Pochválen buď Ježíš Kristus!

Milí přátelé!

Pomalu končí 27.červenec, který je zasvěcen památce žáků svatých Cyrila a Metoděje - svatých: Gorazda, Nauma, Angelára, Klimenta a Sávy - svatých Sedmipočetníků, patronů kaple ve Víru.

K jejich svátku přísluší evangelium - zakončení sv. Matouše s posledními slovy Pána Ježíše před Nanebevstoupením: ....mnozí měli pochybnosti - jděte, získejte, křtěte a učte všechny národy; je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi a jsem stále s vámi.

Můžeme poděkovat našim učitelům víry třeba i tím, že si přečteme a prorozjímáme projev P. Piťhy, kterému pozorně naslouchali představitelé Církve a státu před žehnáním sochy sv. Anežky v senátu ČR, můžeme poděkovat jakoukoli účastí na pěší pouti na Velehrad a zároveň i prosit, aby se slova dnešního evangelia uskutečnila i v našem životě. 

K tomu ke všemu  a k prázdninovému úžasu nad Láskou Boží a Jeho dílem Vám žehná - jáhen Ladislav

 Nový Jeruzalém č. 8/2011

 Zpravodaj  pro 140. prosebnou mariánskou pouť,   která se bude konat (dá-li Bůh) v Oslavici - v pátek 12. srpna 2011 v 18 hodin

 

                    Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb  v Olešné.

  Ve středu 13. července přijelo a přišlo na pouť NJ do Olešné pěti autobusy, auty a pěšky přes 500 poutníků. Svátost smíření udělovalo 8 zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.        

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   

2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních    

3) o vzrůst víry v našem kraji                           

4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách      

5) o život těla a duše pro všechny počaté děti     

6) na smír za hříchy celého světa

 

                              Kázání P. Petra Baláta na pouti NJ v Olešné:

Dnešní texty mají téma - Maria, matka a učitelka duchovního života. Nejdřív se podívejme na situaci dnešního křesťanství, na situaci Církve v naší společnosti. Snažíme se zavděčit naší společnosti Charitou, staráme se vzorně o staré lidi, o lidi postižené.  Také se s dnešní společností shodneme na opravách památek, každý starosta je rád, když v jeho obci je pěkně opravený kostel. Také se snažíme oslovit společnost kulturou - například nedávný koncert na Velehradě, přenášený televizí. Snažíme se říct nějaké poselství, snažíme se být normální, nějak společnost zaujmout. Obnovujeme v posledních letech - a to i ve velkých městech - průvody Božího Těla, i v Praze jde průvod Božího Těla.  Nestydět se za to, že jsme věřící, jdeme do ulic.  Také v poslední době má velkou odezvu noc kostelů, kdy se kostely otevřou, lidé přicházejí a vidí, že kostely jsou pěkné a je tam pro ně připraven pěkný kulturní program. Také se učíme obhájit proti různým historickým výtkám - „Vy jste upálili Husa, vy jste udělali tohle, tohle a další."   Je dobře, že se Církev takto veřejně angažuje, ale je to to hlavní, co se od Církve, od křesťanů očekává?  Ta spolupráce se společností, že jsme užiteční, opravíme památky, postaráme se o staršího člověka?  Je to to hlavní?  Možná, že od nás svět čeká víru, silný duchovní život. Nějaké duchovní hodnoty.

    Biskup Josef Hrdlička, když nás učil v semináři, tak nám říkal: „Pánové buďte mistry ve svém oboru, máte být mistry ve svém oboru."  Lidově se také říká: „Ševče, drž se svého kopyta." Možná to tak nevypadá, ale, když se nám podaří pohlédnout pod masku této společnosti a nevěřící člověk se nám otevře, pak vidíme, že v nich je hlad po Bohu, po duchovních hodnotách. Mladí lidé se snaží nasytit tento hlad v různých sektách, v různých východních duchovních směrech.  Existuje hlad po Bohu.  Myslím, že to je naše hlavní parketa, v tomto bychom neměli zklamat. Určitě je potřeba opravit kostely, postarat se o starší lidi, působit kulturně, uspořádat koncert v televizi.  Ale v tom duchovním bychom neměli zklamávat, aby se Církev nezpronevěřila svému poslání - což je náboženství, víra. Nechtít se zavděčit něčím jiným, abychom prokázali, že jsme užiteční.  Abychom neudělali takový výprodej víry: křesťanství, to je spolek těch, kteří jsou hodní, milí, pomůžou.

    Víra má být ještě něco víc. Máme vést duchovní život, ten má lidi oslovovat.  To znamená život z Ducha Svatého.  Setrvávat v Bohu, být s ním spojeni. Máme být hlubokými lidmi, kteří jsou zakotveni v Bohu. Duchovní život znamená schopnost rozlišování - to znamená říkat, co odpovídá člověku, co člověku neodpovídá. Duchovní  život nemá být přetlak náboženských slov, kterými bychom zaplavovali své okolí, neustále používat zbožná slova, to ne.  Ale mít takovou vnitřní jistotu - vím, komu jsem uvěřil. Mám určité hodnoty, které mám v sobě zakořeněné a o nich svědčím. Nebýt křečovitý, ale mít duchovní život v sobě zakotvený.

    Dnešní texty mluví o Panně Marii, jako o učitelce duchovního života. Maria, která nás učí žít duchovně, mít v sobě ty správné hodnoty a umět je předávat. Nejenom vnějškově se angažovat, ale mít v sobě ducha, který dokáže oslovit.  Takovou Charitu může dělat kdekdo, pomoc starým lidem může také nebo  opravu památek také.  Když to neuděláme my, tak to třeba udělají muslimové po nás, jak jsme se bavili s bratrem jáhnem v autě. Oni to tady pohlídají.  Ale nejde o ty památky, ale jde o toho ducha, kterého bychom měli mít.  A právě Panna Maria nás učí, jak být pravými křesťany, jak mít srdce na pravém místě. Srdce naplněné láskou.  Maria uvedla Krista do světa. Tím, že ho porodila, že ho přijala.  Maria uvádí Krista do našich životů. V tom zpěvu před evangeliem, který jsme slyšeli z kůru, jsme slyšeli, že Maria uchovávala Boží Slovo ve svém srdci. A rozvažovala o něm.  Maria je tak pro nás vzorem modlitby.  Maria se modlila. Uchovávala Boží Slovo ve svém srdci, uvažovala o něm. Cestou Církve dnes je cesta hloubky, prohlubování.  Asi nedokážeme obrátit celou republiku. Někde je nás víc, někde je nás míň.  Ale naším úkolem je jít do hloubky. Být hlubokými křesťany, ale o to víc bychom měli tuto víru žít. Žít pořádně. Měli bychom vědět co říkáme při mši svaté.  Když se nás někdo zeptá na něco ohledně víry, abychom měli prožité, zažité co mu odpovídáme. Aby viděl, že to není naučené, ale že víme, komu jsme uvěřili.

     Rozumět obsahům víry, když říkáme vyznání víry, aby to nebylo odříkávání, ale já mám zkušenost s Bohem Otcem, jeho Synem a Duchem Svatým. Za těmi slovy si stojím, vím komu jsem uvěřil, má to pro mě smysl. Církev mám rád a stojím si za tím.  Máme víru, její hodnoty a to na lidi zapůsobí. Oni se nabaží časem toho konzumního, abychom jim měli co nabídnout.  Dále je pro nás Maria vzorem meditace, protože uchovávala Boží Slovo v srdci.  Také známe Mariin chvalozpěv - Magnificat, v breviáři se ho modlíme každý večer. Maria dokázala svůj pocit radosti při setkání s Alžbětou dát do slov Písma Svatého.  Písmo znala, měla ho v sobě a dokázala to vyjádřit tak krásnou modlitbou.

  Mariin chvalozpěv nás učí: „Uvažuj o Pánu Bohu, nežij svou víru povrchně.  To co prožíváš mu předlož, hovoř s Bohem o svém životě a tvoje modlitba bude hluboká."  Maria nás učí být lidmi duchovními, v kterých Bůh přebývá, kteří mají takovou moudrost a především evangelium.  Tam zaznělo - kdo plní vůli Otce, kdo je ve spojení s Otcem, kdo je duchovní člověk tak to je můj bratr, sestra i matka.  Kristus říká, kdo plní Boží vůli, kdo je duchovní člověk, kdo má rád Boha, ten je mi tak blízko jako moje matka Maria.  Maria pro něj zůstává jeho matkou, ale nám všem říká: „Pokud budeš ty žít duchovně, plnit vůli mého nebeského otce, pokud bude naplněný Bohem, pak budeš mým bratrem, mou sestrou, mojí matkou, tak mi budeš blízko." 

     Kéž nás to evangelium osloví, zaujme. Kéž žijeme duchovním životem.  Neobrátíme své děti, vnuky, kteří od víry odešli nebo se jí straní, hned zítra.  Vím komu jsem uvěřil, žiji svůj duchovní život a vím, že tyto hodnoty jsou pravdivé, že jsou a nenásilně o nich svědčím. Abychom my tyto hodnoty měli v sobě. Abychom neříkali jenom: „Choď do kostela, choď do kostela.", ale já mám Boha rád a tak jsem trpělivý a ty k tomu časem dojdeš. Ty hodnoty objevíš, teď usiluješ o dům, o auto, ale já mám ty hodnoty zažité a možná za rok, dva, za tři přijdeš.  Buďme lidmi duchovními, přijměme duchovní vedení Panny Marie, která nás učí mít Boží Slovo v sobě, plnit Boží vůli, být lidmi hlubokými, kteří ví co říkají, kteří se umí modlit.  Přijměme Mariino vedení, abychom dokázali o Bohu svědčit, nenásilně, ale o to víc přesvědčivě. Amen.

   Po zaplacení autobusů a nutné režie zůstalo 8 620 Kč, které jsme darovali na pomoc Vysokoškolskému katolickému hnutí Olomouc.  Pán Bůh zaplať všem dárcům.  Poděkování patří také otci Josefovi a všem, kteří jakýmkoli způsobem celou pouť velmi dobře a obětavě organizačně připravili. Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta  poutě NJ v Oslavici u Velkého Meziříčí P. ThDr. Lukáše  Ondřeje Szendzielorze, děkana a faráře ve Velkém Meziříčí a Borech.   

Kdy a kde jste se narodil?   

Narodil jsem se 30. prosince 1970 v Siemianowicach v Polsku. Moje rodné město s počtem obyvatel kolem 80 000  se nachází asi 7 km od Katowic.
Rodiče, mládí, vojna, povolání?     

Maminka už nežije. Otec je v důchodě, architekt. Na základní školu jsem měl blízko, asi dvě minuty pěšky. Na gymnázium už to bylo horší - 10 km do sousedního města Chorzów. Od roku 1989 jsem byl v semináři v Katowicích.

Vaše cesta ke kněžství?     

Strýc matky byl knězem. Můj strýc, bratr otce, byl knězem. Já jsem od roku 1980 byl ministrantem. Duchovní povolání jsem poznával od svého mladí. Definitivní rozhodnutí jsem udělal na střední škole.

Kdo Vám nejvíce pomohl na této cestě?   

Bylo hodně lidi, které jsem potkal v životě. A proto nebudu tady nikoho jmenovat.

Co si představujete pod pojmem nová evangelizace?  

Mluvit o Bohu způsobem, který pochopí člověk XXI. stol. Jedná se o způsob jak mluvit dnes a tady o Bohu.

Čemu nebo komu vděčíme, za to, že jste odešel z rodné země - Polska - k nám? 

Možná že to zazní sobecky, ale bylo to moje svobodné rozhodnutí - kladná odpověď na jednu z nabídek práce v ČR.

Jaký je podle Vás rozdíl mezi životem katolíků v Polsku a České republice? 

Rozdíl je tak velký, že by to stačilo na knihu.

Jaké byly Vaše dosavadní kněžská působiště a čeho si vážíte v současných farnostech, za co jste zde vděčný?      

Po vysvěcení v roce 1995 jsem tři roky pracoval ve farnosti sv. Maxmiliána Kolbeho v Tychach v Polsku. Od roku 1998 jsem na Moravě - nejdřív jsem byl kaplanem v Moutnicích u Brna. Od 1999 farářem v Blučině, administrátorem v Měníně od roku 2000  a v Přísnoticích od roku 2003. Od 1. srpna 2008 jsem farářem  a děkanem ve Velkém Meziříčí a Borech.

Na co určíte sbírku na pouti NJ v Oslavici?  

Na TJ Dětské středisko Březejc,  o.s, Sviny 13, Velké Meziříčí, 594 01 Tělovýchovná jednota Dětského střediska Březejc (dále jen TJ DS Březejc) byla založena v září roku 1994 a je jednou z mnoha TJ, které spadají pod Českou federaci sportovců s centrálními poruchami hybnosti, zkráceně SPASTIC HANDICAP. Kluci a holky, kteří sportují pod naší TJ, pravidelně trénují, odměnou jsou jim výjezdy na republikové závody a ti nejlepší vyrážejí i do zahraničí. Jejich sportem číslo 1 se může stát atletika, přehazovaná s lehkým míčem či závěsný kuželník.   Děkuji.

 

Může být v naší vlasti církev chudá, když chce plnit poslání, které jí svěřil sám Boží Syn Ježíš Kristus? - Každá aktivita je závislá na materiálním zajištění. Finanční prostředky jsou snadno zneužívány tím Zlým. Nemám-li v sobě mravní hodnoty, Zlý mne snadno dokáže nasměrovat tím nepravým směrem, dívám se na sebe a na své potřeby, nedávám si pozor na sedm hlavních hříchů. Jsou majetní lidé, kteří dokáží žít skromně a své finance investují do křesťanských aktivit. Jsou však také lidé, a je jich mnohem víc, že stále naříkají a investují „do sebe" - přepychové bydlení, luxusní dopravní prostředky a vybavení, dovolené a podobně. Slýchám od kněží, že ti méně movití přispívají na potřeby církve i farnosti mnohem víc než ti „zazobaní". Někteří svatí, kteří pracovali plně pro církev Ježíše Krista, měli zásadu, že každý den končili s „prázdnou kapsou" a ráno začínali s nulou (sv. Klement Maria Hofbauer, sv. Jan Bosko...), a vytvořili v církvi víc než ti, kteří spravovali velké majetky. Spoléhejme na Boha i v dnešní době a on nás nenechá „na holičkách". Budeme-li štědří, On nás dá mnohem víc, než co jsme dali. A nemáme-li přece nic navíc, a tak se na tyto úmysly alespoň modleme a obětujme. Zauvažujme se nad sebou, nad těmi movitými a vyprosme jim dar poznání dobra a zla. Duchu svatý, naplň nás svými dary a milostmi, ať jednáme podle tvých impulsů, ať církev v naší vlasti je bohatá i chudá.                                                                                                Bratr Klement Maria.

                                                            Pozvánky

 

11. pěší pouť na Velehrad.   Severozápadní proud  (Do tohoto společenství jsou pozvání a účastní se ho poutníci z oblastí kolem měst: Polička, Bystré, Žďár n/Sáz, Nové Město na Moravě, Bystřice, Olešnice, Kunštát, Letovice, Boskovice).

   Předetapa začínáv v neděli 21. 8. ve 14 hodin z Radešínské Svratky - pod vedením otců pallotinů a končí na Vítochově v 19 hodin mši svatou.    Vítochov v pondělí 22.8. ve 12 hodin zahajuje předseda Matice cyrilometodějské a zakladatel PPnV Mons. Jan Peňáz žehnáním poutních křížků novým poutníkům a požehnáním na cestu naši pouť ze starobylého, krásného poutního cyrilometodějského Vítochova a jdeme přes Vír (sv. Sedmipočetníci) do Olešnice.

    V úterý 23.8. ráno z Olešnice přes Letovice do Boskovic, ve středu 24.8. z Boskovic přes Sloup, Senetářov do Ruprechtova.  Ve čtvrtek 25. 8. z Ruprechtova přes Rostěnice do Milonic.

   V pátek 26.8. z Milonic, přes Koryčany, horu sv. Klimenta do Boršic. V sobotu posíleni poutníky, kteří přijedou za námi autobusy z Boršic na Velehrad.

   Zatím máme přihlášeno 25 pěších poutníků.  Vy kteří máte zájem se poutě zúčastnit - pěšky nebo autobusem - je třeba se přihlásit co nejdříve!!!   Proč? Svou přihláškou dáte odpověď na mnoho věcí, které je třeba domluvit, připravit předem.  Např. - kolik nových poutnických křížků, kolik zpěvníčků, autobusů, doprovodných vozidel, obědů, noclehů, večeří, členů dopravní služby, atd.; atpd.  Není toho málo a předem děkuji všem, kteří pomáhají a těm, kteří jim svým včasným přihlášením službu usnadní. Přihlášky u jáhna Ladislava Kince na níže uvedených kontaktech. Záloha na dopravu zavazadel, pití na cestě a další - 150 Kč (děti z početných rodin  a jejich rodiče neplatí - díky podpoře dobrodinců).     Sobotní pouť autobusem na závěrečnou etapu pěší poutě na Velehrad   - 27. 8. - do Boršic a společná poslední etapa na Velehrad.  Záloha 250 Kč.  Také na tuto pouť je nutné se co nejdříve přihlásit u jLK.

                                               

Velká listina  poutníka

 Ten, kdo vykročí, není ještě poutník:  

Jsou turisté, kteří toho chtějí co nejvíce vidět, odbočují za každou památkou, musí zdolat každý kopeček a slézt do každé strže. Poutník je ovšem více zaujat cílem.  Jsou tuláci, kteří jdou, kam je nohy nesou a nemají žádný plán ani cíl. Pro poutníka ale neplatí heslo moderních básníků, že cesta je cíl. Každá cesta má cíl. „K čemu je cesta, která nevede ke chrámu."  Jsou sportovci, kteří chtějí pohybem prospět svému tělu a přitom dopřát i svým očím pěkný pohled a vědí, že jít přírodou je daleko hezčí než dělat okruhy po stadionu či potit se v tělocvičně při umělém osvětlení. Poutnictví má ale jiné zacílení.

  Poutník v sobě nese kus turisty, tuláka, sportovce, přírodovědce, ochranáře, milovníka památek i krajiny, ale neztrácí ze zřetele cíl; nerozmělňuje své putování. O tom, zda jsme opravdu na pouti, rozhoduje cíl.   - Poutník nic nežene do krajnosti. Ani vzdálenosti, ani rychlost. Nezáleží už tolik na tom, zda jde celou cestu pěšky anebo se kousek sveze, zda to, co potřebuje k jídlu a přespání, si nese na zádech anebo kupuje či dostává darem. Důležité je dosáhnout cíle, i když někdo může po svých ujít jen pár stovek posledních metrů.  - Poutník zpravidla nejde sám a samotu nevyhledává, i když ji umí vychutnat a tichu se nebrání. Poutníci jdou rádi spolu a jsou ochotni společně mlčet i společně zpívat.  - Poutníka motivují k pouti vnitřní důvody, které vnímá jen on sám, případně jeho blízcí. Obecně se dá říci, že na pouť se chodívá: na znamení pokání, s prosbou za sebe a své blízké s poděkováním za krásu přírody, kterou procházíme, i za schopnosti, které nám umožňují vydat se na cestu, a hlavně za vyslyšené prosby a obdržené dary. Kdo se vydá na pouť, vydává se tím zároveň ze svých jistot do určité nezajištěnosti. Přitom může zjišťovat, že jistot ubylo, ale radost zůstává, protože se může radovat z ochoty bližních pomáhat a přemýšlet o prapůvodu této ochoty. - Poutník si přeje, aby byla jeho cesta nejen soukromým, nýbrž i veřejným vyznáním víry a tedy i pozváním pro ostatní. Nestydí se nést viditelné znamení, dokonce se k němu hrdě hlásí. (Když se dnes při poutích vracíme k předříkávání, k společnému zpěvu písní, když neseme vpředu kříž a každá skupina má svou vlajku, a nevyhýbáme se městským ulicím, mnozí jsou ochotni si nás splést s prvomájovým průvodem. Zažili pouze nadiktované manifestace a neuvědomují si, že mnohé tyto projevy byly ukradeny z dávných poutí).     - Pro poutníka je pouť příležitostí zpomalit tak, aby byl jeho čas měřen krokem a modlitbou. Mít na sebe více času, protože pěšky to pomalu utíká, ale zároveň zažít, jak jeden druhému pomáhá, jak jsou všichni na sobě v tom dobrém slova smyslu závislí. Pouť napomůže k zlepšení tělesného i duševního stavu.    - Poutník vyjadřuje svým putováním zkušenost křesťanů, že jsme zde na zemi „na výletě", jak se o tom zpívá v jedné křesťanské písni: „Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti."

                         (Text vznikl redakcí myšlenek poutníka Mons. Jana Peňáze a jeho souputníků)

 

8. pěší smírná pouť P.MUDr. Ladislava Kubíčka

Sobota 10. 9. 2011. Účast přislíbil litoměřický biskup Mons. Jan Baxant.

 

                 Plán konání prosebných putovních mariánských poutí NJ rok  2011, 2012

2011     

13. říjen        Jámy                        

14. listopad  Měřín                  

13. prosinec   Olešnice

2012       

13. leden       Velké Meziříčí;      

13. únor      Rad. Svratka                   

březen - volný

13. duben       Březí                    

14. květen       Bohdalov          

13. červen      Rožná  

13. červenec  Oslavice               

13. srpen        Olešná               

13. září          Pavlov  

12. října          Zvole                          

listopad  - volný               

13. prosinec  Olešnice

2013           

leden  Velké Meziříčí                  

květen   Nové Veselí

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde - ............

    Srdečné pozvání na 141. pouť NJ - v úterý 13. září 2011 v 18 hodin do Radostína nad Oslavou, hlavní celebrant P. Mgr. Wojciech Zubkowicz SAC z Jam.

 

     Srdečné Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 8. 2011. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

  Zpravodaj NJ sestavuje, vydává, o Vaše modlitby prosí a všem čtenářům žehná -   jáhen Ladislav Kinc, 59264 Prosetín 79, tel č. 516 463 315, 606 948 970,   e.mail-kinc@biskupstvi.cz     Plakátky, zpravodaje a vše ostatní také na internetových stránkách: http://www.novyjeruzalem.cz/ a ww. rovecne.farnost.cz.   

 

Projev při instalaci sochy sv. Anežky Přemyslovny v Senátu Parlamentu ČR 20.7.2011

 

 

Dominae, Domini, honorabiles Bohemiae, Moraviae, Silesiaeque cives.

 

 

               Bonum est ... je dobré, že v roce svaté Přemyslovny Anežky pozvali senátoři tuto výsostně ušlechtilou ženu mezi sebe. Nejde ani tak o to, že tu nějaký čas bude stát socha mladého umělce, který pilnou, pevnou a zároveň jemnou rukou vydobyl z beztvárného kamene svou představu sv. Anežky. I to je ovšem poučné. Jde o to, že spolu s ní sem vstoupila nadčasová postava našich dějin se svou ideou, svým příkladem a nárokem. Od doby, kdy žila, nás dělí osm století vývoje. Její svět a náš svět jsou nesmírně odlišné, ale mnohé, a dokonce to nejdůležitější, zůstalo stejné. Zůstal státní útvar a hranice naší vlasti, a jako tehdy tu žijí lidé, jejichž lidské vlastnosti, postoje a limity zůstaly beze změn. Ve své jednoduché podstatě jsou naše problémy a problémy Anežčiny doby stejné. Pro toto místo a toto auditorium je to nejlépe vidět na jejím postoji ke sporu Václava I. a Přemysla Otakara II. Otec a syn se dostali do sporu a nebyli s to ho rozumně vyřešit. Ambice a touha po vrcholné moci dvou lidí přivodila občanskou válku. Nepevnost vlády otevřela dveře k neslýchané hrabivosti, úchvatům a násilným činům, obratnému přebíhání z jedné strany na druhou. Vesnice byly opuštěné, žebráci bez domova byli na obtíž ve městech, lidé se báli. Narůstal hlad, protože neobdělaná pole nerodí. Vládla pěst a drzost, protože právní řád byl otřesen. Byly vyslovovány dalekosáhlé plány a argumenty evropského významu zakrývaly skutečný zájem: moc a zlato, stříbro a moc, moc zlata a zlatý lesk moci. Lidé trpěli a země ztrácela sílu a význam. Byla nebezpečně ohrožena vnitřním nepřátelstvím. Jedni i druzí se zapřísahali, že zem chrání, ale všichni ji ničili.

               V této situaci vystoupila Václavova sestra a Přemyslova teta žijící v ústraní kláštera Na Františku a dojednala smír hlavních aktérů. Občanská válka skončila, do země se vrátil klid a prosperita. Lidé se svobodně nadechli. Jak toho mohla dosáhnout? Předně poznala pravdu: země trpí, protože lidé hledají jen svůj zájem. Za druhé proto, že v této velké pravdě byla nestranná. A konečně proto, že sice silně milovala svou vlast a zachovala si pevně tradici svého rodu, ale odešla z mocensko-vlastnického dvorského světa do oblasti světa služby a trvalých hodnot.

               S jistou nadsázkou se dá říct, že Anežka vstoupila do občanské války beze zbraně a beze strachu. Nemohla totiž nic ztratit, protože už dávno nic neměla. Obavu měla za druhé. Sama se mohla obávat jen o svou čest a tu by ztratila, kdyby představitelům země neřekla pravdu.

               Pro Anežčin příběh je v souvislosti s připomenutou pravdou třeba ještě něco dodat. Celá země byla ihned po její smrti přesvědčena, že Anežka je svatá. Žádost Elišky Přemyslovny, aby byla kanonizována, skončila nezdarem, protože ji nepodpořil její manžel. Hádali se. Návrh sester klarisek ztroskotal, protože ho podepřel generální představený řádu minoritů. Byl rozhádaný s papežem. Snahy z doby Karla IV. spláchla vlna husitských rozbrojů. K Anežčině svatořečení došlo teprve v roce 1989, tedy ve chvíli, kdy se náš národ sjednotil, aby vyslovil své NE komunistickému režimu založenému na závisti a nenávisti. Přitom stále platila a platí dnes i pro budoucnost Anežčina výzva jako vtesaná do skály dlátem pravdy: Nezájem o celek a hádky sobců ničí mou zem. Je to i naše zem. Na vás je rozhodnout, zda bude i vaší zemí. Je totiž možné ji přijmout jen jako nedělitelný celek a brát účast na její slávě či hanbě, velikosti stejně jako malosti, kráse či špíně tak, jak je dnes přinášíme do dějinného pokladu, který jsme zdědili. Vyčlenit se, nadřadit, odmítnout tuto celistvost znamená svou zemí pohrdnout a ztratit právo na vlast, která je domovem. Odvolání na literu, která v pase uvádí českou státní příslušnost, nebude na dějinném soudu nic platné.