­ to všechno proto, aby v záslužné službě otce Ladislava pokračovalo ví­ce následovní­ků, jak často známe z dějin křesťanských mučední­ků, jejichž násilná smrt vyburcovala svědomí­ jejich pokračovatelů?

    Vydá-li se kdokoliv po cestě otce Ladislava, aby v ní­ dále pokračoval či jakkoliv zmnožil jeho úchvatné dí­lo lásky, uctí­ tak dozajista nejlépe jeho památku. Kromě pomoci a službě konkrétní­m jednotlivcům se podobně jako on nepochybně zaslouží­ i o ozdravění­ naší­ společnosti.

    V této chví­li vzdejme otci Ladislavovi alespoň tisí­ceré dí­ky za bezmeznou obětavost, s jakou pomáhal nejen svým farní­kům, ale všem, kteří­ cokoliv potřebovali v oblasti duchovní­ i materiální­. Patřil k lidem, kteří­ přijali výzvu Ježí­še Krista k službě člověku plně a bez výhrad. Vzal na sebe svůj kří­ž a následoval Pána. Vskutku Boží­ člověk.

 

íng. Milan Valas

 

 

Vysoké nad Jizerou a MUDr. Ladislav Kubí­ček

 

    V sobotu 11. září­ 2004 došla do Vysokého nad Jizerou zpráva o násilné smrti někdejší­ho vysockého faráře MUDr. Ladislava Kubí­čka v Třebenicí­ch, který nedávno ještě přispěl do sborní­ku vydaného u pří­ležitosti 650 let od první­ zmí­nky o Vysokém jako o městě a nazvaného Putování­ s medvědem. Pro připomenutí­ jeho osobnosti se hodí­ citace jeho zápisu z vysocké farní­ kroniky:

 

1977.

 

15. XI. 1977 jsem převzal farnost jako administrátor já - MUDr Ladislav Kubí­ček. Narodil jsem se 5. 1. 1926 v Rachově na Podkarpatské Rusi, promován na lékaře 1. 8. 1950 v Brně, 10 let jsem působil jako lékař a při tom studoval externě theologii - po rušných událostech rušné doby po rozvázání­ prac. poměru ve zdravotnictví­, po působení­ v uhelných dolech, vězení­ a v kamenoprůmyslu jsem byl povolán biskupem Štěpánem Trochtou v r. 1969 do duchovní­ správy po udělení­ státní­ho souhlasu. Po působení­ ve Velelibech a Nymburce, Benešově n/Pl, Sloupu v Čechách, Litoměřicí­ch a Třebenicí­ch nastupuji zde po P. Fexovi. Zároveň administruji farnosti Zlatá Olešnice a Paseky n/Jiz. Všude jsou kostely opravené, po duchovní­ stránce mým předchůdcem dobře vedené, takže se mně krásně navazuje. Na faře zí­skávám po jistých bojí­ch s úřady dva pokoje v í. poschodí­, zařizuji koupelnu s teplou vodou a spiží­rnu. Za pomoci farní­ků a brigádní­ků dokončujeme fasádu zbývají­cí­ch stran fary po výměně 9 oken. Takže se už dá slušně bydlet, úřadovat a vést duchovní­ správu. Ve všech 3 kostelí­ch provedena instalace oltářů čelem k lidu, zhotovili většinou mí­stní­ řemeslní­ci - důchodci - za režijní­ cenu (pan Josef Kranych ze Tří­če, pan Josef Erben z Trojánek, Josef Grosman ze Tří­če a další­ch). Ve Vysokém také zří­zena uzavřená zpovědní­ mí­stnost - zhotovená rovněž mí­stní­mi důchodci. V ní­ umělecké tapiserie od pražské autorky M. Jiřičkové.

Lidé přijali všechny změny dobře a zdá se, že se duchovní­ život osvěžil a prohloubil.

V roce 1984 je denní­ návštěva při mši sv. 10-15 lidí­ a většina u sv. přijí­mání­; v neděli 50-100 věří­cí­ch. Přibývá křtů a svateb, zřejmě je to celkový trend v národě, protože přibývá i bohoslovců (v roce 1977 - 25, v roce 1983, 84 - přijato 50 bohoslovců, hlásí­ se jistě ke stovce). Funguje chrámový sbor, hlavně o vánocí­ch a májových."