Nový Jeruzalém ve Velké Bíteši v pondělí 15. 11. 2010 v 17 h. - Zpravodaj

26.10.2010 - poutní místo Křtiny

 

   Nový Jeruzalém č. 11/2010

                                     Zpravodaj  pro 131. prosebnou mariánskou pouť,

      která se bude konat (dá-li Bůh) ve Velké Bíteši - v pondělí 15. listopadu  2010 v 17 hod.

                     Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb  v Březí.

  Ve středu 13. října přijelo a přišlo na pouť NJ do Březí  čtyřmi autobusy, auty a pěšky přes 400 poutníků. Svátost smíření udělovalo 7  zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.

                 Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   

2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních    

3) o vzrůst víry v našem kraji                           

4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách      

5) o život těla a duše pro všechny počaté děti     

6) na smír za hříchy celého světa

 

                    Promluva  P. Blažeje Hejtmánka na pouti NJ v Březí:

 

Rozhovor mezi Ježíšem a učitelem Zákona pojednává o otázce, která se týká nás všech. Jak mohu dobře žít? Co musím dělat aby se můj život zdařil? K tomu nestačí vydělat peníze a mít vliv. Člověk může být velice bohatý, a přece se může minout s pravým životem a učinit sebe i druhé nešťastnými. Člověk může být mocný a přitom může víc ničit než budovat. Jak se tedy mohu naučit být člověkem? Co je k tomu zapotřebí? Učitel zákona ve své otázce už zmiňuje jeden předpoklad, na který my dnes ani moc nemyslíme. Aby byl můj zdejší život zdařilý, musím se v něm ubírat směrem k životu věčnému. Musím myslet na to, že Bůh mi přidělil v tomto světě úlohu a jednou se mne zeptá, co jsem za svého života udělal. Někteří tvrdili, že myšlenka na věčný život člověku brání v tom, aby konal, co je v tomto světě správné. Ale opak je pravdou. Když ztratíme z očí kritérium Boží, pak nám jako vodítko zůstane jen egoismus. Tak se každý snaží o to, aby si ze života vzal co nejvíce. Na všechny ostatní pak hledí jako na nepřátele svého štěstí, jako by mu chtěli něco sebrat. Vládu nad životem převezme závist a chtivost a otráví svět. Ale když stavíme svůj život tak, aby mohl obstát před Božím soudem, pak se stane odleskem Boží dobroty i pro druhé. Tedy toto je první kriterium: Nežij jen sám pro sebe. Žij pod Božím pohledem. V otázce zákoníka je vlastně už obsažena odpověď, kterou si pak dá on sám. Cesta k správnému životu je: Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe. Tedy první naší starostí by mělo být, aby byl Bůh v našem životě. Nemůžeme jen teoreticky věřit, že Bůh existuje, ale musíme ho považovat ve svém životě za skutečnost. Bůh musí, jak říká Písmo, pronikat všechny oblasti našeho života a zcela je naplnit. Musí o něm vědět naše srdce, naše vůle, naše rozhodování, myšlení. Náš základní vztah k němu se musí jmenovat Láska. To může být ale mnohdy těžké. Může se stát, že je člověk postižen různými nemocemi či nesnázemi. Pro jiného je to chudoba, která mu život činí nesnesitelným. Jiný ztratí své nejbližší. Neštěstí mohou být různá. Je tu ale velké nebezpečí, že člověk zatrpkne a řekne: Bůh nemůže být opravdu dobrý, jinak by se mnou nemohl takhle zacházet. Kdyby mne miloval, musel by mne stvořit jinak, dát mi jiné vlastnosti a jiné podmínky k životu. Takováto vzpoura vůči Bohu je pochopitelná. A může se zdát, že souhlasit s Bohem je téměř nemožné. Kdo se ale tomuto poddá, otráví si život. Jed slova ne,  jed hněvu vůči Bohu a světu začne člověka rozežírat zevnitř.  Bůh si od nás vyžaduje něco jako zálohu důvěry. Říká nám: Vím, že ty mi teď nerozumíš. Ale přesto mi důvěřuj. Věř mi, že jsem dobrý a měj odvahu z této důvěry žít. Pak objevíš, že za tvou bolestí či těžkostí života, se skrývá láska. Existuje mnoho příkladů svatých a velkých lidí, kteří měli odvahu přijmout tuto důvěru, a právě tak v největších temnotách našli pravé štěstí - pro sebe i pro druhé. Ke šťastnému životu patří vnitřní souznění s Bohem. Jestliže je v pořádku tento základní vztah, pak mohou být v pořádku také ostatní vztahy. Pokud je základním tónem mého života láska, pak mohu i vztah s bližními, které mi Bůh postavil do cesty, prožívat zase jen v přijetí, důvěře a v lásce. Písmo používá pro popis lásky k bližnímu moudré a hluboké spojení „milovat jako sebe samého" Nepožaduje nějaký falešný heroismus. Neříká: Musíš sám sebe zapřít a být tu jen pro druhého, musíš se umenšit. Ne. Milovat jako sebe samého. Nic víc, nic míň. Člověk který nežije v míru sám se sebou, nebude skutečně dobrý ani k druhým. Kde sebe nepřijímá, klopýtá i o druhé. Pravá láska je spravedlivá. Milovat sebe jako ty druhé. Musíme se zbavovat toho špatného přesvědčení, s nímž se všichni rodíme, že se svět musí točit kolem nás. Víra nás učí zbavovat se tohoto omylu. Tím středem je Bůh. Pokud se Bůh stane středem mého života, jen tehdy je pro mě možné milovat druhé jako sám sebe. Učitel zákona z dnešního evangelia to teoreticky ovládal dobře. Proč se na to Ježíše ptal? Evangelium říká, že chtěl přivést do úzkých. Ale jeho druhá otázka ukazuje, že on sám nebyl spokojen s poměrem jak vůči sobě stály ta teorie a praxe v jeho životě. A Ježíš odpovídá podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Samaritán přichází bez teorií. Jeho srdce mu říká, co je láska. Láska znamená teď a tady pomoci tomu, kdo mě potřebuje, se vším, co mám a co mohu. Milovat ho jako sám sebe. Tím je Ježíšova odpověď velice praktická. Podstata lásky k bližnímu spočívá v tom, že neodsouvám dobro do budoucnosti, ale udělám zrovna co mohu. Podobenství nás učí, že svět nezachrání velké teorie, ale pouze odvaha ke sblížení a pokora, jež následuje hlas srdce, který je hlasem Božím. Pán chce povzbudit naše srdce k bdělosti, abychom se učili vnímat, kde je naše láska potřebná. Od samého mluvení o lásce k bližnímu se nezřídka stává, že nejsme daleko toho, abychom se „mezi sebou kousali a požírali (srov. Gal 5,15). Prosme Pána, ať znovu probudí naše srdce, aby vidělo. Neboť jen tak pochopíme, co znamená „Miluj svého bližního".

 

   Po zaplacení autobusů a nutné režie zůstalo  11 486 Kč, které jsme darovali na nové varhany v Březí.  Pán Bůh zaplať všem dárcům.  Poděkování patří také otci Poláčkovi, otci Hejtmánkovi, paní Hálové a všem, kteří jakýmkoli způsobem celou pouť velmi dobře a obětavě organizačně připravili. Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

            Představení hlavního celebranta NJ ve Velké Bíteši, kterým je P. Marian Rudolf Kosík, OPraem, opat kanonie premonstrátů v Nové Říši

Otče přicházíte na Nový Jeruzalém již popáté - patříte k nejžádanějším hl. celebrantům a kazatelům - jak vnímáte tyto poutě?   Pouť je postavena na biblickém základě, je proto nadčasová a nepodléhá "módě." Putoval Abrahám, Mojžíš s vyvoleným národem, Israelité každoročně do Jeruzaléma. A také Pán Ježíš jistě od svých 12 roků. Jejich putování vždy mělo hluboký smysl. Proto i naše pouť má svůj úcel. K pouti patří na prvním místě kajícnost s otázkou: „Jaký je můj dosavadní život, co v něm zlepším? Jaké jsou moje vztahy nejen s Pánem Bohem, ale i s bližními?"  A ovoce pouti je něco se sebou udělat, abychom se zlepšili.  To ovoce pak  dozrává pomalu v každodenním životě, abychom tak zráli pro štastnou věčnost, kterou si putováním připomínáme, jak říká svatý apoštol Pavel, že zde nemáme místa trvalého, ale jsme jako cizinci a přistěhovalci, protože máme trvalý domov v nebi. Celý náš život je jedním putováním, které má svůj cíl v nebeském domově, kde nás očekává Nebeský Otec, Panna Maria a svatí, mezi nimiž jsou mnozí s nimiž jsme zde ušli společně kus životní cesty.

Kdy a kde jste se narodil a jaké bylo Vaše dětství?  Narodil jsem se 28. prosince 1951 v Šaraticích, ve starobylé premonstrátské farnosti. Od dětství jsem každoročně putoval na zásvětnou pouť ke svaté Matce Boží do Žarošic. Toto putování  zcela ovlivnilo můj život. Zatoužil jsem být knězem, a protože jsem z premonstrátské farnosti, tak "bílým." Dětství jsem měl pěkné, bezstarostné, vzpomínám na něj velice rád. Většinou jsem měl kamarády mezi ministranty a to trvalo až do odchodu do semináře.

Cesta ke kněžství?    Jako jedenáctiletý jsem zažil v rodišti poprve primici. A když se některý kněz po mši sv. ptal našeho pana faráře, kdy bude mít zde další primici, ten ukázal na mě a řekl: "Až tady tento vyroste." A to byl začátek... Potom služba ministranta, kostelníka a za 21 roků primice.

Kdo Vám na cestě ke kněžství pomáhal?    Věřím, že lidí bylo mnoho.  Ví  o nich jen Pán Bůh.  Časem člověk poznává, kolik lidí se modlí a přináší oběti za nová kněžská a řeholní povolání, zvláště řeholní sestry a nemocní.  Za každým z nás stojí dlouhá řada lidí se sepnutýma rukama a s množstvím obětí. Mně pomáhali zvláště kněží, kteří mi byli stále blízko: náš pan farář P.Antonín Láník a rodák P. Ludolf Barták, Opraem, a P. Tomáš Ždánský ze Žarošic, stejně jako moji nejbližší a tety.

Co si představujete pod pojmem  „Nová evangelizace"?   Evangelium je Boží Slovo a proto je trvale platné. Jen je třeba ho hlásat tak, aby mu člověk  porozuměl. Dnešní člověk musí poznat, že Kristus Pán hovoří i němu, že život podle evangelia dává radost,  naději a osvobozuje člověka.  Kdo však dnes dá na slova? Člověk chce vidět! Proto náš život musí být žitý pravdivě podle evangelia. A to je úkol každého pokřtěného a biřmovaného křesťana. Hlásejme radostnou zvěst svým životem.

Přibližte nám, prosím, úmysl dnešní sbírky.   Chtěl bych Vaše dary poslat  místní farnosti - Velká Bíteš - na opravu střechy kostela.

Kdo je Vaším životním vzorem?    Největším a jediným učitelem je Pán Ježíš. Ale chceme-li vidět jak ho máme následovat, je dobré se zadívat na světce. Každého osloví některý jiný. Snad je to i podle povahy, místa života, skutků a podobně. Často se dívám na apoštolské nadšení našich apoštolů, sv. Cyrila a Metoděje, jejich velikého ctitele a následovníka  tatíčka Antonína Cyrila Stojana. Stejně i na dva moravské kněze sv. Jana Sarkandra, který zůstal věrným knězem a neprozradil zpovědní tajemství i za cenu vlastního života. Druhým je sv. Klement Maria Hofbauer, který je téměř na den o 200 roků starší než já a vidím u něho i podobné rysy povahy. Kolikrát se zdálo, že jeho snažení bylo marné, ale on se neztratil naději.                

 Něco o Vaší kanonii  (premonstrátském klášteře v Nové Říši).  Náš klášter bude příští rok slavit 800 roku svého trvání. Zprvu zde žily sestry premonstrátky, od roku 1641 bratři, kteří přišli ze Zábrdovic. Takže i naše komunita slaví 800 let svého života nejprve v Zábrdovicích, potom v Nové Říši.   Klášter prožil velikou pohromu za husitských válek,  v době německé okupace,  kdy pět bratří  bylo umučeno v Osvětimi a klášter zabrán okupanty.  Podobně i v době totality,  kdy mnozí bratři byli vězněni a klášter zabralo vojsko.  Ale je pro nás velkým Božím darem, že komunita nevymřela. Není nás mnoho, jen šest kněží a jeden bratr novic, ale snažíme se žít řeholním životem, společně se modlit a konat pastoraci v osmi farnostech, občasné duchovní obnovy a prázdniny pro děti a mládež svých farností, ale v klášteře zase umožňujeme pobyt jiným dětem a mladým. Pokud klášter  neznáte, srdečně zvu, zvláště v příštím jubilejním roce.                                      

 

Pán Ježíš nás vybízí: „Vezměte svůj kříž a následujte mne tichého a pokorného srdcem. Kříž je údělem každého člověka po dědičném hříchu. Ale Pán Ježíš také ujišťuje: „Mé jho netlačí a břímě netíží."  Bereme-li kříž jako dar Boží, nebude těžký. Zlý však nás chce přesvědčit o opaku.

Často slýchám jak od mladých, manželů, pracujících, důchodců a také i od duchovních: „Jsem přetížený...." Je to tak?  Není to hlas ďáblův, který nás pokouší? Co by nám asi řekli naší zemřelí? Oni přešli branou smrti a jejich život na zemi byl zhodnocen měřením věčnosti. Nemuseli za to, že poslechli pokušení „přetíženosti, pohodlnosti, lenosti ..." zaplatit bolestí v očistci anebo dokonce v pekle? Je čas se zamyslet, přehodnotit čas daný Stvořitelem, a dokázat ho využívat Božíma očima. Prosme, ať nás to na přímluvu Panny Marie a svatých, Duch svatý naučí a dá nám sílu nést svůj kříž s radostí. Děkujme za čas nám darovaný Bohem.        bratr KM                                      

                                       Povídání o X. pěší pouti na Velehrad:

      Člověk je stvořen, aby chválil Boha, vzdával mu úctu a sloužil mu.  Ostatní věci na světě jsou stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly k dosažení cíle, pro který je stvořen. Z toho plyne, že je má člověk užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají. A musí se jich zříci natolik, nakolik mu v jeho dosažení překážejí. (sv. Ignác z Loyoly)

     Přemýšlela jsem, jaký úvod zvolit a přišel mi do cesty tento verš - tento úžasný verš sv. Ignáce z Loyoly. Ten vlastně „řeší" úplně všechno, co se týká mých důvodů proč jít na pouť a jak ji prožívat. Stručně a jasně řečeno vše v několika větách. Abych řekla pravdu, vše, co teď napíšu, budou tak trochu už jen „zbytečné řeči".  Nedá mi, abych zase nezačala od pouti k Božímu Milosrdenství. Už loni mě velmi chytila za srdíčko, i když jsem s nimi putovala jen jeden den - ten poslední. Když jsem letos na jaře otevřela stránky http://www.pout.cz/, objevilo se mi tam přímo před očima: Potřebuješ milosrdenství? Vidíš ve svém prostředí lidi, pro které jsi schopen dovolávat se Boží lásky? Pojď s námi!" Rozhodnutá jsem byla okamžitě.

     Otec Tomáš mi téměř každý týden kladl otázku, jestli už jsem přihlášená J. Rozhodnutá, to já jsem hned, ale přihlásila jsem se nakonec až poslední den, jako úplně poslední. Volal mi, že další den už stahuje z internetu přihlášku, takže už nebylo nač čekat. Do poslední chvíle jsem totiž nevěděla, kdy a kam za nimi budu moci přijet. Mým velkým snem bylo putovat s nimi aspoň od pondělka, ze Svatého Kopečku, ale víte, jak to chodí - vždycky přijde nějaká komplikace, takže nakonec jsem byla ráda, že jsem za poutníky přijela, spolu s ostatními,  ve středu navečer do Letovic. Jeli jsme tam za nimi celkem tři, Maru Hudečková, můj bratranec Slavomír a já. A vezl nás tam otec Slavomír J. Právě jeho požehnání pro mne bylo takovým „lomcovákem", jakýmsi opravdovým začátkem pouti. V autě jsme se cestou modlili růženec a když jsme se domodlili poslední desátek a Zdrávas Královno, ztichli jsme a čekali, jestli otec Slavo si vezme závěrečné slovo a požehnání. Měl tou dobou plné ruce práce s volantem, protože jsme zrovna projížděli Drahanskou vrchovinou nedaleko Boskovic a silnice se točila hned doprava, hned doleva, hned do kopce, hned z kopce... J. Dojeli jsme navíc kamion, který měl otec Slavo očividně v úmyslu předjet, abychom jeho výpary nemuseli čichat do dalšího kopce, který byl před námi. Seběhlo se to všechno velmi rychle - otec Slavomír kamion předjel hned,jak jsme projeli ostrou zatáčkou a v kratičké chvilce, která zbývala do další ostré zatáčky mrkl do zpětného zrcátka, jestli my, na zadním sedadle „vnímáme", volant chytil jen levou rukou a pravici pozvedl k požehnání. „Pán s Vámi! Požehnej vás všemohoucí a milosrdný Bůh Otec i Syn i Duch svatý...." a rukou požehnal do všech světových stran, tak jak to všichni známe.

     A pak zase rychle volant chytil i pravou rukou, protože už ji znovu potřeboval. Byla to kratičká chvilka a přece pro mne to byl nejsilnější okamžik od rána. Naprosto zřetelně jsem pocítila SÍLU tohoto jeho (novokněžského) požehnání. Uvědomila jsem si, jak NEZASTUPITELNÝ je každý kněz a jak je to úžasné, že může vlastně kdykoliv a kdekoliv rozdávat požehnání. A jaká to je milost a DAR, že nás veze zrovna kněz...

      Druhým silným zážitkem toho dne pro mne bylo večerní poděkování v kostele v Letovicích. Pouť z Fulneku probíhá tak, že každý den, když se doputuje do místa noclehu, poutníci se rozejdou ke svým ubytovatelům, tam se umyjí, nasytí a trochu si odpočinou a pak se večer scházejí v kostele ke společné modlitbě a společnému děkování. Kdo to už zažil, ví, jaká je to síla. V šeru kostela jsme zde klečeli před Nejsvětější svátostí a děkovali za uplynulý den. Pamatuji si z té chvilky jen jednu větu otce Artura - že si při svých každodenních nezdarech musíme dobrovolně zvolit, jestli se rozběhneme k Bohu a padneme do jeho milující Božské náruče, nebo se se svým hříchem zavřeme do sebe... Pak byl  prostor i pro soukromou modlitbu každého z nás. Do ticha se začaly zvolna ozývat první akordy kytary a Monika s Vaškem začali první tóny jedné z adoračních písní... Jen těžko teď dokáži zachytit tu posvátnou a silnou atmosféru, která tam panovala. Mnozí měli oči zavřené a mnohým ukapávaly slzičky...  Pak otec Tomáš s otcem Arturem pozvali všechny poutníky dopředu k oltáři, kde se středem kostela udělal kruh, všichni jsme se chytli za ruce a u toho si polohlasně „broukali":  Ó, Pane zhasíná den..., prosím, modlitbu mou slyš...." Ta slova se několikrát opakovala, takže jsme se je za první večer naučili i my, kteří jsme tento rituál absolvovali poprvé. Ale to ještě nebyl konec. Následovala ještě „radostná tečka", abych tak řekla J.

                                                            Pozvánky.   

Slavkovice - kostel Božího Milosrdenství a sv. Faustyny.  Rádi bychom pozvali všechny do Slavkovic:     1) Každou třetí sobotu v měsíci - 16 - začátek programu - modlitby a sv. zpověď, v 17 hod - mše svatá  2) Každou sobotu a neděli po celý rok od 15 - 17 hod. v kostele ve Slavkovicích je možnost zpovědi nebo duchovního rozhovoru s knězem. Kontaktní čísla: Farnost Jámy: 566 502 856;  Slavkovice:  Infolinka /bohoslužby, poutě.../: 566 502 853 info@slavkovice.cz; Prosby - Kniha milosrdenství: 566 502 852 kniha@slavkovice.cz;  Nahlašování skupin: 566 502 854 pout@slavkovice.cz. Na stránkách http://www.slavkovice.cz/ najdete další informace. Děkujeme a přejeme Vám hodně Božího požehnání - za otce pallotiny:  P. Wojciech Zubkowicz SAC

Vezmi a čti.  Příprava na cyrilometodějské jubileum - vše na www.vezmiacti.cz.

           Plán konání prosebných putovních mariánských poutí NJ rok  2010, 2011, 2012

2011 

13. leden        Velké Meziříčí;    

14. únor     Rad. Svratka;        

14. březen    Bystřice n/Per;

13. duben       Lísek;                     

13. květen Nové Veselí;            

13. červen    Jimramov ;

13. červenec  Radostín;               

13. srpen   Oslavice;                  

13. září         Olešná; 

13. říjen        Jámy;                       

13. listopad  Měřín;                   

13. prosinec     Olešnice

2012

13. leden      Velké Meziříčí;           

13.  únor R.Svratka;

       duben  Březí;                           

13. květen Nové Veselí;                

       srpen Olešná

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde - ............

    Srdečné pozvání na 132. pouť NJ - v úterý 13. prosince 2010 v 17 hodin do Olešnice - hlavní celebrant - P. Mgr. Stanislav Peklansky SAC, kaplan v Radešínské Svratce

     Srdečné Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20.11. 2010. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

  Zpravodaj NJ sestavuje, vydává, o Vaše modlitby prosí a všem čtenářům žehná -   jáhen Ladislav Kinc, 59264 Prosetín 79, tel č. 516 463 315, 606 948 970,   e.mail-kinc@biskupstvi.cz     Plakátky, zpravodaje a vše ostatní také na internetových stránkách: http://www.novyjeruzalem.cz/ a www. rovecne.farnost.cz.      

Komentáře:

přidej komentář

?

- (15)

 

- (8)

 

- (79)

 

celkem hlasovalo 105 lidí

předchozí ankety

Dnes je 23. prosince 2024

svátek má Vlasta

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)